21 Cdo 1542/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně Mgr. J. N., zastoupené advokátkou, proti žalované Z. š. a
m. š. J. P. II. H. K., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 193/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.
ledna 2008, č. j. 21Co 462/2007-173, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Dopisem ze dne 24. 4. 2006 sdělila žalovaná žalobkyni, že jí dává „výpověď
podle ust. § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“, neboť se žalobkyně „dopustila
soustavného (méně závažného) porušování pracovní kázně“. Vytýkané porušení
pracovní kázně žalobkyní spatřovala v tom, že žalobkyně v lednu 2006 „na půdě
U. H. K. svými výroky veřejně pošpinila dobré jméno žalované“, že dne 13. 3.
2006 „v době pravidelných konzultačních hodin svévolně opustila pracoviště,
přičemž se zdržovala v bytě J. D.“, že dne 13. 3. 2006 „na půdě žalované
osobními a neprofesionálními výroky vůči žákovi 6. třídy P. D. zasahovala do
rodinných a osobních poměrů tohoto nezletilého žáka“ a „nezletilému zakazovala
styk s prarodiči“ a že dne 11. 4. 2006 „odmítla výzvu ředitelky žalované k
osobnímu jednání žalobkyně jako zaměstnance s ředitelkou školy s tím, že se s
ní bude bavit pouze za přítomnosti své advokátky“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná a aby bylo žalované uloženo zaplatit jí náhradu mzdy „ve výši
20.684,- Kč měsíčně od 1. 7. 2006 do doby, kdy umožní zaměstnankyni pokračovat
v práci“. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že výpověď z pracovního poměru je
neurčitá, že se ve výpovědi z pracovního poměru vytýkaných porušení pracovní
kázně nedopustila a že se na ni vztahoval zákaz výpovědi podle ustanovení § 59
odst. 2 zák. práce.
Okresní soud v Hradci Králové – poté, co Krajský soud v Hradci Králové
usnesením ze dne 28. 2. 2007, č. j. 1 Nc 513/2007-104, rozhodl, že soudkyně
Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. M. H. je vyloučena z projednání a
rozhodnutí této věci vedené před „okresním soudem pod sp. zn. 10 C 193/2006“, a
poté, co přípisem ze dne 16. 4. 2007 byla věc předána „zastupujícímu soudci
podle rozvrhu práce“ Mgr. J. R. - rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, č. j. 10 C
193/2006-128, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 4. 2006, kterou
dala žalovaná žalobkyni, je neplatná, a rozhodl, že o žalobě v části, ve které
se žalobkyně domáhá po žalované náhrady mzdy 20.684,- Kč spolu s úroky z
prodlení, jakož i o nákladech řízení, bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru je pro
svoji neurčitost neplatná v části, kde jsou žalobkyni vytýkána jednání, jichž
se měla dopustit v lednu 2006 a dne 13. 3. 2006, a že se žalobkyně nedopustila
porušení pracovní kázně tím, že „odmítla výzvu ředitelky žalované k osobnímu
jednání žalobkyně jako zaměstnance s ředitelkou školy s tím, že se s ní bude
bavit pouze za přítomnosti své advokátky“, neboť oprávnění zaměstnance jednat
se zaměstnavatelem prostřednictvím zástupce „zakotvuje přímo zákoník práce v
ustanovení § 15 odst. 1“. Námitku žalované, že ke dni podání výpovědi z
pracovního poměru nebyla prokázána existence odborové organizace u žalované a
že podání ze dne 18. 7. 2006 (žaloba) nemá právními předpisy požadované
náležitosti, odmítl s tím, že vznik odborové organizace byl žalované oznámen
dopisem ze dne 14. 4. 2006 a že ke „zhojení žaloby“ došlo podáním ze dne 3. 10.
2006 s „účinky ex tunc“.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 1. 2008,
č. j. 21 Co 462/2007-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Souhlasil se
soudem prvního stupně, že jsou dány důvody neplatnosti výpovědi ohledně
výpovědních důvodů „označovaných v řízení pod body 2, 3 a 4“ (jednání, jichž se
žalobkyně měla dopustit dne 13. 3. a 14. 4. 2006). Nesouhlasil však se závěrem,
že by výpověď v části, týkající se výpovědního důvodu „označovaného pod bodem
1“ (spočívajícího v tom, že žalobkyně v lednu 2006 „na půdě U. H. K. svými
výroky veřejně pošpinila dobré jméno žalované“), byla neplatná pro neurčitost
vylíčení skutku. V projednávané věci totiž nevyšly najevo žádné skutečnosti,
které by nasvědčovaly tomu, že by mezi účastníky nebylo jasno o tom , o jaký
projev jde z toho důvodu, že by takových projevů na stejném místě a ve stejném
období mělo být více. Kdyby „bylo prokázáno (a to nebylo), že šlo o výrok:
‚Práce školy je nekvalitní, z tohoto důvodu si hledám nové místo, jsem z toho
psychicky špatná.’ (jak tvrdila žalovaná), pak by nebylo vyloučeno kvalifikovat
takové jednání jako méně závažné porušení pracovní kázně“, neboť žalovanou
tvrzený výrok žalobkyně by dobré jméno školy poškodit mohl. Protože ale u
ostatních výpovědních důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, „nic to na věci nemění“, neboť by zde stále „absentovala“ soustavnost
porušování pracovní kázně; „šlo by totiž pouze o skutek jediný“. Při posuzování
účasti odborových orgánů při rozvázání pracovního poměru přijal závěr, že
nejpozději dnem vystavení evidenčního listu (dnem 10. 4. 2006) u žalované
vznikla a působila základní odborová organizace a že nemá žádný právní význam
způsob, jakým tato základní odborová organizace vznik oznámila či prokázala
žalované jako svému zaměstnavateli. V řízení však bylo prokázáno a nestalo se
ani sporným, že k tomu došlo dopisem doručeným žalované dne 14. 4. 2006, ve
kterém bylo uvedeno, že došlo k ustanovení základní organizace, že jí bylo
přiděleno evidenční číslo a jaké, že byla zařazena do evidence odborového svazu
a že jednáním se zaměstnavatelem byla pověřena i žalobkyně. Vycházel přitom ze
stanov Odborového svazu státních orgánů a organizací vydaných v květnu 2003.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná spatřuje otázky zásadního
právního významu v tom, že odvolací soud posoudil „otázku nepřípustnosti změny
složení senátu před soudem I. stupně jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů (v nálezu Ústavního soudu III. ÚS 200/98 ze dne 17.
prosince 1998)“, otázku „pokud právní zástupce-advokát v žalobě vůbec netvrdí,
že je zástupcem žalobce, nelze na tento úkon pohlížet jako na úkon žalobce s
účinky k tomuto dni, jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů
(v rozhodnutí Nejvyššího soudu in Soudní judikatura 60/2002 a 69/1997, v
rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2525/2005 a sp. zn. 32 Odo 138/2005)“, otázku, že
„nezbytným předpokladem činnosti odborové organizace je vybudování její vnitřní
organizační struktury podle stanov jinak, než je řešena v konstantní judikatuře
vyšších soudů (Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1599/2001 ze dne 6. 6. 2002)“,
že „v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda povinnost
osvědčit vznik a působení odborové organizace ve smyslu zákoníku práce leží na
straně odborové organizace“, a že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „že
podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady
Evropy, judikatura Evropského soudu pro lidská práva nezahrnula do okruhu
občanských práv a závazků např. služební poměr státního zaměstnance, pak tím
spíše nemůže být – a fortiori – občanským právem či závazkem právo na soudní
přezkum rozhodnutí orgánu církevní organizace (církevní školy) o skončení
působení pedagoga této církevní školy, spadající do vlastního působení této
církevní organizace (církevní autonomie), než je řešena v konstantní judikatuře
vyšších soudů (Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 823/2006 a sp.zn. 28 Cdo
1271/2006)“. Namítá dále, že je „neudržitelný názor, že by učitelka byla ve
škole povinna osobně jen učit“ a že „ustanovení § 15 zák. práce neopravňuje
zaměstnance, aby v pracovní době a na pracovišti ignoroval pokyny nadřízených“.
Vytýká též soudům, že nedostatečně objasnily skutkový stav a že jsou proto
jejich rozsudky nepřezkoumatelné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť soudy obou stupňů
rozhodly v souladu s obvyklou rozhodovací praxí, která je v souladu s hmotným
právem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. dovolání přípustné [právní otázka řádného (v souladu se zákonem)
obsazení soudu dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena],
přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Podle ustanovení Čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny základních práv a
svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky, „nikdo nesmí být
odňat svému zákonnému soudci“ a „příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“.
Podle ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř. „rozvrh práce určí, který senát nebo
jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne“.
Rozvrh práce u soudu není - jak vyplývá z výše uvedeného - pouhou normou
„interní povahy“ a jeho význam nespočívá jen ve jmenovitém určení soudců a
přísedících tvořících senát, samosoudců, asistentů soudců, vyšších soudních
úředníků a soudních vykonavatelů, kteří budou působit v jednotlivých soudních
odděleních, ve způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v
dalších opatřeních učiněných podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 6/2002
Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení Čl. 38 odst. 1 věty druhé
Listiny základní práv a svobod a § 36 odst. 2 o. s. ř. stanoví rovněž
příslušnost soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smí
projednat a rozhodnout (jako „příslušný soudce“) jen soudce (soudci a přísedící
tvořící senát nebo samosoudce) určený (k tomu povolaný) v souladu s rozvrhem
práce, jinak spor nebo jinou právní věc projednal „nesprávně obsazený“ soud,
což představuje též zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o.
s. ř., a jde o porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení Čl. 38
odst. 1 větě první Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci“. Princip zákonného soudce představuje v
demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného
rozhodování soudů; jde o její porušení vždy, jestliže věc projedná a rozhodne
senát (samosoudce), který k tomu nebyl podle předem daných pravidel povolán
(určen) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé
zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak
pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo
1222/2008).
Dojde-li (v souladu s rozvrhem práce) k přidělení věci do příslušného soudního
oddělení, je tím zároveň napevno postaveno, kdo (který soudce – soudci a kteří
přísedící) je zákonným soudcem ve smyslu shora uvedeného ústavního požadavku.
Je-li v příslušném soudním oddělení více přísedících, zákonnými soudci jsou
všichni přísedící, kteří jsou zařazeni rozvrhem práce do tohoto soudního
oddělení. Znamená to tedy nejen to, že věc může být projednána v senátě
složeném ze soudce, který je v příslušném oddělení zařazen a kterýchkoli
přísedících zařazených v témže soudním oddělení, ale znamená to také, že,
proběhne-li v projednávané věci více jednání (roků), je věc projednána v
souladu s právem na zákonného soudce i tehdy, je-li senát při jednotlivých
jednáních složen vždy ze stejného soudce a různých soudců, téhož soudního
oddělení. Musí být ale splněna podmínka, že na počátku dalšího jednání (v jinak
obsazeném senátě) předseda senátu sdělí obsah přednesů a provedených důkazů
(srov. § 119 odst. 3 o. s. ř.).
Obdobná je situace v případě, že poté, co je věc projednávána v konkrétním
složení senátu (ze soudce a přísedících), dojde k vyloučení soudce. Také v
tomto případě platí, že věc může být dále projednávána v senátě složeném ze
soudce (kterého určí podle rozvrhu práce předseda soudu – srov. § 16a o. s. ř.)
a kterýchkoli přísedících ze soudního oddělení, do něhož věc byla přidělena;
dojde-li k vyloučení přísedícího, určí se místo něj jiný přísedící stejným
postupem, samozřejmě s podmínkou, že na počátku dalšího jednání předseda senátu
sdělí obsah přednesů a provedených důkazů. Tomuto závěru ostatně odpovídá
skutečnost, že ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) nestanoví požadavek, aby v rozvrhu
práce bylo určeno také zastupování přísedících, kteří nemohou věc z důvodu
nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem
projednat a rozhodnout, ačkoli ohledně soudců je tato povinnost stanovena.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že soud byl při rozhodování
věci správně obsazen a že tedy nedošlo k odnětí účastníkova zákonného soudce, i
když byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (s jinými
přísedícími), než v jakém začala být projednávána, jednalo-li se o přísedící z
téhož soudního oddělení, do něhož byla věc přidělena.
V posuzovaném případě byla věc po zahájení řízení (po dni 18. 7. 2006)
přidělena u soudu prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu - do soudního
oddělení 10 C, v němž byla předsedkyní senátu JUDr. M. H., a věc byla dne 16.
11. 2006 projednávána v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. M. H. a
přísedících JUDr. R. Š. a J. K. Protože rozvrh práce neobsahoval určení
přísedících do jednotlivých oddělení (přísedící byli rozděleni jen mezi
„trestní“ a „občanskoprávní“ úseky soudu) tím, že věc začala být projednávána v
senátě ve složení JUDr. M. H. (předsedkyně senátu), JUDr. R. Š. a J. K.
(přísedící) bylo napevno postaveno, kdo je v projednávané věci příslušným
(zákonným) soudcem (JUDr. M. H. a všichni přísedící přidělení na občanskoprávní
úsek).
Ke změně v osobě příslušného soudce (zákonného soudce) může dojít jen způsobem
zákonem stanoveným, tedy postupem předvídaným v procesním předpise (v Občanském
soudním řádu).
Podle ustanovení § 16a odst. 1 o. s. ř. jestliže bylo rozhodnuto, že soudce
(přísedící) je vyloučen, předseda soudu podle rozvrhu práce určí místo něho
jiného soudce (přísedícího) nebo, jestliže byli vyloučeni všichni členové
senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí
podle § 12 odst. 1.
Poté, co Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 2. 2007, č. j. 1 Nc
513/2007-104, rozhodl o vyloučení soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové
JUDr. M. H. z projednání a rozhodnutí této věci, byla věc předána Mgr. J. R.,
„zastupujícímu soudci podle rozvrhu práce“. Tímto postupem došlo v souladu se
zákonem i rozvrhem práce ke změně osoby soudce (předsedy senátu). Z žádného
rozhodnutí vydaného v této věci však nevyplývá, že by z projednání a rozhodnutí
této věci byl vyloučen jakýkoli přísedící přidělený na občanskoprávní úsek.
Proto – jak výše uvedeno – mohl věc projednat senát složený z předsedy senátu
Mgr. J. R. a kteréhokoli z přísedících zařazených na občanskoprávní úsek.
Protože – jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne
16. 5. 2007 - na počátku jednání předseda senátu sdělil obsah přednesů a
provedených důkazů a rozhodující důkazy byly zopakovány (a žalovaná navíc ani
po poučení připomínky k obsazení senátu neměla), nemůže obstát námitka
dovolatelky, že „před soudem I. stupně došlo k nepřípustné změně složení
senátu“.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani ohledně dalších námitek. Námitka, že „pokud
právní zástupce-advokát v žalobě vůbec netvrdí, že je zástupcem žalobce, nelze
na tento úkon pohlížet jako na úkon žalobce s účinky k tomuto dni jinak, než je
řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“, neobstojí proto, že již v
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, bylo
konstatováno, že, došlo-li k opravě nebo doplnění nesprávné nebo neúplné
žaloby, platí, že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla
podána u soudu). Jinak řečeno, jestliže (jako v projednávané věci) byly (byť i
jen formální, zdánlivé) nedostatky žaloby (identifikace vztahu označeného
účastníka a advokáta, který žalobu podává) odstraněny, hledí se na žalobu, jako
by od počátku byla bezvadná. Odkaz dovolatele na „rozhodnutí Nejvyššího soudu
in Soudní judikatura 60/2002 a 69/1997, v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2525/2005 a
sp. zn. 32 Odo 138/2005“ není případný, neboť namítaná rozhodnutí řeší jiné
právní otázky a se shora uvedeným závěrem nejsou v rozporu.
Oproti tvrzení dovolatelky, že odvolací soud posoudil otázku, zda „nezbytným
předpokladem činnosti odborové organizace je vybudování její vnitřní
organizační struktury podle stanov, jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů (Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1599/2001 ze dne 6.
6. 2002)“, a že „v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda
povinnost osvědčit vznik a působení odborové organizace ve smyslu zákoníku
práce leží na straně odborové organizace“, dovolací soud konstatuje, že obě
předestřené otázky byly vyřešeny právě v dovolatelem citovaném rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1599/2001, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod pořadovým číslem 155, a odvolací
soud v projednávané věci zaujal stejný názor. Nejvyšší soud ČR v tomto rozsudku
mimo jiné dovodil, že povinnost zaměstnavatele řídit se uvedeným ustanovením
(ustanovením § 59 odst. 2 zák. práce) není dále podmíněna předchozím formálním
oznámením adresovaným zaměstnavateli o tom, že u něho působí (začala působit)
základní odborová organizace. V nyní projednávané věci bylo navíc prokázáno, že
o vzniku odborové organizace a o tom, že žalobkyně je členem příslušného
odborového orgánu, byla žalovaná informována dopisem ze dne 14. 4. 2006.
Citovaný rozsudek dále vycházel též z toho, že neodlučitelnou součástí vlastní
realizace práva svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a
sociálních zájmů, je vybudování vnitřní organizační struktury sdružení
(odborové organizace), včetně vytvoření příslušných orgánů, jejichž
prostřednictvím organizace vyvíjejí svoji činnost, a že orgány sdružení i
způsob jejich ustavování musí být uvedeny ve stanovách a ze stanov je třeba
vycházet i při posuzování příslušnosti jednotlivých odborových orgánů z
hlediska výkonu konkrétních pravomocí v rámci odborové organizace. Jinak
řečeno, zkoumání vnitřní organizační struktury sdružení (odborové organizace)
má význam jen pro zjištění příslušnosti jednotlivých odborových orgánů z
hlediska výkonu konkrétních pravomocí v rámci odborové organizace, tedy, který
odborový orgán je příslušný k udělení předchozího souhlasu k výpovědi nebo k
okamžitému zrušení pracovního poměru.
Souhlasit nelze ani s dovolací námitkou, že odvolací soud nesprávně posoudil
otázku, „že podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod Rady Evropy, judikatura Evropského soudu pro lidská práva nezahrnula do
okruhu občanských práv a závazků např. služební poměr státního zaměstnance, pak
tím spíše nemůže být – a fortiori – občanským právem či závazkem právo na
soudní přezkum rozhodnutí orgánu církevní organizace (církevní školy) o
skončení působení pedagoga této církevní školy, spadající do vlastního působení
této církevní organizace (církevní autonomie), než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů (Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 823/2006 a sp. zn. 28
Cdo 1271/2006)“. Uvedená otázka byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura ročník 2009, pod pořadovým číslem 8, podle kterého vzhledem k tomu,
že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují
a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší
církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních
orgánech, může soud v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání
pracovního poměru výpovědí (je-li činnost duchovního vykonávána v pracovním
poměru) pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající
duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán
(útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či
náboženské společnosti, nikoliv též jeho „věcnou správnost“. Ze soudního
přezkumu je tak vyloučeno pouze přezkoumání „věcné správnosti“ rozhodnutí,
kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, nikoli
však platnost výpovědi zaměstnanců, kteří nejsou osobami vykonávajícími
duchovenskou činnost, jako je tomu v projednávané věci. Stejný názor zaujal
Nejvyššího soud i v rozhodnutích ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 628/2006, ze
dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, a v dovolatelem citovaných
rozhodnutích ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, a ze dne 29. 5. 2006,
sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, ale také Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 26. 3. 1997,
sp. zn. I. ÚS 211/96.
Obstát nemůže ani argument dovolatelky, že je „neudržitelný názor, že by
učitelka byla ve škole povinna osobně jen učit“ a že „ustanovení § 15 zák.
práce neopravňuje zaměstnance, aby v pracovní době a na pracovišti ignoroval
pokyny nadřízených“. Uvedené závěry totiž odvolací soud (soud prvního stupně,
jehož závěry odvolací soud v tomto směru sdílel) neučinil. Ve vztahu k důvodu
výpovědi z pracovního poměru spočívajícího v tom, že žalobkyně „odmítla výzvu
ředitelky žalované k osobnímu jednání žalobkyně jako zaměstnance s ředitelkou
školy s tím, že se s ní bude bavit pouze za přítomnosti své advokátky“, totiž
uvedl, že „žalobkyně neodmítla výkon práce (výuku), ale jednání o právech a
povinnostech vyplývajících z pracovního poměru bez přítomnosti advokátky“.
Správně tak odlišil, na která jednání zaměstnance se zaměstnavatelem
ustanovení § 15 odst. 1 zák. práce dopadá (jednání o právech a povinnostech
vyplývajících z pracovního poměru) a kde by dovolávání se tohoto práva mohlo
být posuzováno jako zneužití uvedeného oprávnění (odmítání výkonu práce s
odkazem na nepřítomnost zástupce). Také s tímto názorem odvolacího soudu se
dovolací soud ztotožňuje.
Dovolací soud se nemohl zabývat námitkami dovolatelky, které směřovaly do
skutkových závěrů dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jak totiž
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., z důvodu, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, lze dovolání podat, jen je-li přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka se mýlí v názoru, že „dovolání je přípustné rovněž podle ust. § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť ohledně výpovědního důvodu označovaného pod
bodem 1 se odvolací soud (odlišně od soudu I. stupně) neztotožnil se závěrem,
že jde o neplatnost pro neurčitost vylíčení skutku, a dále dospěl k odlišnému
závěru, že výrok žalobkyně dobré jméno školy poškodit mohl, a nebylo proto
vyloučeno, že by takové jednání mohlo být jako porušení pracovní kázně
posuzováno“. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu o nesouhlasná
rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly
posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům
rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze
ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a
povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo
deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněný pod
č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, které bylo
uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Protože v
projednávané věci práva a povinnosti, o něž šlo (předmět řízení), byla žalobou
vymezena jako určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 4. 2006, kterou
dala žalovaná žalobkyni, je neplatná, a protože soudy obou stupňů této žalobě
shodně vyhověly, práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími obou
soudů jsou totožná; nemůže se tedy jednat o případ, kdy bylo rozhodnutím
odvolacího soudu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s.
ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací
soud o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224
odst.1 a § 151 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu