28 Cdo 1842/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složené z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
P. H. U. (Spolková republika Německo), zastoupeného advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem z 8.3.2004, sp.zn. 10 Co 465/2003, vydanému v
právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 1141/95 (žalobce
P. H. U., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových - územní pracoviště v Ú., 2. MUDr. J. P. a 3. H.
P., oběma zastoupeným advokátem, o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.),
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 8.3.2004,
sp.zn. 10 Co 465/2003, i rozsudek Okresního soudu v Lounech z 11.4.2003, čj. 7
C 1141/95-154.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 31.10.1995, aby žalované Nemocnici
s poliklinikou v P. bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 231 s
pozemkem parc. č. 958 v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že
původními spoluvlastníky těchto nemovitostí byli K. U. (babička žalobce) z
jedné poloviny, H. J. U. (bratr žalobce) z jedné čtvrtiny a žalobce (také z
jedné čtvrtiny); K. U. zahynula za války v koncentračním táboře; nárok jejího
syna R. U. (otce žalobce) po jeho matce K. U. však nebyl uspokojen podle zákona
č. 128/1946 Sb. Podle názoru žalobce přešly uváděné nemovitosti na stát bez
právního důvodu. Žalobce vyzval Nemocnici s poliklinikou v P. k vydání v žalobě
uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.
Podáním z 11.1.1999 žalobce navrhl soudci, aby připustil přistoupení dalších
účastníků tohoto řízení – žalovaných MUDr. J. P. a H. P., kteří dne 1.6.1996
uzavřeli kupní smlouvu s F. n. m. ČR o koupi domu čp. 231 a pozemku parc. č.
958 v katastrálním území P. Okresní soud v Lounech svým usnesením z 10.8.2000,
čj. 7 C 1141/95-20, připustil, aby do řízení vstoupili na straně žalované jako
další účastníci MUDr. J. P. a H. P.
Uvedení další účastníci řízení navrhli svým podáním ze 4.9.2000 soudu, aby
žalobci byla zamítnuta jeho žaloba, neboť měli za to, že žalobcem uvedení
žalovaní nejsou v tomto sporu pasívně legitimováni. Poukazovali na to, že
nemovitosti uváděné v žalobě žalobce byly ke dni účinnosti zákona č. 87/1991
Sb. ve správě bývalého Okresního ústavu národního zdraví v L.; tento ústav byl
zrušen k 30.4.1992 a jeho právním nástupcem nebyla Nemocnice s poliklinikou v
P., která samá byla zrušena k 30.9.1997. Podle názoru žalovaných MUDr. J. P. a
H. P. nebyla ze strany žalobce podána řádně a včas výzva k vydání nemovitostí
podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb.; v potvrzení připojeném k
privatizačnímu projektu č. 29086, týkajícím se nemovitostí, o něž v tomto
řízení jde, bylo také uvedeno, že nárok na vydání těchto nemovitostí před
jejich zařazením do privatizačního projektu nebyl uplatněn. V uvedeném podání
MUDr. J. P. a H. P. ze 4.9.2000 bylo dále namítáno, že na straně žalobce není
doloženo, že je státním občanem ČR, jak tvrdí, a není rovněž dokládáno, že by
tu bylo ze strany právních nástupců původních vlastníků uplatněn v poválečném
období restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., ani to, že by takovému
návrhu nebylo po 25.2.1948 vyhověno z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c/
zákona č. 87/1991 Sb.
Za žalovanou Nemocnici s poliklinikou v P. navrhl Ústav pro zastupování státu
ve věcech majetkových zamítnutí žaloby s tím, že ze strany žalobce nebylo
prokázáno, že by uvedená nemocnice byla povinnou osobou v této právní věci,
nebyl žalobcem vůbec prokázán způsob převzetí věcí, uváděných v žalobě, státem
a nebylo také doloženo, z jakého právního důvodu žalobce uplatňuje nárok na
vydání jím uváděných nemovitostí jako celku, když sám uvádí, že byl původním
spoluvlastníkem jen co do jedné ideální čtvrtiny nemovitostí.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 11.4.2003, čj. 7 C 1141/95-154, byla
zamítnuta žaloba žalobce P.H.U., aby Nemocnici s poliklinikou v P. i žalovaným
MUDr. J. P. a H. P. bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp.
231 a pozemků parc. č. 263 a parc. č. 3452 (nyní parc. č. 958) v katastrálním
území P. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným MUDr. J. P. a H. P. na
náhradu nákladů řízení 8.793 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce
svou výzvu z 26.4.1995 k vydání nemovitostí učinil u Nemocnice s poliklinikou v
P., ale touto nemocnicí požadované doklady k doložení nároku žalobce, zaslal
žalobce řediteli této nemocnice až 6.8.1995, tedy po více než dvou letech. Část
majetku Nemocnice s poliklinikou v P. byla od 1.6.1996 vyjmuta z této státní
příspěvkové organizace a přešla na F. n. m. ČR. Šlo o majetek, který byl pak
uveden v privatizačním projektu č. 29086, který řešil privatizaci rodinného
domku čp. 231 v P. prodejem nabyvatelům MUDr. J. P. a H. P.; privatizační
projekt byl schválen dne 11.12.1995. Nemocnice s poliklinikou v P. byla zrušena
k 30.9.1997 a práva a závazky této nemocnice přešly na jejího zřizovatele, tj.
na Okresní úřad v L.; u Nemocnice s poliklinikou v P. šlo o rozpočtovou
organizaci založenou ke dni 1.10.1991.
Ohledně žalobce bylo soudem prvního stupně zjištěno, že mu bylo dne 2.7.1996
vystaveno osvědčení o státním občanství ČR. Soud prvního stupně dále uváděl, že
žalobce uplatňuje nárok na vydání domu čp. 231 v P., jehož původním
spoluvlastníkem žalobce byl z jedné ideální čtvrtiny, a to spolu se svou
babičkou K. U. (která vlastnila ½ uvedeného domu) a se svým bratrem H. J.
U. (který vlastnil také ¼ uvedeného domu); K. U. zahynula za války v
koncentračním táboře v důsledku rasové perzekuce, ale ohledně H. J. U., který
byl osobou německé národnosti, nebylo v řízení zjištěno, zda zemřel nebo zda
žije. Dům čp. 231 byl podle výměru bývalého Okresního národního výboru v P. z
30.7.1946, čj. 216/5, konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Žalobní návrh žalobce neshledal soud prvního stupně důvodným.
K tomu soud prvního stupně dovozoval, že tu nebyla učiněna řádná výzva k vydání
nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když výzva
žalobce z 28.4.1995 byla, podle názoru soudu prvního stupně, „pouhou informací
nezakládající žádné povinnosti“.
Kromě toho byl soud prvního stupně toho názoru, že povinnou osobou ke dni
nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. ke dni 1.4.1991) měl být v daném
případě Okresní ústav národního zdraví v L., na jehož pasívní legitimaci tu
nemohla nic změnit ani změna v držbě věcí. Nemocnice s poliklinikou v P., která
vznikla až 1.10.1991 nemohla v tomto případě převzít povinnost povinné osoby
podle zákona č. 87/1991 Sb.; ani v souvislosti s delimitací Okresního ústavu
národního zdraví v L. nemohla přejít příslušná práva a povinnosti na uvedenou
nemocnici, neboť práva a závazky zrušené organizace tu přecházely dnem zániku
organizace na jejího zřizovatele (podle § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb.).
Jestliže v daném případě část privatizovaného majetku (včetně rodinného domku
čp. 231 v P.) byla z privatizovaného majetku vyjmuta a převedena k 1.6.1996 na
F. n. m. ČR, šlo tu o privatizaci formou přímého prodeje; privatizační
rozhodnutí nemohou být soudem přezkoumávána. Dospěl proto soud prvního stupně k
výslednému závěru, že všichni žalovaní tu nejsou pasívně legitimováni, neboť
nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Majetek, který patřil původně spoluvlastníkům K. U. (z ½) a H. U. (z
¼) i P. U. (z ¼), k němuž se původní majitelé po skončení války po
roce 1945 nějak svých práv a povinnosti nijak nedomáhali, stal se pak předmětem
konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. v roce 1946. Došlo tu tedy k
přechodu majetku na stát ke dni účinnosti uvedeného dekretu zpětně, tj. k
30.10.1945; stalo se tak před rozhodným obdobím ve smyslu ustanovení § 1 zákona
č. 87/1991 Sb. (tj. před obdobím 25.2.1948 – 1.1.1990). Pokud tu nedošlo k
vynětí majetku z národní správy, která byla ohledně tohoto majetku zřízena, a k
vrácení majetku na základě uplatněného nároku podle ustanovení § 1 odst. 1 a §
4 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. (o neplatnosti některých majetkových právních
jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do
majetku vzcházejících), a nedošlo ke kladnému rozhodnutí příslušného státního
orgánu, potom se původní vlastníci svého práva k nemovitostem, uváděným v
žalobě žalobce, nedomohli.
Soud prvního stupně z uvedených důvodů žalobu žalobce zamítl a o nákladech
řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z 11.4.2003 (čj. 7 C
1141/95-154 Okresního soudu v Lounech) rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem
rozsudkem z 8.3.2004, sp.zn. 10 Co 465/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu
byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit
žalovaným MUDr. J. P. a H. P. na náhradu nákladů řízení 8.213 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku. Žalovanému Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových (který vstoupil do řízení ze zákona č. 320/2002 Sb. a na základě
zákona č. 201/2002 Sb.) nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního
stupně byl potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně
správný včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (§ 142 odst. 1 a § 224
odst. 1 občanského soudního řádu).
Co do důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně nesdílel ovšem odvolací soud závěr
soudu prvního stupně, že by tu písemná výzva žalobce k vydání nemovitosti z
28.4.1995 (doručená řediteli Nemocnice s poliklinikou v P.) nesplňovala
náležitosti výzvy podle § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.; podle názoru
odvolacího soudu držela v době podání výzvy z 28.4.1995 ve výzvě uvedené
nemovitosti Nemocnice s poliklinikou v P. a tato nemocnice byla také zapsána v
katastru nemovitostí ve vztahu k těmto nemovitostem; nesprávně bylo tedy v
daném případě vystaveno potvrzení pro účely privatizace nemovitostí (ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.), že tu nebyl uplatněn nárok
fyzické osoby na vydání nemovitosti podle zvláštních předpisů.
Odvolací soud však naproti tomu argumentoval k doložení nedůvodnosti žaloby
žalobce tím, že žalobcem uváděné nemovitosti přešly do vlastnictví státu
konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb. před rozhodným obdobím, uvedeným v
zákoně č. 87/1991 Sb. (tj. před 25.2.1948). Majetek tu byl zkonfiskován nejen
tzv. Vystěhovaleckému fondu pro Čechy a Moravu, na který přešel v době okupace
za války, ale i ve vztahu k původním vlastníkům nemovitostí z důvodu jejich
německé národnosti. Podle názoru odvolacího soudu nelze v řízení podle zákona
č. 87/1991 Sb. řešit námitku, že polovinu nemovitostí tu pozbyla spoluvlastnice
K. U. z důvodu rasové perzekuce, když tu nedošlo v poválečném období k vrácení
nemovitého majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. nebo podle dekretu č. 5/1945
Sb. V řízení nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by nárok ohledně
spoluvlastnického dílu K. U. (nebo jejích právních nástupců) nebyl uspokojen z
důvodů uvedených v § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., a také žalovaní MUDr.
J. P. a H. P. nejsou tu povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb., které by nabyly nemovitosti v rozporu s platnými předpisy nebo
na základě protiprávního zvýhodnění.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 31.3.2004 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního
soudu v Lounech dne 12.5.2004, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu, které je rozhodnutím zásadního významu po
právní stránce, když totiž toto rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázky
v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval důvody
stanovené v § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu.
Dovolatel měl za to, že odvolací soud si nesprávně vyložil ustanovení § 3 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatele stačí pro naplnění znaku
oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle
zákona č. 128/1946 Sb. Majetkoprávní jednání, týkající se soukromého majetku,
je nutno přímo z ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. považovat za
neplatná a tedy už dnem účinnosti citovaného dekretu měl původní vlastník (a po
jeho smrti je právní nástupce) nárok na majetek, k jehož přechodu na bývalou
Německou říši došlo z důvodu rasové perzekuce. Zákonným předpokladem nároku
přiznaného zákonem o mimosoudních rehabilitacích je již to, že oprávněná osoba
měla na věc v době jejího přechodu na stát nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb.
nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.
Dovolatel měl dále za to, že je nesprávný také právní závěr odvolacího soudu o
tom, že v daném případě byli původní vlastníci nemovitostí, o něž v tomto
řízení jde, plně kategorizováni výměrem bývalého Okresního národního výboru v
P. z 30.7.1946, čj. 216/5, jako osoby, na něž spadal dekret č. 108/1945 Sb.
Přitom šlo naopak o osoby, které musely v období druhé světové války svou zemi
opustit, a spoluvlastnice K. U. zahynula v koncentračním táboře v důsledku
rasové perzekuce; došlo tu takto ke konfiskací majetku postiženým osobám,
ohledně nichž je nesporné, že trpěly pod nacistickým terorem.
Posléze byl dovolatel i toho názoru, že odvolací soud nesprávně označil Českou
republiku – Nemocnici s poliklinikou v P. jako držitele sporných nemovitostí v
roce 1995. Dovolatel měl za to, že odvolací soud nepostupoval podle ustanovení
§ 107 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) a nerozhodl o
právním nástupnictví po Nemocnici s poliklinikou v P. po jejím zrušení ke dni
30.9.1997; proto bez tohoto postupu se jeví závěr odvolacího soudu o tom, že
právním nástupcem Nemocnice s poliklinikou v P. byl Okresní úřad v L.
(popřípadě Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), jako
nepřezkoumatelný.
Přípustnost dovolání dovolatele musel dovolací soud posoudit podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.;
srov. bod 1 přechodných ustanovení tohoto zákona). Podle tohoto ustanovení je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je dovolacím soudem nebo odvolacími soudy rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 7 C 1141/95
Okresního soudu v Lounech), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž
směřovalo dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která je dovolacím soudem
nebo odvolacími soudy rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba
ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem anebo právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena.
Při posuzování toho, zda odvolací soud ve svém rozsudku z 8.3.2004 (sp.zn. 10
Co 465/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřuje dovolání
dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu či v souladu s hmotným
právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena, měl dovolací soud na zřeteli právní závěry z uveřejněné
judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, jakož i závěry Ústavního soudu ČR, publikované ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, jak jsou dále uvedeny, a to ve srovnání s
právními závěry, obsaženými v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu.
K výkladu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (podle něhož povinnými
osobami podle tohoto ustanovení zákona jsou stát nebo právnické osoby, které ke
dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. k 1.4.1991, věc drží) byl ve
stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(na str. 118 /252/) zaujat právní závěr, že ustanovení § 4 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. je nutno vztahovat i na jiné než právnické osoby, pokud u nich
nejde o výjimky uvedené v tomto ustanovení.
V rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, bylo uvedeno
pouze (na str. 4 v odstavci druhém a na str. 5 v odstavci druhém): „Nemocnice s
poliklinikou v P. byla založena rozhodnutím zřizovatele Okresního úřadu v L. k
1.10.1991“ a také „Odvolací soud nesdílí závěr okresního soudu, že žalobce
doručil výzvu (doručenou řediteli Nemocnice s poliklinikou v P.) jiné než
povinné osobě“. Zevrubnější výklad a argumentace k otázce povinné osoby, pokud
šlo o subjekty přicházející tu v úvahu jako povinné osoby ve smyslu ustanovení
§ 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. tu uveden nebyl.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, může být majetek, na jehož vydání mohl vzniknout
nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů (tedy zejména podle ustanovení
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), použit podle zákona č.
92/1991 Sb. pouze v případech, když tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené
lhůtě nebo byly zamítnuty (srov. č. 34/1993, str. 105 /239/, Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Pokud v době probíhajícího schvalování privatizačního projektu nebylo
pravomocně rozhodnuto o restitučních návrzích, ani nebyly zamítnuty, nebylo
možné restitučním nárokem dotčený majetek do privatizace zahrnout (viz nález
Ústavního soudu ČR z 18.10.2001, III. ÚS 17/01, uveřejněný pod č. 152 ve svazku
24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V rozhodnutí odvolacího soudu z 8.3.2004 (na str. 6 v odstavci prvním) bylo
uvedeno, že v daném případě „došlo k porušení tzv. blokačního ustanovení
vyplývajícího z § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších novel),
když po podání žaloby podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo vydáno nesprávné
potvrzení o tom, že k majetku nebyl uplatněn nárok fyzické osoby dle zvláštních
předpisů a předmětné nemovitosti byly zahrnuty do privatizace“. Uvedenou
skutečnost nepokládal však odvolací soud za rozhodnout pro posouzení důvodnosti
žaloby žalobce.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994
Sb.) je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v
§ 3 odst. 1 téhož zákona a která v den přechodu věci na stát podle § 6 zákona
č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona
č. 128/1946 Sb. a tento nárok nebyl uspokojen po 25.2.1948 z důvodů uvedených v
§ 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.
V rozsudcích Nejvyššího soudu (vydaných např. pod zn. 28 Cdo 1175/2002 nebo 28
Cdo 1326/2002) byl zaujat právní závěr, že „v ustanovení § 3 odst. 2 (ve znění
zákona č. 116/1994 Sb.) není uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl
uplatněn podle dekretu č. 5/1945 Sb. anebo podle zákona č. 128/1946 Sb.)“. K
témuž právnímu závěru dospěl Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 9.12.1998, II. ÚS
3/98, uveřejněném pod č. 152 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR.
V rozsudku odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele v daném případě,
bylo naproti tomu uvedeno (na str. 6 v druhém odstavci), „křivda tu nebyla
napravena postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. nebo dekretem č. 5/1945 Sb., o
neplatnosti některých majetkových jednání z doby nesvobody“.
Odvolací soud pak ve svém rozsudku z 8.3.2004 (sp.zn. 10 Co 465/2003 Krajského
soudu v Ústí nad Labem) posoudil jako rozhodnou skutečnost, že předmětné
nemovitosti přešly do vlastnictví státu ještě před rozhodným obdobím
(25.2.1948-1.1.1990). Poukázal v této souvislosti na výměr bývalého Okresního
národního výboru v P. z 30.7.1946, čj. 216/5, z něhož dovozoval, že jím byly
zkonfiskovány nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, původním vlastníkům.
Ve spise Okresního soudu v Lounech sp.zn. 7 C 1141/95, je však založen i výměr
o zkonfiskování zemědělského majetku podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.
(nikoli tedy podle dekretu č. 108/1945 Sb.), který je datován dnem 30.10.1945 a
označen č. 9418/45. Ve vyhlášce téhož správního orgánu, který výměr vydal (tj.
bývalého Okresního národního výboru v P.), která vydání výměru z 30.10.1945
předcházela, byly označeny podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. za osoby
německé národnosti v obci V. pod č. 423 také P. U., H.-J. U. a H. U., s
označením bydliště P. č. 233 (ve vložce č. 231) pro katastrální území P. (dříve
P.) konfiskace zapsána není. Je tu zápis z 31.5.1946, Čd 397/47, o národní
správě nemovitostí zapsaných v této vložce pozemkové knihy (tj. domu čp. 231,
stavební parcely č. kat. 263 a zahrady č. kat. 3452) podle výměru Místní
správní komise v P. z 23.5.1946, čj. 495/46. Následuje pak zápis ze 16.2.1960,
Čd 182/60, o vkladu práva vlastnického pro Čs. stát-Místní národní výbor v
P.-Domovní správu P. podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 303/1952 Úředního listu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29.5.2001, IV ÚS 524/93 (uveřejněném pod č. 82
ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo uvedeno:
„Otázka, zda v konkrétním případě byl či nebyl dán zákonný důvod konfiskace
majetku (podle dekretu č. 12/1945 Sb., týkajícího se konfiskace a urychleného
rozdělení zemědělského majetku), bylo třeba zjišťovat v příslušném správním
řízení. Ke konfiskaci tu sice docházelo s účinky ex tunc ke dni účinnosti
tohoto dekretu, avšak k tomu, aby se tak stát mohlo, bylo třeba pravomocného
rozhodnutí příslušného orgánu“.
V nálezu Ústavního soudu z 25.3.1998, Pl. ÚS 45/97, uveřejněném pod č. 41 ve
svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno: „Stanovení
tzv. rozhodného období, konkrétně jeho počátku k datu 25.února 1948, se opírá o
rozumné a objektivní důvody, kdy zákonodárce byl nucen vymezit časovou hranici,
za kterou v zásadě nelze jít bez dalšího nebezpečí řetězení odškodnění“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9.11.1995, IV ÚS 32/95, uveřejněném pod č. 76 ve
svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno: „V
restitučním řízení nejsou soudy oprávněny k rušení pravomocných rozhodnutí z
minulého období; pokud však jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období,
jsou oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících
restitučních titulů (např. podle ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb.), a to i
v případech, kdy ke ztrátě majetku došlo před rozhodným obdobím“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 30.5.2000, I ÚS 397/98, uveřejněném pod č. 80 ve
svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno: „Jestliže
v restitučním případě bylo zjištěno, že byla nemovitost vlastníku zabrána ve
prospěch Německé říše jako tzv. židovský majetek a později byla vrácena podle §
24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. jako majetek osob, které trpěly nacistickou
perzekucí z rasových důvodů, nelze než výměr ONV o konfiskaci majetku z roku
1946 pokládat za paakt, jímž byl postiženým konfiskován majetek, ačkoli bylo
nesporné, že šlo o osoby, které trpěly pod nacistickým terorem.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9.12.1998, II ÚS 3/98, uveřejněném pod č. 152 ve
svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo uvedeno: „Nelze
přičítat k tíži restituentovi, že nesplnil zákonem stanovenou povinnost,
přestože nebyl podán návrh k soudu podle § 10 zákona č. 128/1946 Sb. na zrušení
národní správy podle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., když lhůta k tomuto podání
přesáhla 25.2.1948. Pro změnu politického režimu po únoru 1948 bylo již
zbytečné žalobu na vrácení nemovitosti podávat“.
Na pokladě uvedených právních ustanovení a citovaných závěrů z uveřejněné
judikatury soudů i nálezů Ústavního soudu ČR dospěl dovolací soud k závěru, že
odvolací soud zaujal v daném případě ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje
dovolání dovolatele, ne zcela shodné a i odlišné právní závěry při aplikaci
zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s ustanoveními dekretu č. 108/1945 Sb. či
dekretu č. 12/1945 Sb. Protože dovolací soud naopak vychází ze zmiňovaných
uveřejněných závěrů z judikatury soudů, nemohl tedy posoudit závěry odvolacího
soudu jako právní závěry, jež by byly v plném souladu s hmotným právem
(jmenovitě s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.); rozpor řešení právní otázky
(právních otázek) s hmotným právem je pak důvodem přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu i
proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože tedy bylo nutné posoudit dovolání dovolatele jako dovolání přípustné,
zabýval se dovolací soud i důvodností dovolání dovolatele. Také v tomto smyslu
posuzoval dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo
rozhodnutí dovolání dovolatele, zejména na podkladě citovaných právních závěrů
z uveřejněné judikatury soudů a pro odlišnost závěrů odvolacího soudu od závěrů
z uveřejněné judikatury, bylo nutno přisvědčit názoru dovolatele, že totiž
rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu). Přistoupil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2
občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu i rozhodnutí soudu prvního stupně
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního
stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d a § 226 občanského
soudního řádu) a ve smyslu této vázanosti bude se znovu zabývat otázkami,
jejichž řešení odvolacím soudem (ale i soudem prvního stupně) neshledal
dovolací soud správným a podle dosavadních výsledků dokazování doloženým. Půjde
tu zejména o otázku důsledků uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. pro
zařazení věcí, na jejichž vydání byl nárok uplatněn, do privatizace podle
zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění dalších jej měnících a doplňujících předpisů),
dále o otázku existence nároku žalobce podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.), také o otázku způsobu, důvodu a
doby přechodu věcí, uvedených v žalobě žalobce, na stát, jakož i o otázku
(vyžadující opětovné zevrubné objasnění), který subjekt je třeba v této právní
věci považovat za povinnou osobu podle odpovídajícího restitučního
(rehabilitačního) předpisu.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech
řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá,
občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu