28 Cdo 3813/2017-109
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické
farnosti Náměšť na Hané, IČ 487 70 809, se sídlem v Náměšti na Hané, nám. T. G.
Masaryka 278, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1. J. K., L., a 2. České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 12 C 332/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2017, č. j. 69
Co 95/2017-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2017,
č. j. 69 Co 95/2017-88, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II. a
III.) i soudním poplatku (výrok IV.). Vyhověl tak žádání žalobkyně, již
považoval za osobu oprávněnou ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu
Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č.
177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jejímuž právnímu předchůdci –
Nadaci ku zřízení samostatné duchovní správy v Loučanech – byl na základě
zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, předmětný pozemek bez náhrady
odňat. Převedl-li jej pak stát v roce 2011 do vlastnictví žalovaného 1., byla
kupní smlouva realizující zmíněný převod uzavřena v rozporu se zákonem (srov. §
29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 – dále jen „zákon o
půdě“), pročež je ji třeba pokládat za neplatnou ve smyslu § 39 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“). Uvedený závěr nezvrátí ani nezpochybněná dobrá víra 1. žalovaného v
legálnost převodu, neboť, koliduje-li tato s vlastnickým právem původního
majitele, je v intencích ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu
zapotřebí upřednostnit právě ochranu práv dřívějšího vlastníka (resp. jeho
právního nástupce), jelikož by v důsledku utrpěl bezesporu citelnější a
významnější újmu na svých právech v porovnání se zásahem do ochrany dobré víry
pozdějšího nabyvatele. S ohledem na shora vylíčené shledal nárok žalobkyně
důvodným, pročež jejímu žádání vyhověl.
K odvolání žalované 2., s nímž se ve svém vyjádření ztotožnil i žalovaný 1.,
přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jenž
je rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 69 Co 95/2017-88, změnil tak, že se
žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výroky II. – V.). Odvolací soud plně přitakal skutkovým zjištěním soudu
prvního stupně, z nichž vycházel, přičemž souhlasil i s posouzením dobré víry
1. žalovaného, pro niž mu přísluší patřičná ochrana. Nesdílel ovšem již názor
okresního soudu na řešení kolize vlastnického práva původního vlastníka
dotčeného pozemku a vlastnického práva nabytého v dobré víře 1. žalovaným.
Vědom si závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. 8. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 4546/2015, shledal v nyní projednávané kauze aspekty tak mimořádné
povahy působící obzvlášť intenzivně ve prospěch ochrany dobré víry nabyvatele,
na něhož byly objekty náležící původně církvi v rozporu se zákonem (§ 29 zákona
o půdě) převedeny. Odkazuje přitom na individuální skutkové okolnosti, dobrou
víru 1. žalovaného při nabývání vlastnického práva k pozemkům podpořenou
jednáním katastrálního úřadu, právní jistotu zainteresovaných subjektů, i na
dřívější nečinnost a absenci řádného uplatňování nároků ze strany žalobkyně,
jež dle mínění odvolacího soudu jako církevní právnická osoba vznikla až
sloučením jiných obdobných subjektů dne 8. 7. 2013, upřednostňuje tudíž ochranu
práv 1. žalovaného jako dobrověrného nabyvatele. K vylíčenému v posledku
dodává, že v daném případě nedošlo k porušení zákazu převodu ve smyslu § 29
zákona o půdě, jenž se dle jeho názoru vztahoval toliko na církve, náboženské
řády a kongregace, ovšem nikoliv na nadace, pročež nelze aplikovat § 18 odst. 1
a § 2 zákona č. 428/2012 Sb. a žalobě vyhovět.
Proti zmíněnému rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné podle
§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se ve svém posouzení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Konkrétně se jím prezentovaný náhled
příčí nálezům Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 i sp. zn. Pl. ÚS 10/13,
jelikož znění § 29 zákona o půdě není možné vykládat jinak, než že se vztahuje
i na vlastnictví dalších církevních právnických osob, jimiž může být i nadace
zřízená pořízením pro případ smrti, jako tomu bylo u právní předchůdkyně
žalobkyně. I její jmění tak lze označit za historický církevní majetek ve
smyslu naposled vzpomínaného ustanovení. Dovolatelka též nesouhlasí s názory
odvolacího soudu stran (dis)kontinuity církevních právnických osob, přičemž
poukazuje, že jeho závěr o vzniku žalobkyně až ke dni 8. 7. 2013 není v souladu
s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 34/06. Oponuje i úsudku o své
nečinnosti, poněvadž až do přijetí zákona č. 428/2012 Sb. nebyly církevní
právnické osoby zákonem legitimovány domáhat se svých práv na vyrovnání
majetkových křivd u soudu. Za rozpornou s judikaturou Nejvyššího soudu
(především odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4546/2016 a sp. zn. 28 Cdo
4041/2015) pak dovolatelka považuje rovněž úvahu preferující pozdějšího
nabyvatele dotčených nemovitostí s odkazem na jeho dobrou víru na úkor
původního vlastníka (resp. jeho právního nástupce – zde žalobkyně). Vzhledem k
řečenému navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že bude jako věcně správné
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání lze nahlížet jako na přípustné, neboť odvolací soud se při
hodnocení souladu kupní smlouvy s ustanovením § 29 zákona o půdě a posouzení
důsledků jeho porušení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své judikatuře konstantně akcentuje smysl právě citovaného
ustanovení zákona o půdě, jímž rozumí především ochranu původního majetku
církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění
majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem
nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být
náprava těchto příkoří provedena (srovnej kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne
2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či
ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze
dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu pak
vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na
další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně
zapříčinit změnu v osobě vlastníka (viz např. nález pléna Ústavního soudu ze
dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, a již jmenovaný nález sp. zn.
Pl. ÚS 9/07, bod 38, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn.
28 Cdo 257/2013, nebo ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014). Uvedená
východiska ostatně reflektuje i odvolací soud, nicméně má za to, že nyní
posuzovaný spor vykazuje takové zvláštní aspekty, pro něž je zapotřebí od shora
vylíčených tezí odhlédnout.
I judikatura dovolacího soudu s odkazem na ojedinělý případ v rozhodovací praxi
Ústavního soudu (jeho nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10)
připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného § 29 zákona o půdě.
Akcentujíc ovšem i shora připomenutý význam citovaného ustanovení, jakožto
nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického
majetku církví (srovnej opět zejména nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
9/07, bod 38), konstatuje, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29
zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti
vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch
poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně
církvím v rozporu se zákonem převedeny (srovnej především rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, a jeho usnesení ze dne 3. 3.
2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, jež obstálo i v přezkumu před Ústavním soudem –
viz jeho nález ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16).
Povahu takové skutečnosti jsoucí s to způsobit výjimečné suspendování
blokačních účinků odkazovaného ustanovení však ve smyslu judikatury Nejvyššího
soudu nelze přiznat odvolacím soudem prosazované dobré víře žalovaného 1.
spoléhajícího na soulad jednání státu se zákonem ani jeho důvěře opírající se o
počínání katastrálního úřadu, který v rozporu se zákonem provedenou změnu
vlastnického práva zapsal do katastru nemovitostí, neboť postačila-li by k
prolomení rozebíraného dispozičního omezení právě participace subjektu
veřejnoprávní povahy, byl by § 29 zákona o půdě takřka zbaven jakýchkoliv
účinků (k řečenému viz kromě shora citovaných též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2497/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17,
jímž byla zamítnuta ústavní stížnost brojící proti posledně jmenovanému
rozhodnutí). Uvádí-li pak odvolací soud, že upřednostnění ochrany v dobré víře
nabytého práva 1. žalovaného na úkor restitučního nároku žalobkyně odůvodňuje
mimo jiné dlouhodobá nečinnost dotčené církevní právnické osoby, pak zjevně
opomíjí, že před přijetím zákona č. 428/2012 Sb. církevní právnické osoby pro
absenci restitučního předpisu nedisponovaly patřičným nástrojem, jenž by jim
(původním vlastníkům) umožňoval domáhat se u soudu relevantně ochrany svého
majetkového práva (k tomu srov. zejména závěry stanoviska pléna Ústavního soudu
ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4295/2010, anebo jeho rozsudek ze dne 1. 6.
2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 103/2017).
Jiné okolnosti, jež by v dané kauze navzdory rozporu uzavřené kupní smlouvy s §
29 zákona o půdě individuálně opodstatňovaly preferenci pozdějšího nabyvatele
na úkor restitučního nároku původního vlastníka (srovnej například věc, v níž
Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016),
pak odvolací soud neuvádí.
Pochybuje-li dále krajský soud o povaze žalobkyně jako osobě oprávněné ve
smyslu zákona č. 428/2012 Sb., jelikož citovaný předpis se dle jeho mínění
vztahuje toliko na církve, náboženské řády a kongregace, a nikoliv na nadace,
nelze jeho výkladu přitakat ani v tomto směru. Jím přijatý závěr totiž
neodpovídá dikci ani účelu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., jež za osoby
oprávněné považuje vedle registrovaných církví a náboženských společností též
právnické osoby založené nebo zřízené jako jejich součást, či za účelem podpory
jejich činnosti (srov. § 3 písm. b/ a c/ zákona č. 428/2012 Sb.). Judikatura i
komentářová literatura pak připouští, aby takovými subjekty byly i nadace,
jakožto jedna z forem právnických osob, v níž se také (poněvadž zákon č.
50/1874 ř. z. neznal zvláštní, či dokonce výlučnou formu církevních právnických
osob) historicky projevovala činnost církví (srovnej již citovaný nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 127, nebo Jäger, P., Chocholáč, A.
Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 39). Ostatně i současný zákon č. 3/2002 Sb., o
svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o
změně některých zákonů (dále jen „zákon o církvích a náboženských
společnostech“), uznává jejich působení skrze právnické osoby založené podle
jiných právních předpisů (srov. § 15a odst. 2 zákona o církvích a náboženských
společnostech, či již zmiňované nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13,
bod 194, a sp. zn. Pl ÚS 9/07, bod 55). Definitivní závěr stran statusu
konkrétního subjektu, jehož existence dle tehdejších právních předpisů
nepodléhala evidenci v žádném veřejném rejstříku, tzn. jedná-li se o
historickou církevní právnickou osobu ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., je
vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (srov. zejména nález
Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06). V aktuálně
projednávané věci pak není vyloučeno nahlížet na právní předchůdkyni nynější
žalobkyně jako na historickou církevní právnickou osobu v intencích zákona č.
428/2012 Sb., její status je však nutné prověřit prizmatem úvah vyslovených v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016.
Z uvedeného je zjevné, že úsudek odvolacího soudu, dle něhož k prolomení
blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě vůbec nedošlo, neboť jeho účinky
neomezovaly dispozice s majetkem dotčené nadace, a jejž prezentuje v samém
závěru odůvodnění svého rozhodnutí, je přinejmenším předčasný. Z předem
vylíčeného je též zřejmé, že krajským soudem vyzdvihované okolnosti nemohou
opodstatnit prolomení blokačních účinků § 29 zákona o půdě v dané věci, pročež
jeho právní posouzení nelze pokládat za souladné se vzpomínanou judikaturou
dovolacího soudu. Nejvyšší soud tedy přistoupil ve smyslu § 243e odst. 1 a 2 o.
s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího
soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 4. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu