28 Cdo 4748/2016-77
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně:
Římskokatolická farnost Penčice, IČO 45180181, se sídlem v Přerově, U Kostela
116/1, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích,
Zelená 267, proti žalovaným: 1) V. L., K., 2) Česká republika – Státní
pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 285/2015, o
dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci ze dne 12. května 2016, č. j. 69 Co 81/2016-54, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. května 2016,
č. j. 69 Co 81/2016-54, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Přerově ze dne 8. prosince 2015, č. j. 11 C 285/2015-27, jímž bylo
určeno, že druhý žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. v katastrálním území
Z. L., a žalovaným bylo uloženo, aby žalobkyni nahradili náklady řízení
13.712,- Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byli žalovaní
zavázáni nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 9.293,- Kč (výrok
II. rozsudku odvolacího soudu).
Vycházeje z rozhodnutí arcibiskupa olomouckého ze dne 8. 7. 2013, č. j.
3870/2013, o sloučení církevních právnických osob, soud prvního stupně uzavřel,
že žalobkyně je právní nástupkyní „Fundace ku sloužení mší sv. za zustavitelku
F. K. a jejího manžela K. K. ze Z. L. při farním chrámu Páně ve Velk.
Penčicích“, jakožto církevní právnické osoby ve smyslu ustanovení § 3 písm. b)
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi) - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“,
která, soudě dle účastníky řízení nezpochybněných výsledků dokazování,
vlastnila v rozhodném období předmětný pozemek. Odvolací soud naproti tomu,
aniž se zabýval její právní formou, existencí až do okamžiku sloučení
právnických osob či otázkou, zda a podle jakého právního předpisu ke sloučení
těchto osob došlo, dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně, jež vlastnila
předmětný pozemek v rozhodném období, měla charakter právnické osoby zřízené za
účelem podpory činnosti církve, tj. právnické osoby naplňující definiční znaky
ustanovení § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. Z uvedených skutečností soudy
nižšího stupně dále dovodily, že předmětný pozemek je původním majetkem (§ 2
písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) žalující oprávněné osoby ve smyslu ustanovení
§ 3 zákona č. 428/2012 Sb. Současně seznaly, že stát (druhý žalovaný) před
nabytím účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. dotčený pozemek na základě kupní
smlouvy uzavřené dne 30. 10. 2012 převedl na prvního žalovaného v rozporu s
ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen -
„zákon o půdě“). Shledaly přitom, že první žalovaný se zřetelem k individuálním
skutkovým okolnostem případu (vyznačení nabývacího titulu státu nasvědčujícího
naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení § 5 písm. a/ zákona č.
428/2012 Sb. – odnětí věci podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové
reformě /trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě/ – ve výpisu z
katastru nemovitostí) nemohl být ani v dobré víře o tom, že kupní smlouva, na
jejímž základě měl nabýt vlastnické právo k dotčenému pozemku, byla uzavřena
platně. Z uvedených důvodů žalobě vyhověly a ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb. určily, že vlastníkem předmětného pozemku je stát (druhý
žalovaný).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním druhý žalovaný. Měl za to, že
dovolací soud ve své rozhodovací praxi v řízení o určení vlastnického práva
státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. dosud neřešil hmotněprávní
otázku aktivní věcné legitimace oprávněné osoby, která je právní nástupkyní
původního vlastníka nemovité věci, jež se stala předmětem odškodňované
majetkové křivdy. Vytýkal odvolacímu soudu, že v rozporu s rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 679/2001 nerozlišoval mezi naléhavým právním
zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací účastníků, jíž se důsledně
nezabýval. V této souvislosti upozorňoval, že žalobkyně netvrdila ani
neprokázala, zda její právní předchůdkyně byla právnickou osobou zřízenou nebo
založenou jako součást registrované církve (§ 3 písm. b/ zákona č. 428/2012
Sb.), anebo zda k okamžiku tvrzeného sloučení právnických osob z rozhodnutí
arcibiskupa byla jinou dosud existující právnickou osobou zřízenou nebo
založenou za účelem podpory činnosti registrované církve (§ 3 písm. c/ zákona
č. 428/2012 Sb.). Namítal rovněž, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 353/2016, když nezohlednil dobrou víru
nabyvatele ve správnost údajů evidovaných v katastru nemovitostí. Navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 29. 9. 2017, dále jen – „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), jednající prostřednictvím
pověřeného zaměstnance s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.)
a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení hmotněprávní otázky aktivní věcné legitimace v řízení o
určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jež
v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla v dovolatelem zmiňovaných
souvislostech vyřešena.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací
soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3
o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu
žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku
registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví
jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro
uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí,
kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a
náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást
registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo
založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské
společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím
nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném
období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v
důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
Podle § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí
původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci,
majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a
součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve
vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským
společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti
registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším
právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti
registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním,
charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo
jejich právním předchůdcům.
Žaloba dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není preventivní určovací
žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy
opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění. Její úspěšné podání tudíž nelze
podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014). Smyslem § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb. přitom zůstává překlenutí nedostatku aktivní legitimace
církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu
k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1435/2007,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a dále
Valeš, V. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 290-291). Uvedené zákonné ustanovení svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o
určení vlastnického práva státu oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 428/2012
Sb., tj. právnické osobě naplňující definiční znaky dle § 3 zákona č. 428/2012
Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu
určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských
společností. Původní majetek registrovaných církví a náboženských společností
přitom dle jeho zákonné definice tvoří takové věci, které byly alespoň po část
rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - § 1 zákona č. 428/2012 Sb.)
ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických
osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a
náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob
zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a
náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním,
zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (srov. totožnou
definici oprávněných osob dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb.), nebo jejich právních
předchůdců (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Se zřetelem k smyslu a účelu
zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které
byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem
(srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), je ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. současně nutno vykládat tak, že i právní předchůdci
zde definovaných právnických osob museli, aby bylo lze hovořit o původním
církevním majetku, rovněž naplňovat znaky některé z uvedených kategorií
právnických osob, které zároveň korespondují vymezení okruhu oprávněných osob
dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. (s výjimkou oprávněné osoby dle § 3 písm. d/
zákona č. 428/2012 Sb., jež je určena individuálně). Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd
spáchaných v rozhodném období na jiných než výše definovaných osobách (kupř.
na
fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu
dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce explicitně označuje za
nositele práv k původnímu církevnímu majetku. Z uvedeného vyplývá, že ve sporu
o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je
aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012
Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení,
byla alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví
jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby.
Při hodnocení interních poměrů církví a náboženských společností pak nelze
ztrácet ze zřetele, že soudní přezkum úkonů příslušných orgánů registrovaných
církví a náboženských společností nesmí odporovat ústavně zaručené autonomii
církví a náboženských společností ve smyslu článku 16 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (viz ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje
Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění
České a Slovenské Federativní Republiky). V případě právnické osoby zřízené
nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti tudíž
právní skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím oprávněné
osoby ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., osvědčuje sama
církev či náboženská společnost s tím, že soudní přezkum věcné správnosti
rozhodnutí jejího příslušného orgánu o takovémto opatření je se zřetelem k
církevní autonomii vyloučen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5.
2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn.
28 Cdo 823/2006, či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i
v ústavněprávní rovině - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp.
zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3.
1997, sp. zn. I. ÚS 211/96 či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS
137/05). Ke stejnému závěru dospívá i komentářová literatura (srov. Kříž, J.,
Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi:
komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 135).
V případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské
společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím
osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu
s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu nepochybně
podléhá (k soudnímu přezkumu kontinuity právnických osob srov. přiměřeně např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 3 Cdon 314/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, roč. 1999, č. seš. 9; k posuzování právního
nástupnictví právnických osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4507/2011). Pro závěr o tom, zda takovýto právní
předchůdce oprávněné osoby naplňoval znaky definované ustanovením § 3 zákona č.
428/2012 Sb. je současně právně významný účel, za nímž byl zřízen nebo založen.
Znakem oprávněné osoby dle § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. je totiž
okolnost, že byla zřízena nebo založena za účelem podpory činnosti registrované
církve nebo náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním,
zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům.
V projednávané věci odvolací soud svůj závěr o tom, že „Fundace ku sloužení mší
sv. za zustavitelku F. K. a jejího manžela K. K. ze Z. L. při farním chrámu
Páně ve Velk. Penčicích“ je právní předchůdkyní žalobkyně, mající charakter
právnické osoby zřízené za účelem podpory činnosti církve (srov. § 3 písm. c/
zákona č. 428/2012 Sb.), čerpal toliko z rozhodnutí arcibiskupa olomouckého ze
dne 8. 7. 2013, č. j. 3870/2013, o sloučení církevních právnických osob.
Nezabýval se přitom tím, zda k zániku uvedené právnické osoby, jež dle jeho
závěrů netvořila součást registrované církve nebo náboženské společnosti, s
právním nástupnictvím žalobkyně došlo v souladu s příslušnými právními
předpisy, upravujícími vznik, trvání a zánik právnických osob, ani tím, za
jakým účelem (se zřetelem ke znění ustanovení § 3 písm. c/ zákona č. 428/2012
Sb.) byla dotčená právnická osoba zřízena nebo založena. Z uvedeného důvodu
jsou závěry odvolacího soudu o tom, že ve sporu o určení vlastnického práva
státu k předmětnému pozemku dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. vyplývá
aktivní věcná legitimace žalobkyně z jejího právního nástupnictví do práv
„Fundace ku sloužení mší sv. za zustavitelku F. K. a jejího manžela K. K. ze Z.
L. při farním chrámu Páně ve Velk. Penčicích“, coby původního pozemkového
vlastníka, zjevně předčasné, a tudíž věcně nesprávné.
Námitku dovolatele, že odvolací soud nezohlednil dobrou víru prvního žalovaného
(jenž měl předmětný pozemek nabýt od státu na základě kupní smlouvy uzavřené
dne 30. 10. 2012) ve správnost údajů evidovaných v katastru nemovitostí,
Nejvyšší soud naopak důvodnou neshledal. Dovolatel předně pomíjí, že odvolací
soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu (zejména
vyznačení nabývacího titulu státu nasvědčujícího naplnění restitučního důvodu
ve smyslu ustanovení § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – odnětí věci podle
zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě /trvalé úpravě vlastnictví k
zemědělské a lesní půdě/ – ve výpisu z katastru nemovitostí), dovodil, že první
žalovaný v dobré víře ohledně oprávnění státu převést na něj předmětný pozemek
nebyl. Je-li tedy za tohoto stavu vytýkáno, že nebyla zohledněna dobrá víra
nabyvatele, postrádá dovolání očividně argumentaci, jejímž prostřednictvím by
závěry odvolacího soudu o nedostatku dobré víry na straně nabyvatele mohly být
zpochybněny. Dle závěrů konstantní judikatury dovolacího soudu, jež byly
aprobovány i v ústavněprávní rovině, ostatně sama dobrá víra subjektu, na nějž
měla být sporná nemovitost převedena, ve správnost údajů evidovaných v katastru
nemovitostí k prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona o půdě
nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn.
28 Cdo 5036/2016, nebo jeho usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1158/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS
1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). Dovolatelem odkazovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, pak řeší
problematiku významu dobré víry při nabývání nemovitosti od neoprávněné osoby
zapsané coby její vlastník v katastru nemovitostí (nabytí od nevlastníka). V
projednávané věci však nedostatek vlastnického práva na straně převodce, jejž
by bylo nutné překlenovat poukazem na důvěru nabyvatele ve správnost údajů ve
veřejné evidenci, dán nebyl. Dovolatelem citovaná judikatura dovolacího soudu
(co do posouzení účinků dobré víry při nabývání vlastnického práva) tak na
posuzovaný případ nedopadá.
V situaci, kdy se zřetelem k shora uvedenému nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí
odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Podle
ustanovení § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu