21 Cdo 2525/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Ing. J. Č., zastoupené advokátem, proti žalovanému T.
a.s. zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 140/2003, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2005, č.j. 12
Co 45/2005-96, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 1.4.2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k
tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně při jednání dne 26.3.2003
informovala pana Ž. ze společnosti T., s.r.o. o \"výši financování dovozních
faktur, tedy i o výši nákupních cen, a financování společnosti G. U. T.,
s.r.o.\" a že \"zpřístupněním těchto informací\" společnost T., s.r.o.
\"zjistila, za jakých obchodních podmínek společnost G. U. T., s.r.o. nakupuje
zboží, které pak dodává právě společnosti T., s.r.o.\". Protože tím žalobkyně
\"umožnila přístup k obchodnímu tajemství společnosti G. U. T., s.r.o. a
společnosti T. a.s.\", ačkoliv byla povinna \"zachovávat mlčenlivost o
veškerých skutečnostech, o nichž se dozvěděla v souvislosti s výkonem zaměstnání
\" u žalovaného, a \"nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy\" žalovaného,
porušila svým jednání pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
V žalobě ze dne 6.5.2003, podané u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 7.5.2003,
žalobkyně uvedla, že pracuje u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne
1.10.1999 a že okamžité zrušení pracovního poměru, které jí bylo doručeno dne
1.4.2003, považuje \"za neplatné a účelové\", neboť pracovní smlouva účastníků
\"neobsahuje ani náznakem žádnou povinnost mlčenlivosti ze strany zaměstnance\"
a nemohlo tedy \"ze strany žalobkyně v žádném případě dojít k porušení pracovní
kázně zvlášť hrubým způsobem\". Žalobkyně dopisy ze dne 3.4.2003 a ze dne
18.4.2003 sdělila žalovanému, že \"považuje okamžité zrušení pracovního poměru
za neplatné\" a že \"trvá na tom, aby byla žalovaným nadále zaměstnávána\", na
v pořadí druhý dopis se však žalovaný \"vyjádřil v tom smyslu, že pracovní
poměr žalobkyně skončil okamžikem doručení písemnosti označené jako okamžité
zrušení pracovního poměru dle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce\". Žalobkyně
požadovala, aby soud rozsudkem žalovanému uložil povinnost \"žalobkyni nadále
zaměstnávat a umožnit žalobkyni pokračovat v práci do 3 dnů od právní moci
rozsudku\" a povinnost \"poskytnout žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného
výdělku, který činí 1.378,06 Kč za každý pracovní den, a to za období od
3.4.2003 do doby než umožní žalobkyni pokračovat v práci, a to do 3 dnů od
právní moci rozsudku\".
Poté, co Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 30.6.2003, č.j. 24 C
140/2003-16 žalobkyni vyzval k odstranění \"vad podání\" ze dne 6.5.2003 tak,
aby \"obsáhle a úplně vylíčila rozhodující skutečnosti, tedy zejména kdy
nastoupila do práce, kdy ukončila zaměstnání, kolik dnů odpracovala, jakého
průměrného výdělku dosáhla a tudíž jakou částku jí má její zaměstnavatel
vyplatit, apod.\", aby \"výslovně označila důkazy, jejichž provedení k
prokázání tvrzených skutečností navrhuje (za důkaz mohou sloužit všechny
prostředky, jimiž lze zjistit stav ve věci samé např. výslech účastníků,
výslech svědků, důkaz listinou) a listinné důkazy připojila\" a aby \"řádně
formulovala tzv. žalobní petit nebo-li návrh rozhodnutí soudu (tj. návrh, jak
má znít výrok soudu v rozhodnutí, jehož se žalobkyně domáhá), který musí být
přesný, určitý a srozumitelný, aby jej soud mohl pojmout do výroku rozhodnutí a
odpovídal příslušným ustanovením zákoníku práce (např.: Určuje se, že okamžité
zrušení pracovního poměru ze dne ..... dané ....... je neplatné)\", žalobkyně v
podání ze dne 12.8.2003, které došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne 15.8.2003,
uvedla, že pracovní smlouvu uzavřela dne 1.10.1999 na dobu neurčitou, že u
žalovaného pracovala až do 1.4.2003, kdy jí bylo doručeno okamžité zrušení
pracovního poměru, že celkem u žalovaného odpracovala 1.278 dní, tj. 3 roky a
183 dní, \"a má za to, že její pracovní poměr se žalovaným nadále trvá, neboť
není pravda, co žalovaný tvrdí, totiž že by se žalobkyně dopustila hrubého
porušení pracovní kázně\", a že její průměrný hrubý měsíční výdělek činil
29.973,- Kč, průměrný čistý měsíční výdělek činil 21.816,- Kč a průměrný hrubý
denní výdělek činil 1.378,06 Kč. Žalobkyně \"s ohledem na shora uvedené a na
listiny již soudu předložené\" požadovala, aby bylo určeno, že \"okamžité
zrušení pracovního poměru ze dne 1.4.2003 dané žalovaným žalobkyni je neplatné
\", a aby byla žalovanému uložena povinnost \"poskytnout žalobkyni náhradu mzdy
ve výši průměrného výdělku, který činí 1.378,06 Kč za každý pracovní den, a to
za období od 1.4.2003 až do doby než umožní žalobkyni pokračovat v práci, a to
do 3 dnů od právní moci rozsudku\".
V dalším podání ze dne 30.6.2004 žalobkyně uvedla, že dne 4.1.2004 nastoupila
na mateřskou dovolenou a že \"od této doby až do 18.7.2004 požaduje částku
peněžité pomoci v mateřství, a to z toho důvodu, že na tuto částku by měla
nárok, pokud by nedošlo k úkonu žalovaného, jímž ukončoval pracovněprávní
vztah\". Žalobkyně požadovala, aby bylo určeno, že \"okamžité zrušení
pracovního poměru ze dne 1.4.2003 dané společností T. a.s. paní ing. J. Č. je
neplatné\", aby jí žalovaná zaplatila náhradu mzdy \"ve výši 26.183,90 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 3% p.a. od 16.5.2003 do zaplacení, částku ve výši
28.940,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% p.a. od 16.6.2003 do zaplacení,
částku ve výši 28.940,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% p.a. od 16.7.2003
do zaplacení, částku ve výši 28.940,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% p.a. od
16.8.2003 do zaplacení, částku ve výši 28.940,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
2% p.a. od 16.9.2003 do zaplacení, částku ve výši 28.940,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 2% p.a. od 16.10.2003 do zaplacení, částku ve výši 28.940,- Kč
s úrokem z prodlení ve výši 2% p.a. od 16.11.2003 do zaplacení, částku ve výši
28.940,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% p.a. od 16.12.2003 do zaplacení,
částku ve výši 28.940,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% p.a. od 16.1.2004 do
zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, a aby jí žalovaný zaplatil
\"škodu vyčíslenou jako částku 23.772,- Kč spolu s úrokem 2% p.a. od 1.2.2004
do zaplacení, částku ve výši 27.575,52 spolu s úrokem ve výši 2% p.a. od
1.3.2004 do zaplacení, částku ve výši 29.477,28 Kč spolu s úrokem ve výši 2%
p.a. od 1.4.2004 do zaplacení, částku ve výši 28.526,40 Kč spolu s úrokem ve
výši 2% p.a. od 1.5.2004 do zaplacení, částku ve výši 29.477,28 Kč spolu s
úrokem ve výši 2% p.a. od 1.6.2004 do zaplacení, částku ve výši 28.526,40 Kč
spolu s úrokem ve výši 2% p.a. od 1.7.2004 do zaplacení a částku ve výši
17.115,84 Kč, která bude splatná dne 19.7.2004, a to vše do 3 dnů od právní
moci rozsudku\".
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9.9.2004, č.j. 24 C 140/2003-79
rozhodl o části předmětu řízení tak, že určil, že \"okamžité zrušení pracovního
poměru ze dne 1.4.2003 dané společností T., a.s. paní Ing. J. Č., je neplatné
\". Dospěl k závěru, že jednání vytýkané žalobkyni v dopise žalovaného ze dne
1.4.2003 nebylo prokázáno (žalovaný neunesl důkazní břemeno k prokázání \"svých
tvrzených skutečností ohledně porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\")
a že je proto okamžité zrušení pracovního poměru neplatným právním úkonem.
Námitku žalovaného o tom, že žaloba \"nebyla podána ve lhůtě dle § 64 zákoníku
práce\", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žaloba byla podána u
soudu dne 7.5.2003 ještě před uplynutím dvouměsíční lhůty uvedené v ustanovení
§ 64 zákoníku práce a že \"následné podání žalobkyně ze dne 12.8.2003\" je
třeba považovat \"za její upřesnění či doplnění, neboť ze žaloby ze dne
6.5.2003 doručené soudu dne 7.5.2003 je zcela jednoznačně zřejmé, čeho se
žalobkyně domáhá, tj. neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, kdy
tuto listinu soud posuzoval dle jejího obsahu a nikoli dle doslovné citace
navrhovaného žalobního petitu\".
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.4.2005, č.j. 12
Co 45/2005-96 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že \"se žaloba zamítá
\", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů 11.675,- Kč k rukám \"jeho právního zástupce\".
Dovodil, že na základě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému
byla uložena povinnost ji nadále zaměstnávat, nemohlo \"být rozhodováno o
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru\". Podání žalobkyně
doručené soudu prvního stupně dne 15.8.2003 je třeba podle názoru odvolacího
soudu \"posoudit jako změnu návrhu, přičemž povinností soudu prvního stupně
bylo o tomto projevu žalobkyně rozhodnout podle § 95 odst. 1 o.s.ř.\"; byl-li
totiž \"podán řádný návrh na zahájení řízení a žalobkyně poté požadovala něco
jiného, nelze takový úkon posuzovat jako úkon směřující k odstraňování vady
podání (bezvadného), ale jedině jako změnu návrhu podle ust. § 95 odst. 1 o.s.ř.
\". Vzhledem k tomu, že žalobkyně ve lhůtě podle ustanovení § 64 zákoníku práce
\"jednoznačně formulovala svůj žalobní návrh tak, aby žalované společnosti byla
uložena povinnost ji nadále zaměstnávat\", a že požadavek na určení neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru uplatnila až v podání doručeném soudu dne
15.8.2003, nebylo možné se s ohledem na marné uplynutí prekluzivní lhůty
uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce zabývat otázkou platnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru a \"rozvázání pracovního poměru je účinné\".
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že její žaloba,
kterou podala u soudu dne 7.5.2003, \"neobsahovala všechny stanovené
náležitosti a neobsahovala přesný a určitý žalobní petit\" a že jí proto soud
prvního stupně v souladu s ustanovením § 43 o.s.ř. usnesením ze dne 30.6.2003,
č.j. 24 C 140/2003-16 vyzval \"k opravě podání a uvedl způsobem, jakým má být
oprava provedena\". Podání žalobkyně doručené soudu dne 15.8.2003 není změnou
žaloby, protože \"původní podání vykazovalo nedostatky, bez jejichž opravení by
nemohl soud v tomto řízení rozhodnout, neboť převzetí žalobního petitu do
výroku by znamenalo jeho materiální nevykonatelnost\". Vzhledem k tomu, že
\"dne 7.5.2003 byla soudu doručena žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, přestože petit žaloby byl
formulován nepřesně a neurčitě\", byla lhůta podle ustanovení § 64 zákoníku
práce \"dodržena\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání proti tomuto rozsudku
je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 64 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak
zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou
měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Nebylo-li právo podle ustanovení § 64 zákoníku práce uplatněno ve stanovené
lhůtě, zanikne; soud v tomto případě přihlédne k zániku práva, i když to
účastník řízení nenamítne (srov. § 261 odst. 4 zákoníku práce).
Z ustanovení § 64 zákoníku práce vyplývá, že neplatnost právního úkonu o
rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební
době nebo dohodou uplatňují zaměstnanec nebo zaměstnavatel žalobou podanou u
soudu. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly
právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí
podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je
neplatný, a to nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr
skončit tímto rozvázáním. Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu
žalobu o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru,
skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právní úkonu, i kdyby byl
jinak naplněn některý z důvodů neplatného rozvázání pracovního poměru. Marným
uplynutím dvouměsíční lhůty právo o určení neplatnosti právního úkonu o
rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat
posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné
otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru
určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném
řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl
rozvázán platně (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise
Soudní judikatura, roč. 1997).
Žaloba musí obsahovat - kromě dalších náležitostí - rovněž \"vylíčení
rozhodujících skutečností\" a musí z ní být \"patrno, čeho se žalobce domáhá\"
(srov. § 79 odst. 1 věty druhou a třetí o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé
o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na
jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2002). Žalobce tedy musí v žalobě uvést takové
skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v
tzv. žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě,
které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit
s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.1996,
sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, roč.
1998]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po
skutkové stránce.
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě
vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena
práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že
soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán
žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou
navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej
překročit (výjimky z tohoto pravidla jsou uvedeny v ustanovení § 153 odst. 2
o.s.ř.).
Žaloba je z pohledu ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. vadným podáním mimo jiné
tehdy, je-li v ní uveden údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní
petit), neurčitě nebo nesrozumitelně. Neurčitý je tzv. žalobní petit nejen
tehdy, není-li možné ze žaloby vůbec dovodit, o čem má soud jednat a
rozhodnout, ale i v případě, že sice obsahuje přesné a úplné údaje, avšak jsou
v logickém rozporu s vylíčenými rozhodujícími skutečnostmi (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné pod č.
211 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Došlo-li při vyhotovení žaloby k
chybám v psaní, v počtech nebo k jiným zřejmým nesprávnostem v tzv. žalobním
petitu, má to za následek, že žaloba je vadným podáním pro nedostatek
srozumitelnosti.
Je-li žaloba neurčitá nebo nesrozumitelná, jakož i tehdy, neobsahuje-li všechny
stanovené náležitosti, je soud povinen pokusit se postupem podle ustanovení §
43 odst. 1 o.s.ř., aby byla žalobcem opravena nebo doplněna. Nepodaří-li se
nedostatky žaloby postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. odstranit, soud
žalobu odmítne, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 43 odst. 2
o.s.ř. V případě, že žalobce neúplnost, neurčitost nebo nesrozumitelnost žaloby
odstraní (ať z podnětu soudu nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň
odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v
řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává
fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u
soudu).
Žaloba však není ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. neurčitým nebo
nesrozumitelným (a samozřejmě ani neúplným) podáním tehdy, není-li možné
požadavkům žalobce, vyjádřeným v tzv. žalobním petitu, vyhovět, protože nejsou
v souladu s hmotným právem, nebo vycházel-li žalobce při vymezení toho, čeho se
žalobou domáhá, z nesprávného (chybného) právního názoru, způsobeného například
omylem v hmotněprávní kvalifikaci uplatněného nároku. V takovém případně soud
žalobu neodmítne, ale zamítne; nápravu omylu v právním názoru, k němuž došlo
při podání žaloby, může žalobce zjednat jen tím, že v požadavku, čeho se domáhá
(v tzv. žalobním petitu), změní za podmínek uvedených v ustanovení § 95 o.s.ř.
žalobu.
V projednávané věci žalobkyně v žalobě ze dne 6.5.2003 ve vylíčení
rozhodujících skutečností uvedla, že považuje za neplatné okamžité zrušení
pracovního poměru, které jí bylo doručeno dne 1.4.2003, a sdělila (i když
stručně) důvody, proč je pokládá za neplatný právní úkon. V údaji o tom, čeho
se žalobou domáhá (v tzv. žalobním petitu), však vyslovila požadavek, aby soud
žalovanému uložil povinnost \"žalobkyni nadále zaměstnávat a umožnit žalobkyni
pokračovat v práci\" a povinnost poskytnout žalobkyni náhradu mzdy. Požadavek,
aby soud - místo uložení povinnosti žalovanému \"žalobkyni nadále zaměstnávat a
umožnit žalobkyni pokračovat v práci\" - určil neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru ze dne 1.4.2003, žalobkyně uplatnila až v podání ze dne
12.8.2003, které došlo soudu prvního stupně dne 15.8.2003.
S názorem soudu prvního stupně, že již ze žaloby ze dne 6.5.2003 bylo
\"jednoznačně zřejmé\", že žalobkyně se domáhá (uvažováno podle obsahu žaloby a
\"nikoli dle doslovné citace navrhovaného žalobního petitu\") určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, a ani s názorem dovolatelky,
podle které žaloba ze dne 6.5.2003 \"neobsahovala všechny stanovené náležitosti
a neobsahovala přesný a určitý žalobní petit\" a podáním ze dne 12.8.2003
žalobkyně tedy napravovala na výzvu soudu prvního stupně vady žaloby, bez
jejichž odstranění by soud nemohl ve věci rozhodnout, nelze souhlasit.
Z obsahu žaloby ze dne 6.5.2003 bez pochybností vyplývá, že žalobkyně v ní
vylíčila rozhodující skutečnosti v takovém rozsahu a v takové kvalitě, že bylo
možné jednoznačně individualizovat skutek (skutkový děj), na jehož podkladě měl
soud rozhodnout, a že určitě a srozumitelně uvedla (s výjimkou údaje o tom, v
jaké konkrétní práci jí má žalovaný umožnit pokračovat), čeho se kromě náhrady
mzdy domáhá. To, že v tzv. žalobním petitu neuvedla, že požaduje určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které ji bylo doručeno dne
1.4.2003, ačkoliv při vylíčení rozhodných skutečností označila toto rozvázání
pracovního poměru za neplatný právní úkon a sdělila důvody neplatnosti, by za
této situace představovalo vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1
o.s.ř., jen kdyby k tomu došlo chybou v psaní nebo jinou zřejmou nesprávností
při vyhotovení žaloby a kdyby žalobkyně při odstranění této vady na takovou
chybu v psaní nebo jinou zřejmou nesprávnost při vyhotovení žaloby poukázala.
Žalobkyně však svůj požadavek na uložení povinnosti ji \"nadále zaměstnávat a
umožnit jí pokračovat v práci\" formulovala - jak je zřejmé z kontextu žaloby -
na základě svého právního názoru (založeného zejména na tom, že okamžité
zrušení pracovního poměru je neplatné a že žalovaný je proto povinen žalobkyni
nadále zaměstnávat a umožnit jí pokračovat v práci), a požadavek na určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nastolila až poté, co o tom
byla (hmotněprávně a nad rámec ustanovení § 43 o.s.ř.) poučena v usnesení soudu
prvního stupně ze dne 30.6.2003, č.j. 24 C 140/2003-16.
Soud je povinen každý úkon (a tedy i žalobu) posuzovat podle jeho obsahu, i
když je nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.). Posouzení procesního
úkonu (a tedy i žaloby) podle jeho obsahu však soudu neumožňuje, aby určitému a
srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl; ustanovení
§ 41 odst. 2 o.s.ř. soudu ukládá posuzovat procesní úkon bez zřetele k tomu,
jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby
\"domýšlel\" jeho obsah nebo aby z něj dovozoval závěry, které z něj ve
skutečnosti nevyplývají. Požadovala-li tedy žalobkyně v žalobě ze dne 6.5.2003
zcela jednoznačně kromě náhrady mzdy, aby soud rozsudkem žalovanému uložil
povinnost \"žalobkyni nadále zaměstnávat a umožnit žalobkyni pokračovat v práci
do 3 dnů od právní moci rozsudku\", nelze v rozporu s nepochybným obsahem
žaloby - jak to činí soud prvního stupně - dovozovat, že se domáhala nikoli
uložení těchto povinností, ale určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru.
O změnu žaloby ve smyslu ustanovení § 95 odst. 1 o.s.ř. jde mimo jiné tehdy,
domáhá-li se žalobce na základě stejného skutku (skutkového děje) v průběhu
řízení něčeho jiného, než co původně požadoval v žalobě (srov. též právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2001, sp. zn. 21 Cdo
2502/2000, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2003). Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala v podání ze dne 12.8.2003
oproti bezvadné žalobě ze dne 6.5.2003 na základě téhož skutkového stavu něco
jiného [místo uložení povinnosti žalovanému \"žalobkyni nadále zaměstnávat a
umožnit žalobkyni pokračovat v práci do 3 dnů od právní moci rozsudku\" určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaný dal žalobkyni
dopisem ze dne 1.4.2003 podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce],
odvolací soud v souladu se zákonem uzavřel, že podání žalobkyně ze dne
12.8.2003 představuje v tomto směru změnu žaloby a že tedy její požadavek na
určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením byl u soudu
uplatněn až dne 15.8.2003, kdy toto podání došlo soudu prvního stupně.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by
tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu