NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
23 Cdo 1184/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobce JUDr. Jiřího Sehnala, se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27,
správce konkursní podstaty úpadce SILVESTR pneu, s.r.o., se sídlem v Kolíně II,
Funkeho 926, PSČ 280 02, identifikační číslo osoby 26127776, zastoupeného Mgr.
Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem Chrustenice 208, Loděnice, proti
žalovanému S. K., zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Štěpánská 39, o zaplacení 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 12/2007, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č. j. 14 Cmo
484/2010-160, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č. j. 14 Cmo
484/2010-160, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Krajského soudu v Praze ze
dne 6. října 2005, č. j. 37 K 26/2005-29, byl na majetek společnosti SILVESTR
pneu, s.r.o. prohlášen konkurs, že žalovaný byl od vzniku úpadce jeho
společníkem a jediným jednatelem. Ladislav Charvát – VEGA byl v prosinci roku
2004 řádným věřitelem úpadce s pohledávkou na zaplacení kupní ceny za dodané
zboží fakturované fakturou č. 2004095 ze dne 8. prosince 2004 na částku
415.075,- Kč a fakturou č. 2004103 ze dne 15. prosince 2004 na částku 417.928,-
Kč, přičemž obě faktury mu byly v plné výši v době jejich splatnosti v
hotovosti uhrazeny. Na úhradu těchto závazků byly použity prostředky úpadce
vybrané ve stejné výši v jeho pokladě dne 14. a 15. prosince 2004. Žalovaný dne
12. a 14. ledna 2005 vybral z účtu úpadce částku ve výši celkem 800.000,- Kč (2
x 400.000,- Kč), přičemž provedl zúčtování tohoto výběru (zápočet) proti platné
a splatné pohledávce, kterou měl za společností z titulu nevypořádaného závazku
na úhradu kupní ceny prodaného podniku (evidované na účtu 3651), jejíž výše
činila v době provedeného výběru nejméně částku 3,224.000,- Kč. Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 451 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a
ustanovení o započtení pohledávek. Soud prvního stupně shledal procesní obranu žalovaného spočívající v tom, že
důvodem pro výběr částky ve výši 800.000,- Kč v lednu roku 2005 bylo vrácení
půjčky poskytnuté úpadci na úhradu faktur dodavatele úpadce L. Ch. jako
nedůvodnou a účelovou. Jinak však posoudil obranu žalovaného spočívající v
tvrzené existenci započtení vzájemných pohledávek. Upozornil, že pro žalovaným
tvrzené jednostranné započtení dle ustanovení § 580 obč. zák. pro platný
kompenzační projev vůle zákon nepožaduje pouze určitou formu, lze tak tedy
učinit i konkludentně (§ 35 odst. 1 obč. zák.), v daném případě výběrem
hotovosti ve výši 800.000,- Kč v lednu roku 2005. Cituje ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák. uvedl, že nespornou je pohledávka úpadce za žalovaným na vydání
bezdůvodného obohacení, vzniklá výběrem pokladní hotovosti ve výši 800.000,- Kč
v lednu roku 2005. Co se týče vzájemné pohledávky žalovaného za úpadcem, pak z
důvodu objektivní nemožnosti provedení důkazu příslušnou smlouvou, vycházel
soud prvního stupně z výpovědi slyšené svědkyně H. N., podle které na účtu č. 3651 evidoval žalovaný za úpadcem pohledávku z titulu nezaplacené ceny za
prodej podniku, v době výběru hotovosti pak ve výši nejméně 3,224.000,- Kč. Dospěl k závěru, že s ohledem na existenci vzájemné pohledávky žalovaného vůči
úpadci na zaplacení ceny za prodej podniku je třeba pokladní výběr hotovosti
žalovaným pokládat za učiněný po právu. Proto shledal podanou žalobu za
nedůvodnou a v celém rozsahu ji zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
800.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení za dobu od 1. června 2006 do zaplacení;
ohledně požadavku na zaplacení 3% úroku z částky 400.000,- Kč za dobu od 13. ledna 2005 do 31. května 2006 a 3% úrok z částky 400.000,- Kč za dobu od 15. ledna 2005 do 31. května 2006 zamítavý výrok potvrdil (první výrok). Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Podle odvolacího soudu závěr soudu prvního stupně o tom, že ke dni výběru
předmětné částky z pokladny existovala pohledávka žalovaného vůči společnosti
ve výši 3 mil. Kč na zaplacení ceny ze smlouvy o převodu podniku, nemá oporu v
provedeném dokazování. K samotné existenci tvrzené pohledávky žalovaného nebyla
smlouva o převodu podniku, u které zákon vyžaduje písemnou formu, předložena. Zdůraznil, že samotný zůstatek na účtu č. 3651, z něhož vycházel soud prvního
stupně, k prokázání existence pohledávky žalovaného a její výše ke dni soudem
prvního stupně uvažovaného zápočtu nepostačuje. Dospěl tedy k závěru, že
žalovaný neprokázal existenci a výši pohledávky, kterou kompenzoval tím, že si
ponechal hotovost převedenou do pokladny. Žalovaný výběrem částky 800.000,- Kč
získal bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451 obč. zák. a žaloba na jeho
vydání je důvodná. Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a co do
důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítaje, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel předně namítá, že soud prvního stupně rozhodl v projednávané věci
rozsudkem ze dne 7. června 2010 při soudním jednání, o jehož odročení žalovaný,
resp. jeho právní zástupce, požádal z důvodu, že žalovaný byl v době soudního
jednání vazebně stíhán. Z tohoto důvodu nemohl žalovaný dohledat a svému
právnímu zástupci předat smlouvu o prodeji podniku, o níž měl za to, že může
být důležitým důkazem v soudním řízení. Soud prvního stupně žádosti nevyhověl,
ve věci jednal a rozhodl. Soud prvního stupně tedy znemožnil žalovanému
předložit soudu prvního stupně listinu – smlouvu o prodeji podniku a navrhnout
provedení důkazu touto listinou. Soud prvního stupně tak řízení zatížil
procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud pak procesní postup soudu prvního stupně považoval za korektní,
ačkoli měl konstatovat procesní pochybení soudu prvního stupně, jeho rozsudek
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dále dovolatel upozorňuje, že soud prvního stupně důsledně odůvodnil, z jakých
skutkových zjištění a okolností vycházel a jaké důkazy považoval za podstatné a
klíčové, zejména uvedl, že za klíčový důkaz považoval především důkaz výslechem
svědkyně H. N..
Odvolací soud, který se se závěry soudu prvního stupně
neztotožnil, nijak nevysvětlil, v čem spočívá pochybení soudu prvního stupně a
proč není podstatný důkaz výslechem svědkyně N.. V závěru navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu zpět k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil tak, že odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu považuje za přesvědčivé. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné. Žalovaný předně namítá, že nebylo soudem prvního stupně vyhověno jeho žádosti o
odročení nařízeného jednání. Soud prvního stupně na jednání dne 7. června 2010
řádně odůvodnil, proč žádost žalovaného o odročení shledal ve smyslu ustanovení
§ 101 odst. 3 o. s. ř. za nedůvodnou. V projednávané věci se soud prvního
stupně nesprávného postupu nedopustil, jeho postup nelze považovat za
pochybení. Přesto však rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny. Jinou vadou řízení je postiženo i odvolací řízení v této věci. Dovolatel sice
napadá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ve skutečnosti (dle
obsahu) však vytýká odvolacímu soudu, že dovodil jiný skutkový závěr než soud
prvního stupně, aniž postupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř.
Jak je zřejmé z ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování
opakovat nebo je doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2 až 5
o. s. ř.
Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. (že odvolací soud není
vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně) neznamená - zejména s
přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, jež tento čerpal
z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další
skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti vypovědí -
nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost
vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat
přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem
stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního
stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného
hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však
nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval
(srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968
Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Jinými slovy řečeno, chce-li se
odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně
na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí
účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně
provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné
hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu
uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo
nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný
pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek
18).
Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního
stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k
jinému skutkovému zjištění, je - zejména s ohledem na zásady ústnosti a
přímosti - nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem
prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro
případně odlišné zhodnocení důkazu. Jinými slovy řečeno, z ustanovení § 213
odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu
skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem
prvního stupně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011,
sp. zn. 21 Cdo 3103/2010, ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, a
ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010). Rozsah dokazování je v tomto
případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního
stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro
právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem
prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím
řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové
procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení
svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci,
resp. proč ten který - v řízení před soudem prvního stupně
provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových
okolností daného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou
nadbytečnost, neúčelnost atd.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval. V
případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V projednávané věci se odvolací soud uvedenými hledisky důsledně neřídil.
Ačkoli na rozdíl od soudu prvního stupně neuvěřil žalovaným tvrzené existenci
jeho pohledávky vůči úpadci, z důkazů provedených soudem prvního stupně
zopakoval pouze důkaz výpisem z účtu 3651 za období od 1. ledna 2002 do 31.
prosince 2002 a za období od 1. ledna 2004 do 31. prosince 2004. Soud prvního
stupně však čerpal svá skutková zjištění ústící v závěr o existenci vzájemné
pohledávky žalovaného vůči úpadci nejen z těchto výpisů z účtu úpadce, ale
především z výpovědi slyšené svědkyně H. N.. Tento důkaz ale odvolací soud
nezopakoval a ani v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, z jakého důvodu
jej případně považoval za nevýznamný. Popsaným porušením procesního postupu
stanoveného pro zjišťování skutkového stavu věci odvolací soud zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu