32 Cdo 947/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce JUDr. Jiřího Sehnala, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů
27, jako správce konkursní podstaty úpadkyně SILVESTR pneu, s.r.o.,
identifikační číslo osoby 26127776, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem,
advokátem se sídlem v Chrustenicích 208, proti žalovanému S. K., zastoupenému
Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, o
zaplacení 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.
zn. 45 Cm 12/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 23. října 2014, č. j. 14 Cmo 484/2010-209, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 14 Cmo
484/2010-209, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. června
2010, č. j. 45 Cm 12/2007-133, se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce jako správce konkursní podstaty úpadkyně
SILVESTR pneu, s.r.o., identifikační číslo osoby 26127776 (dále jen „úpadkyně“
či „společnost“), domáhal podanou žalobou žalované částky jako bezdůvodného
obohacení, které měl podle žalobních tvrzení získat žalovaný na úkor úpadkyně
jako její jednatel. Tvrdil, že žalovaný postupně vybral z účtu úpadkyně 800 000
Kč (dvě částky po 400 000 Kč), které nepoužil na úhradu závazků úpadkyně, ani
je žalobci po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně nepředal. Žalovaný se
bránil námitkou, že výběrem celkové částky 800 000 Kč mu byla jednak vrácena
půjčka, kterou poskytl úpadkyni na úhradu jejího dluhu vůči jejímu dodavateli
L. Ch., a jednak šlo vůči němu ze strany úpadkyně o částečné splnění závazku. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2010, č. j. 45 Cm 12/2007-133,
zamítl žalobu a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Soud
prvního stupně tak opětovně rozhodl poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze
dne 16. června 2009, č. j. 14 Cmo 345/2008-94, zrušil pro procesní pochybení
jeho předchozí (první ve věci) zamítavý rozsudek ze dne 24. dubna 2008, č. j. 45 Cm 12/2007-69, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém řízení žalovaný
založil obranu na argumentaci, že uvedenými výběry z účtu postupně umořoval
pohledávku, kterou měl za úpadkyní z titulu nezaplacené kupní ceny za prodej
podniku. Soud prvního stupně posoudil jako důvodnou obranu žalovaného
spočívající v tvrzeném započtení vzájemných pohledávek. Ze strany úpadkyně šlo
o pohledávku za žalovaným na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklou výběrem
pokladní hotovosti ve výši 800 000 Kč, o níž nebylo v řízení mezi účastníky
pochyb. Spornou byla mezi účastníky tvrzená pohledávka žalovaného vůči úpadkyni
na zaplacení kupní ceny za prodej podniku. Její existenci vzal soud prvního
stupně za prokázanou na základě zjištění, která (s ohledem na objektivní
nemožnost provedení důkazu příslušnou smlouvou) učinil z výpovědi slyšené
svědkyně H. N., podle níž úpadkyně evidovala na účtu č. 3651 pohledávky
žalovaného včetně pohledávky z titulu nezaplacené kupní ceny za prodej podniku. Pakliže zákon nevyžaduje pro tvrzené jednostranné započtení dle § 580
občanského zákoníku (zrušeného zákona č. 40/1964 Sb. – dále jen „obč. zák.“)
pouze určitou formu, lze ho podle názoru soudu prvního stupně učinit i
konkludentně, v daném případě výběrem pokladní hotovosti ve výši 800 000 Kč v
lednu 2005. S ohledem na existenci vzájemné pohledávky žalovaného vůči úpadkyni
na zaplacení kupní ceny za prodej podniku je podle názoru soudu prvního stupně
výběr pokladní hotovosti žalovaným po právu. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 14 Cmo 484/2010-160, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil
žalovanému zaplatit žalobci 800 000 Kč s 3% úrokem z prodlení za dobu od 1. června 2006 do zaplacení a potvrdil ho ve zbytku zamítavého výroku ohledně
požadavku na zaplacení 3% úroku z částky 400 000 Kč za dobu od 13. ledna 2005
do zaplacení a 3% úroku z částky 400 000 Kč za dobu od 15. ledna 2005 do 31. května 2006.
Dále rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud vyhověl žalobě na základě závěru, že žalovaný neprokázal
existenci a výši pohledávky, kterou kompenzoval tím, že si ponechal hotovost
převedenou do pokladny. Výběrem částky 800 000 Kč získal žalovaný bezdůvodné
obohacení, a proto je žaloba na jeho vydání důvodná. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j. 23 Cdo 1184/2012-192, zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že
porušením procesního postupu stanoveného pro zjišťování skutkového stavu
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ačkoli odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) nedospěl k závěru o
existenci tvrzené pohledávky žalovaného vůči úpadkyni, zopakoval důkaz pouze
výpisy z účtu a nikoli již výslechem svědkyně H. N., z něhož soud prvního
stupně rovněž čerpal svá skutková zjištění ústící v závěr o existenci vzájemné
pohledávky žalovaného vůči úpadkyni, a ani v odůvodnění napadeného rozsudku
nevysvětlil, z jakého důvodu jej případně považoval za bezvýznamný. Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý ve
věci) rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a změnil ho
ve výroku o nákladech řízení tak, že nepřiznal žalovanému vůči žalobci náhradu
nákladů řízení (první odstavec výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady
nákladů odvolacího řízení žalovanému vůči žalobci (druhý odstavec výroku). Po doplnění dokazování fakturou ze dne 31. prosince 1999 vystavenou žalovaným
společnosti SILVESTR pneu s.r.o. na částku 6 000 000 Kč za prodej podniku podle
smlouvy z téhož data, příjmovým dokladem ze dne 31. prosince 1999 a zejména
výslechem svědkyně H. N. vzal odvolací soud za dostatečně zjištěné, že žalovaný
prodal společnosti SILVESTR pneu s.r.o. svůj podnik za 6 000 000 Kč. V této
výši poskytl uvedené společnosti půjčku, z níž mu byla kupní cena za prodej
podniku zaplacena; pohledávka žalovaného z této půjčky pak byla vedena na účtu
č. 3651 a postupně byla umořována podle možností společnosti. Slyšená svědkyně
vysvětlila i rozdílný zůstatek pohledávky žalovaného na uvedeném účtu ke dni 2. ledna 2002 ve výši 1 010 761,60 Kč a ve výši 3 224 772 Kč ke dni 11. ledna
2004. Z její výpovědi tak odvolací soud dále zjistil, že příčinou rozdílného
zůstatku na uvedeném účtu byly průběžné vklady vysokých finančních částek ze
strany žalovaného, zejména na pohonné hmoty s tím, že celková výše pohledávky
žalovaného vůči společnosti se měnila v závislosti na jím učiněných vkladech a
výběrech. S ohledem na prokázané opakované vklady finančních prostředků ze strany
žalovaného do společnosti lze podle odvolacího soudu jen obtížně dovodit, ke
kterým vkladům žalovaného do společnosti se jeho dva výběry po 400 000 Kč
vztahují.
I kdyby jeho pohledávka z titulu půjčky na zaplacení kupní ceny za
prodej podniku již byla uhrazena, pokládá odvolací soud za relevantní to, že v
době uvedených výběrů měl žalovaný pohledávky vůči společnosti z titulu jeho
„vkladů“, čemuž nasvědčuje pohyb na uvedeném účtu. Odvolací soud uzavřel, že
pohledávka žalovaného vedená v účetnictví společnosti se tak setkala s
pohledávkou společnosti na vrácení 800 000 Kč a byla způsobilá započtení. To,
že žalovaný nepředložil smlouvu o prodeji podniku, není podle odvolacího soudu
již rozhodující. Odvolací soud tak po doplnění dokazování včetně opakovaného
výslechu svědkyně H. N., již závěru soudu prvního stupně přisvědčil, včetně
jeho právního posouzení.“
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jeho
přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tvrdíc, že odvolací soud se při řešení výkladu důkazní povinnosti a
důkazního břemene odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, na niž
poukazuje. Podle dovolatele šlo o důkazní povinnost žalovaného v rámci jeho
procesní obrany založené na tvrzení, že byl oprávněn si z pokladny úpadkyně
vybrat žalovanou částku z důvodu, že mu úpadkyně dlužila mimo jiné z důvodu
neuhrazení kupní ceny za prodej podniku. Dovolatel oponuje závěru odvolacího
soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o existenci „započitatelné pohledávky“
žalovaného za úpadkyní, k němuž odvolací soud dospěl v situaci, kdy žalovaný
nepředložil v řízení předmětnou smlouvu o prodeji podniku, pro jejíž platnost
zákon obligatorně vyžaduje písemnou formu. V této souvislosti poukazuje na
problematičnost věrohodnosti tvrzení žalovaného v řízení, jestliže bylo soudu
známo, že žalovaný byl trestně stíhán pro rozsáhlou hospodářskou trestnou
činnost a pokud je žalobci známo, byl za ni i pravomocně odsouzen. Založil-li žalovaný obranu na argumentaci o zániku pohledávky úpadkyně na
vrácení žalované částky v důsledku jejího zápočtu s pohledávkou žalovaného z
titulu neuhrazené kupní ceny za prodej podniku, bylo podle dovolatele v řízení
rozhodující zjistit, zda žalovaný takovou smlouvu písemně uzavřel. Důkazní
břemeno o tomto tvrzení leželo na žalovaném a od něj se také odvíjí zásadní
otázka, zda existovala řádná pohledávka k započtení. Podle dovolatele soud
nepostupoval v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., neboť vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení
najevo. Akcentuje, že žalovaný nepředložil žádný důkaz o svém tvrzení, že
uzavřel smlouvu o prodeji podniku. Pokud žalovaný tuto smlouvu, pro niž zákon
vyžaduje písemnou formu, nepředložil, bylo znemožněno její přezkoumání, a to ať
už z hlediska její neplatnosti či neúčinnosti, kdy se jednalo o smlouvu mezi
úpadkyní a jejím jediným jednatelem a společníkem, tak i z hlediska toho,
zda-li byl předmětem prodeje skutečně podnik a zda byla například platně
sjednána kupní cena. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl.
II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací
soud se při řešení otázky zániku pohledávek v důsledku jejich jednostranného
zápočtu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady v dovolání nebyly namítány a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Nejvyšší soud se proto – v intencích právních otázek vymezených dovoláním
– zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem
(dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 580 obč. zák. platí, že mají-li věřitel a dlužník vzájemné
pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se
vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev
směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky
způsobilé k započtení.
Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek
dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek.
Ustanovení § 580 obč. zák. vymezuje předpoklady, při jejichž splnění k
započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost
pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné
pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění,
způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení
(jednostranný či dvoustranný). Jiné (další) předpoklady (tedy ani právní
kvalifikaci započítávané pohledávky) zákon pro započtení nevyžaduje (srov.
shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 33
Odo 283/2005, či rozsudky téhož soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo
3433/2008, ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010, a ze dne 28.
února 2012, sp. zn. 33 Cdo 1207/2010).
Základní podmínkou započtení ve smyslu § 580 obč. zák. je existence vzájemných
pohledávek. Chybí-li soudu pro právní posouzení platnosti započtení
prokazatelné zjištění existence pohledávek, nemůže být závěr o zániku
pohledávek započtením správným právním závěrem (srov. shodně například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 32 Odo 720/2006).
K zániku závazku započtením nedochází automaticky, jakmile se pohledávky
setkaly, ale teprve – pomineme-li dohodu o započtení – na základě kompenzačního
projevu jednoho z účastníků adresovaného druhému účastníku. Jelikož forma pro
tento právní úkon není zákonem stanovena, postačuje i ústní projev. Z jeho
obsahu (byť ústního) musí být však zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se
uplatňuje k započtení proti pohledávce druhého účastníka (srov. již cit.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010,
či jeho rozsudky ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005, ze dne 10.
dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo
1212/2007, ze dne 24. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 3799/2007, ze dne 25. července
2013, sp. zn. 33 Cdo 1/2012, a ze dne 24. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011,
a usnesení ze dne 27. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 2796/2011).
Odvolací soud posoudil ve shodě se soudem prvního stupně jako důvodnou obranu
žalovaného spočívající v zániku pohledávky úpadkyně za žalovaným na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého výběrem pokladní hotovosti v celkové výši 800
000 Kč, k němuž došlo tvrzeným jednostranným zápočtem vzájemných pohledávek ze
strany žalovaného. Za relevantní pokládal to, že v době předmětných výběrů měl
žalovaný pohledávky vůči společnosti z titulu jeho „vkladů“, čemuž nasvědčuje
pohyb na příslušném účtu v účetnictví úpadkyně. Odvolací soud uzavřel, že
pohledávka žalovaného se setkala s pohledávkou společnosti na vrácení 800 000
Kč a byla způsobilá započtení. To, že žalovaný nepředložil smlouvu o prodeji
podniku, nepovažoval odvolací soud za rozhodující.
Odvolací soud při řešení otázky zániku pohledávek v důsledku jejich
jednostranného zápočtu v souladu s ustanovením § 580 obč. zák. a shora
uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu nepostupoval.
Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, že nedostatečně posoudil jednu z
podmínek zápočtu – existenci pohledávky kompenzujícího (žalovaného) za úpadkyní
(pohledávku na zaplacení kupní ceny za prodej podniku), pokud existenci této
pohledávky dovozoval pouze z příslušné faktury a údajů v účetnictví úpadkyně,
aniž zkoumal existenci (vznik) a obsah smlouvy o prodeji podniku. Samotné údaje
na faktuře vyhotovené žalovaným, resp. údaje v účetnictví úpadkyně, nejsou
skutečnostmi způsobilými přivodit závěr o vzniku pohledávky, natož o její
existenci v době zápočtu.
Odvolací soud rovněž pominul, že dalším z předpokladů zániku pohledávek jejich
vzájemným započtením je (jak se podává shora) projev kompenzujícího (při
jednostranném zápočtu) směřující k započtení pohledávek, adresovaný druhému
účastníku, přičemž z projevu směřujícího k započtení musí být zřejmé, jaká
pohledávka a v jaké výši je uplatňována k započtení. Otázkami, zda, kdy, jakým
způsobem a s jakým obsahem učinil žalovaný projev směřující k započtení, se
odvolací soud – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – vůbec
nezabýval. Přisvědčil-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí
závěru soudu prvního stupně včetně jeho právního posouzení, pak názor soudu
prvního stupně o tom, že projev vůle směřující k započtení lze učinit
konkludentně pouhým výběrem pokladní hotovosti, není správný jak s ohledem na
dikci § 580 obč. zák., tak i na judikatorní praxi Nejvyššího soudu.
Za této situace nemůže závěr odvolacího soudu o zániku žalované pohledávky
jednostranným započtením ze strany žalovaného obstát a dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem
uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o nákladech
řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu