USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve
věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, IČ
44941439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Markem
Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným: 1)
Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ
69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) obec Karlova
Studánka, IČ 00296104, se sídlem v Karlově Studánce 17, zastoupená Mgr. Janou
Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, o určení
vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C
192/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
2. října 2018, č. j. 11 Co 89/2018-614, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ad 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ad 2) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokátky Mgr. Jany Zwyrtek Hamplové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Bruntále ze dne 5. prosince 2017, č. j. 38 C 192/2015-552, kterým byla
zamítnuta žaloba o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č.
XY, jehož součástí je stavba čp. XY, část obce XY, parc. č. XY, jehož součástí
je stavba čp. XY, část obce Karlova XY, parc. č. XY, jehož součástí je stavba
bez čp., včetně inventáře a veškerého příslušenství, parc. č. XY, parc. č. XY,
parc. č. XY , parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o
nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto
o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Předpoklady přípustnosti
svého dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, případně otázek,
které doposud nebyly vyřešeny. Konkrétně přitom předestřela následující otázky:
zda předpokladem restituce církevního majetku podle zákona č. 428/2012 Sb., o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých
zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS
10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), v
situaci, kdy k jeho odnětí došlo již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5.
1945), je uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb., o
neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích
z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon
č. 128/1946 Sb.“); zda majetek veřejnoprávní církevní korporace bylo lze
konfiskovat na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o
konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i
zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945
Sb.“), či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci
nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945
Sb.“); jaké účinky lze v restitučních souvislostech spojovat s podáním odvolání
proti konfiskačním vyhláškám, resp. výměrům, vydaným na základě uvedených
dekretů; zda těmito konfiskačními správními akty bylo lze odejmout majetek
neexistujícímu subjektu; za jakých podmínek uvedené konfiskační správní akty
nabývaly právní moci; zda zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.
naplňuje restituční důvod dle § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. a jakým
způsobem je v řízení o určení vlastnického práva státu ve smyslu § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb. rozděleno důkazní břemeno ohledně prokazování zákonných
podmínek přechodu vlastnictví ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen
„zákon č. 172/1991 Sb.“).
Žalované ad 1) a ad 2) navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, respektive
zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou
legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě,
kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle § 3 zákona č. 428/2012
Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu
určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských
společností. Původním majetkem se pak dle ustanovení § 2 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb. rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období
(od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví
registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených
nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností,
Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za
účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k
duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo
administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené ustanovení je
přitom třeba vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických
osob museli naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob,
tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva státu
(§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) je oprávněná osoba dle ustanovení § 3
zákona č. 428/2012 Sb. za předpokladu, že majetek, ohledně něhož se domáhá
určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část rozhodného
období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce,
taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016 či rozsudek Nejvyššího sodu
ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017).
Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž
osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody)
v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní
(sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění
takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001,
sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se uvedené závěry váží výlučně k aplikaci
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Ten totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně
zákona č. 428/2012 Sb., v § 3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval
subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční
normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným,
poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu
rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu
jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999,
sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud v souvislosti s nárokem uplatňovaným podle
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jenž stejně jako zákon č. 428/2012 Sb. osoby disponující uvedeným nárokem za oprávněné nepovolává,
ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů
vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické
právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb.,
jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení
knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata
i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali
s okupanty a podobně (srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. Na majetkovou
křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu,
nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších
restitučních předpisů (dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že v situaci, kdy právnímu předchůdci
dovolatelky bylo vlastnické právo odňato Velkoněmeckou říší k 22. 10. 1938 a
následně nebylo zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu
poválečných restitučních předpisů (dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č.
128/1946
Sb.), nedošlo již k obnově jeho vlastnictví, a tento tudíž nemovité věci,
ohledně kterých je vedeno řízení o určení vlastnického práva státu, nevlastnil
alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 a § 2
písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), a že z uvedeného důvodu dovolatelce nesvědčí
ani aktivní věcná legitimace k vedení sporu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb., nikterak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu ale i
Ústavního soudu tak, jak se ustálila po vydání sjednocujícího stanoviska ze dne
1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb.,
neodchýlil.
Dlužno dodat, že dovolatelkou nastíněný princip ex favore restitutionis v dané
věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu zákona č. 428/2012
Sb., jímž je zmírnění toliko některých majetkových křivd. Snaha o volbu
interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k
tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi.
Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody
bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu
soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd
uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a
náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či již citovaný nález Ústavního
soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13). V poměrech projednávané věci
nadto nelze opomíjet vůli státu - projevenou ještě před započetím rozhodného
období ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. - dotčený majetek dovolatelce nevracet,
jež našla svůj odraz právě ve vydaných konfiskačních správních aktech (viz
výměry Okresního národního výboru v Bruntále ze dne 15. 1. 1947, č. j. 23 Br-34
a č. j. 23 Br-104).
Na dalších dovolatelkou předestřených otázkách pak rozhodnutí odvolacího soudu
zjevně nezávisí. Na jeho závěr o tom, že k odnětí dotčeného majetku došlo mimo
rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), když právní předchůdce
dovolatelky nepožádal ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb.
o navrácení vlastnictví odejmutého Velkoněmeckou říší již k 22. 10. 1938, totiž
dovolatelkou naříkaný průběh, respektive existence, konfiskačního řízení podle
dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. nemůže mít jakýkoliv vliv (když za
účinnosti uvedených dekretů právní předchůdce dovolatelky vlastníkem
požadovaných nemovitostí již nebyl). Není-li pak dána aktivní věcná legitimace
dovolatelky k podání určovací žaloby ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb. (jak je již vysvětleno výše), není pro rozhodnutí o věci rozhodující ani
způsob rozdělení důkazního břemene stran prokazování zákonných podmínek
přechodu vlastnictví ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady
přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované ad 1) patří
paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání),
tj. 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše
paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech
podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) a k
nákladům žalované ad 2), jež se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila k
dovolání, odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, 7 bod
5, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou
hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny
a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114
Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 5. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu