28 Cdo 3376/2017-239
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně: Římskokatolická farnost Penčice, se sídlem v Přerově, U Kostela
116/1, IČO: 45180181, zastoupena Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem
v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) T. D., V. B., zastoupenému JUDr.
Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, a 2) České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČO: 01312774, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
v Olomouci pod sp. zn. 16 C 282/2015, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. června 2016, č. j. 69
Co 145/2016-164, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. června
2017, č. j. 69 Co 145/2016-226, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. června 2016,
č. j. 69 Co 145/2016-164, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12.
června 2017, č. j. 69 Co 145/2016-226, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu
v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
pozemků v katastrálním území S. (dále jen „předmětné pozemky“), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných pozemků byla
„Nadace Kateřiny Zapletalové na zřízení stanice Římskokatolické duchovní správy
v S.“ (dále též jen „nadace“), jíž byly odejmuty na základě rozhodnutí
Jednotného národního výboru v Olomouci ze dne 7. 7. 1949 ve znění výměru
Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 15. 9. 1949, s odkazem na zákon o
nové pozemkové reformě. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne 21. 12. 2011 mezi
Pozemkovým fondem České republiky jako prodávajícím a prvním žalovaným jako
kupujícím bylo do katastru nemovitostí s účinky ke dni 12. 1. 2012 vloženo
vlastnické právo k předmětným pozemkům ve prospěch prvního žalovaného. Podle
zjištění Pozemkového fondu ČR, podloženého též stanoviskem příslušného
katastrálního úřadu, nebyly předmětné pozemky historickým církevním majetkem. Rozhodnutím arcibiskupa olomouckého (ze dne 8. 7. 2013, č. j. 3870/2013) byla
„Nadace Kateřiny Zapletalové na zřízení stanice Římskokatolické duchovní správy
v S.“ sloučena s Římskokatolickou farností P., čímž se žalobkyně stala právní
nástupkyní uvedené nadace. Na převod nemovitostí na prvního žalovaného – dle soudem prvního stupně
učiněného právního posouzení – je třeba pohlížet jako na neplatný, neboť
předmětné pozemky byly původním majetkem církve a dispozicí s nimi bylo
porušeno blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012
(dále jen „zákon o půdě“). Žalobkyně jakožto právnická osoba římskokatolické
církve je oprávněnou osobou [§ 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu
pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného
pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] a je proto věcně
legitimována k podání žaloby o určení vlastnického práva státu podle ustanovení
§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Se zřetelem na Ústavním soudem vyslovené
závěry v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, řešícího
problematiku tzv. nabytí nemovitosti od nevlastníka, a zjištění, že první
žalovaný nemovitosti nabyl od státu v dobré víře, soud prvního stupně uzavřel,
že žalobě vyhovět nelze, neboť i v tomto případě je třeba upřednostnit ochranu
vlastnického práva prvního žalovaného jako dobrověrného nabyvatele před
žalobkyní vznášeným nárokem restitučním. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k
odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. června 2016, č. j. 69 Co 145/2016-164,
ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 6. 2017, č. j. 69 Co
145/2016-226, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem pod bodem I
určil, že vlastnicí předmětných pozemků je druhá žalovaná, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Odvolací soud, vycházeje z téhož skutkového stavu jako soud prvního stupně,
považoval za rozhodující, že smlouva o převodu předmětných pozemků uzavřená
mezi žalovanými odporuje blokačnímu ustanovení § 29 zákona o půdě, v důsledku
čehož je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013). Přitom nezpochybnil závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně je věcně
legitimována k podání určovací žaloby podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť původní oprávněná osoba, jež byla vlastníkem pozemků, byla
k 8. 7. 2013 rozhodnutím arcibiskupa s žalobkyní sloučena. Jde-li však o právní
důsledky dobré víry prvního žalovaného v nabytí vlastnického práva, odvolací
soud uzavírá, že tato okolnost je pro posouzení platnosti smlouvy nerozhodná,
pročež v souzené věci nelze použít ani aktuální rozhodovací praxi Ústavního
soudu týkající se problematiky tzv. nabytí věci od nevlastníka. V tomto směru
pak odvolací soud zpochybnil i závěry soudu prvního stupně o tom, že první
žalovaný byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, mohl-li si okolnosti
nabytí nemovitostí státem ověřit výpisem z katastru nemovitostí, z nějž by
zjistil, že k němu došlo na základě zákona o nové pozemkové reformně (zákon č. 46/1948 Sb.) a že původním vlastníkem byla nadace nesoucí název, jenž vzbuzuje
pochybnosti o tom, zda nejde o historický církevní majetek. Postup podle § 18
odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není v těchto případech vyloučen ani s ohledem
na paušální finanční náhradu poskytovanou církvím na základě ustanovení § 15
zákona č. 428/2012 Sb. (a dohod jimi se státem uzavřených).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní.
První žalovaný spatřuje přípustnost jím podaného dovolání v tom, že se odvolací
soud při řešení otázky, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné právní posouzení věci
považuje tento dovolatel hodnocení důsledků dobré víry nabyvatele na převod
vlastnického práva k věci, kdy argumentuje tím, že pokud rozhodovací praxe
dovodila prioritu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele v případě nabytí
od nevlastníka, tím spíš musí se stejný závěr prosadit i v případě dobrověrného
nabytí nemovitosti od jejího vlastníka, k němuž došlo v projednávané věci. K
úvaze odvolacího soudu, že povahu převáděného majetku bylo lze ověřit výpisem z
katastru nemovitostí, dovolatel namítl, že v době uzavření smlouvy nebyla
vyřešena otázka, zda nadace coby původní vlastník majetku vůbec byla církevní
organizací či nikoliv. První žalovaný proto navrhl, aby byl napadený rozsudek
zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Druhá žalovaná, spatřujíc přípustnost dovolání jednak v tom, že se řešení
relevantních otázek napadeným rozhodnutím odchyluje od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a dále že rozhodnutí spočívá i na vyřešení otázky
dovolacím soudem dosud neřešené, v prvé řadě namítá, že odvolací soud nesprávně
posoudil otázku věcné legitimace žalobkyně, kdy své závěry o této otázce,
učinil-li ji předmětem svého posouzení, ani náležitě nezdůvodnil. Žalobkyně
odvozuje své postavení od „Nadace Kateřiny Zapletalové na zřízení stanice
Římskokatolické duchovní správy v S.“, kterou však založila fyzická osoba a
nelze proto bez dalšího dospět k závěru, že se jednalo o církevní právnickou
osobu, což žalobkyně v řízení ani nedokládala. Podle názoru druhé žalované bylo
proto úkolem odvolacího soudu zabývat se i otázkou právní povahy předchůdkyně
žalobkyně a její samotnou existencí. V této souvislosti dovolatelka argumentuje
i tím, že soudy musí přezkoumat také soulad rozhodnutí arcibiskupa olomouckého
o sloučení nadace s žalobkyní s platným právním řádem, jelikož nadace byla
založena fyzickou osobou stojící vně církve, přičemž není známa ani vůle této
fyzické osoby stran nakládání s majetkem nadace. Dále, obdobně jako první
žalovaný, i druhá žalovaná namítá, že nabyvatel předmětných pozemků byl v dobré
víře a s ohledem na rozhodovací praxi chránicí dobrou víru nabyvatele od
nevlastníka je třeba chránit i dobrověrného nabyvatele od vlastníka, přičemž v
dané souvislosti dovolatelka znovu argumentuje i povahou finanční náhrady dle §
15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb. Proto i tato dovolatelka navrhla zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovoláním nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání obou
žalovaných projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s.
ř.“), jež je rozhodné pro tento
dovolací přezkum (kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017). Obě dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu byla podána
oprávněnými osobami (účastníky řízení), kdy první žalovaný je zastoupen
advokátem (§ 241 odst. 1 věty první o. s. ř.) a za druhou žalovanou jedná před
soudem osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/, ve spojení s § 21
odst. 3 o. s. ř.); dovolání byla podána ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání jsou přípustná podle § 237 o. s. ř., neboť směřují proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky
hmotného práva (věcné legitimace žalobkyně v závislosti na povaze její právní
předchůdkyně), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikatura dále citovaná). Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání jsou opodstatněná. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovoláních namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláními. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláními
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek,
jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze
převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném
do 31. 12. 2013 (k jeho aplikaci srov. i § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
pro účely tohoto zákona se
rozumí původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci,
majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a
součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve
vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským
společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti
registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším
právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti
registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním,
charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo
jejich právním předchůdcům. Podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a)
registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo
založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c)
právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované
církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním,
zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice,
za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní
předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5. Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat
soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního
majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví
jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro
uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí,
kterým bylo určeno vlastnické právo státu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že
smysl ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tkví
primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo
být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím
a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí
zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z
rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009,
sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09).
Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony,
kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní
neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález
Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). Okolnost, že nabyvatel nemovitostí představující původní majek církve, byl při
jeho nabytí (za účinnosti blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě) v dobré
víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně
realizovaných dispozic (jestliže – jak zde konstatují dovolatelé – dle sdělení
katastrálního úřadu nešlo o majetek dotčený blokačním ustanovením § 29 zákona o
půdě a první žalovaný byl i Pozemkovým fondem ČR ubezpečen, že na nemovitostech
neváznou žádné právní vady, přičemž došlo i k zápisu jeho vlastnického práva do
katastru nemovitostí) k prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona o
půdě bez dalšího nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Oběma dovolatelům lze sice přisvědčit v tom, že podle rozhodovací praxe
Ústavního soudu, jíž reflektoval i soud dovolací (k tomu srov. zejm. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla
podložena zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval své vlastnické právo od
osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se
později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické
právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i
jinak než vydržením (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). Jde ovšem o případy, kdy smlouva mezi nabyvatelem a
„nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se
zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet), přičemž
tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním
vlastníkem a „nevlastníkem“. Uvedený případ se proto odlišuje od situace, jež
nastala v projednávané věci, v níž neplatnost smlouvy mezi žalovanými
nepramenila z předchozího právního úkonu, nýbrž jejím důvodem byl rozpor se
zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. spočívající v porušení blokačního
ustanovení § 29 zákona o půdě (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I.
ÚS
349/17, v nichž sám Ústavní soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického práva
od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým
účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s
blokačním ustanovením). Z uvedeného vyplývá, že námitky dovolatelů, jež se zde argumentačně
opírají o možnost nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem od
nevlastníka, opodstatněné nejsou a v tomto ohledu jsou závěry odvolacího soudu
správné, korespondující jak ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, tak i
Ústavního soudu. Oba dovolatelé však dále nastolují i otázku o povaze právní předchůdkyně
žalobkyně, zpochybňujíce její církevní charakter, potažmo posouzení nemovitostí
jako původního církevního majetku (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.),
přičemž druhá žalovaná současně zpochybňuje i (odvolacím soudem předpokládanou)
aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k uplatnění práva se zřetelem na odvolacím
soudem uvažované právní nástupnictví, odvozované ze sloučení původního
vlastníka majetku (nadace) s žalobkyní, dožadujíc se v tomto směru i přezkumu
její existence a pozdějšího zániku s právním nástupnictvím – rozhodnutí o jejím
sloučení s žalobkyní. V uvedeném směru lze odkázat na právní závěry, formulované Nejvyšším soudem
zejména v rozsudku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, v němž
Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva
státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle
§ 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je
vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných
církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle ustanovení § 2
písm. a) zákona rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného
období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve
vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob
zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských
společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo
založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských
společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím
nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené
ustanovení je dle dovolacího soudu třeba vykládat tak, že i právní předchůdci
zde definovaných právnických osob museli naplňovat znaky některé z uvedených
kategorií právnických osob, tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o
určení vlastnického práva státu (§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) je
oprávněná osoba dle ustanovení § 3 zákona za předpokladu, že majetek, ohledně
něhož se domáhá určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část
rozhodného období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního
předchůdce, taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby.
Závěr o aktivní věcné legitimaci žalobkyně odůvodňují soudy nižších stupňů v
projednávané věci toliko tím, že žalobkyně – farnost – je právnickou osobou
římskokatolické církve (s níž byla – rozhodnutím arcibiskupa olomouckého ze dne
8. 7. 2013, č. j. 3870/2013 – sloučena i „Nadace Kateřiny Zapletalové na
zřízení stanice Římskokatolické duchovní správy v S.“, jež byla původním
vlastníkem v rozhodné době odňatého majetku). Otázkou o právní povaze
předchůdkyně žalobkyně se ani odvolací soud (byť žalobě – na rozdíl od soudu
prvního stupně – v celém rozsahu vyhověl) nedotkl a nezkoumal, zdali je naplněn
i onen předpoklad spočívající v tom, že i právní předchůdkyně žalobkyně coby
nadace splňovala definiční znaky oprávněné osoby (k čemuž své námitky směřují i
dovolatelé). Nebylo tedy objasněno ani, byla-li předchůdkyně žalobkyně právnickou osobou
tvořící součást registrované církve a náboženské společnosti (§ 3 písm. b/
zákona č. 428/2012 Sb.) či právnickou osobu zřízenou nebo založenou za účelem
podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním,
pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním
účelům (§ 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.) či jiný subjekt nesplňující žádný
z definičních znaků oprávněné osoby ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Sluší
se připomenout, že pro závěr, zda právní předchůdkyně oprávněné osoby
naplňovala znaky definované ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. je současně
právě významný účel, za nímž byla zřízena nebo založena; znakem oprávněné osoby
dle § 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb. je totiž okolnost, že byla zřízena nebo
založena za účelem podpory registrované církve nebo náboženské společnosti k
duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnických, vzdělávacím nebo
administrativním účelem. Proto je pak také současně předčasný (a tím i
nesprávný) i případný závěr odvolacího soudu o tom, že nárokovaný majetek je
původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Povaha právnické osoby, od níž žalobkyně odvozuje věcnou legitimaci k uplatnění
práva, je pak významná i z hlediska možnosti soudního přezkumu jejího zániku s
právním nástupnictvím žalobkyně jako osoby oprávněné podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. (k němuž – jak uzavírají soudy nižších stupňů – mělo dojít na
základě shora označeného rozhodnutí arcibiskupa olomouckého, jehož oprávněnost
zpochybňuje druhá žalovaná). Zatímco v případě právnické osoby zřízené nebo
založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti je soudní
přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve – s ohledem na
ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (srov. článek 16
odst. 2 Listiny základních práv a svobod) – vyloučen (skutečnost, že došlo k
jejímu zániku s právním nástupnictvím, osvědčuje sama církev či náboženská
společnost; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo
823/2006, či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn.
28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v
ústavněprávní rovině - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997,
sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05), v
případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské
společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím
osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu
s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu bezesporu
podléhá (k soudnímu přezkumu kontinuity právnických osob srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 3 Cdon 314/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, roč. 1999, č. seš. 9; k posuzování právního
nástupnictví právnických osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4507/2011). K tomu znovu srovnej též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016. Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou dány podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek v napadeném
výroku o věci samé, spolu s na něm závislými nákladovými výroky zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.