23 Cdo 3552/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobce Státní zemědělský intervenční fond, se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách
33, identifikační číslo osoby 48133981, proti žalované AGROFERT HOLDING, a. s.,
se sídlem v Praze 4, Pyšelská 2327/2, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby
26185610, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Opletalova 4, o zaplacení částky 31,326.619,17 Kč, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 8 Cm 43/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. května 2009, č. j. 6 Cmo 26/2009-279, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2009, č. j. 6 Cmo
26/2009-279, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2007, č. j. 8 Cm
43/2004-243, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 8 Cm
43/2004-265, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po právním předchůdci shora
označené žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, č. j. 23 Cdo 3552/2009-315), společnosti Agropol, a. s., se sídlem v Praze 1,
Opletalova 1535/4, PSČ 113 76, IČ 00541788
(dále též jen „Agropol“), zaplacení částky 31,326.619,77 Kč, a rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce a Agropol uzavřeli v letech 1994 a 1995
čtyři smlouvy označené jako kupní (dne 19. října 1994 pod č. 3611/0001, dne 4. ledna 1995 pod č. 3111/0001, dne 16. května 1995 pod č. 3211/0007 a dne 3. října 1995 pod č. 3211/0015) o prodeji potravinářské pšenice, kterou se Agropol
zavázal od žalobce odebrat a vyvézt ji mimo území České republiky. Agropol,
jenž nebyl schopen tento závazek splnit, se ve výběrovém řízení ucházel o
příležitost uzavřít kupní smlouvu s tím, že realizací smlouvy pověří Agropol
Trading, s. r. o. (dále též jen „Agropol Trading“). V případě první z
uzavřených smluv Agropol dopisem ze dne 10. října 1994 žalobci oznámil, že
realizací vývozu pšenice, k němuž byl vybrán rozhodnutím žalobce ze dne 7. října 1994, pověřuje svou specializovanou dceřinou společnost Agropol Trading,
která bude žalobcovým smluvním partnerem. Poté, co byla dne 19. října 1994
uzavřena kupní smlouva č. 3611/0001, uzavřeli žalobce a Agropol dne 21. října
1994 dodatek č. 1 k této smlouvě, v němž bylo sjednáno, že Agropol jako
kupující pověřuje realizací kupní smlouvy svou specializovanou dceřinou
společnost Agropol Trading za smluvních podmínek sjednaných v kupní smlouvě a
že kupující ručí za Agropol Trading, že splní závazky vyplývající z této kupní
smlouvy. Dodatky téhož obsahu žalobce a Agropol uzavřeli též k ostatním kupním
smlouvám. Soud prvního stupně dovodil, že jak Agropolu, tak žalobci muselo být ještě před
uzavřením první smlouvy známo, že Agropol nehodlá sám plnit závazky, které na
sebe kupní smlouvou vzal, ale práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy bude
vlastním jménem a na vlastní účet (jako „smluvní partner“) plnit Agropol
Trading. Takovým způsobem také obchod skutečně probíhal; žalobce dodával
sjednané zboží přímo společnosti Agropol Trading, přímo této společnosti cenu
dodaného zboží fakturoval a Agropol Trading vyfakturované částky od počátku až
do vzniku předmětného sporu platil, což potvrzuje i zjištění z přiznání k dani
z příjmu obou společností. Jsa v tomto ohledu vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení
ze dne 6. prosince 2005, č. j. 6 Cmo 40/2005-190, jímž byl zrušen jeho
předchozí zamítavý rozsudek ze dne 27. srpna 2004, č. j. 8 Cm 43/2004-168, soud
prvního stupně kupní smlouvy posoudil jako platně uzavřené podle ustanovení §
409 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
V řízení nebylo podle jeho
závěru zjištěno, že by mezi společnostmi Agropol a Agropol Trading byla
uzavřena jakákoliv smlouva typu, jenž je upraven právními předpisy, kterou by
Agropol platně postoupil práva a povinnosti z kupních smluv na Agropol Trading,
popřípadě zmocnil tuto svou dceřinou společnost výkonem práv a povinností z
těchto smluv; dodatky, které Agropol Trading nepodepsal, za postoupení práv a
povinností považovat nelze. Vůle žalobce a Agropolu podle názoru soudu prvního
