Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2024 č. j. 5 Afs 188/2023-24, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2023 č. j. 9 Af 34/2016-509, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2021 č. j. 5 Afs 458/2019-83, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2023 č. j. 5 Afs 374/2021-54, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 22. února 2016 č. j. 4657-5/2016-900000-302 a platebnímu výměru Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 21. srpna 2014 č. j. 124350/2014-510000-32.1, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro hlavní město Prahu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy a správní orgány jimi porušily její ústavně zaručené právo "na soudní a jinou právní ochranu", "zásadu rovnosti zbraní", povinnost vypořádat se s uplatněnými námitkami, "došlo k extrémnímu interpretačnímu excesu" a rozhodnutí (není jasno které - pozn. Ústavního soudu) je nepřezkoumatelné.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 188/2023 plyne následující. Na podzim roku 2011 stěžovatelka, resp. oba členové představenstva navázali spolupráci s osobou, kterou trestní soudy později odsoudily za vydírání zmíněných členů statutárního orgánu stěžovatelky (dále jen "odsouzený"). Jejich spolupráce spočívala - zjednodušeně řečeno - v tom, že stěžovatelka poskytla nebytový prostor (halu), v níž se nelegálně vyráběly cigarety.
Tato spolupráce nepřinesla nic dobrého. V srpnu 2012 vstoupil správce daně do haly pro výrobu cigaret, vše zajistil a následně stěžovatelce vyměřil spotřební daň z tabákových výrobků ve výši přes 10 mil. Kč. Spotřební daň následně Generální ředitelství cel nepatrně snížilo na konečných 9,6 mil. Kč. Necelý půlrok po zásahu celní správy odsouzený vylákal oba členy představenstva na smyšlenou obchodní schůzku. Tam je odsouzený a další osoby napadli a vyhrožovali jim fyzickou likvidací (za toto jednání, kvalifikované jako trestný čin vydírání, je trestní soudy odsoudily k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let a šesti měsíců).
Také oba členové představenstva stěžovatelky byli odsouzeni, tentokrát za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a to v souvislosti výrobou (a skladováním) tabákových výrobků, z níž neodvedli spotřební daň.
3. Městský soud v Praze nejprve platební výměr zrušil a věc vrátil Generálnímu ředitelství cel k dalšímu řízení, aby doplnil dokazování (rozsudkem ze dne 18. 10. 2019). Tento rozsudek však zrušil Nejvyšší správní soud (rozsudkem ze dne 19. 3. 2021), který dovodil, že stěžovatelka je plátcem daně; stěžovatelka, resp. členové představenstva neposkytli halu k obchodní spolupráci proti své vůli. Městský soud rozhodnutí Generálního ředitelství cel zrušil i napodruhé (rozsudkem ze dne 13. 10. 2021). Tento rozsudek opět zrušil Nejvyšší správní soud (rozsudkem ze dne 17.
2. 2023). Odběr vzorků tabáku v hale nebyl problematický, stěžovatelčina spekulace ohledně možné manipulace se vzorkem se nepotvrdila. Až napotřetí městský soud žalobu zamítl (nyní napadeným rozsudkem). Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud tentokrát odmítl pro nepřípustnost (napadeným usnesením), neboť na obě klíčové otázky, tj. zda je stěžovatelka plátcem daně a zda odběr vzorků tabáku byl zákonný, se stěžovatelce již dostalo odpovědi.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá všechna rozhodnutí orgánů veřejné moci, které znějí v její neprospěch. Předkládá detailní argumentaci, v níž jednak zpochybňuje své postavení jako plátce daně, jednak odběr vzorků tabáků, kde stále trvá na možné manipulaci se vzorky. Ústavní stížnost je protkána různými námitkami, které kritizují selektivní přístup správních soudů ke skutečnostem, které vyšly najevo v trestní větvi této kauzy, nepochopení námitek, jejich nedostatečné vypořádání atd.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma rozhodnutí celního úřadu, jehož výrok Generální ředitelství cel zrušilo a nahradilo novým výrokem; v tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo zrušeno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 téhož zákona). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
6. Stěžovatelka navrhuje zrušit oba zrušující rozsudky Nejvyššího správního soudu, jimiž vyhověl kasačním stížnostem Generálního ředitelství cel. Nynější procesní situaci předvídal Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19
(N 129/95 SbNU 66). Pokud jde o rozsudek krajského soudu, který vychází jednak ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, jednak z vlastního hodnocení, neovlivněného závazným právním názorem, musí stěžovatelé podat kasační stížnost. Podá-li proto stěžovatel ústavní stížnost proti poslednímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícímu rozhodnutí krajského soudu, stane se prostřednictvím napadení rozhodnutí krajského soudu předmětem ústavní stížnosti celá šíře otázek otevřená v žalobě (tamtéž, bod 33). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Stěžovatelka založila ústavní stížnost na podrobné, nepříliš srozumitelné polemice s hodnocením skutkového stavu nynější věci. Ačkoli stěžovatelka předkládá velmi obsáhlou ústavní stížnost, ústavněprávní argumentace je v ní pomálu. Jakou argumentační taktiku stěžovatelka zvolí, je plně na její úvaze. Byť je Ústavní soud vázán jen petitem ústavní stížnosti, neznamená to, že by snad mohl volně za stěžovatelku domýšlet její argumentaci.
8. Stěžovatelka v podstatě přenáší vlastní verzi toho, co se stalo, do řízení o ústavní stížnosti (nebyla plátcem daně, protože halu pronajala jiné osobě a protože pracovníci celní správy úmyslně zůstali nečinní při překládce tabáku, jen aby se tabák dovezl do haly v jejím vlastnictví; odběr vzorků tabáku a následná analýza provázela manipulace). Stěžovatelka tak zpochybňuje skutková zjištění správních orgánů a správních soudů. V tom ale pomíjí roli Ústavního soudu. Ústavní soud totiž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Nemůže přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. Kasační zásah Ústavního soudu je namístě, pokud například nastane extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Nic takového se v této věci nestalo.
9. Na námitku ohledně postavení plátce daně se stěžovatelce dostalo odpovědi v bodech 32 až 35 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021. Zde stačí uvést, že stěžovatelka nejprve tvrdila, že nemůže být plátcem daně, protože halu poskytla pod nátlakem odsouzeného. Později svoji argumentaci změnila a odkazovala na údajnou existenci nájemní smlouvy. S námitkou možné manipulace se vzorky tabáku (pro účely stanovení spotřební daně) se Nejvyšší správní soud vypořádal v bodech 41 až 48 rozsudku ze dne 17. 2. 2023.
10. Ústavní soud se konečně vyjádří k trestnímu rozsudku, jímž trestní soudy odsoudily stěžovatelčiny členy představenstva za daňovou trestnou činnost. Byť stěžovatelka kritizuje, že správní soudy hodnotí skutková zjištění obsažená v trestním rozsudku účelově, ve skutečnosti žádá, aby se správní soudy odchýlily od skutkových závěrů trestních soudů, jež jsou vtěleny do skutkové věty odsuzujícího rozsudku. To však není možné. Pokud tu existuje trestní rozsudek, jehož skutek je podstatný pro rozhodnutí v daňovém řízení, jeho výrok zavazuje správní soudy [přiměřeně nález ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09
(N 49/64 SbNU 607), bod 21; v judikatuře Nejvyššího správního soudu srov. např. rozsudky ze dne 16. 6. 2016 č. j. 10 Afs 54/2015-48, bod 26, nebo ze dne 5. 3. 2015 č. j. 9 Afs 70/2014, bod 32]. Pokud by správní soudy přistoupily na stěžovatelčin požadavek, stavěly by se tím do role jakéhosi alternativního trestního soudu. To je nepřípustné, šlo by o hrubé porušení požadavků právní jistoty.
11. Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu