28 Cdo 823/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v
právní věci žalobců a/ T. H., b/ T. J., c/ H. V., d/ prof. dr. J. F., e/ ing.
V. S., f/ P. K., g/ J. D., h/ M. D., ch/ J. K., i/ E. B., j/ P. K., k/ M. N.,
l/ E. T., m/ E. J., n/ L. F., o/ J. D., p/ E. H., všech zastoupených
advokátkou, proti žalované Ž. o. v P., zastoupené advokátem, za vedlejšího
účastenství na straně žalobců N. B., a H. B., o neplatnost rozhodnutí schůze
Shromáždění členů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C
222/2004, o dovolání žalobců a/, c/, d/, e/, g/, h/, i/, j/, o/, p/ proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005, č. j. 20 Co 391,
392/2005-138, takto:
I. Dovolání se zamítají.
II. Dovolatelé a/, c/, d/, e/, g/, h/, i/, j/, o/, p/ jsou povinni
nahradit společně a nerozdílně na nákladech řízení o dovolání žalované částku
3.175,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalované JUDr. A. B.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005, č. j. 20 Co 391,
392/2005-138, bylo ve výroku o zastavení řízení a o vrácení soudního poplatku
(zde ve vztahu k žalobcům a/ a c/ až p/), jakož i ve vztahu k vedlejším
účastníkům, potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 4. 2005,
č. j. 12 C 222/2004-113 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 8.
2005), kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na určení neplatnosti
rozhodnutí shromáždění členů Ž. o. ze dne 7. 11. 2004 (jednotlivé napadané body
rozhodnutí tohoto shromáždění, od volby předsedajícího až po personální změny
ve vedení Ž. o., jsou podrobně specifikovány v žalobě). Odvolací soud dále
změnil prvostupňový výrok o nákladech řízení mezi žalobci, vedlejšími účastníky
a žalovanou jen tak, že přiznal žalované náklady řízení před soudem prvního
stupně ve výši 7.556,50 Kč; jinak jej potvrdil. Žalobci a/ a c/ až p/ byli
zavázáni k náhradě nákladů odvolacího řízení, jež vznikly žalované v částce
1.071,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně učinil správně,
zastavil-li řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek
podmínky řízení; nebyla totiž dána pravomoc soudu ve smyslu § 7 odst. 1, 3 o.
s. ř. Zdůraznil, že zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a
postavení církví a náboženských společností a o změně některých
zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), jakož i článek 16
Listiny základních práv a svobod, nedávají účastníkům právo soudně napadnout, a
to ani výrokem o určení neplatnosti, interní rozhodnutí učiněné v rámci
církevního subjektu. Jak odvolací soud konstatoval, žalobci ignorovali vývoj
judikatury obecných soudů i Ústavního soudu k této otázce, a poukázal na nálezy
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/1996 a IV. ÚS 171/1997. Žalobci si mylně
vykládají čl. 36 odst. 1 Listiny o právu každé osoby domáhat se ochrany svých
práv u soudu; to se týká ochrany práv založených Ústavou či zákonem, v
předmětné věci je však napadáno rozhodnutí ve vnitřní záležitosti náboženské
společnosti. Správné bylo též rozhodnutí prvostupňového soudu o postoupení věci
Ž. o. v P., neboť tato církevní právnická osoba je nadána pravomocí o věci
rozhodovat (resp. tuto pravomoc již využila).
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu o zastavení
řízení a výrokům návazným podali shora označení žalobci dovolání.
Namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že jsou
vystaveni situaci, kdy se jejich právní postavení stalo, v důsledku rozhodovací
činnosti soudů, právně nejistým. Absentují orgány či instituce, které by jim
poskytly ochranu v jejich zákonem zaručených právech. Odkázali na čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (R. E.), která
je součástí právního řádu České republiky, a podle níž má každý právo na to,
aby jeho záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným
zákonem (který rozhodne o jeho „občanských právech nebo závazcích“). V
posuzované věci došlo k porušení občanských práv žalobců – členů Ž. o. v P., ač
tato práva byla zaručena stanovami obce a S. F. Ž. o. v České republice.
Neexistuje žádný církevní soud, na který by se mohli žalobci obrátit;
nenalezli-li právní ochranu ani u soudu, došlo tu k odepření spravedlnosti.
Dovolatelé dále v rámci svých námitek odkázali na usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 20 Cdo 1487/2003 a zdůraznili, že stát, který nyní prostřednictvím soudu
odmítá zasahovat do vnitřních záležitostí církevního subjektu, zasáhl dne 17.
12. 2004 do evidence Ž. o. v P. a provedl neoprávněnou změnu zápisu (zápis
protiprávně zvoleného nového předsedy a výmaz předsedy dosavadního). Dovolatelé
setrvali na stanovisku, že soudní pravomoc k vyslovení neplatnosti rozhodnutí
orgánu Ž. o. v P. má být dána, a žádali, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou
nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k řízení o věci samé.
Strana žalovaná se k dovolání podrobně písemně vyjádřila; ve své
analýze podpořila právní názory soudů nižších instancí o nedostatku jejich
pravomoci a nesouhlasila s těmi právními závěry, jaké v relaci
k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 vyvodili dovolatelé. Také
žalovaná, podobně jako odvolací soud, citovala nálezy Ústavního soudu, řešící
právní aspekty soudních pravomocí v církevních věcech, a zároveň nesouhlasila s
tím, že by při zápise do rejstříku církevních právnických osob Ministerstvo
kultury ČR zasáhlo do práv žalobců. Žalobci nebyli podle žalované ve svých
právech poškozeni a tato navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání označených žalobců, zastoupených advokátkou,
bylo podáno včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo
přípustné, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1
o. s. ř. (§ 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ). Uplatněný dovolací důvod, podle
něhož mělo napadené rozhodnutí vycházet z nesprávného právního posouzení věci,
je upraven v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však není opodstatněné.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že v obdobné věci již rozhodl
usnesením ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006. Na odůvodnění tohoto
usnesení tedy odkazuje, a neshledává důvod ke změně svých právních závěrů,
vycházejících již v tomto usnesení z nedostatku pravomoci soudu rozhodovat o
předmětné určovací žalobě. Zejména dopad článku 16 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, kterým se garantuje autonomie vnitřních poměrů církve resp.
náboženské společnosti vůči státním orgánům, je klíčový. Pokud tedy nižší
instance neshledaly své oprávnění pokračovat v zahájeném řízení, nepoškodily
práva žalobců ve smyslu jejich případné soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Je též žádoucí akcentovat, že zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, nelze vykládat v intencích
příznivých pro nynější žalobu. V této věci sice byla dovozena pravomoc soudu
projednat určovací žalobu o další trvání služebního poměru, avšak stalo se tak
– jak vysvětlil dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí – v takové věci, v
níž bylo přípustné dát oproti církevní autonomii přednost ochraně soukromých
práv účastníka; ten měl naléhavý právní zájem na vyslovení výroku, majícího pro
něj existenční důsledky, včetně majetkových.
Ústavní soud vyloučil v nálezu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. III. ÚS
136/2000, pravomoc obecných soudů rozhodovat o žalobě na určení neplatnosti
skončení služebního poměru duchovního. Dospěl k závěru, že činnost duchovního,
vykonávaná ve zvláštním služebním poměru k církvi či náboženské společnosti, se
nemůže stát předmětem soudního rozhodnutí, neboť by tím došlo k nepřípustnému
zásahu do vnitřní církevní autonomie a její samostatné a nezávislé rozhodovací
pravomoci.
Týž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS
211/96, že obecné soudy jsou podle § 7 o. s. ř. povolány k rozhodnutí o mzdě či
jiných majetkových nárocích duchovních. Takový vztah lze považovat za
občanskoprávní (resp. pracovněprávní), neboť do popředí tu vystupuje
soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky
vůči jiným osobám fyzickým či právnickým. Rozhodování soudu tu nelze
kvalifikovat jako zásah do vnitřní autonomie církve; v případě mzdového či
majetkového vztahu jde o rovné postavení účastníků řízení před zákonem.
Nejvyšší soud je přesvědčen, že určovací žaloba o neplatnost rozhodnutí
interního orgánu (shromáždění) náboženské společnosti nespadá pod ten okruh
právních vztahů, který je popsán v posledně citovaném nálezu Ústavního soudu.
Nejde o soukromoprávní nárok žalobců v intencích ústavně
konformního výkladu; rozhodnutí zastupitelské složky církevního subjektu o
programu jednání, o vnitřní organizaci tohoto subjektu a o personálním obsazení
jeho orgánu je autonomním interním aktem (čl. 16 odst. 2 Listiny). Ani Ústavní
soud zde ostatně, alespoň dosud, nepřipustil soudní ingerenci.
Neobstojí ani argumentace žalobců skrze čl. 6 odst. 1 evropské
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dostupná
judikatura Evropského soudu pro lidská práva nevyslovila právní názor,
přisvědčující po věcné stránce tvrzením žalobců. Její vyznění je jiné: dovozuje
se, že řízení, kvalifikovaná vnitrostátním právem jako součást veřejného práva
(to je zde relevantní), mohou spadat do působnosti čl. 6 Úmluvy v jeho
„občanskoprávní“ části tehdy, je-li jejich výsledek rozhodující pro práva a
povinnosti soukromoprávního charakteru. Konkrétně - judikatura Evropského soudu
pro lidská práva aplikuje ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy například na
vnitrostátní soudní řízení ve věcech konkursních, exekučních, ve věcech
nemocenských dávek, restitučních či ve věcech náhrady škody proti státu. Jedná
se tedy o takový typ soudního rozhodování, jehož podstatou je ochrana účastníka
řízení před poškozením v osobní, zejména majetkové (finanční) sféře. Nikoli
však ochrana, jež by se dotýkala aktivit člena náboženského sdružení,
vztahujících se k internímu rozhodování tohoto právně autonomního subjektu.
Nelze tedy ani v evropské precedenční rovině dovodit, že by určení neplatnosti
rozhodnutí interního orgánu církve či náboženské společnosti bylo „občanským
právem nebo závazkem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
svobod.
Při zohlednění všech těchto právních závěrů nutno uzavřít, že odvolací
soud rozhodl, včetně právního názoru o nezbytném postoupení věci církevnímu
subjektu, správně o nedostatku soudní pravomoci s následkem zastavení řízení, a
Nejvyšší soud proto dovolání všech žalobců, kteří je podali, zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Strana žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, a soud jí proto
přiznal podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady spočívaly v
jednom úkonu právní služby - vyjádření k dovolání. Za něj náležela podle § 5
písm. c) vyhlášky č. 484/2000 Sb., vzhledem k počátku zahájení dovolacího
řízení ještě před účinností vyhlášky č. 277/2006 Sb., odměna ve výši 6.200,-
Kč. Tuto odměnu však bylo nutno krátit o polovinu, poněvadž šlo o jediný úkon v
dovolacím řízení (§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Výsledná sazba odměny
tedy činila 3.100,- Kč, a s přičtením režijního paušálu 75,- Kč šlo
o částku 3.175,- Kč. Tuto částku bylo možné přiznat jako náhradu nákladů řízení
tak, že dovolatelům byla stanovena solidární povinnost k jejich náhradě.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda
senátu