Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované církevní právnické osoby Biskupství českobudějovické, sídlem Biskupská 132/4, České Budějovice, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, sídlem Dušní 907/10, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2025 č. j. 28 Cdo 2756/2024-506, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.
června 2024 č. j. 8 Co 510/2024-476 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2023 č. j. 16 C 104/2017-428, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a státní příspěvkové organizace Mateřská škola, základní škola a střední škola pro sluchově postižené, České Budějovice, Riegrova 1, sídlem Riegrova 1812/1, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 16 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici (jakožto osobě povinné) žalobou domáhala nahrazení projevu vůle podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Požadovala po ní uzavření dohody o vydání nemovitých věcí (které stejně jako v současnosti i v minulosti sloužily jako škola pro sluchově postižené osoby). Podle stěžovatelky tyto věci tvoří historický církevní majetek, který právnímu předchůdci stěžovatelky po únorovém převratu v roce 1948 bez náhrady odňal svým opatřením Městský národní výbor v Českých Budějovicích. Tím byla na stěžovatelce spáchána majetková křivda.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích žalobě nejprve vyhověl. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Českých Budějovicích z procesních důvodů usnesením zrušil rozsudek okresního soudu, přičemž v něm zároveň korigoval nesprávné právní závěry tam vyslovené. Okresní soud poté napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že v minulosti na dotčených nemovitostech poskytoval vzdělávací a pečovatelské služby pro sluchově postižené osoby Diecézní ústav pro hluchoněmé a Spolek pro vydržování ústavu hluchoněmých. Tyto instituce nebyly vždy důsledně odlišovány, byly zaměňovány a jejich působení bylo značně propojeno. Z dobových zdrojů nicméně vyplývá, že nemovitosti vlastnil ústav. Je nepochybné, že šlo o soukromý, respektive církevní (římskokatolický) majetek. Ústav tedy měl určitý církevní charakter, to ale nestačí k určení, zda jde o oprávněnou osobu podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb.
4. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým hodnocením okresního soudu, načež na základě rozvinuté právní argumentace rozšířil jeho závěry. Církevní charakter ústavu znamená jen vliv církve na činnost ústavu, a to bez právních následků pro status ústavu. Církevní charakter není relevantní, záleží jen na tom, zda se dá podřadit pod § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Okresní soud z právního hlediska důsledně nerozlišoval mezi Ústavem pro hluchoněmé děti a Spolkem pro vydržování ústavu hluchoněmých v Diecézi českobudějovické, to ale na správnosti jeho rozsudku nic nemění.
Spolek a ústav tvoří jakousi smíšenou platformu. Ve spolku se kromě církve sdružili i jiní necírkevní podporovatelé (včetně státu), kteří prostřednictvím spolku zřídili ústav a poté ho prostřednictvím spolku vlastnili, podporovali a spravovali. Tato činnost tak byla provázána s církví, nebyla však nikdy statusově její součástí. Vlivem společenských změn po únorovém převratu spolek správu ústavu dobrovolně převedl na nově vytvořené státní instituce. Dobrovolnost tohoto jednání je doložena zápisy z jednání spolku.
Spolek následně přistoupil ke své likvidaci a určil právního nástupce svého jmění, a to Sdružení rodičů, přátel a děti hluchoněmých při Krajském ústavu a škole pro hluchoněmé děti. Nejde proto dovodit, že by byla církev právním nástupcem. Křivda tak nebyla způsobena osobě uvedené v § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl. Okresní soud i krajský soud věc posoudily v souladu s judikaturou a nepřípustného zásahu do autonomie církví se nedopustily. Jejich závěry jsou logické, řádně odůvodněné a nejsou nepřiměřené. Krajský soud se nedopustil přehodnocování skutkového stavu, výklad restitučních předpisů ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby civilní soudy překročily zákon.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že krajský soud změnil skutkové závěry, aniž by sám provedl dokazování, na základě čehož změnil i závěry právní. Přehodnotil skutkový stav tak, že spolek vlastnil ústav, a že jeho právním nástupcem nebyla církev. Jde ale o závažnou vadu, kterou došlo i k porušení zásady kontradiktornosti. Závěry civilních soudů jsou rovněž v extrémním rozporu s obsahem spisu. Hodnotily pouze některé důkazy a vytrhly je z kontextu. Listiny národních výborů nejsou důvěryhodné. Ústav byl vlastní právní entitou a součástí církve a vnímaly ho tak i orgány veřejné moci. Dle kanonického práva ústav nikdy nezanikl a existoval až do sloučení se stěžovatelkou.
7. Civilní soudy se také dopustily nepřípustného zásahu do autonomie římskokatolické církve. Jimi citovaná judikatura se týkala testamentárních nadací a na tuto věc je nepřiléhavá. Jde-li o subjekt, jehož vnitřní poměry se řídí kanonickým právem, je přezkum jeho vnitřních poměrů zásahem do autonomie církve, a to bez ohledu na případnou snahu o kategorizaci subjektu. Pokud okresní soud konstatoval církevní charakter původního ústavu a krajský soud se v tomto ohledu s jeho argumentací ztotožnil, není možné od církevního charakteru ústavu odhlížet pouhým poukazem na skutečnost, že nejde o typickou osobu, která bývá součástí římskokatolické církve.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde. Stěžovatelka jen opakuje už uplatněnou argumentaci, s tou se ale civilní soudy již přesvědčivě vypořádaly.
10. Krajský soud se nedopustil přehodnocování skutkových závěrů, aniž by sám provedl dokazování. Krajský soud naopak označil skutkové závěry okresního soudu za logické, nerozporné a věcně správné, načež z nich vyšel. Poté vysvětlil, že souhlasí i s jeho právním hodnocením a posléze jeho argumentaci o právní konstrukci spolku a ústavu dále rozvinul. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud, neboť konstrukce právnických osob je vskutku otázkou právní, nikoli otázkou skutkovou (body 46 až 55 rozsudku krajského soudu a bod 17 usnesení Nejvyššího soudu). Na tom není nic neústavního a postup civilních soudů není ani v rozporu se stěžovatelkou citovanou nálezovou judikaturou [srov. nález ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12
(N 191/71 SbNU 279), část IV].
11. Závěry civilních soudů nejsou ani v extrémním rozporu s obsahem spisu. Civilní soudy po důkladně provedeném dokazování (ve kterém okresní soud hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu) srozumitelně vysvětlily, že spolek vlastnil a řídil ústav jakožto právnickou osobu s majetkovou podstatou (jejíž součástí byly dotčené nemovité věci). Spolek i ústav měly stejný účel, nebyly součástí církve a jejich existence byly navzájem propojené. V obou případech tak mohlo jít nanejvýš o podpůrnou osobu podle § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. Po únoru 1948 přešla správa ústavu rozhodnutím spolku na stát, tím spolek ztratil své opodstatnění a došlo k jeho dobrovolné likvidaci.
Všechny jeho majetkové nároky přešly na sdružení rodičů, přátel a dětí hluchoněmých, nikoli na církev. Případná majetková křivda v podobě převedení nemovitých věcí na stát v roce 1959 proto mohla vzniknout jen sdružení rodičů, přátel a dětí hluchoněmých, nikoli církvi. Stěžovatelka neprokázala, že je právním nástupcem tvrzeného původního vlastníka nemovitých věcí. Skutečnost, že s tímto hodnocením stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě neústavnost.
12. Civilní soudy se taktéž nedopustily zásahu do autonomie církví a napadená rozhodnutí jsou i v tomto ohledu v souladu s ústavními požadavky. Civilní soudy musí vždy z logiky věci provést kategorizaci dané osoby, aby mohly posoudit, zda její vnitřní akty soudnímu přezkumu podléhají či nikoli. V této věci z "církevního charakteru" ústavu nelze dovodit to, že by šlo o institucionální součást církve, jejíž vnitřní akty by byly ze soudního přezkumu vyloučeny. Z "církevního charakteru" vyplývá toliko to, že církev (byť nejenom ona) měla faktický vliv na činnost ústavu, a to bez právních následků pro status této právnické osoby.
Ústav nikdy nebyl součástí církve a otázka, zda došlo k jeho zániku a k právnímu nástupnictví stěžovatelky, dle ustálené judikatury soudnímu přezkumu proto podléhá. Civilní soudy tyto závěry s odkazy na přiléhavou judikaturu srozumitelně vysvětlily a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout (bod 54 rozsudku okresního soudu, body 50 a 53 až 55 rozsudku krajského soudu a body 11 až 16 usnesení Nejvyššího soudu).
13. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu