Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Mareše, zastoupeného Mgr. Ivanou Kutra, advokátkou, sídlem U Kříže 625/9, Praha 5 - Jinonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2022 č. j. 29 ICdo 55/2020-286 a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti Záveská a spol., v. o. s., sídlem Blahoslavova 186/8, Mladá Boleslav, 2) Ing. Lukáše Vani a 3) Ing. Petry Vaňové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností se stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatele se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 2. 2019 č. j. 1699/2018-162 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. 12. 2017 uzavřené mezi první vedlejší účastnicí jako insolvenční správkyní stěžovatele na straně prodávající a druhým vedlejším účastníkem a třetí vedlejší účastnicí na straně kupující. Dospěl přitom k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena platně, neboť byla sjednána v náležité formě s dostatečně určitým obsahem a neodporuje žádnému ustanovení zákona. K námitkám stěžovatele krajský soud uvedl, že první vedlejší účastnice byla oprávněna z titulu výkonu funkce insolvenční správkyně stěžovatele uzavřít kupní smlouvu jako prodávající, neboť prohlášením konkursu na majetek stěžovatele na ni přešlo dispoziční oprávnění k jeho majetku [§ 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona]. Stěžovatel rovněž namítal, že je kupní smlouva neplatná proto, že první vedlejší účastnice uvedla kupující v omyl, když tvrdila, že zástavní práva váznoucí na převáděných nemovitostech zaniknou "v celé šíři", a nikoli pouze ve vztahu k ideálním polovinám nemovitostí. Této námitce krajský soud nepřisvědčil s odůvodněním, že takovou námitku (relativní neplatnosti) mohou vznést pouze kupující, kteří však v řízení opakovaně prohlásili, že ji uplatnit nechtějí.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2019 č. j. 42 Icm 1699/2018 k odvolání stěžovatele potvrdil rozhodnutí krajského soudu, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Vrchní soud dále uvedl, že první vedlejší účastnice prodala nemovitosti stěžovatele v souladu s § 293 odst. 1 insolvenčního zákona, když tak učinila podle pokynu zajištěného věřitele stěžovatele, jímž byla v době uzavření kupní smlouvy obchodní společnost AFIA PROINVEST, s. r. o., která z titulu postoupení pohledávky vstoupila do insolvenčního řízení stěžovatele na místo původního zajištěného věřitele s účinky ke dni 13. 3. 2017, a nabyla tak i práva spojená s postoupenou pohledávkou, včetně práv zajišťovacích. Skutečnost, že původní zajištěný věřitel stěžovatele byl v době uzavření kupní smlouvy stále zapsán v katastru nemovitostí jako zástavní věřitel, nic nemění na oprávnění obchodní společnosti AFIA PROINVEST, s. r. o. udělit insolvenční správkyni pokyn k prodeji nemovitých věcí, když zápis změny v osobě zástavního věřitele v katastru nemovitostí má v tomto případě pouze deklaratorní účinek.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s tím, že vrchní soud se při řešení nastolených právních otázek neodchýlil od jeho ustálené judikatury. Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to, aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Zdůraznil, že "se samotným postoupením pohledávky, kdyby bylo vkladovou listinou právní jednání (souhlasné prohlášení postupitele a postupníka), by se pojil deklaratorní zápis do katastru nemovitostí ohledně změny v osobě zástavního věřitele k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (je-li zástavní právo zřízené k věci zapisované do katastru nemovitostí)... Promítnuto do poměrů projednávané věci, nemůže být pochyb, že od pořízení znaleckého posudku měl být za zajištěného věřitele považován jen věřitel obchodní společnost AFIA PROINVEST, s. r. o., jejíž zajištěná pohledávka první v pořadí... převyšovala hodnotu nemovitostí tvořících zástavu."
5. K námitce stěžovatele, že "vkladová listina kupní smlouva musí obsahovat ujednání o zániku právních vad", Nejvyšší soud uvedl, že "žádný takový zákonný požadavek neexistuje. Ostatně závěr, že k okamžiku uzavření kupní smlouvy zanikají práva třetích osob váznoucích na nemovitých věcech (předmětu kupní smlouvy) vyplývá jasně již z dikce § 289 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. I případná absence smluvního ujednání, které by upozornilo smluvní strany kupní smlouvy na uvedený důsledek, v kupní smlouvě tak nezpůsobuje neplatnost předmětné kupní smlouvy".
Přípustnost dovolání konečně nebyla způsobilá založit ani námitka nedostatku souhlasu zástupce věřitelů s kupní cenou, za níž byly nemovitosti kupní smlouvou prodány, neboť vrchní soud uzavřel, že cena uvedená v kupní smlouvě byla schválena zajištěným věřitelem, přičemž zajištěný věřitel byl rovněž zástupcem věřitelů. Argumentaci stěžovatele ohledně tvrzených nesprávností "v průběhu vkladových řízení sp. zn. V-88745/2017-101 a sp. zn. V-93152/2017-101" shledal Nejvyšší soud pro účely posouzení přípustnosti dovolání nevýznamnou, neboť dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu na této otázce vůbec nespočívá.
6. Stěžovatel obsáhle popisuje průběh insolvenčního řízení a cituje celé pasáže z odůvodnění shora uvedených soudních rozhodnutí. Má za to, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť se soudy "odmítly zabývat skutečným meritem věci". Doslova přitom uvádí, že navrhuje rovněž zrušení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona "tak, aby účastník řízení před Ústavním soudem Parlament České republiky mohl projednat možnost napadnout u soudu celý dvoufázový proces převodu nemovitých věcí, tj. i před správním orgánem vedený způsob (modus adquirendi) nabytí vlastnictví zaknihováním - vkladem do veřejného seznamu". V té souvislosti tvrdí, že "právní názor soudů a správních orgánů státu a procesních subjektů na přezkum stanoveného modu adquirendi převodu není jednotný ani sjednocený". Napadené ustanovení insolvenčního zákona je podle stěžovatele neústavní i pro rozpor s právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Proto je nutno vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat až za situace, kdy je dané rozhodování stiženo kvalifikovanými vadami majícími za následek porušení ústavnosti.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádnou konkrétní a relevantní ústavněprávní argumentaci, která by byla způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že místy obtížně srozumitelná ústavní stížnost byla nejprve podána samotným stěžovatelem z jeho e-mailové adresy bez zaručeného elektronického podpisu, a bez plné moci advokáta. Až s odstupem několika dnů bylo totožné podání doručeno i právní zástupkyní stěžovatele, pouze s přiloženou plnou mocí. V ne zcela jasném petitu ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu a rozhodnutí krajského soudu, a domáhá se vydání zrušujícího nálezu.
Z titulní strany ústavní stížnosti potom vyplývá, že je podána toliko proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, "jímž bylo odmítnuto dovolání...", přičemž rovněž plná moc právní zástupkyně je omezena toliko na "zrušení usnesení Nejvyššího soudu..., jímž bylo odmítnuto dovolání...". Ústavní soud proto přezkoumal rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání a dospěl k závěru, že neobsahuje žádnou z kvalifikovaných vad, která by odůvodnila jeho kasační zásah (viz předchozí bod).
10. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale za předvídatelný důsledek toho, že stěžovatel v dovolání neuplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ; rozhodnutí je dostupné na https://nalus.usoud.cz/), když dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu se neodchýlilo od judikatury Nejvyššího soudu, popř. rozhodnutí vrchního soudu na stěžovatelem předestřených otázkách vůbec nestálo.
Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci, resp. zda jeho rozhodnutí není neústavní, typicky pro absenci náležitého odůvodnění nebo pro soudní svévoli (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20 ). K tomu však v posuzované věci nedošlo, když usnesení Nejvyššího soudu je řádně odůvodněno, je logické a prosté vnitřních rozporů. Již z rekapitulace odůvodnění napadeného usnesení (viz body 4 a 5 výše) jsou patrné jasné důvody, proč bylo nutno přistoupit k odmítnutí dovolání stěžovatele.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že ani v právních závěrech krajského soudu a vrchního soudu, rekapitulovaných v usnesení Nejvyššího soudu, neshledal svévolný nebo zjevně excesivní výklad podústavního práva.
12. Jelikož nebylo ve věci stěžovatele shledáno porušení žádného jeho ústavně zaručeného práva, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.
13. Odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost současně odpadá i základní předpoklad projednání návrhu na zrušení zákona, potažmo jeho ustanovení (srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 nebo ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 787/20 ). Návrh na zrušení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, spojený s ústavní stížností, proto Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu