USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce, ve věci žalobce
Safeta Sady, se sídlem v Praze 4, Kamýk, Otradovická 736/21, identifikační
číslo osoby 27183076, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem
v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalované Česal elektro s.r.o., se
sídlem v Praze 8, Libeň, Primátorská 296/38, identifikační číslo osoby
01518020, zastoupené obecným zmocněncem R. T., o zaplacení 337 900 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 173/2021,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2023,
č. j. 12 Co 204/2023-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 337 900 Kč s
příslušenstvím na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, jejímž
předmětem bylo provedení sádrokartonových prací žalobcem na stavbě domova pro
seniory Domov Alzheimer Nepomuk. Žalobní nárok se skládal z částky 205 000 Kč s
příslušenstvím představující pozastávku ceny díla, která měla být žalobci
vyplacena po dokončení a předání díla, a částky 132 900 Kč s příslušenstvím
jako neuhrazené části ceny víceprací provedených žalobcem nad rámec původně
sjednaného rozsahu díla.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
24. 2. 2023, č. j. 25 C 173/2021-225, zamítl žalobu o zaplacení částky 337 900
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podal
žalobce dovolání, které odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí podle jeho názoru
spočívá na nesprávném právním posouzení celkem čtyř právních otázek, které ve
smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,
resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od již ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
5. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i
právními závěry učiněnými soudy nižších stupňů, označila dovolání žalobce za
nepřípustné a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítl.
6. Dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k
tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací
soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a
odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalobce v prvé řadě namítá, že odvolacím soudem odkazovaná judikatura
Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn.
32 Cdo 2592/2008), podle níž platí, že je-li ve smlouvě specifikován způsob
předání díla tak, že jde o protokolární předání, nelze při absenci předávacího
protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších
okolností případu (existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku
předání a převzetí díla), na projednávanou věc nedopadá, neboť mezi účastníky
nebyla sjednána hmotněprávní podmínka dokončení a předání díla spočívající v
podepsání předávacího protokolu.
10. Odvolací soud však v projednávané věci vyložil předmětná ustanovení
smlouvy o dílo tak, že předání díla žalované bylo podmíněno – mimo jiné – právě
sepsáním protokolu o předání díla (na základě předchozí výzvy žalobce, z níž by
bylo patrné, že je připraven předat dílo bez vad a nedodělků; srov. body 42 a
43 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Namítá-li tak žalobce, že smlouva o dílo
protokolární předání díla neupravovala, staví tím svou dovolací argumentaci na
kritice výsledku výkladu právního jednání (smlouvy o dílo), k němuž dospěl
odvolací soud. Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn.
32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že
výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu
věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností
o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), řešením otázky
hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se
odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru
o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové
metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O
takový případ se v projednávané věci nejedná a ani z dovolání nevyplývá, že by
žalobce takové pochybení odvolacímu soudu vytýkal. Z téhož důvodu pak dovolání
není přípustné ani pro řešení námitky dovolatele, že dílo bylo řádně předáno,
neboť rovněž touto námitkou žalobce ve skutečnosti zpochybňuje závěr odvolacího
soudu o obsahu právního jednání (tj. výsledek výkladu), podle něhož si strany
sjednaly podmínky pro protokolární předání díla.
11. Také další z námitek dovolatele, podle níž jím dokončené dílo
nevykazovalo vady bránící jeho předání žalované, přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. nezakládá, neboť uvedená námitka se míjí s právním posouzením věci
odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2
Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Odvolací soud se totiž otázkou, zda dílo bylo vadné, ve svém
rozhodnutí ani nezabýval, neboť dospěl ke shora zmiňovanému závěru, že nebyly
naplněny smluvní podmínky pro předání díla (srov. bod 48 odůvodnění napadeného
rozhodnutí).
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani námitka
žalobce, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil provedený důkaz (denní
záznam stavby), neboť dovolatel touto námitkou ve skutečnosti zpochybňuje
skutková zjištění odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro rozšíření předmětu
díla o vícepráce, a tudíž neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci.
Uplatněním tohoto dovolacího důvodu není zpochybnění samotného hodnocení důkazů
odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti
hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
13. Tvrdí-li pak žalobce v dovolání, že žalovaná si vícepráce u žalobce
objednala, zakládá tím svou kritiku právního závěru odvolacího soudu na své
vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů,
na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí
vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových
závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje
sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29
Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, a ze dne 26. 10.
2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).
14. Dovolatel dále namítá, že z jednostranného nepodmíněného zápočtu
učiněného žalovanou lze dovodit i jiný projev její vůle směřující k potvrzení
existence pohledávky žalobce, vůči níž žalovaná svou pohledávku započítávala.
15. Nejvyšší soud se k otázce, zda právní úkon započtení v sobě
implicitně obsahuje též uznání závazku, v minulosti vyjádřil v usnesení ze dne
24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, v němž s odkazem na své usnesení ze dne
4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1206/2004, a na rozsudek ze dne 31. 10. 2006, sp.
zn. 32 Odo 1400/2004, shrnul, že započtení a uznání závazku jsou dva odlišné
právní úkony. Zatímco právní úkon započtení směřuje k zániku závazku, právní
úkon uznání závazku směřuje k potvrzení existence závazku v okamžiku jeho
uznání; jde o institut zajištění závazku. Právní úkony je třeba vykládat v
souladu s vůlí jednajícího a v souladu s jazykovým vyjádřením právního úkonu.
Nelze tedy dovozovat, že právní úkon započtení v sobě implicitně obsahuje
uznání závazku, aniž by toto bylo v právním úkonu započtení určitě vyjádřeno.
Pokud by tomu tak mělo být, musel by být tento projev vůle směřující k uznání
závazku v tomto neplatném právním úkonu započtení obsažen. K takovému závěru by
bylo nutno dojít případně výkladem právního úkonu za použití příslušných
výkladových pravidel. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě
dalších svých rozhodnutí (srov. například rozsudky ze dne 23. 2. 2011, sp. zn.
23 Cdo 3552/2009, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017, či usnesení ze
dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3243/2017). K obdobným závěrům pak dospěl
Nejvyšší soud též v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněný pod
číslem 69/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Jestliže v projednávané věci odvolací soud dospěl na základě
okolností, které kompenzační právní jednání žalované doprovázely, zejména
skutečnosti, že žalovaná opakovaně dala najevo, že žalobcovu pohledávku ve
sporném rozsahu 136 200 Kč s příslušenstvím neuznává, k závěru, že dané právní
jednání nesměřovalo k uznání dluhu žalovanou, postupoval v souladu s výše
citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a uvedená námitka žalobce proto
přípustnost jeho dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
17. Zpochybňuje-li přitom žalobce samotný závěr odvolacího soudu, že
předmětným započtením pohledávky žalovaná neprojevila zároveň vůli uznat svůj
dluh vůči žalobci, k němuž soud dospěl na základě výkladu kompenzačního jednání
žalované, opět přehlíží, že výsledek interpretace právního jednání není řešením
otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. judikaturu citovanou v
bodu 10 shora). K další úvaze žalobce, že předmětným započtením pohledávky
žalovaná sice svůj dluh neuznala, ale pouze jeho existenci „potvrdila“,
dovolací soud pouze poznamenává, že žalobce jejím prostřednictvím nejen
nepřípustně zpochybňuje výklad právního jednání provedený odvolacím soudem, ale
navíc uplatňuje tuto skutečnost nově až v dovolacím řízení, a tedy v rozporu s
ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř.
18. Konečně k dovolatelem namítané vadě řízení spočívající v tom, že
žalobce byl údajně soudem prvního stupně neúplně a nedostatečně poučen podle §
118a o. s. ř. o tom, že jím navržený důkaz považuje soud za nesrozumitelný, by
mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není
způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se
odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo
4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022,
sp. zn. 23 Cdo 542/2022).
19. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by
v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
20. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 30. 7. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu