USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Biskupství českobudějovické, identifikační číslo osoby 004 45 118, se sídlem v Českých Budějovicích, Biskupská 132/4, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10, proti žalované: Mateřská škola, základní škola a střední škola pro sluchově postižené, České Budějovice, Riegrova 1, identifikační číslo osoby 600 75 961, se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 1812/1, zastoupená JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 104/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2024, č. j. 8 Co 510/2024-476, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36.
Poučení:
1. V přítomné věci se žalobce domáhá, aby soud nahradil projev vůle žalované podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi),ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, nebo i jen „zákon“), uzavřít s žalobcem dohodu o vydání specifikovaných nemovitých věcí, k nimž tvrdí, že tvoří historický (původní) církevní majetek a jehož odnětím původnímu vlastníku (za jehož právního nástupce se žalobce označuje) na základě označeného opatření Městského národního výboru v Českých Budějovicích bez náhrady v rozhodném období byla spáchána majetková křivda.
2. Rozsudkem ze dne 10. 11. 2023, č. j. 16 C 104/2017-428, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 2. 2024, č. j. 16 C 104/2017-438, Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II, ve spojení s označeným doplňujícím usnesením).
3. O žalobcem podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 8 Co 510/2024-476, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež po jejich přezkumu aproboval jako správná, se odvolací soud jako prvořadou zabýval otázkou, zda osoba označená žalobcem jako jeho právní předchůdce (původní knihovní vlastník specifikovaných nemovitostí – Diecézní Ústav pro hluchoněmé v Českých Budějovicích; dále v textu též jen „Ústav“) naplňovala znaky některé z právnických osob korespondující vymezení okruhu oprávněných osob podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Na podkladě skutkových zjištění uvedl, že Ústav (jako právnická osoba mající majetkovou podstatu) byl zřízen (a „vlastněn“) Spolkem pro vydržování ústavu pro hluchoněmé děti v Českých Budějovicích (dále v textu i jen „Spolek“), že Spolek ani Ústav nebyly zřízeny jako součást registrované církve a náboženské společnosti ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. a že Spolek
– i se zřetelem na jím deklarovaný účel – mohl mít nanejvýše charakter podpůrné osoby ve smyslu § 3 písm. c/ zákona; cíle Ústavu a Spolku coby jeho zřizovatele byly pak totožné. Ve vazbě na učiněná zjištění pak odvolací soud řešil i otázku právního nástupnictví původního vlastníka specifikovaných nemovitostí. Ve shodě se soudem prvního stupně měl za prokázané, že mezi lety 1949-1953 byla správa Ústavu Spolkem převedena na stát, čímž Spolek (jako vlastník a vydržovatel tohoto ústavu) ztratil své opodstatnění; následně došlo k likvidaci Spolku s tím, že případné nároky na majetek movitý i nemovitý přešly na Sdružení rodičů, přátel a dětí hluchoněmých při Krajském ústavu a škole pro hluchoněmé děti ve Stráži nad Nežárkou.
Odvolací soud tak uzavřel, že právní nástupnictví žalobce za původním vlastníkem nemovitostí nebylo možné dovodit, neboť zjištěné okolnosti nasvědčují existenci jiného právního nástupce (ono Sdružení rodičů, přátel a dětí hluchoněmých) stojícího mimo rámec církve. Pozdější převod majetku na stát tak nemohl představovat majetkovou křivdu v neprospěch církve, ale v neprospěch tohoto právního nástupce původního vlastníka (odvolací soud konstatoval, že pokud žalobce formuloval majetkovou křivdu tak, že ji představuje převedení vlastnictví předmětných nemovitých věcí na stát rozhodnutím orgánu státu v roce 1959 bez náhrady, ze zjištěného skutkového stavu bylo zřejmé, že tato křivda nastala v poměrech právního nástupce Spolku, tedy Sdružení rodičů, přátel a dětí hluchoněmých při Krajském ústavu a škole pro hluchoněmé děti).
Nemaje za prokázané, že je žalobce právním nástupcem (tvrzeného) původního vlastníka nemovitostí, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
5. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovoláním, jež považuje za přípustné pro naplnění jím uváděných kritérií podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.). V textu dovolání shrnuje dosavadní průběh řízení, odvolacímu soudu vytýká především nesprávnost učiněných skutkových zjištění (že odvolací soud zásadním způsobem změnil „koncepci“ skutkových zjištění“, aniž by ve věci sám provedl dokazování). Za zásadní pro rozhodnutí dovolatel považuje výklad pojmu „církevní právnická osoba“ a možnost přezkumu vnitřních poměrů církevního subjektu ve světle zásady církevní autonomie; namítá, že řešení těchto otázek není vyčerpáno pouhou kategorizací subjektu pod příslušné písmeno § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a že hodnocením právního nástupnictví u subjektu podléhajícího kanonickému právu odvolací soud nepřípustně zasáhl do autonomie církve. Závěry odvolacího soudu považuje dovolatel za rozporné i se zásadou ex favore restitutionis. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.
7. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
11. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je nárok na vydání věci podle zákona č. 428/2012 Sb. (tedy i dle jeho § 10 odst. 4) podmíněn kladným závěrem o tom, že žalující subjekt je osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. (srov. § 3), a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména § 2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v § 5 téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle § 1 jmenovaného zákona počínajícím dnem 25. 2. 1948 (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94 a 176).
12. Nejvyšší soud dále ve svém rozhodování vyložil, že se zřetelem ke smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), pak při řešení nastolené hmotněprávní otázky, koho jest považovat za oprávněnou osobu, nutno zákonný pojem „právní předchůdce takovéto osoby“ předně vykládat tak, že i tento předchůdce musel být právnickou osobu zařaditelnou do některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než uvedeným ustanovením definovaných osobách (kupř. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce současně explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.); k tomu srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, či ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017.
13. Povaha právnické osoby, od níž žalobce odvozuje věcnou legitimaci k uplatnění práva, je pak významná i z hlediska možnosti soudního přezkumu jejího zániku s právním nástupnictvím žalující strany jako osoby oprávněné podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Zatímco v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti je soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve – s ohledem na ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (srov. článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) – vyloučen (skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím, osvědčuje sama církev či náboženská společnost; např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05), v případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu bezesporu podléhá (k soudnímu přezkumu kontinuity právnických osob srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 3 Cdon 314/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, č. seš. 9; k posuzování právního nástupnictví právnických osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4507/2011). Pro závěr o tom, zda takovýto právní předchůdce oprávněné osoby naplňoval znaky definované ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. je současně právně významný účel, za nímž byl zřízen nebo založen. Znakem oprávněné osoby dle § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. je totiž okolnost, že byla zřízena nebo založena za účelem podpory činnosti registrované církve nebo náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1961/2017).
14. Definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci ve veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., je pak dle závěrů judikatury i komentářové literatury vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (krom již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3467/2017, či ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 730/2019; z odborné literatury srov. komentář k § 3 in Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015).
15. V posuzované věci odvolací soud (reflektuje specifika případu) dospěl k závěru, že Spolek, potažmo i Ústav (od něhož žalobce odvozuje právní nástupnictví), i s akcentací jejich účelu, splňovaly (nanejvýše) charakteristiku podpůrné právnické osoby ve smyslu § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., pročež se následně zabýval otázkou právního nástupnictví původního vlastníka specifikovaného majetku. Výtkám dovolatele, že se odvolací soud „odmítl náležitě zabývat otázkou výkladu pojmu církevní právnické osoby“ či že hodnocením právního nástupnictví u subjektu podléhajícího kanonickému právu pak soud nepřípustně zasáhl do autonomie církve, tedy nelze přitakat. Odvolací soud se naopak posouzením charakteru tvrzeného právního předchůdce žalobce a jeho právním nástupnictvím zabýval v souladu a v mantinelech výše nastíněné rozhodovací praxe, své závěry řádně a logicky odůvodnil a ve světle zjištěných skutečností (podle nichž Spolek ani Ústav, navzdory svému označení, jež vyjadřuje spíše jen působnost teritoriální, nebyly zřízeny jako součást římskokatolické církve), není nepřiměřený.
16. Argumentace dovolatele zpochybňující závěr odvolacího soudu o povaze daných subjektů jako nikoliv ryze církevních a právním nástupnictví původního vlastníka nemovitostí pak směřuje převážně ke zpochybnění právě skutkových zjištění a představuje polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že dovolací soud je dle účinné procesní úpravy skutkovým stavem zjištěným soudy nižšího stupně vázán (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15.
6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti uplatněnými námitkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1.
1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod, když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto Nejvyšší soud neshledal, že by odvolacím soudem přijaté skutkové konkluze bylo lze kvalifikovat jako excesivní (že by zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy, nebo že při zjišťování skutkového stavu soud nerespektoval příslušné procesní principy, coby situace reprobované i rozhodovací praxí Ústavního soudu; např. jeho nález ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Z napadeného rozsudku je zřejmý zjištěný skutkový základ věci, přičemž sama okolnost, že dovolatel vychází z jiné skutkové verze (na podkladě jím učiněného vlastního hodnocení důkazů) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
17. K výtkám dovolatele vystihujícím vady řízení (namítá-li, že odvolací soud zásadně revidoval soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění bez toho, že by k nim zopakoval dokazování; srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.), sluší se také připomenout, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Ovšem ani v tomto směru nelze výhradám dovolatele přitakat (a postup odvolacího soudu tak není v rozporu ani s dovolatelem citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12), je-li z přítomného rozsudku odvolacího soudu zřejmé, že je založen na týchž skutkových zjištěních, která učinil soud prvního stupně ve svém posledním (v pořadí druhém) rozhodnutí a z nichž následně vycházel při právním posouzení věci, a kdy odvolací soud i na základě rozvinuté právní argumentace tento rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správný potvrdil.
18. Zpochybnit rozsudek odvolacího soudu nemůže ani poukaz dovolatele na pravidlo výkladu restitučních předpisů ex favore restitutionis, které nemůže soudy vést k tomu, aby překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019), případně pomíjely smysl a účel restitučního předpisu, jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období způsobeny církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.).
19. Se shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky dle § 237 o. s. ř. – v přítomné věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
20. Již jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši ve výši 2 500 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024; viz čl. II – přechodné ustanovení – vyhlášky č. 258/2024 Sb.], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.
22. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 4. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu