32 Cdo 720/2017-338
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce M. P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr.
Jakubem Vavříkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti
žalované T. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Emilem Jančou,
advokátem, se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, o zaplacení částky 264 275 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C
232/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
7. 2015, č. j. 12 Co 137/2015-306, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2015, č. j. 12 Co 137/2015-306, v
té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9
ze dne 14. 5. 2014, č. j. 51 C 232/2011-256, v zamítavém výroku o věci samé co
do částek 73 780 Kč, 51 170 Kč a 61 880 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku o
nákladech řízení, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 5. 2014, č. j. 51 C 232/2011-256, v
zamítavém výroku o věci samé co do částek 73 780 Kč, 51 170 Kč a 61 880 Kč s
úrokem z prodlení a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
V souzené věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 264 275 Kč se
zákonným úrokem z prodlení, sestávající z částek 19 730 Kč, 73 780 Kč, 40 460
Kč, 17 255 Kč, 51 170 Kč a 61 880 Kč, a to z titulu ručení za závazky
společnosti RATUS SUM s. r. o. (dále též jen „Společnost“) k úhradě cen
projektových prací provedených žalobcem pro tuto společnost a vyúčtovaných
fakturami č. 24/2008, 33/2008, 41/2008, 58/2008, 39/2009 a 41/2009. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního
soud pro Prahu 9 ze dne 14. 5. 2014, č. j. 51 C 232/2011-256, jímž tento soud
zamítl žalobu o zaplacení částky 264 275 Kč se zákonným úrokem z prodlení z
částky 19 730 Kč od 26. 6. 2008 do zaplacení, z částky 73 780 Kč od 27. 8. 2008
do zaplacení, z částky 40 460 Kč od 8. 10. 2008 do zaplacení, z částky 17 255
Kč od 19. 12. 2008 do zaplacení, z částky 51 170 Kč od 6. 10. 2009 do zaplacení
a z částky 61 880 Kč od 8. 10. 2009 do zaplacení a přiznal žalované náhradu
nákladů řízení (první výrok). Odvolací soud zároveň rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze skutkového
závěru, že žalobce přes rozsáhlé dokazování neprokázal vznik smluvních závazků
mezi ním a Společností, neboť nebylo prokázáno, kým a kdy byly smlouvy uzavřeny
a jaký byl jejich předmět a termín a cena plnění, a to v žádném ze žalovaných
obchodních případů. Z obsahu e-mailu odeslaného žalobci z adresy Společnosti
dne 25. 3. 2009 měl odvolací soud za nepochybné, že žalobce pro Společnost
určité činnosti provedl a předal jí hmotně zachycený výsledek, konstatoval
však, že „v daném případě bylo lze uvažovat pouze v mezích případného
bezdůvodného obohacení na straně Společnosti.“ Dovodil zároveň, že nedošlo k
řádnému uznání závazku ve smyslu § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, zrušeného 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), neboť ani v dopise
žalované žalobci ze dne 29. 9. 2009, ani v dopise JUDr. Hany Vrbové (právní
zástupkyně Společnosti) právnímu zástupci žalobce ze dne 9. 11. 2009 nebyl
závazek jednoznačně identifikován. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2319/2010 (jenž je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http:/www.nsoud.cz), pak
vyjádřil názor, že k uznání závazku nedošlo ani v rámci insolvenčního řízení
Společnosti, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS XY,
„neboť hmotně právní účinky lze spojovat s přihlášenou pohledávkou, a to pokud
je zjištěna co do důvodu a výše, přičemž není rozhodná právní kvalifikace
přihlašované pohledávky, ale skutečnosti, na kterých se zakládá“. Odvolací
soud zdůraznil, že závazek ručitele je ve vztahu k závazku dlužníka závazkem
akcesorickým, proto nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a trval závazek
zajišťovaný, a uzavřel, že nebyl-li v posuzovaném případě prokázán vznik
hlavního závazku Společnosti vůči žalobci, nevznikl platně ani ručitelský
závazek žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, výslovně v obou
jeho výrocích, podle obsahu však jen ve výroku o věci samé, a to (s odkazem na
podmínky přípustnosti dovolání) pouze v té jeho části, jíž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé stran částek 73
780 Kč, 51 170 Kč a 61 880 Kč s úrokem z prodlení. Dovolatel má dovolání za přípustné jednak pro řešení otázky hmotného práva
dovolacím soudem dosud neřešené, „zda je možno seznam závazků dlužníka
zpracovaný podle § 104 insolvenčního zákona považovat za uznání dluhu, a pokud
ne, zda se jedná o procesně použitelný důkaz existence závazku, který je v
seznamu uveden“, jednak pro řešení otázky náležitostí uznání dluhu, konkrétně
„zda při uznání dluhu je dluh dostatečně identifikován, pokud je uznání dluhu
učiněno v reakci na výzvu k úhradě, kde je dluh specifikován dostatečně určitě
(výší a odkazem na uznání dluhu či právní důvod dluhu)“, kterou měl odvolací
soud při posuzování dopisu ze dne 9. 11. 2009 řešit v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu. Dovolatel považuje postup soudů obou stupňů za přepjatě formalistický, jestliže
posoudily žalobu jako nedůvodnou, ačkoliv bylo prokázáno, že Společnosti řádně
plnil a tato společnost i žalovaná opakovaně vyjadřovaly připravenost za toto
plnění uhradit žalovanou částku. K otázce v pořadí první argumentuje, že Nejvyšší soud se k „použitelnosti úkonů
v konkurzu“ vyjadřoval jen za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání, který
institut seznamu závazků neznal, např. v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 749/2007. Prosazuje názor, že seznam závazků má stejné povinné
náležitosti jako uznání dluhu, tj. obsahuje označení věřitele, výše pohledávky
a jejího právního důvodu, a dlužník je povinen prohlásit jej za správný a úplný
a osobně jej podepsat, není tudíž důvod, proč by takový seznam neměl mít povahu
uznání dluhu. Odvolacímu soudu vytýká též neudržitelnost názoru, že tento
seznam není možno použít ani jako důkazní prostředek pro zjištění existence
dluhu. Namítá, že odvolací soud nejenže v rozporu s § 125 občanského soudního
řádu tento důkaz nepoužil, ač byl řádně navržen, ale svůj závěr nijak
neodůvodnil, a jeho rozhodnutí je proto kromě nesprávnosti zatíženo i
nepřezkoumatelností. Ve vztahu ke druhé z předestřených otázek dovolatel poukazuje na závěry
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1497/2013, a ze
dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, z nichž dovozuje, že povinnými
náležitostmi uznání dluhu je určení dluhu tak, aby nebylo lze jej zaměnit s
jiným. Zdůrazňuje, že dne 9. 11. 2009 sepsal a žalované i Společnosti zaslal
výzvu k úhradě dluhu, „kde byl dluh specifikován ručitelským prohlášením
označeným jeho datem“; výzva byla zaslána poštou i e-mailem zástupci
Společnosti. Ten téhož dne sepsal a dovolateli odeslal prohlášení, kde se na
tuto výzvu již v nadpisu dopisu odkazuje a dluh se uznává.
Z toho je podle
přesvědčení dovolatele „mimo jakékoliv pochybnosti evidentní, že tato listina
má náležitosti uznání dluhu, jelikož z výzvy k úhradě a odpovědi na ni je zcela
evidentní, který závazek dlužník uznává a zavazuje se jej uhradit“. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v
napadené části zrušil a aby ve stejném rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního
stupně, věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a věc přikázal k projednání
jinému senátu. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu
§ 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, v jeho rozhodovací
praxi dosud neřešené, zda je možno seznam závazků zpracovaný dlužníkem podle §
104 insolvenčního zákona považovat za uznání dluhu podle § 323 obch. zák. Podle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014
(dále jen „obč. zák.“), právní úkon je projev vůle směřující zejména ke
vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s
takovým projevem spojují. Podle § 323 odst. 1 věty první obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý
závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Podle § 407 odst. 1 obch. zák. uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová
čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Podle § 104 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „insolvenční
zákon“), podá-li insolvenční návrh dlužník, je povinen k němu připojit (mimo
jiné) seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (odstavec 1).
V seznamu
závazků je dlužník povinen jako své věřitele označit všechny osoby, o kterých
je mu známo, že vůči němu mají pohledávky nebo jiná majetková práva, nebo které
vůči němu pohledávky nebo jiná majetková práva uplatňují. Dlužník v seznamu
závazků stručně uvede, které z pohledávek svých věřitelů popírá co do důvodu
nebo co do výše a proč (odstavec 3 věta první a třetí). Písemné uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. je jednostranným právním
úkonem dlužníka adresovaným věřiteli (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, uveřejněného pod číslem 101/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), s nímž zákon spojuje dva účinky,
jednak založení vyvratitelné právní domněnky, že v době uznání právo v uznaném
rozsahu existuje (§ 323 odst. 1 obch. zák.), jednak přetržení promlčecí doby (§
407 odst. 1 a 2 obch. zák.). Jak Nejvyšší soud zdůraznil např. v rozsudku ze
dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1497/2013, právní úkon uznání závazku směřuje k
potvrzení existence závazku v okamžiku jeho uznání; jde o institut zajištění
závazku. Protože právní úkon je projev vůle směřující (zejména) ke vzniku, změně nebo
zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem
spojují (§ 34 obč. zák.), je uznáním závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. jen
takový projev vůle, který směřuje k přivození právě těch účinků, které zákon
spojuje s uznáním závazku (srov. obdobně již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 32 Cdo 1497/2013). Nejvyšší soud proto ve své rozhodovací praxi
kupříkladu dovodil, že pouhá účetní inventarizace zůstatků pohledávek
(identifikace vzájemných pohledávek, které účastníci proti sobě evidují) projev
vůle směřující k uznání závazku neobsahuje (vedle rozsudku sp. zn. 32 Cdo
1497/2013 srov. rozsudek ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1248/2005),
respektive že listina obsahující pouhý seznam faktur, zaslaná jako informace o
tom, že dlužník má ve svém účetnictví evidovány závazky, není projevem vůle
směřujícím k následkům, které zákon s uznáním závazku spojuje (rozsudek ze dne
3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2431/2007), a nelze též dovozovat, že právní úkon
započtení v sobě implicitně obsahuje uznání závazku (usnesení ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007). Oproti tomu účelem seznamu závazků připojeného k insolvenčnímu návrhu dlužníka
podle § 104 odst. 1 a odst. 3 insolvenčního zákona je osvědčit úpadek (případně
hrozící úpadek) dlužníka (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněného pod číslem 83/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); tento seznam má význam toliko pro poměry
insolvenčního řízení, neboť slouží jako zdroj poznání o majetkových poměrech
dlužníka [k účelu seznamu závazků srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 2. 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněného pod číslem 91/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 5. 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod číslem 26/2011 tamtéž
(dále jen „R 26/2011“)].
Tomu odpovídá i povinnost dlužníka, uložená mu v § 104
odst. 3 insolvenčního zákona, uvést v seznamu závazků i takové pohledávky,
jejichž pravost (důvodnost) zpochybňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 4. 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSČR 62/2016, a ze dne 30. 11. 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016). Seznam závazků není hmotně právním úkonem, nejde tu o
projev vůle směřující k přivození zákonem předjímaných změn ve vztazích
hmotného práva, nýbrž jde o povinnou, insolvenčním zákonem předepsanou přílohu
procesního úkonu - insolvenčního návrhu (srov. např. důvody R 26/2011). Z
procesního postupu, jímž dlužník podávající insolvenční návrh plní povinnost
uloženou mu v § 104 insolvenčního zákona, nelze dovozovat, že jím dlužník
projevil vůli přivodit ty účinky, které zákon spojuje s uznáním závazku (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 749/2007,
uveřejněný pod číslem 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nešlo by tu pak koneckonců ani o úkon adresovaný věřiteli, prostřednictvím
soudu ve smyslu § 41 odst. 3 o. s. ř., podle něhož hmotněprávní úkon účastníka
učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od
okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli. V posuzovaném případě se ostatně
žalobce účastníkem insolvenčního řízení nestal, neboť v něm pohledávky vůči
Společnosti nepřihlásil. K této otázce lze tedy uzavřít, že označení závazku dlužníkem v seznamu
závazků připojeném k insolvenčnímu návrhu podle § 104 odst. 1 a odst. 3
insolvenčního zákona nemá účinky uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák.
a právní posouzení odvolacího soudu spočívající v řešení této právní otázky je
ve výsledku správné, byť příslušnou argumentaci odvolacího soudu neshledává
Nejvyšší soud přiléhavou. Řešení otázky, zda dopis advokátky Společnosti ze dne 9. 11. 2009 obsahuje (v
případě, že by šlo o uznání závazku podle § 323 obch. zák.) dostatečně určité
označení uznávaných závazků, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací
soud se oproti mínění dovolatele při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003,
že ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. určuje náležitosti uznání závazku,
přičemž vedle písemné formy tohoto právního úkonu vyžaduje, aby byl uznán
„určitý“ závazek. Požadavek „určitosti závazku“ je pak nutno vykládat ve smyslu
jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká, tak lze konkretizovat např. uvedením jeho
důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále specifikován (např. na příslušnou
smlouvu, fakturu apod., srov. usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo
884/2004) a podobně. V dovolatelem odkazovaném (již shora citovaném) rozsudku
sp. zn. 32 Cdo 1497/2013 Nejvyšší soud dodal, že zákon způsob identifikace
závazku neurčuje, lze ji proto provést jakýmkoli (ale zcela) jednoznačným
způsobem. Již v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, přitom
zdůraznil, že určitost uznávaného závazku musí vyplývat z písemného projevu
dlužníka a nelze ji dovozovat z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký
závazek dlužník uznává. Dopis ze dne 9. 11. 2009, v němž Společnost prostřednictvím advokátky v reakci
na blíže nespecifikované „výzvy k úhradě dlužné částky z titulu ručení“ sděluje
advokátu Mgr. Jakubu Vavříkovi, že Společnost je v druhotné platební
neschopnosti a žádá o pochopení a posečkání s úhradou dlužných částek s tím, že
v průběhu ledna bude zaslána na účet advokátova klienta první splátka na úhradu
dlužné částky, požadavek jednoznačné identifikace závazků nesplňuje. Závazky,
jichž se dopis týká, nejsou v tomto dopise vůbec žádným způsobem
identifikovány, a odkaz na listinu, v ní by měly být označeny, v dopise
formulován není. Za odkaz, splňující požadavky na zcela jednoznačnou
identifikaci závazků, rozhodně nelze považovat samo označení dopisu jako „Věc:
Výzva k úhradě dlužné částky“. Se zřetelem k judikatorním závěrům, podle nichž
určitost uznávaného závazku musí vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze
ji dovozovat z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník
uznává, nelze považovat za postačující specifikaci závazků takový odkaz na
jinou listinu, vzhledem k němuž se nelze dobrat poznatku o závazcích, k nimž se
projev vůle vztahuje, jinak než cestou dokazování. Coby obiter dictum lze ostatně dodat, že ani z uvedeného dopisu, byť
posuzovaného v kontextu ostatní korespondence mezi žalobcem a Společností, jíž
provedl soud prvního stupně důkaz, zcela zjevně není patrno, že jím Společnost
jako dlužník projevila vůli uznat závazky vůči žalobci v intencích § 323 obch. zák., tj.
přivodit ty důsledky, které zákon s takovým uznáním spojuje. Otázka, zda seznam závazků podle § 104 insolvenčního zákona je procesně
použitelným důkazem existence závazku, který je v seznamu uveden, k závěru o
přípustnosti dovolání nevede, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí
takovou otázkou nezabýval, neřešil ji, a nejde tudíž o otázku procesního práva
splňující kritéria stanovená v 237 o. s. ř. Dovolatel prostřednictvím takto
položené otázky a navazující kritiky procesního postupu odvolacího soudu nečiní
z hlediska věcného nic jiného, než že vytýká soudům vadu řízení. Samotná
námitka vady řízení, nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím
soudem, není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nicméně je-li dovolání přípustné, jak je tomu ve zde souzené věci, dovolací
soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a to z úřední
povinnosti, tedy i kdyby je dovolatel nenamítal. V projednávané věci tak
dovolatel učinil a Nejvyšší soud shledal jeho námitku důvodnou. Nejvyšší soud vyložil již např. v rozsudku ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo
3833/2011, že z ustanovení § 132 o. s. ř. vyplývá pro soud povinnost hodnotit
důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti, a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo. Ustanovení § 157 odst. 2 věty první o. s. ř. pak soudu ukládá v
odůvodnění rozsudku uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Tato povinnost zahrnuje též nutnost
vyložit v odůvodnění, proč ty které z provedených důkazů za základ svých
skutkových zjištění nevzal. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené
k návrhu té strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice navržené
důkazy provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění
svého rozhodnutí nevypořádá, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí o věci (shodně srov. např. též rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, a ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29
Odo 246/2004). V rozsudku ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010, pak
Nejvyšší soud zdůraznil, že důkaz v řízení provedený nelze v rozhodnutí
opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co soud s ohledem na své
závěry plynoucí z jiných důkazů pokládá za prokázané; takové opomenutí je zcela
zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran volného hodnocení
důkazů a zejména i povinnosti v rozhodnutí vyložit, jakými úvahami se soud při
hodnocení důkazů řídil. K postupu odvolacího soudu v případě opomenutých důkazů Nejvyšší soud
vysvětlil, že zákon stanoví povinnost důkazy pominuté soudem prvního stupně
zopakovat (§ 213 odst. 3 o. s. ř.), přičemž ponechává na úvaze odvolacího
soudu, zda tyto opomenuté důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem
jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. § 219a odst. 2 o. s.
ř.) a vrátí mu věc k dalšímu řízení (k tomu srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 627/2014, rozsudek ze dne 11. 1. 2016 sp. zn. 32 Cdo
137/2014, a usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). Podle obsahu spisu soud prvního stupně provedl k návrhu dovolatele při jednání
konaném dne 16. 1. 2014 důkaz insolvenčním návrhem Společnosti ze dne 2. 6. 2011 a připojeným seznamem věřitelů a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jaký
údaj o závazcích Společnosti vůči žalobci je v tomto seznamu obsažen, v rámci
hodnocení důkazů však důkaz touto listinou nevzal v potaz a s jeho významem se
nikterak nevypořádal (vůbec ho nezmínil). Tím ve světle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Za toho stavu měl odvolací soud dvě možnosti; buď mohl
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, anebo
mohl pochybení soudu prvního stupně v odvolacím řízení napravit. Odvolací soud
však, přes výslovnou námitku uplatněnou v odvolání, kterou v odůvodnění
napadeného rozsudku reprodukuje, vyšel v potvrzujícím rozhodnutí o věci samé
bez dalšího ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Tím zatížil řízení vadou též odvolací soud. Vzhledem k možnému dopadu opomenutí
důkazu na kvalitu zjištěného skutkového stavu věci jde o vadu, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nehledě na zřejmé ústavně právní
konsekvence. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s tzv. opomenutými důkazy
důsledně spojuje závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z mnoha jeho
rozhodnutí srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000,
uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález
ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 27/2002 tamtéž,
a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem
85/2008 téže sbírky). Protože odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí svůj příslušný procesní
postup nevysvětlil a neuvedl, jak se s uvedenou odvolací námitkou vypořádal
(srov. § 211 a § 157 odst. 2 větu první o. s. ř.), dovolatel jeho rozhodnutí
důvodně vytýká též nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Byť je právní posouzení odvolacího soudu v otázkách hmotného práva otevřených
dovolacímu přezkumu správné, nemůže jeho rozhodnutí z uvedených důvodů obstát. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadené části výroku o
věci samé správné a protože podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud
je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. v této části zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech
řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší
soud proto zrušil v příslušné části výroku o věci samé a ve výroku o nákladech
řízení i tento rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). K přikázání věci k projednání jinému senátu podle ustanovení 243e odst. 2 věty
první o.
s. ř. neshledal Nejvyšší soud dostatečně pádné důvody, odpovídající
tomu, že takový postup je zásahem do ústavního principu zákonného soudce. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu