Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Gorma Aksela Jensena, zastoupeného JUDr. Rudolfem Leškou, advokátem, sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2022 č. j. 21 Cdo 3169/2021-419, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. února 2021 č. j. 10 Co 39/2020-394 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. července 2019 č. j. 22 C 83/2015-350, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Spolek pro chemickou a hutní výrobu, akciová společnost, sídlem Revoluční 1930/86, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví a majetku zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a na rovnost účastníků řízení zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") sp. zn. 22 C 83/2015 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 3 300 000 Kč s příslušenstvím, stěžovateli uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení jednak vedlejší účastnici (jako žalované) v částce 406 858,97 Kč a jednak České republice v částce 30 350 Kč. Žalovaná částka představovala odstupné, k jehož uhrazení stěžovateli se měla vedlejší účastnice zavázat v manažerské smlouvě ze dne 6. 11. 2012 ve znění dodatku č. 1 a 2. Tato smlouva nahradila manažerskou smlouvu ze dne 1. 5. 2011 ve znění dodatku č. 1. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nárok na vyplacení žalované částky nevznikl, neboť s vedlejší účastnicí k datu 31. 5. 2013 platně uzavřeli dodatek č. 3, kterým byly od 1. 6. 2013 z důvodu omezení stěžovatelova pracovního poměru a zahájení jeho dalších činností ve prospěch vedlejší účastnice sjednány nové mzdové podmínky. Tento dodatek již neobsahoval úpravu odstupného, které bylo původně sjednáno nad hranicí stanovou zákonem (dále jen "odchodné"), a stěžovateli nevznikl ani "obecný" nárok na odstupné podle § 67 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 56 146 Kč. Uvedený soud neshledal, že by okresní soud jakkoliv pochybil při hodnocení důkazů, přičemž odmítl námitku nesprávného rozložení důkazního břemene mezi účastníky, a s jeho skutkovými závěry se plně ztotožnil.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 28 193 Kč. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že Nejvyšší soud neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku týkající se rozložení důkazního břemene, přičemž se ztotožnil se závěrem krajského soudu, podle něhož vedlejší účastnice prokázala tzv. pravost (a potažmo i správnost) sporné listiny - dodatku č. 3, a nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce neplatnosti tohoto dodatku (pro nedostatek písemné formy, resp. pro nikoliv včasnou akceptaci návrhu).
5. Stěžovatel namítá frapantní porušení pravidel dokazování v soudním řízení v jeho věci, konkrétně pravidel o rozložení důkazního břemene okresním soudem, což podle něj bylo přehlédnuto soudy rozhodujícími o opravných prostředcích. V důsledku toho došlo k aprobování evidentního podvodu vedlejší účastnice jako zaměstnavatelky. S vedlejší účastnicí uzavřel manažerskou smlouvu, v níž bylo sjednáno odchodné, a to pro případ vzdání se pracovního místa zaměstnancem nebo jeho odvolání vedlejší účastnicí. Stěžovatel uvádí, že patřil a patří mezi globálně vyhledávané odborníky v oboru chemické výroby. Sjednané odchodné nebylo nijak nepřiměřené, což byl také vedle mzdy důvod, proč pracovní nabídku přijal.
6. Tento nárok, jak stěžovatel dále uvádí, vedlejší účastnice nezpochybnila, teprve na prvním jednání soudu "vytáhla" listinu, o níž tvrdila, že je smluvním dodatkem, kterým se měl práva na vyplacení 3,3 mil. Kč vzdát. Tuto listinu však nepodepsal, a ani k tomu neměl žádný důvod. Znaleckými posudky bylo přitom prokázáno, že třetí strana dodatku č. 3, obsahující pouze podpisy stran včetně jeho pravého podpisu, byla vytištěna na jiné tiskárně než první dvě strany, a že před připojením k prvnímu listu byla "rozešita". Soudy však dospěly k závěru, že jeho nárok není po právu, a to na základě velmi neobvyklého výkladu procesních předpisů a ledabylého, Nejvyšším soudem nekorigovaného přezkumu rozhodnutí krajského soudu.
7. Ke skutkovému stavu stěžovatel uvádí, že v rozsahu, jaký byl nesporný, jej Nejvyšší soud shrnul výstižně. Konstatoval-li však, že (stěžovatel) měl mít dodatek č. 3 u sebe více než půl roku, než ho ještě před skončením pracovního poměru v lednu 2014 podepsal a antedatoval zpětně ke dni 31. 5. 2013, toto vedlejší účastnice netvrdila; ve vyjádření ze dne 31. 1. 2019 uvedla, že podepsal listinu a že jen před podpisem na jeho žádost a po dohodě stran došlo k úpravě některých smluvních bodů, a proto byly dvě strany vytištěny znovu. Podle stěžovatele, poukazujícího na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. 21 Cdo 3169/2021, okresní soud pochybil, když dodatek č. 3 považoval za pravou listinu a jemu uložil prokázat, že pravá není, shrnul-li v napadeném rozsudku, že se mu (stěžovateli) nepovedlo vyvrátit pravost této listiny. Krajský soud to přehlédl a pouze lakonicky uvedl, že vedlejší účastnice prokázala, že listina je pravá.
8. Stěžovatel odmítá, že by tvrzení o nepravosti stálo jen na jeho výpovědi, jak uvedl okresní soud. Nepochopil prý totiž, že nemá vyhodnocovat míru prokázání jeho tvrzení o nepravosti sporné listiny, ale že má vyhodnocovat prokázání vedlejší účastnice o její pravosti, která k tomu ovšem nenavrhla žádné důkazy, a prováděny byly jen důkazy, které on k prokázání nepravosti listiny navrhl. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na své podání ze dne 22. 10. 2018, obsahující zpětvzetí důkazních návrhů, znalecký posudek z oboru kriminalistika ze dne 3. 12. 2018, vyjádření vedlejší účastnice ze dne 7. 1. 2019, ve kterém nedovedla vysvětlit manipulaci s listinou, a ze dne 31. 1. 2019, kde vysvětluje, že s ohledem na změny v dodatku č. 3 byly vytištěny nově jen první dvě strany.
9. K tomu stěžovatel doplňuje, že chtěl-li snad okresní soud říci, že vedlejší účastnice pravost listiny prokázala, pak se obešel bez jakéhokoliv důkazu. I Nejvyšší soud přehlédl, že vedlejší účastnice nepřišla s tvrzením, že on měl návrh dodatku č. 3 půl roku u sebe a pak ho podepsal, naopak tento závěr převzal okresní soud doslovně od svědka Ing. Petra Hetta, bývalého personálního ředitele, který však popřel, že by se po dohodě stran před podpisem vyměňovaly první dvě strany, a který si nepamatoval, že by předmětem dodatku č. 3 mělo být "odebrání" odchodného, zmínil pouze úpravu mzdy. Stěžovatel upozorňuje, že je s podivem, že by personální ředitel nedovedl potvrdit tak zásadní skutečnost, jako je "odebrání" odchodného, stejně tak jako svědkyně Mgr. Martina Šoltová, advokátní koncipientka, která měla dodatek č. 3 sepisovat, ačkoliv si jinak pamatovala řadu detailů. Okresní soud zapomněl, že nejde ani tak o to, zda "něco podepsal", ale že vedlejší účastnice musí prokázat, že podepsal právě danou listinu, čemuž žádný (ani nepřímý) důkaz nenasvědčoval.
10. Okresnímu soudu stěžovatel dále vytýká, že opomenul uvést argumenty a důkazy, proč by jen tak podepsal dodatek, kterým by se vzdal takové částky, tím spíše, když pomýšlel na odchod z funkce, proč s danou listinou přišla vedlejší účastnice až na prvním jednání, že existovaly značné rozdíly mezi jazykovými verzemi dodatku č. 3 a obě jsou na jiném hlavičkovém papíru, když svědci vypověděli, že dodatek měl být pečlivě připraven (a tudíž mohlo jít o nějakou jinou listinu), že neobvykle byly vytištěny jen dvě strany, a nikoli již celý třístránkový dokument, že jako obchodní ředitel podepisoval řadu listin, a nebylo těžké mu nechat podepsat jakoukoliv listinu, která byla později zneužita, že z něho udělala vedlejší účastnice podvodníka, že tehdejší právní zástupce vedlejší účastnice, jehož advokátní koncipientka měla sporný dodatek připravit, se zapletl do insolvenčního podvodu ve výši 161 milionů Kč, že s ohledem na svůj informační deficit nemůže mít na rozdíl od vedlejší účastnice k dispozici dostatečné důkazní prostředky, přičemž kdyby její verze byla pravdivá, musely by být v řadě interních dokumentů stopy o absenci odchodného, a že nebyl ani sdělen důvod, proč došlo ke změně názoru smluvních stran na odchodné. Potvrdilo se pouze, že od června 2013 se bez písemné smlouvy postupovalo tak, že část odměny byla stěžovateli vedlejší účastnicí fakturována a část mu vyplácela jako (sníženou) mzdu. Takto mu to bylo vedlejší účastnicí nařízeno, což podle stěžovatele vypovídá o poměrech u ní, pro které se také rozhodl od ní odejít.
11. Z těchto důvodů by měla být podle stěžovatelova názoru napadená rozhodnutí zrušena, přičemž v dalším řízení by okresní soud měl procesně korektně zvážit provedené důkazy, a to nikoliv z hlediska toho, zda prokázal nepravost listiny, ale zda jimi vedlejší účastnice prokázala její pravost. Své závěry o výsledku dokazování by pak měl řádně uvést v odůvodnění svého rozsudku, aby byly přezkoumatelné a odvolací soud na ně mohl reagovat. Nyní je jeho rozhodnutí nepřesvědčivé a zavdává pochybnosti o spravedlnosti a rovném přístupu k účastníkům řízení, z nichž jedním je místní vlivný průmyslový podnik, zastupovaný osobou s kriminální minulostí, a druhým je "cizí" manažer domáhající se "nekřesťansky" vysoké odměny, což je dojem, jaký členové senátu okresního soudu u něj vyvolali.
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Stěžovatel vytýká soudům zásadní vady dokazování. Především mělo jí o nesprávné rozložení důkazního břemene, kdy okresní soud dodatek č. 3 považoval za pravou listinu, a uložil mu, aby prokázal, že pravá není, ačkoliv měl hodnotit, zda vedlejší účastnice tvrzení o pravosti listiny prokázala. V této souvislosti upozorňuje, že žádné důkazy nenavrhla a že to byl naopak on, kdo navrhl důkazy k prokázání její nepravosti. Z ústavní stížnosti plyne, že nesprávné rozložení důkazního břemene stěžovatel vyvozuje z konstatování okresního soudu, že se mu (stěžovateli) nepodařilo vyvrátit pravost listiny, přičemž krajskému soudu je vytýkáno, že bez bližšího konstatoval, že vedlejší účastnice její pravost prokázala. Současně v ní stěžovatel upozorňuje, že její pravost nebyla prokázána důkazy vedlejší účastnicí navrženými.
15. Napadený rozsudek okresního soudu však není postaven na (dílčím) závěru, že stěžovatel v daném ohledu neunesl důkazní břemeno. Okresní soud pouze na doplnění konstatoval, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy, které by mj. pravost dodatku č. 3 vyvrátily, a že tu vyvrací pouze jeho účastnická výpověď. Z obsahu jeho odůvodnění zřetelně plyne, že na základě konkrétních skutečností dospěl okresní soud k závěru, že sporná listina je pravá (bod 43 rozsudku). Stejnou námitkou, jakou stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti, se zabýval krajský soud, který obdobně konstatoval, že vedlejší účastnice prokázala, že sporná listina je pravá, a dále uvedl, že naopak stěžovatel neprokázal svá tvrzení o manipulaci s ní, resp. o její falzifikaci.
Rovněž Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, proč postup krajského soudu nekoliduje s právním názorem týkajícím se rozložení důkazního břemene, jak plyne z ustálené judikatury dovolacího soudu, a který se s názorem krajského soudu, že vedlejší účastnice pravost listiny prokázala, ztotožnil. Dlužno dodat, že bylo-li stěžovateli v soudním řízení umožněno prokazovat, že sporný dodatek č. 3 (naopak) není pravou listinou, nemohl tím být na svých procesních právech nijak zkrácen. Stejně tak nelze považovat za nějak významné, zda se opačný závěr okresního soudu eventuálně opírá (i) o důkazy, jejichž provedení stěžovatel navrhl.
16. Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů, podle něhož dodatek č. 3 je pravou listinou, a potažmo že svůj nárok na zaplacení žalované částky neprokázal, přičemž polemizuje s tím, jak soudy zhodnotily provedené důkazy. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)]. Takový rozpor zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu. V posuzované věci však taková situace nenastala. Soudy svůj závěr o prokázání pravosti sporné listiny vedlejší účastnicí řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení odůvodnily, přičemž z napadených rozhodnutí dostatečně plyne, proč byla stěžovatelova skutková verze odmítnuta. Samotná skutečnost, že by některý důkaz či některé důkazy bylo možné zhodnotit eventuálně i jinak (např. svědecké výpovědi Mgr. Martiny Šoltové či Ing. Petra Hetta), opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
17. Stěžovatel (patrně) v této souvislosti poukazuje na nesprávné shrnutí skutkového stavu Nejvyšším soudem, který uvedl, že (stěžovatel) měl mít dodatek č. 3 u sebe půl roku, než ho podepsal (viz str. 5 rozsudku), s tím, že vedlejší účastnice ve skutečnosti tvrdila, že podepsal listinu a že jen před podpisem na jeho žádost a po dohodě stran došlo k úpravě některých smluvních bodů, a proto byly dvě strany vytištěny znovu. Ovšem i kdyby se Nejvyšší soud v tomto ohledu dopustil určité nepřesnosti, z hlediska výsledku dovolacího řízení bylo podstatné, co v souvislosti se stěžovatelovou námitkou antedatace smlouvy (resp. opožděné akceptace jejího návrhu) považoval za prokázané, tj. že sporný dodatek opatřený podpisy členů představenstva byl předán stěžovateli v květnu 2013 a že ten ho měl u sebe, než ho v lednu 2014 podepsal (viz str.
8). Kromě toho možnost úpravy smluvních podmínek nevylučuje, že návrh uvedeného dodatku měl stěžovatel nějakou dobu u sebe, jak vypověděl svědek Ing. Petr Hetto, který si pouze už nevybavil, zda v tomto konkrétním případě k nějakým změnám došlo.
18. Uvádí-li stěžovatel s poukazem na vyjádření vedlejší účastnice ze dne 7. 1. 2019 a 31. 1. 2019, že vedlejší účastnice nedokázala vysvětlit manipulaci s dodatkem č. 3, z prvně uvedeného vyjádření plyne jen, že vedlejší účastnice teprve relevantní skutečnosti zjišťovala a v této souvislosti požádala soud o poskytnutí dodatečné lhůty. Ve vyjádření ze dne 31. 1. 2019 pak poskytla vysvětlení a k prokázání navrhla důkaz výslechem výše jmenovaných svědků. Mezi těmito vyjádřeními Ústavní soud nevidí žádný rozpor, a ani mu není zřejmé, v čemž by zde pochybení soudů mělo spočívat.
19. Stěžovatel dále upozorňuje na určité nesrovnalosti, které podle něj zpochybňují skutkový stav tak, jak byl ustálen okresním soudem (že neměl důvod se vzdávat svého nároku na odchodné, že vedlejší účastnice přišla se svým tvrzením o uzavření dodatku č. 3 až na prvním jednání, atd.). Stejně tak ovšem mohou vzbuzovat pochybnosti některá stěžovatelova tvrzení (např. že tak závažná změna manažerské smlouvy, jako je snížení mzdy, se nepromítla v písemné formě, nebo že nemůže nalézt tak důležitý dokument, jako je údajná dohoda o vyplácení odchodného ve splátkách).
Tyto skutečnosti okresní soud vzal při svém rozhodování v úvahu a případně se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. V této souvislosti možno připomenout, že podle § 153 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. To ve svém důsledku mj. znamená, že soud musí rozhodnout i v případě, kdy provedené dokazování již není s to vytvořit plastický obraz toho, co se ve skutečnosti odehrálo, a tudíž kdy existují určité pochybnosti o tom, která ze skutkových verzí stran sporu (více) odpovídá skutečnosti.
V takové situaci pak není úlohou Ústavního soudu posuzovat, ke které ze skutkových verzí je třeba se přiklonit, ale posoudit, zda ta, k níž se soud přiklonil, má dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
20. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu