1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 337 900 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, jejímž předmětem bylo provedení sádrokartonových prací žalobcem na stavbě domova pro seniory Domov Alzheimer Nepomuk. Žalobní nárok se skládal z částky 205 000 Kč s příslušenstvím představující pozastávku ceny díla, která měla být žalobci vyplacena po dokončení a předání díla, a částky 132 900 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené části ceny víceprací provedených žalobcem nad rámec původně sjednaného rozsahu díla.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 2. 2023, č. j. 25 C 173/2021-225, zamítl žalobu o zaplacení částky 337 900
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podal žalobce dovolání, které odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení celkem čtyř právních otázek, které ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry učiněnými soudy nižších stupňů, označila dovolání žalobce za nepřípustné a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítl.
6. Dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalobce v prvé řadě namítá, že odvolacím soudem odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008), podle níž platí, že je-li ve smlouvě specifikován způsob předání díla tak, že jde o protokolární předání, nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu (existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla), na projednávanou věc nedopadá, neboť mezi účastníky nebyla sjednána hmotněprávní podmínka dokončení a předání díla spočívající v podepsání předávacího protokolu.
10. Odvolací soud však v projednávané věci vyložil předmětná ustanovení smlouvy o dílo tak, že předání díla žalované bylo podmíněno – mimo jiné – právě sepsáním protokolu o předání díla (na základě předchozí výzvy žalobce, z níž by bylo patrné, že je připraven předat dílo bez vad a nedodělků; srov. body 42 a 43 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Namítá-li tak žalobce, že smlouva o dílo protokolární předání díla neupravovala, staví tím svou dovolací argumentaci na kritice výsledku výkladu právního jednání (smlouvy o dílo), k němuž dospěl odvolací soud. Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se v projednávané věci nejedná a ani z dovolání nevyplývá, že by žalobce takové pochybení odvolacímu soudu vytýkal. Z téhož důvodu pak dovolání není přípustné ani pro řešení námitky dovolatele, že dílo bylo řádně předáno, neboť rovněž touto námitkou žalobce ve skutečnosti zpochybňuje závěr odvolacího soudu o obsahu právního jednání (tj. výsledek výkladu), podle něhož si strany sjednaly podmínky pro protokolární předání díla.
11. Také další z námitek dovolatele, podle níž jím dokončené dílo nevykazovalo vady bránící jeho předání žalované, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť uvedená námitka se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se totiž otázkou, zda dílo bylo vadné, ve svém rozhodnutí ani nezabýval, neboť dospěl ke shora zmiňovanému závěru, že nebyly naplněny smluvní podmínky pro předání díla (srov. bod 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani námitka žalobce, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil provedený důkaz (denní záznam stavby), neboť dovolatel touto námitkou ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro rozšíření předmětu díla o vícepráce, a tudíž neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci. Uplatněním tohoto dovolacího důvodu není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). 13. Tvrdí-li pak žalobce v dovolání, že žalovaná si vícepráce u žalobce objednala, zakládá tím svou kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). 14. Dovolatel dále namítá, že z jednostranného nepodmíněného zápočtu učiněného žalovanou lze dovodit i jiný projev její vůle směřující k potvrzení existence pohledávky žalobce, vůči níž žalovaná svou pohledávku započítávala. 15. Nejvyšší soud se k otázce, zda právní úkon započtení v sobě implicitně obsahuje též uznání závazku, v minulosti vyjádřil v usnesení ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, v němž s odkazem na své usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1206/2004, a na rozsudek ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1400/2004, shrnul, že započtení a uznání závazku jsou dva odlišné právní úkony. Zatímco právní úkon započtení směřuje k zániku závazku, právní úkon uznání závazku směřuje k potvrzení existence závazku v okamžiku jeho uznání; jde o institut zajištění závazku. Právní úkony je třeba vykládat v souladu s vůlí jednajícího a v souladu s jazykovým vyjádřením právního úkonu. Nelze tedy dovozovat, že právní úkon započtení v sobě implicitně obsahuje uznání závazku, aniž by toto bylo v právním úkonu započtení určitě vyjádřeno. Pokud by tomu tak mělo být, musel by být tento projev vůle směřující k uznání závazku v tomto neplatném právním úkonu započtení obsažen. K takovému závěru by bylo nutno dojít případně výkladem právního úkonu za použití příslušných výkladových pravidel. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě dalších svých rozhodnutí (srov. například rozsudky ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3552/2009, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017, či usnesení ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3243/2017). K obdobným závěrům pak dospěl Nejvyšší soud též v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněný pod číslem 69/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). 16. Jestliže v projednávané věci odvolací soud dospěl na základě okolností, které kompenzační právní jednání žalované doprovázely, zejména skutečnosti, že žalovaná opakovaně dala najevo, že žalobcovu pohledávku ve sporném rozsahu 136 200 Kč s příslušenstvím neuznává, k závěru, že dané právní jednání nesměřovalo k uznání dluhu žalovanou, postupoval v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a uvedená námitka žalobce proto přípustnost jeho dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 17. Zpochybňuje-li přitom žalobce samotný závěr odvolacího soudu, že předmětným započtením pohledávky žalovaná neprojevila zároveň vůli uznat svůj dluh vůči žalobci, k němuž soud dospěl na základě výkladu kompenzačního jednání žalované, opět přehlíží, že výsledek interpretace právního jednání není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. judikaturu citovanou v bodu 10 shora). K další úvaze žalobce, že předmětným započtením pohledávky žalovaná sice svůj dluh neuznala, ale pouze jeho existenci „potvrdila“, dovolací soud pouze poznamenává, že žalobce jejím prostřednictvím nejen nepřípustně zpochybňuje výklad právního jednání provedený odvolacím soudem, ale navíc uplatňuje tuto skutečnost nově až v dovolacím řízení, a tedy v rozporu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. 18. Konečně k dovolatelem namítané vadě řízení spočívající v tom, že žalobce byl údajně soudem prvního stupně neúplně a nedostatečně poučen podle § 118a o. s. ř. o tom, že jím navržený důkaz považuje soud za nesrozumitelný, by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022). 19. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 20. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 30. 7. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu