11 Tdo 981/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2025 o dovolání obviněného R. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2024, č. j. 4 To 134/2024-159, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 14/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. P. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 4. 2024, č. j. 3 T 14/2024–106, byl obviněný R. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustil následovně:

v blíže nezjištěných dobách, přinejmenším od 14. 10. 2022 do 30. 4. 2023 poté, co si neoprávněně opatřil drogu pervitin, obsahující metamfetamin, tuto pak na různých místech v XY, okres XY, neoprávněně prodával či předával jiným osobám, a to přinejmenším:

N. S., které v uvedené době u ní před domem na ul. XY v XY, zdarma poskytl v jednom případě nejméně 0,1 g drogy pervitin,

S. H., kterému v období od února 2023 do dubna 2023 v XY u XY na XY, ve dvou případech, prodal 2 g drogy pervitin, každou dávku za 2 000 Kč,

S. Ž., kterému v období od října 2022 do dubna 2023 v XY, a to dvakrát u svědka na zahradě a jednou na XY, mu poskytl zdarma dávku drogy pervitin, pokaždé po 0,1 gramu, v celkovém množství 0,3 g drogy pervitinu,

přičemž látka pervitin je pod mezinárodním nechráněným názvem metamfetamin zařazen podle Nařízení vlády č. 463/2013 o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, do seznamu psychotropních látek č. 5 a Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách,

a výše uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl

rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod č. j. 2 T 204/2020-207 ze dne 29. 3. 2021, v právní moci dne 6. 5. 2021, uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, z něhož byl dne 14. 10. 2022 podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 3 PP 50/2022, se zkušební dobou v trvání 3 let do 14. 10. 2025,

a rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod č. j. 2 T 69/2021-493 ze dne 13. 12. 2022, v právní moci dne 13. 12. 2022, uznán vinným mimo jiné ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let se zkušební dobou do 13. 12. 2025.

2. Za uvedený zvlášť závažný zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný do výroku o vině a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou v neprospěch obviněného do výroku o trestu, odvolání, která Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Adama Zavřela, advokáta, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. i) tr. řádu a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Své dovolání následně dvěma podáními učiněnými jeho dalším obhájcem Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem, doplnil v zákonné lhůtě.

5. Po označení napadeného usnesení odvolacího soudu a uplatněných dovolacích důvodů obviněný uvádí, že ve svém odvolání navrhoval nové důkazy (posudek Sboru dobrovolných hasičů XY, prohlášení matky a snímky komunikace mezi ním a svědkyní N. S.), které však odvolací soud bezdůvodně neprovedl, nerozhodl o nich a jejich neprovedení neodůvodnil. Usnesení odvolacího soudu je podle něj nepřezkoumatelné a postup tohoto soudu nezákonný, neboť soud musí o důkazních návrzích rozhodnout a jejich neprovedení náležitě odůvodnit, což se nestalo, k čemuž doplňuje citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23.

6. Obviněný je přesvědčen, že důkazní návrh snímků jeho konverzace se svědkyní N. S. (dále jen „svědkyně“) byl zásadní pro posouzení věrohodnosti její výpovědi, jejíž významnou část vyvracel. Neprovedením tohoto důkazu porušil odvolací soud zásadu materiální pravdy a jednal v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces. Jelikož výpověď svědkyně byla v podstatě jediným důkazem svědčícím o onom dílčím útoku, je pečlivost přezkoumávání pravdivosti jednotlivých výpovědí zcela zásadní (k čemuž obviněný přibližuje nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03). Je přesvědčen, že ve věci nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

7. Obviněný dále připomíná, že již v odvolání namítal, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhovaný výslech F. L., který jako nadbytečný zamítl. Výpověď tohoto svědka přitom byla stěžejní pro posouzení pravdivosti a věrohodnosti výpovědi svědka S. H., která byla jediným usvědčujícím důkazem v souvislosti s dílčím útokem vůči tomuto svědkovi. V hlavním líčení svědek H. uvedl, že se s obviněným po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody setkal dvakrát, a to za účelem předání pervitinu v XY. Popřel přitom, že by se s ním setkal po jeho propuštění jindy. V případě vyvrácení takto významné části výpovědi svědka H., lze podle obviněného usuzovat, že ani zbytek jeho výpovědi není pravdivý a že svědek není důvěryhodný. Proto nelze výpověď svědka L. považovat za nadbytečnou. Odvolací soud se s opětovným navržením tohoto důkazu ani s namítanou nedůvodností jeho zamítnutí podle obviněného nevypořádal.

8. Další námitky obviněného směřují k porušení práva na spravedlivý proces a existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Má za to, že oba soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému stavu výlučně na základě výpovědí tří svědků (Ž., H. a S.), které se nijak nepodporují a o každém dílčím útoku svědčí vždy jediná výpověď. Jejich výpovědi jsou podle obviněného nepravdivé a důkazní situace se tudíž nachází ve stavu tvrzení proti tvrzení, což doplňuje o citace nálezů Ústavního soudu. Oba soudy měly podle něj postupovat mimořádně pečlivě při zkoumání pravdivosti výpovědí a důvěryhodnosti svědků. Namísto toho tyto přijaly jako pravdivé, a to i přes jejich rozpory a částečné vyvrácení listinnými důkazy. Zdůrazňuje, že oba soudy překročily zásadu volného hodnocení důkazů, když přejaly verzi svědků bez ohledu na ostatní důkazy, které marginalizovaly. Odvolací soud došel ke zcela nelogickému závěru, že rozpory ve výpovědích svědčí o věrohodnosti těchto výpovědí. Argumentace soudu, že absence jakýchkoliv rozporů by svědčila o naučenosti výpovědí podle obviněného nemůže obstát.

9. Obviněný podle svého přesvědčení nemá jinou možnost obrany, než tvrdit, že k těmto skutkům nedošlo a poukazovat na rozpory ve výpovědích svědků svědčící o tom, že tito nevypovídají pravdu. Při zkoumání pravdivosti výpovědí je zapotřebí zkoumat tyto jako celek, včetně zdánlivě dílčích aspektů (místo, čas a počet předání, množství drogy či oblečení účastníků předávek). Postup obou soudů, které ostatně samy uvádí, že odsouzení obviněného spočívá čistě na výpovědích oněch tří svědků (bod 9. usnesení odvolacího soudu), v podstatě umožňuje, aby byl kdokoliv odsouzen čistě na základě tvrzení jiné osoby, že mu někdy někde předala drogu. Takový postup je podle obviněného v rozporu se zásadou materiální pravdy, jelikož pokud je skutkový stav podložen v případě každého dílčího útoku pouze jedinou výpovědí, musí být dána jistota, že tato je pravdivá. Ta však v žádném ze tří případů dána není. Naopak ve všech výpovědích byly buď vnitřní rozpory, rozpory oproti dřívějším výpovědím, nelogičnosti či byla dílčí tvrzení dokonce zcela vyvrácena ostatními provedenými důkazy. Všechny tyto rozpory obviněný popsal ve svém odvolání a tyto stručně opakuje.

10. Obviněný konstatuje, že svědci tvrzené předávky přesvědčivě časově nezařadili. Svědek S. Ž. uvedl rozpětí od října 2022 do dubna 2023, svědek H. únor až duben 2023, svědkyně pak zimu 2023, přičemž není jasné, zda míní leden až březen 2023 nebo prosinec 2023. Pokud svědci věděli, že obviněný byl v říjnu 2022 propuštěn z výkonu trestu a k této věci podávali v květnu 2023 vysvětlení, není nikterak složité, aby se při výpovědi do období předávek „trefili“. Takto široké časové zařazení událostí nelze považovat za dostatečně konkrétní na to, aby byly výpovědi považovány za pravdivé. Kdyby si svědci vybavovali skutečné události, zařadili by je konkrétněji. Nebylo též prokázáno, že by svědci obviněného vyhledali s jednoznačným úmyslem získat od něj drogu. Se svědkem Ž. se obviněný stýkal, neboť byli přátelé. Se svědkyní se vídal pouze náhodně v souvislosti s návštěvou svědka Ž., který u ní bydlel. Svědek H. jediný uvedl, že obviněného vyhledal za účelem nákupu drogy. Jeho tvrzení však bylo vyvráceno snímkem konverzace na síti Instagram mezi ním a obviněným (č. l. 66 až 67 spisu), z níž vyplývá, že žádná takováto domluva neproběhla. Skutečná konverzace se drog nikterak netýká, přičemž svědek dokonce tvrdí, že žádná takováto konverzace již neexistuje, což vyvrací listinné důkazy.

11. /Následně se obviněný věnuje výpovědi svědkyně. Připomíná, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný této předal drogu. Nesouhlasí se závěrem tohoto soudu, že jeho výpověď koresponduje s výpovědí svědkyně. To, že věděl, že svědkyně a svědek Ž. jsou uživateli drog, neznamená, že by komukoliv drogu poskytl. Setkání se svědkyní nikdy nerozporoval, což ovšem neznamená, že jí drogu předal. K jejich setkání došlo v jejím bytě při návštěvě svědka Ž. Dvě nebo tři setkání, kdy šlo o setkání v souvislosti s návštěvou svědka Ž., nejsou důvodem pro to, aby se z nich stali známí, či důvodem pro bezplatné poskytnutí jakékoliv drogy. Ostatně svědkyně uvedla, že se s obviněným sotva zná a že se spolu nikdy nebavili. Takovéto jednání obviněného by bylo zcela nelogické.

12. Obviněný připomíná, že svědkyně navíc uvedla, že si obviněný za drogu neměl nic vzít. Následně svou výpověď upravila tak, že měl požadovat 200 Kč. Nevybavila si ani měsíc, kdy k předávce mělo dojít a uvedla pouze zimu 2023. Měla-li na mysli prosinec 2023, lze její výpověď označit za lživou. V její výpovědi jsou významné rozpory, když např. na otázku obhájce odpověděla, že nevěděla, že by obviněný měl disponovat drogami, aby následně uvedla, že jej neznámo proč měla kontaktovat přes messenger.

Dříve ve výpovědi ale uvedla, že se s obviněným nebavili, že se setkali jen proto, že se u ní v bytě scházelo více lidí. Žádná komunikace mezi obviněným a svědkyní neproběhla, což obviněný doložil snímkem obrazovky jeho telefonu, z něhož je patrné, že historie jejich konverzace je zcela prázdná. Rozpory jsou dány i oproti tomu, co svědkyně uvedla v přípravném řízení zejména v údajném množství drogy, způsobu a místu předání a údajích za její poskytnutí. Obviněný konstatuje, že ačkoliv není podání vysvětlení podle § 158 tr.

řádu procesně použitelným důkazem, neznamená to, že jej nelze užít k prověření věrohodnosti následné výpovědi, což doplňuje o závěry komentářové literatury. Soud prvního stupně přitom výslechem svědkyně neodstranil, ale ani nevysvětlil rozpory její výpovědi oproti obsahu podaného vysvětlení. Jak vyplývá z § 215 tr. řádu a komentářové literatury, mají být rozpory při výslechu svědka vysvětleny či odstraněny, má-li být svědek považován za důvěryhodného. Podle obviněného lze považovat za překročení zásady volného hodnocení důkazů, pokud soud přijme za zcela pravdivou výpověď svědka, které je plná dílčích rozporů a která je (třeba jen částečně) vyvrácena jinými důkazy.

13. Obviněný se též vyjadřuje k výpovědi svědka H. Trvá na tom, že tvrzení tohoto svědka, že na sociální síti kontaktoval obviněného s poptávkou po drogách a že následně došlo ke dvěma předávkám 1 g pervitinu v XY, jsou lživá. Oba soudy bagatelizují rozpory mezi výpovědí tohoto svědka u hlavního líčení a v přípravném řízení, na kterou však tento odkázal. Soudy o těchto rozporech uvedly, že jde o tvrzení podružná a nikoliv zásadní. S tímto závěrem obviněný nesouhlasí a dodává, že výpověď je nutné posuzovat jako celek, neboť jedině tak lze posoudit pravdivost a důvěryhodnost svědka, a to v situaci, kdy jsou v některých částech výpovědi významné rozpory (byť nejde o nejzásadnější části), či je pravdivost některých částí výpovědi prokazatelně nepravdivá. Ve výpovědi svědka H. se přitom objevilo vícero rozporů oproti jeho výpovědi z přípravného řízení a tato byla částečně vyvrácena listinnými důkazy. V přípravném řízení svědek uvedl, že na předávkách se měli s obviněným domlouvat na síti Instagram. U hlavního líčení uvedl síť Facebook, čímž je dán významný rozpor. Existenci takové domluvy navíc vyvrátily listinné důkazy, jenž soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil. Rozpor je i v době údajných předání. V přípravném řízení svědek uvedl březen a duben 2023, u hlavního líčení únor až duben 2023. Vzhledem k tomu, že mělo jít o pouhé dvě předávky, lze očekávat, že kdyby k nim skutečně došlo, dokázal by je svědek časově lépe zařadit. Rozpory jsou i v místě předání, kdy v přípravném řízení svědek vypověděl, že k němu mělo dojít u restaurace H. a u hlavního líčení uvedl restauraci XY.

14. Obviněný dále ve svém dovolání opětovně brojí proti neprovedení výslechu svědka L., která byla zásadní pro posouzení výpovědi svědka H., přičemž obsahově jde o totožné výhrady jako v bodě 7. tohoto usnesení.

15. Obviněný poukazuje také na to, že svědek H. v přípravném řízení připustil, že to, co obdržel od obviněného, ani nebylo pervitinem. Obviněný souhlasí s tím, co uvedl soud prvního stupně v bodu 12. svého rozsudku, tedy že nepostupoval v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Má za to, že podle ní nepostupoval ani soud odvolací. Soud však v souladu s ní musí postupovat vždy, jsou-li o vině pochybnosti. Tyto přitom vzhledem k tvrzení svědka dány jsou. Oba soudy tak porušily právo obviněného na spravedlivý proces a zásadu in dubio pro reo. Není ani uvěřitelné vysvětlení svědka, proč se obrátil na obviněného podruhé s poptávkou po drogách, pokud v prvním případě obdržel drogu podřadné kvality, či dokonce něco, co drogou vůbec nebylo. Pokud by byl v prvním případě takto „ošizen“, lze si jen těžko představit, že by jej vyhledal znovu, a to ani z důvodu jeho závislosti na droze, když takováto „nasekaná“ droga mu od závislosti nemohla ulevit. Výpověď svědka H. tak nelze považovat za pravdivou a tohoto svědka za důvěryhodného.

16. Dále se obviněný vyjadřuje k svědkovi Ž., jehož výpověď je třeba odmítnout jako nepravdivou, neboť obsahuje významné rozpory oproti výpovědi z přípravného řízení. Svědek se podle jeho názoru odchyluje už jen v počtu poskytnutí drogy, kdy v úvodu výpovědi z přípravného řízení uvedl tři až čtyři předávky, následně dvakrát uvedl, že jednou měl předat pervitin on obviněnému a pouze jednou obviněný jemu. U hlavního líčení však z jedné údajné předávky jsou předávky tři. Svědek tento rozpor nijak nevysvětlil. Rozpor ohledně doby předání (v přípravném řízení uvedl listopad 2022, u hlavního líčení říjen 2022 až duben 2023) také nebyl vysvětlen. Tyto rozpory naprosto znedůvěryhodňují výpověď svědka, kterou nelze považovat za pravdivou. Nepravdivé je též tvrzení, že i obviněný užil pervitin, neboť ten doložil, že byl v předmětné době vždy negativně testován na přítomnost drog v organismu.

17. Obviněný je přesvědčen, že ohledně detailů údajných předání, z výpovědi svědka Ž. je patrné, že uvádí pouze domněnky. I v nich jsou přitom rozpory, přičemž zmiňuje odchylky v popisu oblečení obou aktérů. Tento svědek se potom odchyluje v kvalitě pervitinu oproti ostatním svědkům, kterou označuje za uspokojivou. I tento rozpor svědčí o nepravdivosti všech tří výpovědí, neboť není jasné, proč by obviněný poskytoval drogu v různé kvalitě. Závěr soudu, že toto lze přičítat tomu, že na každého působí pervitin jinak, není podle obviněného přesvědčivý. Oba svědci totiž byli dlouhodobými uživateli drog. Není tak jasné, proč by účinky pervitinu, jenž měli obdržet od obviněného, byly diametrálně odlišné. Už vzhledem k těmto rozporům nelze mít výpověď svědka za pravdivou.

18. Oba soudy tyto skutečnosti znedůvěryhodňující svědky a svědčící o nepravdivosti jejich výpovědí podle mínění obviněného bagatelizují. Uvedené rozpory jsou přitom podstatné. Samozřejmě není nikterak obtížné, aby svědek konzistentně uvedl, že někdy od obviněného obdržel určité množství drogy. Pro posouzení pravdivosti tohoto tvrzení, je zapotřebí zkoumat též konzistentnost toho, co svědek uvádí o dalších okolnostech údajných předávek. S ohledem na přítomnost výše popsaných rozporů ve stěžejních výpovědích je s podivem jejich bezpodmínečné přijetí oběma soudy, v podstatě pouze s poukazem na to, že od popisovaných událostí uplynula delší doba.

19. Obviněný má za to, že za situace, kdy je věrohodnost výpovědí významně oslabována jejich vnitřními rozpory, odchylkami svědků oproti jejich původním výpovědím, a tyto jsou dokonce v určitých částech zcela vyvráceny ostatními důkazy, zakládá jejich přijetí jako bez dalšího pravdivých a založení skutkových zjištění výhradně na těchto výpovědích zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů. Podmínkou pro to, aby byla výpověď považována za nepravdivou ani není zjištění motivu, pro který by měl svědek tvrdit nepravdu. Oba soudy přitom zdůrazňují, že žádný takovýto motiv zjištěn nebyl. Ani obviněnému takovýto motiv není znám, ovšem může spekulovat, že svědci se snažili zakrýt skutečného dodavatele drog. V případě svědka Ž. byly provedeny důkazy, z nichž vyplývá jeho negativní postoj vůči obviněnému (jejich elektronická komunikace).

20. Obviněný opětovně cituje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, a dodává, že oba soudy postupovaly opačně, když založily skutková zjištění vždy na jednom usvědčujícím důkazu, který ale není podporován nepřímými důkazy, ale je jimi vyvrácen a navíc je tento důkaz plný rozporů. Soudy tak došly ke skutkovým zjištěním, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když bez dalšího vycházely z výpovědí svědků, jejichž pravdivost byla přinejmenším částečně vyvrácena ostatními důkazy a zcela pominuly ostatní důkazy svědecké výpovědi znevěrohodňující. Je tedy dána důvodnost dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zároveň byla porušena zásada materiální pravdy a zásada in dubio pro reo, překročena zásada volného hodnocení důkazů a porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Rozhodnutí obou soudů jsou proto nezákonná.

21. Obviněný následně brojí proti zjevnému rozporu v otázce testování na přítomnost omamných a psychotropních látek. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že testy na užívání omamných a psychotropních látek nespadají časově do období skutku (bod 13. jeho usnesení). Toto období je v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno od 14. 10. 2022 do 30. 4. 2023. Ze zprávy společnosti Podané ruce o.p.s. vyplývá, že obviněný byl testován na přítomnost omamných a psychotropních látek dne 11. 11. 2022 a 27. 3. 2023. Ze zprávy Probační a mediační služby se podává, že testování započalo již po propuštění z výkonu trestu a pokračovalo přinejmenším do 14. 12. 2023, přičemž v tomto období byl celkem sedmkrát negativně testován. Odvolací soud tak došel k závěru, který je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Důkazy těmito zprávami potom nedůvodně pominul při posuzování viny obviněného a věrohodnosti výpovědí svědků. Skutečnost, že v rozhodnou dobu byl obviněný negativně testován na přítomnost omamných a psychotropních látek vyvrací výpověď svědka Ž., který tvrdil, že obviněnému poskytl pervitin.

22. Obviněný je přesvědčen, že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Tento soud se nevypořádal s částí odvolacích námitek označené jako „Nesprávné vyhodnocení listinných důkazů“, v nichž obviněný namítal, že soud prvního stupně zcela nesprávně vyhodnotil důkaz snímkem komunikace mezi ním a svědkem Ž. Není pravdou, že by nebylo patrné s kým komunikoval. Jde o fotografie telefonu svědka Ž., pořízené a do spisu založené Policií České republiky při výslechu svědka, čemuž odpovídá text nad snímkem konverzace: „Instagram – Ž. x P. – 16. 11. 2023“. Obhajoba o této komunikaci skutečně uvedla, že z ní je patrné, že svědek má za to, že obviněný „podělal flexu a vrtačku“ a že se prokázal jako „snitch“, což dokládá negativní cítění svědka vůči obviněnému, které jej mohlo motivovat a zapříčinit uvedení nepravdivých údajů o obviněném. Není tak pravdou, jak dovozuje soud prvního stupně, že nebyl zjištěn motiv, kvůli kterému by svědci měli vypovídat nepravdivě. Jedním z možných motivů je též to, že svědci uvedli obviněného jako jejich dodavatele, aby se z něj stal „obětní beránek“, a zakryli tím jejich skutečného dodavatele.

23. Ohledně elektronické komunikace mezi obviněným a svědky H. a Ž. podle obviněného není pravdou, že by si jakkoliv protiřečil. Soud prvního stupně zaměnil to, co bylo uvedeno o komunikaci se svědkem H., za to, co bylo uvedeno o komunikaci se svědkem Ž. Komunikace se svědkem H. je založena na č. l. 66 a 67 spisu, kde je doložena jejich veškerá konverzace na síti Instagram. Ze snímku historie účtu je patrné, že tento byl vytvořen již v roce 2016. Nemohlo mezi nimi dojít k jakékoliv domluvě na předávání drog, když tato není v konverzaci zachycena. Obviněný též dokládá snímek obrazovky svého telefonu, z něhož je patrné, že žádná konverzace mezi nimi v aplikaci Messenger nikdy neprobíhala. Odvolací soud ani neprovedl v této části navrhované důkazy. Jelikož se s těmito námitkami odvolací soud nikterak nevypořádal, je napadené usnesení nepřezkoumatelné a bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

24. Navazující argumentaci obviněný směřuje na „porušení zásady sebeobviňování.“ Odvolací soud podle něj při hodnocení svědeckých výpovědí postupoval v rozporu s touto zásadou, když de facto vyložil k tíži obviněného, že se nevymezil proti výpovědím svědků, což však není pravdou, neboť na výpovědi a jejich obsah reagoval při své výpovědi. Doplňuje, že za situace, kdy někdo na svou adresu slyší nehorázné lži, je přirozené že na tyto nereaguje. Zvláště když svoji obhajobu již přednesl a zcela popírá vše, co svědci uvádějí. Absenci ohrazení se vůči výpovědím tak odvolací soud fakticky použil jako důkaz v neprospěch obviněného, jak je patrné z odůvodnění jeho usnesení, což je v rozporu se zásadou zákazu sebeobviňování, stejně jako s článkem 97 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Obviněný dále cituje usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 457/05. Připomíná, že při výslechu uvedl stanovisko k tomu, co mu je kladeno za vinu, a že není jeho povinností se pokaždé vůči tomuto vymezovat. Jeho mlčení tak bylo použito jako nepřípustného důkazu v jeho neprospěch, pročež je napadené usnesení nezákonné.

25. Podle obviněného došlo v jeho případě též k porušení zásady presumpce neviny. Oba soudy jako důkazu v jeho neprospěch použily jeho trestní minulost i pro prokázání viny (bod 9. usnesení odvolacího soudu a bod 10. rozsudku soudu prvního stupně). Závěr soudů o tom, že byl v komunitě narkomanů známý jako drogový dealer považuje obviněný za zcela nepodložený, neodůvodněný a svědčí o nerespektování zásady presumpce neviny, kdy z důvodu jeho trestní minulosti byl považován za známého dealera pervitinu, aniž by to vyplynulo z provedeného dokazování, či jeho předchozích odsouzení. V minulosti byl odsouzen pouze za bezplatné poskytnutí 1,3 g pervitinu dvěma osobám. V ostatních případech se jeho drogová trestná činnost týkala marihuany. Ani v minulosti tak nemohl získat pověst dealera pervitinu. Soud ve světle tohoto neodůvodněného závěru zjevně posuzoval i ostatní důkazy (zejména výpovědi svědků), což jej vedlo ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním. Předchozí odsouzení obviněného však o projednávané věci nikterak nevypovídá. Obviněnému se jeví, že v případě, že by byl bezúhonným, by byly důkazy svědčící v jeho neprospěch a věrohodnost svědků hodnoceny odlišně (k čemuž cituje nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Postup obou soudů považuje za rozporný se zásadou presumpce neviny a porušující jeho právo na spravedlivý proces. Jeho trestní minulost byla nepřípustně použita jako důkaz v jeho neprospěch, ačkoliv o skutečnostech kladených mu za vinu nevypovídá ničeho. Napadené usnesení je podle jeho názoru pro porušení presumpce neviny a práva na spravedlivý proces nezákonné.

26. Obviněný brojí i proti nesprávnému právnímu posouzení věci. Připomíná, že soudy musí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů postupovat tak, aby byly odstraněny či vysvětleny rozpory mezi jednotlivými důkazy, pokud na nich mají být založena skutková zjištění. Ve výpovědích svědků Ž. i H. se přitom objevily významné rozpory oproti jejich výpovědím z přípravném řízení. V takové situaci je nutné postupovat podle § 211 odst. 3 tr. řádu (což doplňuje závěry komentářové literatury). Dodává, že postup podle § 211 odst. 3 tr. řádu je obligatorní a má za účel buď rozpory odstranit, anebo posoudit pravdivost výpovědi a jeho důvěryhodnost, která je v projednávané trestní věci zcela zásadní. V tomto ohledu došlo k významnému procesnímu pochybení mající za následek nezákonnost napadeného rozsudku. Odvolací soud nesprávně posoudil svou povinnost přečíst protokol o výpovědi svědka za účelem odstranění rozporů. Pokud tak neučinil, nemůže onu rozporuplnou výpověď přijmout za pravdivou a založit na ní skutková zjištění. Odvolací soud k této námitce pouze uvedl, že jde o rozpory marginální a nepředestření rozporů nepředstavuje zásah do práva na obhajobu. S tím obviněný nesouhlasí. Za situace, kdy jsou obě výpovědi natolik obecné a rozporuplné, že z nich nelze zjistit ani počet údajných předávek drogy, místo či dobu předání a obdobné aspekty, může být každá odchylka ve výpovědi podstatná. V tomto případě tedy bylo povinností soudu postupovat podle § 211 odst. 3 tr. řádu, zvláště ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03. Oba soudy též pochybily v právním posouzení § 2 odst. 6 tr. řádu, z něhož vyplývá, že soud nemůže pouze bagatelizovat důkazy svědčící o nepravdivosti stěžejních výpovědí, ale naopak, pokud chce na těchto založit skutková zjištění, musí postupovat tak, aby byly odstraněny veškeré pochybnosti o jejich pravdivosti.

27. Obviněný zdůrazňuje, že toto nesprávné posouzení procesního

ustanovení a procesní zásady mělo vliv též na hmotněprávní posouzení. Pokud by oba soudy dostály této povinnosti a nezaložily skutková zjištění na rozporuplných výpovědích, nemohla by být vzata za prokázaná skutková zjištění ohledně naplnění skutkové podstaty přisouzeného činu (k čemuž cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 3 Tdo 992/2016-39). Poukazuje dále na to, že mohou být jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za určitých podmínek uplatněny i procesní námitky, pokud mají vliv na správné právní posouzení skutku. Obviněný je přesvědčen, že tomu tak v této věci je, což doplňuje závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. S ohledem na výše uvedené má za to, že podané dovolání je důvodné i podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a napadené usnesení je nezákonné.

28. Obviněný se též vymezuje vůči jemu uloženému trestu, který není slučitelný s principem proporcionality trestní represe. Jeho trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s uvedeným principem. Připomíná, že i za těchto okolností může být výše trestu, byť tento nepřekračuje zákonný rámec, důvodem k podání dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, což dovodil Nejvyšší soud (např. v usnesení ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 71/2022). Ačkoliv trest jemu uložený nepřesahuje zákonnou trestní sazbu, lze dospět k závěru, že v jeho případě lze dosáhnout sledovaného cíle mírnějšími prostředky. Poukazuje na to, že se ve všech případech mělo jednat o množství pervitinu, které nelze hodnotit ani jako větší než malé. Ačkoliv § 283 odst. 1 tr. zákoníku nestanoví minimální množství omamné či psychotropní látky významné z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu, neznamená to, že každé neoprávněné nakládání byť se sebemenším množstvím takové látky bude nezbytné posoudit jako tento trestný čin. Naopak je zapotřebí vzít v úvahu zásadu subsidiarity trestní represe a zvážit, zda jde o natolik škodlivé jednání, aby mohlo být považováno za trestný čin. Obviněný je přesvědčen, že v daném případě jsou dány důvody, pro které by přicházelo v úvahu i takové posouzení, že se o trestný čin nejedná, a to i pokud by ke skutkům kladených mu za vinu skutečně došlo.

29. Nelze přitom podle obviněného pouze odkázat na to, že uvedený trest je při spodní hranici trestní sazby. Stále jde o uložení tříletého nepodmíněného trestu za údajné poskytnutí menšího než malého množství pervitinu pouhým třem osobám; ve dvou případech dokonce zdarma. Ani v případě, že by výrok o vině byl správný, nelze obviněného považovat za dealera této drogy přispívajícího významně k šíření toxikomanie a natolik společensky škodlivého, nakolik jej považuje soud prvního stupně. Naopak by se i tak jednalo o ojedinělé excesy spočívající vlastně (byť protizákonné) úsluze v podobě poskytnutí drogy, resp. v jednom případě prodeji pervitinu v množství nikoliv větším než malém na údajnou výslovnou žádost odběratele. Takovýto trest se jeví jako extrémně tvrdý, a to i vzhledem k osobním a rodinným poměrům obviněného, který pečuje o svoji matku trpící zdravotními obtížemi. Naopak účelu trestní represe lze dosáhnout i uložením mírnějšího trestu, a to zejména trestu podmíněného. Vzhledem ke snaze obviněného se po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody resocializovat a zapojit se do běžného života způsobem prospěšným pro jeho okolí, i vzhledem k povaze skutků (kdy mělo jít o poskytnutí velmi malého množství drogy) se lze domnívat, že je to právě výchovné působení, jenž mělo pozitivní výchovný účinek na obviněného (dohled Probační a mediační služby či program společnosti Podané ruce o.p.s.).

30. Když odvolací soud uvádí, že není možné na obviněného výchovně působit jinak než uložením nepodmíněného trestu, sám si podle obviněného protiřečí; když je to právě krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy mělo dojít ke skutkům, pro které byl obviněný odsouzen. Naopak následně při a po absolvování zmiňovaných programů se obviněný žádné trestné činnosti nedopustil, ani mu žádná není kladena za vinu. I pokud by bylo možné dospět k závěru, že se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil, je také nutné dospět k závěru, že pobyt na svobodě ve spojení s programem společnosti Podané ruce o.p.s., a dohled probační a mediační služby dosáhl účelu trestní represe lépe než výkon trestu odnětí svobody. Zjevně je tak uložení nepodmíněného trestu v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, když lze účelu trestní represe dosáhnout mírnějšími prostředky. Proto je v této části podle obviněného dovolání důvodné podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu.

31. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně, který mu předcházel.

32. Obviněný své dovolání dvakrát doplnil prostřednictvím svého dalšího obhájce Mgr. Ladislava Veselého, advokáta, první z nich je však (až na drobné formální úpravy) totožným podáním, jako v případě Mgr. Zavřela. V druhém doplnění pak obviněný cituje § 283 tr. zákoníku a připomíná obsahové náležitostí výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Motiv nebo pohnutku trestného činu je podle obviněného nutné uvádět ve výroku odsuzujícího rozsudku, pokud je znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu. Jejich nadbytečné uvedení ve výrokové části rozsudku však nelze pokládat za vadu rozsudku, jež by mohla vést k jeho zrušení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Obviněný doplňuje, že byť motiv či pohnutka není v daném případě znakem skutkové podstaty trestného činu, ani jeden ze soudů se jimi vůbec nezabývaly.

33. Dodává, že na uvedené adrese žil se svými rodiči. Jeho otec po těžké nemoci zemřel. Pro obviněného a jeho matku to byla velká rána a zůstali sami. Matka obviněného je invalidní a potřebuje jeho pomoc, neboť po smrti jejího muže se o ní staral právě on (stupeň závislosti je III). Obviněný s matkou bydleli v bytě, kde topí tuhými palivy. Obviněný, kromě péče o matku, připravoval zásoby dřeva na zimu, kdy matka toto sama nezvládne, ani přípravu topiva a topení nemůže objednat u třetí osoby či u pečovatelských služeb. Uvedené skutečnosti si obviněný uvědomoval, nedává tedy smysl, že by po propuštění z vězení měl prodávat drogy a už vůbec ne je poskytovat zdarma. Pro takové jednání podle jeho názoru zcela absentuje motiv. Naopak obviněný vedl řádný život a pomáhal rodině v těžké životní situaci. Oba soudy vůbec absenci motivu nezohlednily.

34. Pokud jde o vady dokazování, obviněný s ohledem na podrobně popsané rozpory ve výpovědích svědků nemůže akceptovat jejich bezpodmínečné přijetí oběma soudy, v podstatě pouze s poukazem na to, že od popisovaných událostí uplynula delší doba. Je třeba si uvědomit, že odsuzující rozsudek byl vydán v dubnu 2024, přičemž soudem stanovené období předávek bylo od října 2022 do dubna 2023, tedy rok až rok a půl před odsuzujícím rozsudkem, což zcela jistě nelze hodnotit jako „delší doba“. Současný popis skutku, zejména doby spáchání je podle obviněného zcela vágní. V § 160 odst. 1, § 177 písm. c), § 120 odst. 3 tr. řádu je stanoveno, jakým způsobem je nutno popsat skutek, a to místem, časem, způsobem spáchání, popřípadě uvedením jiných skutečností, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Obviněný má přitom za to, že oba soudy tato pravidla ignorovaly.

35. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumír Crha, Ph.D. (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného konstatuje, že tento opakuje svou předchozí obhajobu a podstatná část jeho dovolání je zcela shodná s textem odvolání, přičemž jeho námitky vypořádaly již soudy nižších stupňů (soud prvního stupně v bodech 10. až 14. a 16. jeho rozsudku a odvolací soud v bodech 7. až 10. a 13. jeho usnesení). Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje.

36. K námitce opomenutých důkazů připomíná, že z obsahu doplnění odvolání je patrno, že přílohou tohoto podání byly uvedené důkazy a že obviněný na tyto poukázal formou uvádění důkazů v řízení občanskoprávním. Na str. 5 zmínil snímek obrazovky a na str. 9 hodnocení Sboru dobrovolných hasičů Věžná a prohlášení jeho matky. Obviněný neuvádí, zda u veřejného zasedání odvolacího soudu čtení těchto listin navrhoval či nikoliv. Pokud tak neučinil, považuje státní zástupce za přinejmenším sporné, zda se vůbec jednalo o učiněný důkazní návrh ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento dovolací důvod by však nebyl naplněn ani kdyby se skutečně o důkazní návrhy jednalo a kdyby se k nim odvolací soud nijak nevyjádřil. Snímkem obrazovky chtěl obviněný prokázat, že se svědkyní nekomunikoval na jedné z mnoha sociálních sítí, ačkoliv svědkyně takovou komunikaci zmínila. Vedle toho však připouští, že se se svědkyní několikrát setkal v bytě svědka Ž. Absence internetové komunikace proto nemůže podpořit jeho obhajobu, že svědkyni nepředal pervitin. Proto se uvedený důkaz nevztahuje k rozhodné skutkové okolnosti významné pro naplnění znaků předmětného trestného činu ve smyslu třetí varianty uvedeného dovolacího důvodu. Ohledně posudku hasičů a prohlášení matky se pak jednalo o důkazy podstatné toliko pro posouzení osoby obviněného při ukládání trestu. Tedy nikoliv pro výrok o vině. Proto je taková skutková námitka zcela vyloučena z okruhu uvedeného dovolacího důvodu, který se týká toliko skutečností významných pro naplnění znaků předmětného trestného činu, nikoliv pro úvahu o druhu a výměře trestu. V této části tedy dovolání podle názoru státního zástupce odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je však zjevně neopodstatněné.

37. Státní zástupce též připomíná, že obviněný namítá i to, že odmítnutí jeho důkazního návrhu (výslechu svědka L.) soudem prvního stupně nebylo důvodné a že odvolací soud tuto jeho námitku „ani nezmínil“. Toto tvrzení je nepravdivé, přičemž státní zástupce odkazuje na bod 7. usnesení odvolacího soudu, v němž se soud tímto důkazním návrhem podrobně zabývá. Ohledně svědka L. oba soudy odůvodnily jeho odmítnutí věcně adekvátním způsobem v souladu s ustálenou judikaturou. Je tak zřejmé, že ze strany obviněného jde o opakování námitek, uplatněných již v předchozích fázích řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je podle státního zástupce zjevně neopodstatněné.

38. Státní zástupce se vyjadřuje též ke zjevnému rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Obviněný podle něj ve svém dovolání trvá na nepravdivosti výpovědí tří svědků, jimž měl dodat pervitin a tyto se snaží znevěrohodnit. Usuzuje, že takové dílčí znevěrohodnění by bez dalšího znevěrohodnilo celou svědeckou výpověď. K tomu státní zástupce dodává, že hodnověrnost výpovědi svědka není třeba „posuzovat jako celek“, což doplňuje závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V této souvislosti uzavírá, že drobné odchylky či vady ve výpovědích svědků nemohou znevěrohodnit jejich celé výpovědi. Pokud jsou tyto odchylky nevýznamné a nepočetné, tak jako je tomu v předmětné věci, věrohodnost svědectví skutečně spíše potvrzují, než vyvracejí.

39. K této části dovolání státní zástupce uvádí, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož podstatu přibližuje na závěrech rozhodovací praxe. Obviněný však takovým způsobem tuto část dovolání nevymezil. Celkový obsah jeho námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. K možnosti uplatnění této zásady státní zástupce přibližuje závěry judikatury a uzavírá, že pokud obviněný obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly.

40. Státní zástupce se následně vyjadřuje k části dovolání v nímž obviněný vzpomíná na sedm negativních testů na přítomnost pervitinu a že svědek Ž. mohl mít motiv jej křivě obvinit. K tomu odkazuje na shora uvedené vyjádření k obdobným snahám obviněného znevěrohodnit svědky a na to, že samotné porušení zásady in dubio pro reo žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

41. K porušení zákazu sebeobviňování státní zástupce konstatuje, že s obviněným je možno souhlasit, že jeho mlčení nesmělo být důkazem o jeho vině. K takové situaci však v jeho věci nedošlo. Mlčení obviněného k výpovědím nepovažovaly soudy za jeho doznání. Pouze učinily závěr, že obviněný nevyslovil nesouhlas s tím, co svědci o předání pervitinu uváděli. Tato okolnost pouze zvýšila věrohodnost svědků. Státní zástupce považuje za legitimní, pokud soud považuje svědeckou výpověď, proti jejímuž obsahu obviněný nic neuvádí, za věrohodnější než výpověď, proti níž obviněný argumentuje opačnými tvrzeními. Z práva na obhajobu plyne právo obviněného hájit se jakýmkoliv způsobem. Sám si ovšem musí nést riziko, že v případě defenzivní obhajoby, kdy před soudem mlčí, sám nese následky toho, že neuvede ani okolnosti, které by jeho obhajobě mohly prospět. K čemuž státní zástupce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 6 Tdo 366/2010. V této části dovolání považuje za podstatné nejen že se jedná o námitku nedůvodnou ale zejména, že tato námitka žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá a obviněný se o její přiřazení některému z nich ani nepokusil.

42. K namítanému porušení zásady presumpce neviny státní zástupce uvádí, že obviněný se ani nepokusil přiřadit tuto námitku některému z dovolacích důvodů. Obsahově námitka žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. K argumentaci ohledně nesprávného posouzení povinnosti přečíst protokol o výpovědi svědka dodává, že obsahově jde o snahu obviněného přečíst před soudem neprocesní výpovědi svědků z přípravného řízení. Nezákonnost takového postupu vysvětlil již odvolací soud (bodu 9. jeho usnesení). Podotýká, že tuto procesní námitku se obviněný pokusil přiřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, což není možné a ani tato část dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

43. K části IX. dovolání, v němž obviněný namítá, že jemu uložený trest odporuje principu proporcionality trestní represe a zásadě proporcionality trestních sankcí, státní zástupce přibližuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 71/2022. Dodává, že jinou judikaturu obviněný neuvádí, pročež připomíná další rozhodnutí zabývající se posuzováním trestů v dovolacím řízení. Státní zástupce uzavírá, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy Nejvyšší soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Dodává též, že přiměřenost trestu by mohl Nejvyšší soud posoudit pouze ve dvou případech. Jednak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017. A jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Státní zástupce se následně věnuje otázce posouzení přiměřenosti trestu. Velmi podrobně přibližuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zdůrazňuje výjimečnost postupu při zrušení nepřiměřeného trestu mimo dovolací důvody, doplňuje, že v judikovaných věcech bylo dovozováno porušení proporcionality trestních sankcí restriktivně a nepřichází v úvahu ani podmíněný odklad výkonu trestu, neboť takové tresty u obviněného byly v minulosti prokazatelně neúčinné. Nadto poukazuje na odůvodnění uložených trestů v bodech 19. až 23. rozsudku soudu prvního stupně a v bodu 13. usnesení odvolacího soudu. Nic podle státního zástupce nenasvědčuje tomu, že by uložený trest byl natolik přísný, že jím došlo k porušení principu proporcionality trestní represe, resp. zásady proporcionality trestních sankcí. Recidiva obviněného je natolik výrazná, že převyšuje okolnosti jeho rodinného života a je také důvodem trestu, který se v porovnání se skutkem může jevit jako velmi přísný. Přísnost trestu ovšem plyne ze samotné právní úpravy odrážející vůli zákonodárce co nejpřísněji trestat drogovou kriminalitu. Z hlediska dovolání je podstatné, že zásada proporcionality by se uplatnila mimo dovolací důvody a ani v této části tedy dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

44. Státní zástupce shrnuje, že námitky obviněného jsou ohledně opomenutých důkazů zjevně neopodstatněné a v ostatních částech dovolání neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.

45. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněného k případné replice. V ní obviněný nejprve prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zavřela uvádí, že není jasné, proč by důkazní návrh učiněný v rámci doplnění odvolání neměl být důkazním návrhem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. proč by to mělo být sporné. K tomu připomněl § 89 odst. 2 tr. řádu, § 213 tr. řádu a § 235 odst. 2 tr. řádu. Uznává, že provedení listinných důkazů je skutečně vázáno na návrh některé ze stran, to však neznamená, že by již navržené důkazy neměly být provedeny.

Odvolací soud však vůbec dokazování neprováděl, pouze se stran dotázal, zda činí nové důkazní návrhy. Skutečně tak opomněl navržené důkazy, aniž by jejich neprovedení odůvodnil. Šlo přitom o důkazy podstatné (zejména o snímek obrazovky), k čemuž obviněný opakuje svou dovolací argumentaci. I další jím navržené důkazy jsou přitom relevantní i co se skutku týče, neboť svědčí o jeho řádném životě po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, v jehož světle se jemu přisouzené jednání jeví jako zcela nelogické a krajně nepravděpodobné.

Pouze na okraj obviněný uvádí, že není pravdou, že by připustil, že se se svědkyní setkal v bytě svědka Ž., naopak se s ní setkal v jejím bytě, když svědka navštěvoval. K opomenutému důkazu výslechem svědka L. připomíná, že tento byl znovu navržen v rámci doplnění odvolání. V bodě 7. svého usnesení se odvolací soud ovšem zabývá neprovedením tohoto důkazu soudem prvního stupně. Nikoliv jeho opakovaným návrhem v rámci odvolání. Obviněný nesouhlasí se závěrem státního zástupce, že by v této části bylo dovolání zjevně neopodstatněné.

46. Obviněný dále uvádí, že státní zástupce ve svém vyjádření odkázal mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 789/2018, pominul však jeho významnou část, a to citaci z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 95/01, kterou obviněný prezentuje. Z tohoto usnesení vyplývá, že pokud nelze podpořit dílčí tvrzení svědka, jehož věrohodnost je snížena, dalšími, třeba i nepřímými důkazy, a zároveň jsou pochybností o některých dílčích tvrzeních svědka, ba dokonce jsou přímo vyvrácena, lze mít i jiná jeho tvrzení za nepravdivá.

Přesně k této situaci však v daném případě dochází. V další části repliky obviněný opakuje svou dovolací argumentaci ohledně jím tvrzené nevěrohodnosti svědků. Citace judikatury použité státním zástupcem by podle obviněného byly přiléhavé v případě, že by oba soudy uvedly, kterým částem výpovědí svědků uvěřily a kterým nikoliv, přičemž by toto odůvodnily ostatními důkazy. K tomu však nedošlo a ani dojít nemohlo, když o pravdivosti výpovědí svědků žádné jiné důkazy nesvědčí a jejich dílčí tvrzení nikterak nepodporují, k čemuž dospěl i odvolací soud. Obviněný má též za to, že státní zástupce nesprávně aplikuje závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 14.

3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22. To proto, že v projednávané věci existuje více rovnocenných verzí skutkového děje. První verzí (u každého dílčího útoku) je, že svědek o tomto útoku vypovídající hovoří pravdu a došlo k předání drog. Druhá je, že pravdu nehovoří a k předání drog nikdy nedošlo, přičemž pravdivá je výpověď obviněného. Výhodnější přitom pro něj je verze, kdy k předání drog nedošlo. Podle obviněného tedy dochází přesně k situaci nastíněné Ústavním soudem. Ostatně s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 11.

11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02 uvádí, že věrohodnost tří svědků zpochybněna je, jak uvedl v dovolání, a tedy jsou dány důvody přiklonit se k verzi obviněného. Nelze dospět k závěru, že se zásada in dubio pro reo uplatní pouze pokud mají soudy pochybnosti o skutkovém ději, ale musí se uplatnit také tehdy, pokud pochybnosti sice nemají, ale mají je mít. I Nejvyšší soud podle obviněného ve své judikatuře dospívá k závěru, že podstatné je, zda soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.

V tomto případě však obecné soudy z této zásady vybočily, když bez dalšího přijaly verzi svědků, aniž by reflektovaly to, že jejich výpovědi byly částečně vyvráceny a byly prokázány i skutečnosti svědčící o jejich nevěrohodnosti. I Ústavní soud přitom dovozuje, že extrémní vady ve skutkových zjištěních mohou být dovolacím důvodem, jak ostatně vyplývá i z jeho usnesení ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22, na nějž státní zástupce odkazuje. I v této části je obviněný nadále přesvědčen o důvodnosti dovolání.

47. V části porušení „zákazu sebeobviňování“ státní zástupce zcela pomíjí to, že obviněný vyslovil nesouhlas s výpověďmi svědků, a to při svém výslechu, kdy uvedl, že nikomu drogy nepředal, což uvedl i v přípravném řízení, kdy na tento výslech u hlavního líčení také odkázal. Obviněný opakuje tuto část své argumentace a dodává, že tuto podřadil pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jeho mlčení bylo použito jako nepřípustného důkazu, což státní zástupce nereflektoval. I v části nadepsané jako „presumpce neviny“ si státní zástupce podle obviněného nepovšiml, že tato námitka byla podřazena pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť trestní minulosti obviněného bylo zjevně použito jako důkazu v jeho neprospěch, přičemž se jedná o procesně nepoužitelný důkaz, a navíc trestní minulost obžalovaného nevypovídá ničeho o tom, zda se dopustil jednání kladeného mu za vinu. K části nadepsané „nesprávné právní posouzení procesního předpisu“ obviněný plně odkazuje na své dovolání.

48. K části věnující se uložení trestu neslučitelného s principem proporcionality trestní represe obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Dodává, že i kdyby se skutečně dopustil jemu přisouzené trestné činnosti, mělo k těmto jednáním dojít přibližně v prvním půlroce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jedná se přitom o tři údajné poklesky, týkající se nepatrného množství pervitinu, jenž měla být poskytnuta osobám již závislým, jenž nikterak významně nepřispěla ke zhoršení drogové situace. Přičemž dále opakuje svoji argumentaci ohledně přínosu jemu uložených programů na jeho nápravu. Závěrem obviněný navrhuje kasaci obou rozhodnutí soudů nižších stupňů.

49. Obviněný na vyjádření státního zástupce reagoval též replikou učiněnou jeho dalším obhájcem Mgr. Veselým. V ní k opomenutým důkazům uvádí, že státní zástupce k této části přistupuje velice formalisticky. Ohledně zjevného rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním má obviněný za to, že státní zástupce zcela bagatelizuje rozpory, na které poukázal a že takto jednoduše není možné na jeho námitky nahlížet. Je přesvědčen, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo a poukaz na to, že Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, shledal, že k uplatnění této zásady je důvod pouze pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá, nemůže pokrývat situaci, kdy soud pochybnosti mít nechce, resp. nikde se o pochybnostech nezmiňuje. K otázce porušení zákazu sebeobviňování, presumpce neviny a nesprávného právního posouzení procesního předpisu uvádí, že s názorem státního zástupce nesouhlasí. Ohledně uložení trestu neslučitelného s principem proporcionalita trestní represe je obviněný přesvědčen, že státní zástupce tento princip hodnotí příliš restriktivně a zvolil odkazy na judikaturu, která s jeho názorem souzní. Obviněný závěrem své repliky uvádí, že na svém dovolání setrvává.

III. Přípustnost dovolání

50. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

51. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

52. Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. i) tr. řádu.

53. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

54. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

55. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první varianta) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá varianta). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

56. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (první alternativa), nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

57. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

58. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že námitky obviněného neodpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. i) tr. řádu, neboť směřují primárně proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti správnosti skutkových zjištění, jež soudy na jejich podkladě učinily. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž především napadá postup soudů při provádění dokazování, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, se obviněný primárně snaží zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, že svědkům H., Ž. a S. poskytl pervitin. Teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) též tvrdí, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, že ve věci je dána vada tzv. opomenutých důkazů a že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu) uvádí Nejvyšší soud stručně následující.

59. Především je vhodné předeslat, že výše uvedená dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho námitek vznesených již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 120 až 125 spisu) a jedná se též o argumentaci, kterou uplatnil i v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších stupňů se danými námitkami řádně zabývaly a vypořádaly je, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily, proč je neshledaly důvodnými (body 10. až 16. rozsudku soudu prvního stupně a body 5. až 13. usnesení odvolacího soudu).

60. Obviněný ve svém dovolání brojil proti vadám dokazování spočívajícím jednak v tzv. opomenutých důkazech (snímek obrazovky jeho mobilního telefonu zachycující historii komunikace mezi ním a svědkyní S., vyjádření jeho matky a hodnotící posudek sboru dobrovolných hasičů) a jednak v důkazech neprovedených (výpověď svědka L.). Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy je třeba uvést, že obviněný ve svém řádném opravném prostředku pouze učinil tvrzení, které doplnil samostatným řádkem „důkaz“, v nichž výše uvedené důkazy uvedl, aniž by jakkoliv formuloval svou vůli navrhnout soudu provedení těchto důkazů v rámci odvolacího řízení. Z vyjádření obviněného v písemně podaném doplnění odvolání ze dne 10. 6. 2024 (č. l. 120 až 125 spisu) totiž není nikterak zřejmé, že by učinil jednoznačný návrh na doplnění dokazování provedením výše uvedených důkazů (s výjimkou výpovědi svědka L., k níž se Nejvyšší soud vyjadřuje níže). Přitom pouze jasně formulovaný návrh na doplnění dokazování zavazuje příslušný soud k tomu, aby o něm odpovídajícím způsobem rozhodl, tedy aby jej provedl nebo jej postupem podle § 216 odst. 1 tr. řádu (v odvolacím řízení ve spojení s § 263 odst. 6 tr. řádu) zamítl. V nyní posuzované věci je však z formulace písemného odůvodnění podaného odvolání zřejmé, že obviněný další postup de facto ponechal výlučně na úvaze odvolacího soudu, když jeho vyjádření (písemnou formulaci) nelze považovat za relevantní návrh na doplnění dokazování, o kterém by bylo zapotřebí rozhodnout (srov. č. l. 122 a 124). Pakliže tedy odvolací soud daný postup nezvolil a výše uvedené listiny, na jejichž existenci obviněný v podaném odvolání toliko upozornil, k důkazu neprovedl, aniž by současně rozhodl o jejich zamítnutí, nejde o případ tzv. opomenutého důkazu. K tomu blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 403/2015, uveřejněné pod č. 31/2015 Sb. rozh. tr.

61. I přes shora uvedený závěr Nejvyšší soud toliko obiter dictum poznamenává, že obviněným zmiňované důkazy, a to vyjádření jeho matky a hodnotící posudek sboru dobrovolných hasičů, se týkaly toliko hodnocení osoby obviněného. Za takové situace by tedy nebylo vůbec možné argumentaci obviněného spočívající v tvrzení o neprovedení takových důkazů podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě, neboť by se zjevně netýkaly rozhodných skutkových zjištění, která by byla určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Pokud se týká obviněným uváděného důkazu – snímku obrazovky jeho mobilního telefonu zachycujícího historii komunikace mezi ním a svědkyní S., jímž cílil na vyvrácení výpovědi této svědkyně ohledně jejich vzájemné komunikace, Nejvyšší soud toliko stručně uvádí, že pokud by byl obviněným tento důkaz řádně navržen, jednalo by se o důkaz nadbytečný, neboť skutkový stav věci již byl oběma soudy náležitě a bez důvodných pochybností zjištěn, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí v této trestní věci (k blíže srov. bod 64. a násl.).

62. Obviněný též brojil proti neprovedení výslechu svědka L. Soud prvního stupně tento návrh zamítl, pročež jeho provedení obviněný výslovně navrhl i ve svém odvolání. Odvolací soud však námitku směřující proti neprovedení tohoto důkazu a jeho opětovné navržení podle názoru obviněného nevypořádal. Nejvyšší soud k této argumentaci uvádí, že odvolací soud se zamítnutím tohoto důkazního návrhu soudem prvního stupně zabýval a též jej shledal nadbytečným s tím, že tento by ve věci nepřinesl nové poznatky. Vypořádal se tak, byť s tímto obviněný nesouhlasí, s jeho opětovným navržením (srov. bod 7. jeho usnesení), a proto daný důkaz nelze označit za opomenutý ve smyslu příslušné judikatury Ústavního soudu (srov. především nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru odvolacímu soudu vytkl, když závěr o zamítnutí uvedeného důkazního návrhu z důvodu nadbytečnosti považuje za zcela správný a zákonný, když skutečnosti, které měl svědek uvést, nemohly jakkoliv přispět k objasnění věci či vyvrácení závěru o věrohodnosti výpovědi svědka H.

63. Ani zbylá argumentace obviněného uvedená v bodech III. až IX. jeho dovolání jím uplatněným, ale ani žádným jiným zákonným dovolacím důvodům neodpovídá.

64. Obviněný setrvale vytýká oběma soudům, že uvěřily tvrzením svědků H., Ž. a S., přestože jejich výpovědi jsou nevěrohodné, neboť svědci jsou uživateli drog, každá jednotlivá výpověď je osamocená a není podložená žádným jiným důkazem a tyto obsahují dílčí rozpory, a to jak vnitřní, tak i vzájemné. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že takové dovolací námitky obviněného nemohou obstát, neboť jejich prostřednictvím vyjadřuje pouhou nespokojenost s vyhodnocením výše uvedených důkazů – výpovědí uvedených svědků – konkrétně s tím, jak tyto soudy hodnotily v souvislosti s dalšími důkazy, resp. s tím, že vyhodnotily jako věrohodné jejich výpovědi z hlavního líčení, byť tyto jsou podle obviněného osamocené, nemají oporu v dalších provedených důkazech a vzájemně se nedoplňují; na tomto základě považuje obviněný dané výpovědi za rozporné a má za to, že na jejich podkladě nebylo prokázáno, že by se trestné činnosti dopustil.

65. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě (ale i dalších dovolacích důvodů) Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a přesvědčivě odůvodnil, jak hodnotil výpovědi svědků a z jakých důvodů je posoudil jako věrohodné. Zabýval se též námitkou obviněného stran obecné nevěrohodnosti svědků z důvodu, že všichni jsou pravidelnými uživateli drog. V tomto ohledu přisvědčil obviněnému, že svědci jsou osobami závislými na návykových látkách, což však nemůže znamenat jejich diskreditaci jako osob zcela nevěrohodných (srov. bod 14. jeho rozsudku). Soud prvního stupně se výpověďmi svědků pečlivě zabýval, přičemž jejich hodnocení adekvátním způsobem odůvodnil (srov. body 11. až 13. jeho rozsudku). Současně soud prvního stupně dostatečně vyložil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného, pokud tento svou trestnou činnost popíral, když tuto považoval za vyvrácenou provedenými důkazy (výpověďmi svědků, jimž korespondovaly další provedené, zejména listinné, důkazy) [srov. bod 10. rozsudku soudu prvního stupně]. S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně se v tomto směru plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého usnesení opětovně řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami a uvedl, proč těmto nepřisvědčil (srov. body 7. až 10. usnesení odvolacího soudu).

66. K argumentaci ohledně zjevného rozporu v otázce testování na omamné a psychotropní látky Nejvyšší soud konstatuje, že i touto se obviněný primárně snaží opětovně znevěrohodnit výpověď svědka Ž. Pokud jde o závěry odvolacího soudu, lze uvést, že skutečnost, zda obviněný pervitin užil či nikoliv, není rozhodná pro naplnění znaků skutkové podstaty jemu přisouzenému činu, neboť jeho jednání spočívalo v distribuci pervitinu. Lze tak uzavřít, že závěr o užití či neužití pervitinu ze strany obviněného není rozhodné skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

67. Ani názor obviněného o nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu, spočívající v nevypořádání jeho námitky stran nesprávného vyhodnocení fotografie obrazovky mobilního telefonu svědka Ž. a možném motivu tohoto svědka pro křivou výpověď, Nejvyšší soud nesdílí. Zejména připomíná výše uvedené závěry o správnosti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (viz bod 65. tohoto usnesení). Jak navíc vyplývá z protokolu o hlavním líčení (č. l. 88 spisu) obviněným zmiňovaný snímek obrazovky mobilního telefonu nebyl v rámci hlavního líčení jako důkaz proveden. Odvolací soud se navíc v rámci své přezkumné činnosti věnoval i posouzení možných motivů křivé výpovědi, přičemž tyto u svědka Ž., stejně jako soud prvního stupně, neshledal (srov. bod 10. rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. usnesení odvolacího soudu).

68. Obviněný též shledává v postupu soudů nižších stupňů naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě. Jako nepřípustný důkaz měly soudy hodnotit skutečnost, že obviněný nereagoval na výpovědi vyslechnutých svědků, a dále též jeho trestní minulost, čímž měly porušit současně i zásadu presumpce nevinny. Po prostudování spisu, jakož i rozhodnutí obou soudů nižších stupňů Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by soudy absenci vyjádření obviněného k provedeným výslechům svědků či jeho trestní minulost užily jako důkazu k prokázání jeho viny. Závěr o vině obviněného soud prvního stupně vystavěl na provedených důkazech (především svědeckých výpovědích, ale i dalších důkazech). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil. V takovém postupu Nejvyšší soud neshledává obviněným vytýkaná pochybení, natož pak porušení zásady presumpce nevinny. V projednávané trestní věci byl skutkový stav zjištěn správným a zákonným způsobem (viz bod 65. tohoto usnesení).

69. K námitce údajného nesprávného postupu ve smyslu § 211 odst. 3 tr. řádu Nejvyšší soud připomíná závěry uvedené v bodě 55. tohoto usnesení. Pokud obviněný ve svém dovolání namítá (srov. bod VIII. Nesprávné právní posouzení), že soudy nesprávně posoudily jejich povinnost přečíst protokol o dřívějších výpovědích svědků, brojí proti posouzení procesních předpisů, pročež tato argumentace nemůže uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídat. Soudům nižších stupňů nelze vytknout, že nepostupovaly podle § 211 odst. 3 tr. řádu, neboť odchylky ve výpovědích svědků, byť s tímto obviněný nesouhlasí, nebyly významné (srov. bod 9. usnesení odvolacího soudu). Jelikož obviněný žádnou další argumentaci k uplatněnému dovolovacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu již neuplatnil, Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že právní posouzení skutku odpovídá soudem zjištěnému skutkovému stavu.

70. Poslední dovolací námitka obviněného směřuje vůči uloženému trestu odnětí svobody, resp. jeho výměře. Daný trest je podle obviněného nepřiměřeně přísný, což odvozuje od možnosti působit na něj mírnějším trestem, od jeho osobních poměrů a povahy trestné činnosti. Jinými slovy obviněný staví naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu [zde podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu] na bagatelizaci svého jednání a prezentaci jeho osobních a rodinných poměrů, a to ve snaze docílit uložení mírnějšího trestu.

71. Platí však, že námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. řádu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015]. I přesto Nejvyšší soud v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, či ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019). Nejvyšší soud však neshledal, že tomu tak v projednávané věci bylo.

72. To proto, že obviněnému byl trest odnětí svobody uložen v rámci zákonné sazby stanovené v § 283 odst. 2 tr. zákoníku, která v tomto případě činí dvě léta až deset let. Vzhledem ke konkrétní výměře uloženého trestu odnětí svobody, která u obviněného činí tři léta, jakož i pro absenci jakýchkoliv konkrétních námitek obviněného vůči jeho výměře, Nejvyšší soud uzavírá, že takto vyměřený a uložený trest rozhodně nelze považovat za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený. Soud prvního stupně přitom uložený trest též adekvátně odůvodnil (srov. body 19. až 23. jeho rozsudku).

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

73. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného R. P. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jemu uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, která by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 19. 2. 2025

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu