28 Cdo 5727/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Kraus a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a)
R. M., B., zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídelm v Brně,
Divadelní 4, b) M. D., O., c) A. Z., B., a d) P. Z., W. (žalobců c/ a d/ jako
procesních nástupců původní žalobkyně c/ J. Z., zemř. 31. 3. 2014), proti
žalovanému MÍR, stavební bytové družstvo, IČO: 00046906, se sídlem v Brně,
Bedřichovická 1199/21, zastoupenému JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Kozí 10, o zaplacení 3 880 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 259/96, o dovolání žalobkyně a) proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 37 Co
321/2008, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 13. 3. 2008, č. j. 16 C 259/96-261, v odvoláním napadených
výrocích II a IV, tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 1 605 169,78 Kč
se specifikovaným úrokem z prodlení z této částky (výrok I), současně rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a odmítl odvolání žalovaného
v části jdoucí proti výroku V rozsudku (jímž bylo rozhodnuto o odměně a náhradě
nákladů ustanoveného zástupce žalobkyně a/). Odvolací soud – poté co zopakoval dokazování k tvrzeným okolnostem o
vyvlastnění označených pozemků v katastrálním území H. H. ve spoluvlastnictví
žalobců (jejich právních předchůdců) – dospěl k závěru, že byť se rozhodnutí
správního orgánu v prvním stupni o vyvlastnění nejspíše nedochovalo (v řízení
nebylo předloženo), lze mít za prokázané, že pozemky byly reálně vyvlastněny za
účelem pozdější bytové výstavby, na základě rozhodnutí odboru výstavby
Městského národního výboru v Brně ze dne 22. 1. 1968, č. j. VÝST.-7750/1967 (a
to i s přihlédnutím k obsahu k důkazu provedenému rozhodnutí Jihomoravského
krajského národního výboru ze dne 10. 8. 1968, č. j. ÚPA-1676/68, jímž bylo
rozhodováno o odvolání spoluvlastníků proti rozhodnutí o vyvlastnění). K otázce
důkazního břemene k prokázání skutečností zpochybňujících dosažený závěr o
vyvlastnění, k němuž mělo dojít v době dávno minulé, pak odvolací soud poukázal
i na závěry plynoucí z rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, s tím, že ke
svému tvrzení popírajícímu dosažený závěr o vyvlastnění žalobci žádné důkazy
nenavrhli. V situaci, kdy žalobci (přes neodstraněný zápis v evidenci
nemovitostí) s pozemky nenakládali (pozemky nedrželi a neužívali), nemohli
vlastnické právo znovu nabýt ani vydržením. Jelikož žalobci nejsou vlastníky (podílovými spoluvlastníky) pozemků,
nejsou aktivně legitimováni ani k uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů), jehož vznik odůvodňovali tvrzením, že pozemky v jejich
vlastnictví, ať již zastavěné stavbami ve vlastnictví žalovaného či tvořících
se stavbami funkční celek, užíval žalovaný v letech 1993 až 2007 bez právního
důvodu. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně a). Co do
přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), co do
důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Za vadný považuje postup
odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů a z něj dovozovaný závěr o
vydání (existenci) rozhodnutí o vyvlastnění pozemků, jež nebylo soudu
předloženo. Současně má za to, že tvrzení o vyvlastnění a k jeho prokázání
označené (a odvolacím soudem provedené) listiny byly nepřípustně uplatněny až v
odvolacím řízení.
Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu o důkazním
břemenu procesních stran, kdy žalobcům svědčí zápis vlastnického práva do
katastru nemovitostí, zatímco žalovaný – dle názoru dovolatelky – svá tvrzení o
vyvlastnění neprokázal a kdy v řízení nebylo doloženo ani to, že odvolacím
soudem zmiňované rozhodnutí o vyvlastnění bylo kdy účastníkům správního řízení
doručeno a nabylo tak právní moci. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1400/2004 dovolatelka nepovažuje za případný v
situaci, kdy má důvody pochybovat o zákonnosti postupu tehdejších orgánů při
případném vyvlastnění pozemků. Nebylo-li prokázáno nabytí vlastnictví státem,
pak – dle názoru dovolatelky – nemohli žalobci uplatňovat nároky ani podle
restitučních předpisů. Dovolatelka navrhla, aby byl proto rozsudek odvolacího
soudu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. V souladu s bodem 7., čl. II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, uplatní se v
dovolacím řízení (v němž je projednáváno dovolání směřující proti rozhodnutí
odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2013) zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti němuž je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (neboť je
napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez jednání
(§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto zabýval i tím, zda je naplněn žalobkyní v prvé řadě
uplatňovaný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (zda je
řízení postiženo vadou s možným dopadem na správnost rozhodnutí ve věci),
případně spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení
věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Vadou řízení může být vskutku i to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z
neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Neúplnost nebo
nesprávnost zjištění stavu věci však není dovolacím důvodem podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na
kterých založil své rozhodnutí. Dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. nemohou být vady při hodnocení důkazů (k tomu přiměřeně srov. např.
již rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92,
uveřejněný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci míří dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Na nesprávnost hodnocení důkazů v tomto směru lze usuzovat jen ze
způsobu, jak soud hodnocení provedl (např. tehdy, vzal-li soud v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak v řízení nevyšly najevo, nebo pominul-li rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo je-li v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyšly za řízení najevo, z hlediska
jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor,
anebo jestliže výsledek hodnocení důkaz neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř.). Nelze-li soudu v tomto směru
vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry
(k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon
10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 22, pod č.
161, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo
46/2002, jenž je spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu vydanými po 1.
lednu 2001 dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na jednoznačném skutkovém
závěru (o převzetí pozemků státem za účelem realizované bytové výstavby, na
základě identifikovaného rozhodnutí o vyvlastnění), kdy závěr o vydání
(existenci) takového rozhodnutí (jež nebylo v řízení předloženo) činí odvolací
soud na pokladě hodnocení dalších v řízení provedených důkazů, především pak
rozhodnutí Jihomoravského krajského národního výboru ze dne 10. 8. 1968, č. j.
ÚPA-1676/68, jímž bylo rozhodováno o odvolání spoluvlastníků proti označenému
rozhodnutí o vyvlastnění pozemků. Odvolací soud tudíž vycházel toliko ze
skutečností, jež jsou obsahem spisu a kdy na základě dílčích skutkových
zjištění učinil logický úsudek o existenci rozhodnutí o vyvlastnění (měl-li k
dispozici přinejmenším rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, jímž bylo v
roce 1968 přezkoumáváno rozhodnutí o vyvlastnění vydané správním orgánem v
prvním stupni).
Ačkoliv tedy na nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (neunesení
břemene tvrzení a břemene důkazního) rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci
primárně založeno není, nepokládá dovolací soud v dané souvislosti za
nepřípadný ani argument odvolacího soudu (uplatnitelný právě v reakci na obranu
žalobců založenou na zpochybňování procesu vyvlastnění pozemků, jež se udál již
koncem šedesátých let minulého století) vycházející z té rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „není-li důvod k
pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od
rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty
skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je
důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, právě na tom, kdo to
tvrdí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22
Cdo 1400/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 3255; nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4774/2015). Podpůrně lze pak i zde zmínit i judikaturu, podle
níž existenci listiny (např. písemné smlouvy), která se nedochovala, lze
prokázat i nepřímými důkazy; přitom je třeba přihlížet také k chování účastníků
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. 7. 2005,
sp. zn. 22 Cdo 2174/2004, nebo ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014). Na zachování vlastnictví žalobců (či jejich právních předchůdců) k pozemkům
nelze naproti tomu usuzovat toliko z jediné, žalobci od ostatních zjištěných
okolností izolovaně vyzdvihované skutečnosti, že vyvlastnění pozemků nebylo
promítnuto do tehdejší evidence nemovitostí (jež měla funkci toliko evidenční,
bez vlivu na právní vztahy k nemovitostem). V rovině obecných úvah lze dovolatelce přisvědčit v tom, že vadou řízení při
zjišťování skutkového stavu mohlo by být, pokud odvolací soud vyšel z jiného
skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §
213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud
prvního stupně, případně dokazování doplnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003). Jinou vadou řízení je i to, jestliže odvolací soud přihlédl k novým
skutečnostem a důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s § 205a nebo
§ 211a o. s. ř., nebo pokud by přihlédl k novým skutečnostem a důkazům, ačkoliv
nebyly účastníky způsobem vyplývajícím z těchto ustanovení uplatněny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004). Ani těmito vadami ovšem odvolací řízení v dané věci netrpí, jestliže obrana
žalované založená na tvrzení o vyvlastnění pozemků, spolu s důkazy k jejich
prokázání byla uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně a odvolací
soud (jenž není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně; §
213 odst. 1 o. s.
Jako nesprávný je pak třeba odmítnout i argument dovolatelky pohybující
se v rovině hmotněprávních úvah, že prosazení svých vlastnických práv se
nemohla domáhat podle restitučních předpisů, tvrdí-li, že ji pozemky za účelem
realizované bytové výstavby nebyly vyvlastněny, resp. že rozhodnutí o
vyvlastnění nebylo účastníkům doručeno a nenabylo tak právních účinků. K této
argumentaci sluší se uvést, že převzetí věci státem na základě správního
rozhodnutí, které nebylo řádně doručeno a nenabylo tak právní moci, je z
hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické taktéž podřaditelné pod
pojem převzetí věci bez právního důvodu (srov. např. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. n. 31 Cdo
1529/2004, uveřejněný pod č. 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona
č. 229/1991 Sb. (popř. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), rozumí se převzetí
držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Na případy vyvlastnění bez vyplacení náhrady (či vyvlastnění za náhradu, pokud
nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna)
pamatují pak ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) a n) zákona č. 229/1991 Sb. Uvedené závěry o uplatnitelnosti nároku podle restitučních předpisů jistě nelze
aplikovat mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci (jak
ostatně ve své pozdější judikatuře připomněl i Ústavní soud – srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 709/09, IV. ÚS 42/09, I. ÚS 3206/10, nebo I. ÚS 442/13). Stejně tak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nejde o případ obcházení
restitučních předpisů například tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout
pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru
nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo
zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012 – ústavní
stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 3. 2013,
sp. zn. IV. ÚS 238/2013). Zejména fakticita užívání nemovitostí je ve spojení s
neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví pak tou okolností, která vede
soudy k případnému výjimečnému postupu, jak je v předchozím odstavci naznačen
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2081/2009).
Uvedený předpoklad ovšem v posuzované věci naplněn není (jestliže
původní spoluvlastníci pozemků pozbyli jejich držbu již na konci šedesátých let
minulého století a s pozemky byli spjati toliko neodstraněným evidenčním
zápisem o vlastnictví, přičemž vlastnické právo k pozemkům v dosavadním
(tehdejším) obsahu či podobě ani vykonávat nemohli, byly-li pozemky zastavěny
stavbou bytového domu, případně se stavbou tvořily funkční celek. [Uznání
vlastnického práva podle obecných předpisů, v situaci, kdy pozemky byly po
jejich přechodu na stát následně zastavěny, bylo by též obcházením ustanovení §
11 písm. c) zákona o půdě, dle něhož zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě
vydat a kdy jí za něj přísluší jiný (náhradní) pozemek; srov. § 11a zákona o
půdě.]
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. naplněn není (jestliže se dovolatelce nepodařilo
prostřednictvím uplatněné argumentace zpochybnit závěry odvolacího soudu co do
právního posouzení věci – výkladu a aplikace příslušných hmotněprávních
předpisů). Protože je rozsudek odvolacího soudu (poměřováno dovolatelkou vymezenými
důvody) správný a dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž
přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.). Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, o níž bylo rozhodováno
podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., nebylo
přiznáno žádnému z účastníků, neboť dovolatelka v tomto řízení neuspěla ani
zčásti a žalovanému v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.