stupně směřovala k tomu, aby „se fakticky realizoval prodej“ mezi žalobcem a
společností Agropol Trading, a obchod se výhradně mezi těmito subjekty
realizoval, aniž Agropol v těchto vztazích jakkoliv vystupoval. Pokud tedy
žalobce plnil vůči společnosti Agropol Trading a ta od něj svým jménem plnění
přijímala a faktury svým jménem a ze svého účtu proplácela, pak se jednalo o
plnění závazků z právního vztahu založeného mezi žalobcem a touto společností. Domáhal-li se žalobce vůči společnosti Agropol doplacení kupní ceny za zboží,
které bylo dodáno a vyfakturováno společnosti Agropol Trading, bylo třeba
žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace; Agropol není se
žalobcem v právním vztahu a ani mu nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na
jeho úkor, neboť obilí bylo dodáno jinému subjektu. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května
2009, č. j. 6 Cmo 26/2009-279, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že právnímu nástupci původní žalované Agropol, a. s., společnosti
Agropol Group, a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, identifikační
číslo osoby 25100025, uložil povinnost zaplatit žalobci částku 31,326.619,77
Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vzal po zopakování části důkazů provedených soudem prvního stupně
za prokázané, že žalobce s Agropolem uzavřel dne 2. července 1993 smlouvu o
koordinační činnosti na intervenční nákup potravinářské pšenice v roce 1993,
její skladování a expedici, dne 4. listopadu 1993 s ním uzavřel smlouvu na
dovoz, skladování a expedici potravinářské pšenice, a dne 15. března 1994 a dne
1. srpna 1994 s ním uzavřel komisionářské smlouvy pro zařízení činností
spojených s nákupem potravinářské pšenice, s jejím skladováním a s její
expedicí. Předmětnými kupními smlouvami se žalobce zavázal dodat Agropolu
sjednané množství potravinářské pšenice a Agropol se zavázal toto množství
odebrat, vyvézt je do zahraničí a zaplatit sjednanou kupní cenu. V dodatcích
č. 1 k těmto smlouvám žalobce akceptoval, že Agropol vlastní realizací těchto
smluv pověřil svou dceřinou společnost Agropol Trading, jež byla specializována
na tento typ obchodování, s tím však, že Agropol ručí za to, že tato společnost
splní závazky z uvedených smluv, a že tím není vyloučena jeho odpovědnost za
splnění smluv. Agropol Trading žalobci dopisem ze dne 21. května 1996 vytkl, že
jako prodávající z kupní smlouvy č.
3211/0015 uzavřené s kupujícím Agropol
dodal pouze 26.610,12 tun potravinářské pšenice a nedodáním dohodnutých
12.189,88 tun způsobil společnosti Agropol Trading škodu ve výši 33,307.952,-
Kč; pohledávku z tohoto titulu Agropol Trading započetl proti předmětné
žalobcově pohledávce na zaplacení kupní ceny. Žalobce v dopise ze dne 28. května 1996 odmítl zápočet akceptovat. Z dodatků č. 1 kupních smluv podle názoru odvolacího soudu nepochybně vyplývá,
že Agropol Trading měl na základě jednostranného rozhodnutí Agropolu, který jej
měl podle svých tvrzení jako dceřinou společnost ovládat, plnit v průběhu
obchodního vztahu funkci pouze „prodloužené ruky“ kupujícího Agropolu. Odvolací
soud usoudil, že k provádění jednotlivých právních úkonů Agropolu při nákupu
obilí prostřednictvím společnosti Agropol Trading tak po uzavření dodatků č. 1
ke kupním smlouvám nebylo zapotřebí žádných dalších smluv, a to ani ve vztahu
ovládané dceřiné společnosti Agropol Trading a její ovládající společnosti
Agropol. Navíc, aby nebylo pochyb o tom, že Agropol Trading nevstupuje do
smluvního vztahu s žalobcem namísto Agropolu, účastníci kupních smluv v
dodatcích č. 1 sjednali, že tyto dodatky nevylučují odpovědnost kupujícího
Agropolu za splnění veškerých povinností z kupních smluv. Práva a povinnosti z
kupních smluv tak podle závěrů odvolacího soudu byly ku prospěchu, případně
tížily pouze prodávajícího žalobce a kupujícího Agropol a nikoli třetí osobu. Pokud žalobce za této situace převedl na základě kupních smluv pšenici na
kupujícího Agropol, když organizačně technické otázky (převzetí zboží, jeho
vývoz, úhradu kupní ceny Agropolem), zajišťovala za Agropol jím označená
dceřiná společnost Agropol Trading, pak nelze v tomto postupu spatřovat rozpor
se zákonem, případně se smluvním ujednáním. Skutečnost, že si Agropol byl vědom
existence svého závazku, je podle odvolacího soudu zřejmá i z toho, že vyvinul
úsilí, aby zápočtem své tvrzené pohledávky z titulu náhrady škody docílil zánik
tohoto závazku. Tímto zápočtem Agropol podle mínění odvolacího soudu svůj
sporný závazek uznal. Stran námitky započtení odvolací soud zjistil ze shodných tvrzení účastníků a z
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. března
1999, č. j. 1 T 17/98-1357, že příčinou „neexistence“
obilí ve smluvních skladech byla trestná činnost Ing. Jiřího Čermáka, jenž si
toto obilí jako osoba, jíž bylo svěřeno, přisvojil v rozsahu nejméně 18.467,357
tun. Vedle toho, že Ing. Čermák byl vybrán pro tuto činnost Agropolem, měl být
pod jeho kontrolou jako koordinátora skladování a činnosti při intervenčních
nákupech potravinářské pšenice v roce 1993, na základě smlouvy z 2. července
1993. Z této smlouvy a ze smluv uzavřených 4. listopadu 1993, 15. března 1994 a
1. srpna 1994 odvolací soud dovodil, že bylo smluvní povinností Agropolu
zajistit kontrolu toho, aby intervenčně nakoupená pšenice byla osobami jím
smluvně zajištěnými skladována odděleně, evidována a připravena k vyskladnění
podle pokynů žalobce.
Odvolací soud usoudil, že žalobce za škodu způsobenou
porušením smluvní povinnosti neodpovídá, neboť tu byla na jeho straně překážka;
odcizení obilí osobou, jež je měla v péči, které nastalo nezávisle na vůli
žalobce a znemožnilo plnění jeho smluvní povinnosti, bylo v době vzniku závazku
nepředvídatelné. V době sjednaného plnění byla tato překážka rozumnými
prostředky neodvratitelná, neboť žalobce důvodně předpokládal existenci
uskladněné pšenice. Obilí prodávané předmětnými kupními smlouvami mělo být plně
pod kontrolou samotného Agropolu, jenž měl vykonávat koordinační a kontrolní
činnost vůči skladovatelům. Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy Agropol zboží převzal prostřednictvím
společnosti Agropol Trading a za tyto dodávky nezaplatil a kdy námitka
započtení nároku na náhradu škody není důvodná, je uplatněný nárok po právu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že je dán
„dovolací důvod“ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jež odůvodnila tak, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu
v provedeném dokazování [srov. dovolací důvody stanovené v § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a odst. 3 o. s. ř.]. Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu, že jeho závěry v otázce její
věcné legitimace neodpovídají skutečné vůli stran; tou bylo, jak podle jejího
mínění vyplývá z výpovědí svědků, z praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, a
z následného chování stran, převést práva a povinností z Agropolu na Agropol
Trading tak, aby se Agropol Trading stal smluvní stranou. Argumentovala, že
Agropol Trading nikdy nejednal a také neměl jednat jako zástupce Agropolu,
nýbrž měl jednat a jednal jako smluvní strana namísto Agropolu, svým jménem a
na svůj účet. Tomu také odpovídalo následné plnění, uskutečňované výhradně mezi
žalobcem a společností Agropol Trading; podle výsledků dokazování zboží na
základě dodacích listů přebíral Agropol Trading, faktury byly vystavovány na
tuto společnost a údaj o Agropolu se na těchto dokladech nikdy neobjevil. Též
potvrzení o převzetí zboží, tzv. „Naložené množství pro avizo“, a nákladní list
jako potvrzení o následném vývozu byly vystaveny touto společností, aniž z nich
lze dovodit, že byly vystaveny za Agropol. Dovolatelka má tak za to, že mezi
žalobcem a společností Agropol Trading byly uzavírány dílčí kupní smlouvy o
dodávkách potravinářské pšenice, popřípadě se jednalo o bezesmluvní dodávky, a
nejednalo o plnění původních smluv uzavřených mezi žalobcem a Agropolem. Aby
Agropol Trading mohl jednat jako zástupce jménem Agropolu nebo alespoň na jeho
účet, musely by existovat právní úkony mezi ním a Agropolem a muselo by se to
projevit v účetnictví Agropolu, který by se musel stát vlastníkem dodaného
zboží.
Vlastníkem se však stal Agropol Trading, žádné úkony, na základě kterých
by měl Agropol Trading jednat jménem Agropolu, nebyly tvrzeny a odvolací soud
nesprávně dovodil, že takových úkonů není třeba. Dodatek č. 1 vyložil v rozporu
s jeho zněním a vůlí smluvních stran jako oznámení o tom, že za Agropol bude
vystupovat Agropol Trading; nelze odpovídat za splnění vlastního závazku anebo
převzít za něj ručení. Za nesprávné dovolatelka označila posouzení kupních smluv uzavřených mezi
žalobcem a Agropolem a jejich dodatků jako platných; má za to, že smlouvy jsou
neplatné pro nedostatek vážnosti vůle. Argumentovala též, že uplatnění námitky
započtení jako jedné z procesních obran nelze vykládat jako uznání závazku,
zejména ne v situaci, kdy se žalovaný brání více námitkami a kompenzační projev
činí z procesní opatrnosti. Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, že se žalobce zprostil
odpovědnosti za škodu. Zjištění, že měla zajišťovat skladování pšenice u Ing. Čermáka a že nesla odpovědnost za zboží u něho skladované, nemá podle jejího
mínění oporu v provedeném dokazování; smlouva ze dne 2. července 1993 se týká
intervenčního nákupu pšenice v roce 1993, nikoliv 1994, a smlouva ze dne 4. listopadu 1993 se týká dovozu pšenice a nikoliv intervenčního nákupu. Ani z
komisionářských smluv takový závěr nevyplývá. Agropol byl pouze jedním z
komisionářů zajišťujících koordinační činnost při nákupu potravinářské pšenice,
dalším byl Ing. Čermák a z komisionářské smlouvy uzavřené dne 14. března 1994
mezi Ing. Čermákem a žalobcem vyplývá, že Ing. Čermáka vybral sám žalobce. Z
trestního rozsudku pak je zřejmé, že Ing. Čermák odcizil potravinářskou
pšenici, u které sám působil jako komisionář, Agropol tedy neměl povinnost jej
kontrolovat, neboť on byl sám koordinátorem. Dovolatelka argumentovala, že
odcizení tak velkého množství pšenice není překážkou, kterou by nebylo možno
odvrátit nebo předvídat, a že žalobce měl při výběru koordinátora jednat s
větší pečlivostí. Tím, že posoudil námitku započtení sám, aniž by ji před tím posuzoval soud
prvního stupně, odvolací soud podle názoru dovolatelky porušil zásadu
dvojinstančnosti řízení. Jeho rozhodnutí bylo pro ni překvapivé, neboť byla
přesvědčena, že se odvolací soud zabývá tím, čím se zabýval soud prvního
stupně, tj. otázkou pasivní legitimace, a nemohla předpokládat, že řeší
složitou skutkovou a právní otázku započtení nároku na náhradu škody. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu
12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně
zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu
ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy
dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je
dovolatel obsahově vymezil. Dovolání je důvodné. Pro posouzení pasivní věcné legitimace dovolatelky je rozhodné, zda žalobcovo
plnění (potravinářskou pšenici), jehož cena nebyla žalobci zaplacena a je jím
požadována v tomto řízení, převzal Agropol Trading svým jménem či zda tak
učinil jménem Agropolu a byl to tudíž Agropol, komu bylo plněno. Řešení otázky,
v jakém hmotněprávním postavení a tedy s jakými právními důsledky Agropol
Trading žalobcovo plnění přijímal, pak závisí především na zjištění, jaký byl v
této obchodní záležitosti právní vztah mezi společnostmi Agropol a Agropol
Trading (co bylo mezi nimi v tomto ohledu ujednáno). Ustanovení § 157 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu,
aby v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné vyložil, jak věc posoudil po právní
stránce. Právním posouzením věci je myšlenkový postup spočívající ve vyhledání
normy hmotného práva odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci, výklad této
normy a její aplikace na skutkový stav. Odvolací soud v projednávané věci
neuvedl ani to, podle jakých právních předpisů věc posoudil, a pojmenování
právního režimu, v němž Agropol Trading podle jeho závěrů jednal, se vyhnul. Byť dovodil, že to byl Agropol, jenž - prostřednictvím společnosti Agropol
Trading – převzal předmětné zboží, a že tedy žalobce převedl pšenici na
Agropol, nevyjádřil ten právní závěr, s nímž dovolatelka polemizuje, totiž že
Agropol Trading jednal toliko jako přímý zástupce Agropolu, jeho jménem a na
jeho účet. V tomto ohledu je právní posouzení, na němž spočívá napadené
rozhodnutí, neúplné a tudíž již z tohoto důvodu nesprávné.Dovolatelka důvodně
zpochybňuje správnost právních závěrů odvolacího soudu, že Agropol Trading mohl
„plnit v průběhu obchodního vztahu funkci pouze prodloužené ruky kupujícího
Agropolu“ toliko na základě rozhodnutí Agropolu jako své mateřské společnosti a
že k provádění jednotlivých právních úkonů Agropolu tak po uzavření dodatků č. 1 ke kupním smlouvám nebylo mezi těmito společnostmi třeba dalších smluv. Právní závěry odvolacího soudu, že Agropol Trading měl plnit funkci prodloužené
ruky Agropolu jako kupujícího a že Agropol plnil a vzájemná plnění přijímal
prostřednictvím této společnosti, obsahují implicite posouzení, že mezi těmito
společnostmi byl závazkový vztah ve smyslu ustanovení § 488 občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák“.); o případ jednatelství bez příkazu podle ustanovení
§ 742 a násl. obč. zák. se vzhledem ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu
nepochybně nejednalo. Podle ustanovení § 13 odst. 1 obch. zák., pod rubrikou „Jednání podnikatele“,
je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. Podle ustanovení § 66a odst. 2, věty první a druhé, obch. zák. ovládající
osobou je osoba, která fakticky nebo právně vykonává přímo nebo nepřímo
rozhodující vliv na řízení nebo provozování podniku jiné osoby (dále jen
"ovládaná osoba"). Je-li ovládající osobou společnost, jde o společnost
mateřskou a společnost jí ovládaná je společností dceřinou. Rozhodování podnikatele je proces vytváření jeho vůle v určité otázce, jež se
odehrává uvnitř podnikatelského subjektu. Oproti tomu jednáním podnikatele ve
smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obch. zák. se má na mysli projevení vytvořené
vůle (přijatého rozhodnutí) navenek, s cílem přivodit vznik, změnu nebo zánik
těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují,
jde tedy o provádění právních úkonů ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. (srov. shodně např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 33 s.). Ovládající osoba může,
na základě vlastního rozhodnutí (rozhodnutí jejího příslušného orgánu, jde-li o
právnickou osobu), využít svého vlivu na ovládanou osobu při utváření její vůle
(tedy působením „zevnitř“), jejímž projevem pak dojde k uskutečnění právního
úkonu v intencích záměru ovládající osoby. Bez toho, že by ovládaná osoba
takový právní úkon učinila, však účinky v právních vztazích nenastanou. Též k
založení jakéhokoliv závazkového vztahu mezi osobou ovládající a osobou
ovládanou je proto třeba právního úkonu, popřípadě jiné právní skutečnosti
uvedené v ustanovení § 489 obč. zák.; samotné rozhodnutí ovládající osoby
takovou skutečností není. Dodatky č. 1, které se odvolací soud rovněž nepokusil právně kvalifikovat, samy
o sobě takový závazkový vztah rovněž založit nemohly, neboť Agropol Trading
jich nebyl účasten jako smluvní strana.
Dovolatelce je třeba přisvědčit též v
tom, že ze samotného textu těchto dodatků (z jazykového vyjádření v nich
obsaženého) nevyplývá spolehlivý závěr o tom, že podle vůle Agropolu měl být
Agropol Trading pouhou jeho (slovy odvolacího soudu) „prodlouženou rukou“ jako
kupujícího. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se
jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §
35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v § 266 obch. zák. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výkladem lze
pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat,
měnit či doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998,
sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník
1999, pod číslem 30). Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4). Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že
jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných
základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu
smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad
textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran.
Směřuje-
li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem
hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků
smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli
je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací
smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným
jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne
14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005). Postup, který při výkladu dodatků č. 1 zvolil odvolací soud, zákonným
výkladovým pravidlům a ustáleným judikatorním závěrům neodpovídá. Odvolací soud
se omezil toliko na výklad jazykový a všechny ostatní výkladové prostředky
pominul. Jazykové vyjádření těchto dodatků přitom zdaleka není tak jednoznačné,
že by bylo možné se dobrat vůle stran v ní projevené bez využití ostatních
interpretačních metod. Ani jazykový výklad odvolací soud neprovedl důsledně. Nevyložil užitý výraz „realizace kupní smlouvy… za smluvních podmínek
sjednaných v kupní smlouvě“, nevypořádal se s prohlášením, že Agropol ručí za
to, že Agropol Trading splní závazky vyplývající z kupní smlouvy, a zdůraznil
pouze ujednání, ostatně též problematické, že tento dodatek nevylučuje
odpovědnost kupujícího za splnění kupní smlouvy. Zejména však zcela rezignoval
na zjištění úmyslu Agropolu (jeho vůle) a toho, zda tento úmysl byl či musel
být žalobci znám, se zřetelem na okolnosti, za nichž byl dodatek uzavřen, a na
následné chování stran, ačkoliv poznatky o těchto skutečnostech jsou ve
výsledcích provedeného dokazování k dispozici. Například se tak na jedné straně
vůbec nevypořádal s obsahem dopisu Agropolu žalobci ze dne 10. října 1994, se
zjištěním, že Agropol Trading vystupoval při plnění závazků ze smluv vlastním
jménem a že tak činil na svůj účet (srov. poznatky vyplývající z faktur, z
dodacích listů a z přiznání k dani z příjmu), a s tvrzením obsaženým v
kompenzačním úkonu společnosti Agropol Trading ze dne 21. května 1996, na druhé
straně pak například pominul, že dodatek č. 2 ze dne 16. května 1995 ke kupní
smlouvě č. 3611/0001 uzavřel s žalobcem jako kupující Agropol. Dovolací soud
jako soud toliko přezkumný není povolán k tomu, aby suploval činnost soudů
nižších stupňů; nemůže tedy sám, i kdyby k tomu měl podklad ve zjištěném
skutkovém stavu, zjišťovat obsah právního úkonu za použití stanovených
výkladových pravidel, jestliže soudy nižších stupňů provedení takového výkladu
opomněly. Dovolací námitkou zpochybňující posouzení platnosti kupních smluv a jejich
dodatků se Nejvyšší soud nezabýval; není-li dosud postaveno najisto, jaká vůle
byla v dodatcích č. 1 projevena, pak nelze posuzovat ani vážnost této vůle, ani
vážnost vůle projevené v kupních smlouvách. Ze skutečnosti, že dovolatelka, jež od počátku řízení popírá svou věcnou
legitimaci (srov. již její první vyjádření ve věci ze dne 28.
srpna 1998), v
jeho průběhu uplatnila z procesní opatrnosti námitku započtení, rozhodně nelze
činit závěry o existenci žalobou uplatněné pohledávky. Též v tomto ohledu
shledává Nejvyšší soud dovolání důvodným. Z téhož důvodu neobstojí ani závěr
odvolacího soudu o tom, že dovolatelka tímto zápočtem uznala žalobcem
uplatněnou pohledávku. Argument odvolacího soudu, že ustálená judikatura
považuje započtení vzájemné pohledávky za uznání závazku, neodpovídá
skutečnosti. Nepřesný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006,
sp. zn. 32 Odo 901/2004, je nepřípadný, neboť toto
rozhodnutí řešilo otázku, zda lze aplikovat ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. i na případ částečného započtení pohledávky. Nejvyšší soud ve své judikatuře
vychází z názoru, že nelze dovozovat, že právní úkon započtení implicite
obsahuje uznání závazku (srov. usnesení ze dne 4. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1206/2004, rozsudek ze dne 31. října 2006,
sp. zn. 32 Odo 1400/2004, a usnesení ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo
3549/2007, vše in www.nsoud.cz). Dovolatelce je třeba přisvědčit též v tom, že ze smluv uzavřených mezi žalobcem
a Agropolem ve dnech 2. července 1993, 4. listopadu 1993, 15. března 1994 a 1. srpna 1994 nevyplývá (alespoň ne bez dalšího) zpráva o tom, že Ing. Čermák byl
vybrán pro skladování obilí Agropolem a že měl být pod jeho kontrolou. Odvolací
soud tak vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků ani jinak nevyšly v řízení najevo, jeho rozhodnutí proto v otázce
odpovědnosti žalobce za škodu způsobenou porušením smluvního závazku vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a naplněn je tudíž též dovolací důvod stanovený v § 241a
odst. 3 o. s. ř. Námitka, že odvolací soud porušil zásadu tzv. dvojinstančnosti řízení, jestliže
zkoumal důvodnost námitky započtení a tedy též existenci nároku dovolatelky
vůči žalobci z titulu náhrady škody, ačkoliv soud prvního stupně se touto
otázkou (vzhledem k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace dovolatelky)
vůbec nezabýval, důvodná není. Občanský soudní řád po novele provedené zákonem
č. 59/2005 Sb. stanoví v § 219a taxativně důvody, z nichž odvolací soud může
zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a uvedenou procesní
situaci nelze podřadit pod žádný z nich. Jmenovitě není naplněn ani důvod
stanovený v § 219a odst. 2 o. s. ř., totiž že ke zjištění skutkového stavu věci
je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v
odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4). Podle ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková
zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne,
ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke
skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné
důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Protože soud prvního
stupně k existenci nároku dovolatelky na náhradu škody nečinil z provedených
důkazů vůbec žádné poznatky o skutkovém stavu, nebyl odvolací soud povinen tyto
důkazy zopakovat; rozhodnutí soudu prvního stupně mohl zrušit a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení. To však neznamená, že je zopakovat a učinit z
nich potřebná skutková zjištění nesměl. Volba příslušného postupu byla v
takovém případě na jeho uvážení (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck,
2009, 1715 s.). Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
a k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání
uplatněna (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však
odvolací soud zatížil řízení tím, že v situaci, kdy se rozhodl vlastním
dokazováním zjistit skutečnosti potřebné pro posouzení důvodnosti námitky
započtení, v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. neprovedl též další důkazy,
jež byly v řízení před soudem prvního stupně v této otázce navrženy, zejména
přílohou ke kupní smlouvě č. 3211/0015 (kterou byl založen žalobcem porušený
závazek), podle níž byla „Farma Jemčina, Čermák“ nejen jednou ze „skladujících
organizací“ pšenice určené pro vývoz Agropolem, ale též koordinátorem
skladování, vedle Agropolu a dalších tam uvedených subjektů, a přípisem
společnosti Agropol Trading žalobci ze dne 11. ledna 1996, z něhož se podává
táž zpráva. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120
odst. 1, větu druhou, o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků
potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Nemůže však jít o
libovůli; navržený důkaz není třeba provést, jsou-li pro to věcné důvody, např. tehdy, jestliže byl navržen k prokázání skutečností, jež nejsou ve věci právně
významné, jestliže jeho prostřednictvím rozhodné skutečnosti nepochybně nemohou
být prokázány, jestliže má soud skutečnost, k níž je důkaz navržen, již za
prokázanou jinými důkazy anebo je-li důkaz navržen ke skutečnosti, jež je
předmětem shodných tvrzení účastníků. Důvod, proč odvolací soud neprovedl též
další z navržených důkazů, z jeho rozhodnutí zjistit nelze a z obsahu spisu se
takový důvod nepodává. Za těchto okolností bylo nadbytečné a tudíž procesně
nehospodárné zabývat se námitkou, zda bylo rozhodnutí odvolacího soudu
překvapivé či nikoliv. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné,
Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242
odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první,
o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Pavel P ř í h o d
a
předseda
senátu