Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Šebestové, zastoupené Mgr. Janem Vančurou, advokátem, sídlem Štěpánská 629/59, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. dubna 2025 č. j. 8 C 83/2024-149, za účasti Okresního soudu v Kladně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ARCOS FM CZ s.r.o., sídlem Obchodní zóna 266, Otvice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka současně žádá náhradu nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem.
2. Vedlejší účastnice se po stěžovatelce domáhala žalobou u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") zaplacení částky 5 107,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatelka odstavila své vozidlo na parkovišti, jehož provozovatelem je vedlejší účastnice, parkovala zde bez zaplacení parkovného a po dobu překračující maximální dobu parkování. Vedlejší účastnice požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč za každé porušení parkovací smlouvy (parkování bez uhrazení parkovného, překročení maximální doby parkování), dlužné parkovné ve výši 200 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky.
3. Napadeným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici částku 5 107,50 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně jdoucím z částky 1 107,50 Kč od 13. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroku I.). Stěžovatelce byla dále uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Okresní soud vzal za prokázané, že po celém areálu parkovitě byly řádně umístěny vývěsní tabule, dostatečně veliké, čitelné a zdůrazněné piktogramem odtažení, s jasným stanovením podmínek parkování a s jasnými sankcemi za jejich porušení. Stěžovatelka si tak musela být vědoma svých povinností, pokud na uvedeném parkovišti vozidlo odstaví. Okresní soud uzavřel, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla platně uzavřena smlouva ohledně ujednání o nákladech spojených s vymáháním pohledávky a o smluvní pokutě. Výši smluvní pokuty okresní soud označil za přiměřenou. II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadaný rozsudek nese znaky precedenčního rozhodnutí ve vztahu k užívání veřejnosti přístupných parkovišť u obchodních center, proto podle ní nejde o bagatelní spor. Stěžovatelka nesouhlasí s právním hodnocením soudu. Podle jejího názoru nelze uzavřít parkovací smlouvu, aniž by řidič dostal jakýkoliv parkovací lístek na základě stisknutí tlačítka nebo udělal jiný podobný aktivní úkon. Uzavírání parkovací smlouvy způsobem, jak jej provádí vedlejší účastnice, není obvyklé a není pro uživatele parkoviště předvídatelné. Výše smluvní pokuty je podle stěžovatelky nepřiměřená. Stěžovatelka se domnívá, že se okresní soud nevypořádal s její argumentací a rozsudek dostatečně neodůvodnil.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
7. Zákonná úprava v občanském soudním řádu váže přípustnost opravných prostředků na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz např. usnesení ze dne 18. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 108/25 ). Ústavní soud proto opakovaně uvádí, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr.
Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011 č. 52036/09].
8. Zásah Ústavního soudu v těchto věcech je možný jen ve zcela výjimečných případech. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva. Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Dále lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89), bod 33].
9. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelka podává ústavní stížnost ve sporu o zaplacení částky 5 107,20 Kč s příslušenstvím, kde zákon vylučuje možnost podání odvolání [§ 202 odst. 2 o. s. ř.]. Ústavní soud shledal, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že by byly dány výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Ačkoliv stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí může mít dopad do většího počtu případů, nutnost zásahu Ústavního soudu z toho dovodit nelze, neboť v posuzované věci nebyla řešena zásadní otázka ústavněprávního charakteru.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla zasažena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem. K přiznání náhrady nákladů právního zastoupení lze podle § 62 odst. 4 a § 83 zákona o Ústavním soudu přikročit jen v odůvodněných případech. Možnost uložit náhradu nákladů právního zastoupení některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi Ústavní soud vykládá restriktivně a pojímá ji jako výjimečný institut, který nachází uplatnění, jen jde-li o mimořádný případ, kdy se podle okolností případu jeví nespravedlivým, aby si účastník či vedlejší účastník nesl náklady, které mu vznikly, sám (srov. např. usnesení ze dne 1. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1681/17 , bod 12.). V nyní posuzovaném případě Ústavní soud takové výjimečné okolnosti neshledal a stěžovatelka je v ústavní stížnosti ani netvrdila. Ústavní soud proto návrh na přiznání nákladů právního zastoupení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu