23 Cdo 3243/2017-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně LG SYSTEM spol. s r. o., se sídlem v Jesenici, Jasmínová 808,
identifikační číslo osoby 26164612, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým,
advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, proti žalované PRAGOMETAL, spol.
s r. o., se sídlem v Praze 10, Strašnice, U trati 402/12, identifikační číslo
osoby 14892600, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze,
Ruská 614/42, o 520.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 28 C 37/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 30 Co 476/2016-168, t a k t o :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 30 Co 476/2016-168,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení
částky 520.000 Kč s příslušenstvím s tím, že na základě platné smlouvy o
převodu obchodního podílu ze dne 3. 5. 2010 bylo povinností žalované zaplatit
žalobkyni za tento převod částku 5.800.000 Kč. Na tuto dlužnou částku byla
započtena částka 5.280.000 Kč, kterou žalovaná žalobkyni půjčila na základě
smlouvy o půjčce ze dne 6. 10. 2010, kdy skutečnost zaplacení částky 5.280.000
Kč byla mezi účastníky nesporná. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná
nedoložila zánik pohledávky ve zbývající částce 520.000 Kč, neboť jí tvrzená
pohledávka z „faktury VS 1010000586“ použitá k zápočtu dohodou ze dne 4. 2.
2011 „se v knize vystavených faktur žalované vůči žalobkyni, ani ve výpisu z
analytických účtů žalované nenachází“. Poukázal rovněž na to, že sama žalovaná
v jiných soudních sporech hovořila pouze o tom, že za převod obchodního podílu
žalobkyni zaplatila toliko částku 5.280.000 Kč. Uzavřel, že za situace, kdy
žalovaná nedoložila zánik pohledávky žalobkyně žádným ze zákonem aprobovaných
způsobů, soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 7. 3. 2017, č. j. 30 Co
476/2016-168, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Odvolací soud shledal významným, že v řízení byla předložena listina o zápočtu
ze dne 4. 2. 2011, jejíž pravost nebyla účastníky zpochybněna. Listina obsahuje
dohodu účastníků o tom, že navzájem započítávají své pohledávky, a to
pohledávku žalobkyně za žalovanou ze smlouvy o převodu obchodního podílu ve
výši 5.800.000 Kč oproti pohledávce žalované za žalobkyní ze smlouvy o půjčce
ve výši 5.280.000 Kč a pohledávce žalované za žalobkyní označené „VS
1010000586“ ve výši 520.000 Kč. Uvedl, že není pochyb o tom, že takto zachycená
dohoda o zápočtu vyjadřuje souhlasný projev vůle obou účastníků spočívající v
tom, že existují vzájemné pohledávky v dohodě popsané a že tyto pohledávky se
navzájem započítávají a tím zanikají. Tvrdí-li žalobkyně, že pohledávka
žalované proti žalobkyni z „faktury VS 1010000586“ nikdy neexistovala, pak tím
popírá pravdivost listiny, tj. správnost jejího obsahu. Za situace, kdy
žalobkyně popírá správnost obsahu uzavřené dohody o zápočtu (v rozsahu
provedeného započtení pohledávky 520.000 Kč), přesouvá se na její stranu
břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně nepravdivosti (nesprávnosti) uvedené
dohody. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nedoložila
zánik pohledávky žádným ze zákonem aprobovaných způsobů, pak nesprávně posoudil
důkazní břemeno účastníků. Soud prvního stupně měl posuzovat, zda žalobkyně
prokázala nepravdivost dohody o započtení, resp. zda vyvrátila předpokládanou
pravdivost dohody o zápočtu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje v závěru
odvolacího soudu o tom, že dohoda o zápočtu vyjadřuje souhlasný projev vůle
stran o existenci zde uvedených pohledávek. Z tohoto právního závěru následně
odvolací soud zcela chybně přenáší důkazní břemeno o existenci údajné
pohledávky žalované.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud
posoudil otázku významu dohody o zápočtu pohledávek pro uznání závazku v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 947/2015, Nejvyšší soud uvedl, že
základní podmínkou započtení ve smyslu § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (dále jen „obč. zák.“), je existence vzájemných pohledávek. Chybí-li
soudu pro právní posouzení platnosti započtení prokazatelné zjištění existence
pohledávek, nemůže být závěr o zániku pohledávek započtením správným právním
závěrem“ (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007,
sp. zn. 32 Odo 720/2006).
Vzájemným vztahem započtení a uznání závazku se dovolací soud zabýval např. v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, ve
kterém uvedl, že „započtení a uznání závazku jsou dva odlišné právní úkony.
Právní úkon započtení směřuje k zániku závazku. Právní úkon uznání závazku
směřuje k potvrzení existence závazku v okamžiku jeho uznání. Jde o institut
zajištění závazku. Vůle dlužníka v případě uznání závazku směřuje k tomu, aby
započítávaná pohledávka nezanikla a trvala nadále s tím následkem, že se
prodlouží možnost jejího úspěšného soudního vymáhání včetně důsledku přenesení
důkazního břemene na dlužníka. Právní úkony je třeba vykládat v souladu s vůlí
jednajícího a v souladu s jazykovým vyjádřením právního úkonu. S ohledem na to
nelze bez dalšího dovozovat, že pokud nedojde k zániku pohledávek dohodou o
započtení (kupř. pro neplatnost dohody o započtení z důvodu nedostatku její
formy), je dohoda o započtení zároveň vzájemným uznáním pohledávek, které měly
zaniknout započtením, se všemi důsledky, které s sebou uznání závazků nese.
Totéž se týká i jednostranného právního úkonu započtení. Nelze tedy dovozovat,
že právní úkon započtení v sobě bez dalšího implicitně obsahuje uznání závazku,
aniž by toto bylo v právním úkonu započtení určitě vyjádřeno. Pokud by tomu tak
mělo být, musel by být tento projev vůle směřující k uznání závazku v tomto
neplatném právním úkonu započtení obsažen. K takovému závěru by bylo nutno
dojít případně i výkladem právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266
odst. 1 až 4 obch. zák.“.
Mají-li být s dohodou o započtení spojeny následky, které zákon předpokládá v
případě uznání závazku (§ 323 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, též jen
„obch. zák.“), musí předně projev vůle účastníka splňovat ty předpoklady, které
zákon pro uznání dluhu stanovuje. Těmito předpoklady se dovolací soud zabýval
např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1497/2013,
ve kterém uvádí, že ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. určuje náležitosti
uznání závazku. Vedle písemné formy tohoto právního úkonu vyžaduje, aby byl
uznán „určitý“ závazek. Tento požadavek „určitosti závazku“ je nutno vykládat
ve smyslu jeho identifikace tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Vzhledem k
tomu, že zákon způsob identifikace neurčuje, lze ji provést jakýmkoli (ale
zcela) jednoznačným způsobem. Závazek, jehož se uznání týká, je tak možné
konkretizovat například uvedením právního důvodu vzniku závazku, odkazem na
listinu, ve které je specifikován, apod. Určitost závazku tudíž nelze
ztotožňovat s jeho výší, která má význam pouze pro vymezení rozsahu účinků
předvídaných ustanovením § 323 odst. 1 obch. zák.
Za této situace tak neobstojí závěr odvolacího soudu o tom, že dohoda o zápočtu
vyjadřuje souhlasný projev vůle obou účastníků spočívající v tom, že existují
vzájemné pohledávky v dohodě popsané a že tyto pohledávky se navzájem
započítávají a tím zanikají, aniž by se nejdřív zabýval samotnými zjištěními
prokazujícími existenci pohledávky žalované za žalobkyní označené jako „VS
1010000586“ ve výši 520.000 Kč. Samotná dohoda o zápočtu účastníků není
způsobilá přivodit závěr o existenci posuzované sporné pohledávky. Z jazykového
vyjádření právního úkonu účastníků (dohody o započtení) lze dovodit vůli obou
účastníků započíst své vzájemné pohledávky, avšak na rozdíl od odvolacího soudu
v tomto právním úkonu dovolací soud neshledává žádný jiný projev vůle obou
účastníků, který by měl směřovat jinam než k zápočtu pohledávek.
Odvolací soud tak postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu a dovolání je důvodné.
Soud tedy v dalším řízení musí zkoumat existenci pohledávky žalované za
žalobkyní označené odkazem na fakturu „VS 1010000586“ ve výši 520.000 Kč.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 226
odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu