ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České provincie
Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, IČ 449 41 439, se sídlem v Opavě,
Rybí trh 185/16, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v
Laškově 16, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury, IČ 000 23
671, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 38 C 143/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2017, č. j. 11 Co 129/2017-505,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
movitých (výrokI.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl
tak žalobkyni požadující uzavření smlouvy ve smyslu § 10 zákona č. 428/2012
Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně
některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012
Sb.“). Soud na podkladě v řízení provedených důkazů dospěl k závěru, že k možné
majetkové křivdě ve sféře žalobkyně nedošlo v rozhodném období podle citovaného
zákona, nýbrž dříve. Stát si předmětné věci z majetku právního předchůdce
žalobkyně po druhé světové válce ponechal, načež byly konfiskovány výměrem
Okresního národního výboru v Bruntále podle dekretu presidenta republiky č.
108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále
jen „dekret č. 108/1945 Sb.“). Uvedené ovšem neodpovídá žádnému ze způsobů
vyjmenovaných v § 5 zákona č. 428/2012 Sb., pročež nelze uzavřít, že by
žalobkyni v rozhodném období byla způsobena majetková křivda ve smyslu
citovaného zákona. Nadto vyhovění jejímu požadavku na vydání konkretizovaných
věcí brání výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) téhož zákona. Na vylíčeném nemůže
ničeho změnit ani žalobkyní poukazovaná vyhláška ministerstva zdravotnictví
vydaná již v rozhodném období, poněvadž ta toliko určovala, kdo bude předmětný
již konfiskovaný majetek spravovat. Soud prvního stupě proto žalobu v plném
rozsahu zamítl.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně zmiňované rozhodnutí rozsudkem ze
dne 22. 8. 2017, č. j. 11 Co 129/2017-505, ve výroku I. potvrdil (výrok I.),
změnil ve výroku II. tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává
(výrok II.), a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odkázav na skutkový stav
zjištěný okresním soudem, ztotožnil se rovněž s jím přijatým právním
zhodnocením věci. Připomněl, že již preambule zákona č. 428/2012 Sb. vyjadřuje
jeho cíl, jímž je snaha o zmírnění toliko některých majetkových křivd, které
mimo jiné determinuje vymezením rozhodného období. V nyní posuzované věci se
pak aplikuje výluka ve smyslu § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.,
neboť ke konfiskaci předmětu sporu došlo výměrem Okresního národního výboru v
Bruntále ze dne 15. 1. 1947, č. 23 Br-34, navíc tedy nikoliv v rozhodném
období, přičemž žalobkyně v řízení neprokázala, že by proti zmíněnému aktu
brojila opravným prostředkem, ani že došlo k jeho zrušení. Odmítá rovněž
námitky žalobkyně, že k obnovení jejího vlastnictví po druhé světové válce
došlo ex lege na základě dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o
neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní
správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých
organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“). Tento totiž ve svém § 1
odst. 1 pouze deklaroval nárok na obnovení vlastnictví ve vymezených případech,
ovšem způsob jeho uplatnění měl být upraven samostatným předpisem. Za
zavádějící pak považuje interpretaci judikatury Ústavního soudu předloženou
žalobkyní, neboť ten v jí zmiňovaném nálezu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS
4563/12, výslovně uvedl, že se k eventuálnímu posouzení nároků stěžovatelky
(nynější žalobkyně) v režimu zákona č. 428/2012 Sb. nevyjadřuje. Ztotožňuje se
se závěrem okresního soudu, jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, majíc je za
přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od
ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, resp. pro potřebu vyřešení
dovolacím soudem doposud neposuzované otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá. Dovolatelka je přesvědčena, že dotčený majetek nemohl být konfiskován
[není tak naplněn výlukový důvod § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.]
na základě dekretu č. 108/1945 Sb., jelikož předmětná vyhláška ONV v Bruntále,
již pokládá za rozhodnou, nikdy nenabyla právní moci. Nadto měl být konfiskován
majetek v tu dobu již neexistujícímu subjektu, pročež se jedná o nicotný právní
akt. Kromě toho šlo o církevní majetek, ve vztahu k němuž byla aplikace shora
citovaného dekretu vyloučena. Ostatně, konfiskoval-li by stát předmětné věci,
nemohl by později přistoupit k jejich znárodnění v říjnu roku 1948. Původní
odnětí majetku žalobkyni v důsledku německé okupace bylo již po druhé světové
válce prohlášeno neplatným dekretem č. 5/1945 Sb.,
a proto byla dovolatelka i nadále (v poválečném období) vlastníkem dotčených
věcí, byť právě v důsledku nástupu komunistického režimu nedošlo k opravě
zápisu v pozemkových knihách. Ani žádosti žalobkyně domáhající se navrácení
předmětu jejího vlastnictví nebyly nikterak vyřízeny. Uvedené odepření ochrany
vlastnického práva žalobkyně je nutné pokládat za majetkovou křivdu ve smyslu §
5 písm. j), eventuálně písm. b), i) či k) zákona č. 428/2012 Sb. Restituci
požadovaného majetku nadto nelze podmiňovat uplatněním nároku podle zákona č.
128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby
nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku
vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“), neboť lhůta v něm stanovená k
jeho vznesení zasahovala až do doby po únoru 1948 (do rozhodného období ve
smyslu zákona č. 428/2012 Sb.), pročež nemělo pro změnu politické atmosféry
smysl naznačenou žalobu podávat (viz judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu
zejména jeho nález ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98). Zpochybňujíc též
přezkoumatelnost rozhodnutí nalézacích soudů, navrhuje dovolatelka v závěru
zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci
okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jsou původním majetkem registrovaných
církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové
hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které
byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely
registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným
nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností,
Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za
účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k
duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo
administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.
Podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a
náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást
registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo
založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské
společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím
nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném
období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v
důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
Ve smyslu § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. je skutečností, v jejímž důsledku
došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, rovněž politická nebo náboženská
perzekuce anebo postup porušující obecně uznávané principy demokratického
právního státu nebo lidská práva a svobody, včetně odepření nebo neposkytnutí
ochrany vlastnického práva nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o
majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci.
Na dovolání žalobkyně je možné nahlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s.
ř., poněvadž otázka výkladu § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb., respektive co
lze rozumět křivdou ve smyslu citovaného ustanovení, nebyla doposud v
naznačených souvislostech v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
Z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku
uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. (zde konkrétně podle jeho § 10 odst.
4) musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou
ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., a domáhá-li se svého původního majetku tak,
jak jej chápe zejména § 2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní
majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda
některým ze způsobů vypočtených v § 5 téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se
tak v rozhodném období podle § 1 jmenovaného zákona počínajícím dnem 25. 2.
1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28
Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS
10/13, body 94 a 176). Teprve při naplnění zmíněných předpokladů, lze v procesu
posuzování nároku oprávněné osoby na vydání konkrétních věcí přistoupit
případně k úvaze o aplikaci výluk ve smyslu § 8 citované normy.
Byť se rozhodnutí soudů obou stupňů rozsáhle věnují otázce konfiskace sporného
majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., odkazujíce současně na výlukový důvod v
§ 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., nevyhovují nároku žalobkyně
primárně z důvodu nesplnění základních předpokladů vyžadovaných zákonem č.
428/2012 Sb. Okresní soud sice přijal závěr, že historicky šlo o majetek řádu
německých rytířů, ovšem ke křivdě na něm nedošlo v rozhodném období ani žádným
ze způsobů vyjmenovaných v § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud pak v
závěru svého rozhodnutí kvituje názor soudu prvního stupně, konstatuje přitom,
že se nejednalo o původní majetek žalobkyně ve smyslu § 2 písm. a) citovaného
zákona. Úsudek o absenci splnění podmínek stanovených zákonem č. 428/2012 Sb.
napadá dovolatelka, argumentujíc, že jí byla způsobena křivda nikoliv
konfiskací podle dekretu
č. 108/1945 Sb., nýbrž tím, že jí nebyl navrácen majetek, ačkoli měla v
poválečném období nárok na jeho restituci podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp.
zákona č. 128/1946 Sb. V majetkovém příkoří, jež jí tím bylo způsobeno, tak
spatřuje křivdu ve smyslu § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Odkazuje v tomto
směru především na závěry judikatury přijaté ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (zejména zákona č.
116/1994 Sb., jímž byl do § 3 doplněn dnešní odst. 2) – dále jen „zákon o
mimosoudních rehabilitacích“.
Lze s ní souhlasit, že Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává
restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb.,
resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen
převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje
formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními
předpisy) uplatnění takového nároku. Podstatnými byly jeho existence a projev
vůle původního vlastníka k získání jmění nazpět (srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000). K tíži pak takto
oprávněným osobám nelze klást ani nepodání řádného návrhu k soudu (jak
předvídaly tehdejší předpisy), přesáhla-li lhůta k jeho uplatnění den 25. 2.
1948, a bylo-li by vznesení žaloby zbytečné pro změnu politického režimu (srov.
především nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98, jenž
našel reflexi též v rozhodovací praxi dovolacího soudu – např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1842/2004, nebo další
dovolatelkou citovaná rozhodnutí).
K nastíněné argumentaci dovolatelky je však zapotřebí předeslat, že zákon o
mimosoudních rehabilitacích na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně
zákona č. 428/2012 Sb., v § 3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval
subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních zákonů.
Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční
normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se proto jeví přinejmenším
problematickým, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního
restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce
skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Vymezení rozhodného období,
jako
i stanovení rozsahu a způsobu aplikace restitučního předpisu je přitom
politickým rozhodnutím zákonodárce (k tomu viz již citovaný nález Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 176). Z vysloveného je zřejmé, že tedy nelze
uvažovat o odklonu odvolacího soudu od dovolatelkou odkazované, shora
připomenuté, judikatury.
Ústavní soud ostatně už v souvislosti s nárokem uplatňovaným podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jenž stejně
jako zákon č. 428/2012 Sb. osoby disponující uvedeným nárokem za oprávněné
nepovolává, několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů
vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické
právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb.,
jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení
knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata
i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali
s okupanty a podobně (srovnej zejména shora citované usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 18/97,
či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry lze přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. Koneckonců i
dovolatelkou prosazovaná aplikace § 5 písm. j) posledně zmiňovaného zákona,
soudě podle jeho dikce „odepření nebo neposkytnutí ochrany vlastnického práva
nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem
nebo jiným orgánem veřejné moci“ zjevně předpokládá zahájení správního či
soudního řízení. Není proto možné přisvědčit dovolatelce spatřující křivdu ve
smyslu posledně jmenovaného ustanovení v rezignaci státu na pozitivní reakci na
její oficiální či neformální přípisy adresované státním institucím, nevedly-li
k zahájení žádaného řízení. Nebylo-li tedy před nalézacími soudy v řízení
prokázáno, že by snad stát v rozhodném období odepřel žalobkyni vlastnické
právo, případně odmítl rozhodnout v jí iniciovaných řízeních (ať už by v nich
uplatňovala restituční požadavek, či zpochybňovala provedenou konfiskaci,
potažmo pokus o ni), nepodává se ze zjištěného skutkového stavu naplnění
podmínek pro vydání majetku ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Jinak řečeno na
majetkovou křivdu ve smyslu § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. nelze usuzovat
z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve
smyslu tehdejších předpisů, jež by stát řádně neukončil. Přitakat dovolatelkou
prosazované extenzivní interpretaci, v jejíchž intencích by pod hypotézu § 5
písm. j) bylo lze subsumovat i absenci reakce státu na shora zmíněné přípisy
adresované jeho orgánům, jimiž měl být toliko (bez právních následků) projeven
zájem původního vlastníka o znovuzískání majetku, pak není možné rovněž pro
konkrétní okolnosti dané kauzy. Zejména je nutné neopomíjet prokázanou vůli
státu dotčený majetek nevracet projevenou skrze konfiskační proces již v období
před 25. 2. 1948. Navzdory mínění žalobkyně tak stát nezůstal nečinný, nýbrž
ještě před rozhodným datem, jehož rozšiřování nad rámec stanovený právním
předpisem by se zjevně příčilo úmyslu zákonodárce zmírnit křivdy nastanuvší na
církevním majetku až po zmiňovaném datu (srov. § 1 zákona č.
428/2012 Sb.),
aktivně projevil záměr si sporný majetek ponechat. Nelze tak přisvědčit mínění
dovolatelky, podle něhož nedošlo k obnově zápisu vlastnického práva ve veřejné
evidenci v její prospěch v důsledku nástupu komunistického režimu.
Bylo-li tudíž vlastnické právo žalobkyně nějakým nedemokratickým způsobem
dotčeno, stalo se tak evidentně v době před 25. 2. 1948 (což projednávanou
kauzu odlišuje od případů zneužití dekretů presidenta republiky komunistickým
režimem v rozhodném období k zabrání majetku jemu nepohodlným osobám – viz
např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 70/99, ze dne
4. 10. 1995, sp. zn. II. ÚS 22/94, či ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13,
bod 208). V době po řečeném datu jí již, dle prokázaných faktů, vlastnické
právo svědčit nemohlo. Domáhá-li se snad ochrany svých práv prospívajících jí
podle zákona č. 128/1946 Sb., jež ovšem včas náležitě neuplatnila, opomíjí, že
ani existovala-li by, nezakládají restituční nárok podle zákona č. 428/2012
Sb., jenž chrání vlastnické právo oprávněných osob porušené některým z
předvídaných způsobů v rozhodném období (viz již poukazovaný rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2380/2018, srov. analogicky také shora citované
usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97).
V souvislosti s vyřčeným je namístě rovněž upozornit (obdobně jako učinil
Ústavní soud ve vztahu k aplikaci jiných restitučních předpisů, viz kromě již
zmiňovaných jeho nález ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, či usnesení ze
dne 4. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 228/05), že moderní právní stát není založen na
principu fiat iustitia, pereat mundus, pročež je nezbytné respektovat, že
účelem rehabilitací nemohlo být odstranění, nýbrž toliko zmírnění křivd, ke
kterým v daném (zákonodárcem vymezeném) období došlo. Byť okolnosti
projednávaného případu patrně mohou naznačovat existenci majetkové křivdy
způsobené v minulosti řádu německých rytířů, jedná se žel o příkoří, k jehož
zhojení neposkytuje nyní platný právní řád dotčené osobě žádné prostředky.
Sluší se opět dodat, že zakotvení právního rámce pro nápravu historických
bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného
zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené
pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře
kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (viz
zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017).
Usuzuje-li pak žalobkyně dále, že v rozhodném období jí byla způsobena křivda
rovněž ve smyslu § 5 písm. b), i) či k) zákona č. 428/2012 Sb., nezakládají
její námitky přípustnost dovolání, poněvadž v této části své argumentace
vychází z odlišných skutkových předpokladů (majetek považuje za odebraný ve
smyslu zákona č. 125/1948 Sb., o znárodnění přírodních léčivých zdrojů a lázní
a o začlenění a správě konfiskovaného lázeňského majetku, případně poukazuje na
odvolání proti vyhlášce ministerstva zdravotnictví, jíž ovšem ke konfiskaci
sporných věcí dle zjištění soudů nižších stupňů nedošlo), než na kterých
založily svá rozhodnutí nalézací soudy (k tomu srov. zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Jestliže nebyly splněny shora popsané podmínky pro vyhovění nároku
uplatňovanému v režimu zákona č. 428/2012 Sb., není možné uvažovat o aplikaci
výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) posledně citovaného předpisu, pročež se jeví
nerozhodnými námitky dovolatelky zpochybňující přiléhavost úvah nalézacích
soudů v tomto směru, neboť ani jejich případný úspěch by nemohl mít vliv na
korektní závěr soudů o nenaplnění předpokladů vyžadovaných zákonem č. 428/2012
Sb.
Pro úplnost se ke konkrétním námitkám dovolatelky sluší snad poznamenat
následující. Zpochybňuje-li existenci výměru, jenž byl pro závěr soudů o
konfiskaci klíčový, lze poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu
připouštějící možnost v restitučních věcech existenci listiny, jež se
nedochovala, nebo se ji nepodařilo vypátrat, dokázat i pomocí nepřímých důkazů
(k tomu srovnej obdobně zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, či ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5727/2016,
jakož i další tam odkazovanou judikaturu).
Argument dovolatelky, podle něhož nemohla konfiskace platně proběhnout, jelikož
tentýž majetek byl následně znárodněn, což by nebylo po úplné konfiskaci možné,
také není případný a nelze jej pokládat za kvalifikované zpochybnění
konfiskačních aktů. Není totiž vyloučeno, aby ve vztahu k majetku i přesto, že
se ho dotkla konfiskace podle dekretu presidenta republiky, byl státem vydán i
akt jej znárodňující. Na takový je ovšem zapotřebí ve smyslu judikatury
nahlížet jako na neúčinný, neboť znárodnění je originárním způsobem nabytí
vlastnictví a týž subjekt (stát) přirozeně nemá právní možnost státi se
vlastníkem věci, jež už z jiného (staršího) právní titulu jeho vlastnictvím je
(viz k tomu blíže nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS
59/93).
Stejně tak neefektivní se jeví obrana žalobkyně odkazující na odbornou diskusi
vedenou v poválečném Československu stran neaplikovatelnosti dekretu č.
108/1945 Sb. na církevní majetek, neprovázel-li naznačené myšlenky též jejich
legislativní odraz.
Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud rovněž tím,
zdali nebylo řízení před soudy nižších stupňů postiženo zmatečnostmi či jinými
vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Na základě obsahu spisu však přítomnost obdobných procesních
pochybení (včetně dovolatelkou zmiňované nepřezkoumatelnosti rozhodnutí)
zjištěna nebyla.
Ze shora předestřeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovující
žalobkyni z důvodu závěru o nenaplnění předpokladů ve smyslu zákona č. 428/2012
Sb. obstojí jako věcně správné, pročež dovolací soud v souladu s § 243d písm.
a) o. s. ř. přikročil k zamítnutí dovolání žalobkyně pro nedůvodnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s
tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.