Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem, sídlem Vídeňská 11/127, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2025 č. j. 11 Tdo 981/2024-245, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. července 2024 č. j. 4 To 134/2024-159 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. dubna 2024 č. j. 3 T 14/2024-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a odst. 3, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil podle skutkových zjištění okresního soudu, zjednodušeně řečeno, tím, že neoprávněně, opakovaně, prodával či předával jiným osobám drogu pervitin, kterou si předtím neoprávněně sám opatřil. Takové trestné činnosti se dopouštěl přesto, že za obdobnou trestnou činnost již byl opakovaně odsouzen. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel a v neprospěch stěžovatele též státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou odvolání, obě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť nezjistil podmínky pro kasační zásah; dovolací argumentace stěžovatele neodpovídala jemu uplatněným (ani žádným jiným) dovolacím důvodům. Nejvyšší soud navíc nezjistil žádná pochybení orgánů činných v trestním řízen, která by svědčila pro závěr o porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
5. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, pokud neprovedl jím navrhované důkazy, a to hodnotící posudek sboru dobrovolných hasičů, prohlášení jeho matky a snímky obrazovky jeho telefonu zachycujících komunikaci se svědkyní S. Už z toho důvodu je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, neboť jde o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Toto pochybení je o to závažnější, je-li jeho vina prokazována do jisté míry toliko jediným důkazem, tedy osamocenou výpovědí tří svědků, které jsou navíc značně rozporuplné.
Pochybení se rovněž dopustil okresní soud, neprovedl-li navrhovaný důkaz výpovědí svědka L., který se mohl vyjádřit k okolnostem setkání stěžovatele se svědkem H., jemuž měl stěžovatel také předat drogu. Svědek L. by ovšem mohl zpochybnit pravdivost výpovědi svědka H., čímž by došlo rovněž ke zpochybnění tvrzení, že se stěžovatel se svědkem H. měl setkat, aby mu předal drogu. Ač tedy ve výpovědích svědků H., Ž. i svědkyně S. jsou významné rozpory, obecné soudy z těchto výpovědí zcela vycházely s tím, že stěžovatel jim měl předat drogu.
Uvedení svědkové událost, kdy jim měl stěžovatel drogu předávat, nedokázali časově ani místně správně zařadit (uváděli také například, že stěžovatelem předaná látka nebyla kvalitní) a rozcházeli se i v počtu předaných dávek. Předání drogy mezi stěžovatelem a svědkem H. mělo být prokazováno mimo jiné i jejich vzájemnou konverzací na sociální síti Instagram, žádná taková konverzace o předání drogy na této síti mezi nimi ovšem doložena není. Dále stěžovatel upozorňuje, že svědkyně S. například tvrdila, že jí nejprve stěžovatel předal drogu zdarma, později uváděla, že za to požadoval 200 Kč. K tomu stěžovatel uvádí, že žádná digitální komunikace mezi ním a touto svědkyní o předání drogy nebyla zaznamenána, k čemuž doložil snímek obrazovky svého telefonu.
Pokud se ve výpovědích uvedených svědků vyskytovaly takto významné rozpory, měly obecné soudy uvedenou věc posoudit ve prospěch stěžovatele v souladu se zásadou in dubio pro reo. Svědka Ž. měly orgány činné v trestním řízení hodnotit jako nevěrohodného také proto, že uvedl, že stěžovatel sám drogu užil, ovšem stěžovatel byl v předmětném období, kdy se měl údajně trestné činnosti dopouštět, opakovaně testován na přítomnost drogy v organismu, a tyto testy byly negativní. Za dané situace proto měly orgány činné v trestním řízení důkazy proti stěžovateli hodnotit obzvláště pečlivě; stěžovatel v této souvislosti odkazuje příkladmo na nález Ústavního soudu ze dne 17.
6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03
(N 81/33 SbNU 285). Stěžovateli rovněž nemůže být přičítáno k tíži, pokud se proti některým zcela nesmyslným a nepravdivým tvrzením uvedených svědků namířených proti němu nevyjádřil. Mlčení stěžovatele v této souvislosti nemůže být považováno za uznání viny, neboť nemůže být nucen k sebeobviňování.
6. V napadených rozhodnutích se okresní soud a krajský soud rovněž opakovaně vracejí k jeho trestní minulosti spojené s omamnými a psychotropními látkami. Z toho stěžovatel dovozuje, že obecné soudy věc nehodnotily nestranně, porušily tedy i zásadu presumpce neviny. Obecné soudy se rovněž měly kvalifikovaně vypořádat s rozpory ve výpovědích svědků, a to tak, že jim měly přečíst protokoly o jejich dřívějších výpovědích a dotázat se jich na příčinu odchylek v jejich tvrzeních. Uvedená procesní pochybení měla přímý vliv na věrohodnost skutkových zjištění, ze kterých orgány činné v trestním řízení vycházely; tyto procesní námitky mají přímý vliv na nesprávné právní posouzení skutku kladeného stěžovateli za vinu. Stěžovatel uznává, že ač jemu uložený trest nepřesahuje zákonem stanovenou trestní sazbu, domnívá se, že bylo možné nápravy dosáhnout mírnějšími prostředky. Ostatně stěžovateli byl uložen tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody za údajné poskytnutí malého množství drogy pouhým třem osobám, přičemž dvěma z nich měl drogu předat dokonce zcela zdarma. Krajský soud rovněž nedostatečně zohlednil, že uvedeného protiprávního jednání se měl stěžovatel dopustit krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, avšak poté, co se zapojil do resocializačních programů, další trestné činnosti se již nedopouštěl.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci nezjistil.
9. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné uvedl, že stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy - v uplatněných opravných prostředcích - v podstatě opakovaně uplatňoval námitky, které tvořily jeho základní obhajobu a s nimiž se orgány činné v trestním řízení řádně vypořádaly. Taková situace se opakuje i ohledně námitek uplatněných v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění provedené Nejvyšším soudem v jeho usnesení.
10. Stěžovatel zpochybňuje důkazy o své vině - výpovědí svědků - tvrzením, že svědci jsou nevěrohodní a jejich výpovědi jsou rozporuplné. Tyto tvrzené rozpory jsou podle Ústavního soudu zcela okrajové a na věrohodnost svědků nemohou mít vliv. Svědkům nelze vytýkat, že si přesně nepamatovali například měsíc, kdy jim měl stěžovatel dávku předat, nebo že si přesně nevybavili, kolik dávek od stěžovatele měli obdržet (obecné soudy proto svědkům nepředkládaly k vysvětlení dílčí rozpory v jejich výpovědích v jednotlivých fázích trestního řízení, neboť je považovaly za nevýznamné). Skutková věta, která popisuje stěžovatelem páchanou trestnou činnost, výslovně uvádí, že stěžovatel drogu svědkům předal nebo prodal, podstatné tedy je, že s ní v rozporu se zákonem disponoval. Ani obecné soudy nevychází z toho, že stěžovatel svědkům drogu vždy prodal.
11. Obecné soudy rovněž vysvětlily, proč neprovedly některé stěžovatelem navrhované důkazy, nejde tudíž o tzv. opomenuté důkazy, neboť se s návrhy stěžovatele konkrétně a věcně vypořádaly, např. vysvětlily, proč neprovedly návrh na provedení výslechu svědka L., který se měl vyjádřit k tomu, zda při jeho setkání se stěžovatelem a svědkem H. došlo k předání drogy. K tomu sám stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku okresního soudu, podle níž okresní soud výslech svědka L.
považoval za nadbytečný, neboť by se vyjadřoval k jinému setkání mezi stěžovatelem a svědkem H. než k tomu, na kterém mělo dojít k předání drogy. Proto okresní soud nepochybil, jestliže svědka L. nevyslechl. Obecné soudy se rovněž vypořádaly s tím, že svědkyně S. zmínila, že předání drogy mezi ní a stěžovatelem mělo být dohodnuto při digitální komunikaci, nicméně se ji nepodařilo dohledat. Na druhou stranu bylo nesporně prokázáno, že stěžovatel se se svědkyní S. opakovaně setkával v bytě, ve kterém žila.
Proto okolnost, zda si tato svědkyně předání drogy se stěžovatelem domlouvala i v digitální formě nebylo pro soudy podstatné a věrohodnost jiných částí výpovědi této svědkyně uvedená okolnost nikterak nesnižovala. Obecné soudy rovněž nepovažovaly za nutné provádět hodnotící posudek sboru dobrovolných hasičů nebo provádět důkaz prohlášením matky stěžovatele, neboť oba tyto důkazy by se týkaly osobnosti stěžovatele a ani sám stěžovatel nevysvětluje, jaké by tyto důkazy měly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.
Věrohodnost svědka H. není zpochybňována ani tím, že svědek nejprve uváděl, že se stěžovatelem ohledně získání drogy byl v kontaktu na sociální síti Instagram, avšak později uvedl, že touto sociálních sítí byl Facebook.
12. Pro posouzení stěžovatelovy viny nebylo rovněž podstatné, zda drogu jen předával nebo prodával nebo také sám užíval. Výpověď svědka Ž. není zpochybňována tím, že uvedl, že stěžovatel sám drogu užíval, ač stěžovatel byl podle svého tvrzení v rozhodném období opakovaně na přítomnost návykových látek ve svém těle testován a drogy u něj nebyly zjištěny. Není rovněž pravda, že by stěžovatel byl z páchané trestné činnosti usvědčován jediným důkazem. Byť se skutečně dílčí výpovědi svědků týkaly jednotlivých předání drogy, u kterých kromě konkrétního svědka a stěžovatele nemusel být nikdo další přítomen, výpovědi uvedených svědků naopak na sebe obsahově i časově navazují a vzájemně se doplňují.
Stěžovateli rovněž nebylo přičítáno k tíži, že se k některým důkazům svědčícím o jeho vině nevyjadřoval. Na druhou stranu není nepřípadná úvaha orgánů činných v trestním řízení, že pokud by stěžovatel proti některým důkazům mohl uplatnit pro něj významnou argumentaci, učinil by tak, neboť k jiným otázkám se v řízení vyjadřoval.
13. Obecné soudy rovněž podle Ústavního soudu nepochybily, pokud stěžovatelem páchanou trestnou činnost, a to i s ohledem na stěžovateli uložený druh trestu, zasazovaly do souvislosti s jeho dříve páchanou obdobnou trestnou činností, za níž byl trestán odnětím svobody. Ústavní soud navazuje na argumentaci, kterou ke stěžovatelem tvrzenému nepřiměřeně přísnému trestu použil již Nejvyšší soud. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že uložený trest odnětí svobody je v rámci zákonné trestní sazby a je dokonce při dolní hranici možné trestní sazby trestu odnětí svobody. Za této situace ani Ústavní soud nemá důvod rozhodnutí obecných soudů o druhu a výši uloženého trestu jakkoliv zpochybňovat, neboť jde o záležitosti, které náleží obecným soudům, a Ústavní soud by do jejich úvahy mohl zasahovat teprve v případě, pokud by tato byla zřejmě nepřiměřená. Taková situace však ve věci stěžovatele zjevně nenastala.
14. Ústavní soud uzavírá, že ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu