3 Tdo 992/2016-39
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2016 o dovolání
podaném S. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2016, sp.
zn. 7 To 60/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 7/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 4 T 7/2015,
byla S. K. uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2
trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr.
zákoník) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1) výroku o
vině], přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku
[jednání pod body 1) a 2) výroku o vině], přečinem krádeže podle § 205 odst. 2,
odst. 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1
tr. zákoníku [jednání pod body 3) a 4) výroku o vině] a přečinem krádeže podle
§ 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku [jednání pod bodem 5) výroku o
vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části
citovaného rozsudku. Pro jednání pod body 1) a 2) výroku o vině byla odsouzena
ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců,
pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok
o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 11. 2014, sp.
zn. 2 T 92/2014, jenž nabyl právní moci dne 21. 1. 2015 ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 6 To 376/2014, jakož i další výroky, které
mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a stejně jako všechna rozhodnutí na
výrok o trestu navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo,
pozbyla podkladu. Pro jednání pod body 3) – 5) výroku o vině byla odsouzena k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byla
zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu
(dále jen tr. ř.), § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. poté bylo
rozhodnuto o náhradě škody. Oproti tomu byla S. K. podle § 226 písm. a) tr. ř.
a § 226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutky, podrobně popsané ve
výrokové části citovaného rozsudku. Výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo
rovněž rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podala S. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni
rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 7 To 60/2016, tak, že podle § 258 odst. 1
písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body
1) až 4) výroku napadeného rozsudku, dále ve výrocích o obou uložených trestech
a ve všech výrocích o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl
tak, že obviněnou uznal vinnou pokračujícím přečinem porušování domovní svobody
podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 1) v souběhu s přečinem krádeže podle
§ 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku
[pod body 1) a 2) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně
popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené jednání byla odsouzena
ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro
jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o
vině a trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 11. 2014, sp.
zn. 2 T 92/2014, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2015 ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 6 To 376/2014, jakož i všechny další výroky,
které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a stejně jako všechna další
rozhodnutí na výrok o trestu navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž
došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Dále byla uznána vinnou pokračujícím
přečinem krádeže podle § 205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, v bodě 3) v souběhu
s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku [pod
body 3) a 4) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve
výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené jednání a za přečin krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, pro jehož spáchání byla
uznána vinnou v bodě 5) napadeného rozsudku, který zůstal odvoláním nedotčen,
byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třicet dva měsíců, pro
jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1
tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o
náhradě škody.
Proti výše uvedenému rozsudku podala S. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná,
včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro
podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná S. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej
podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poté vznesla
námitky k jednotlivým skutkům. Ke skutku pod bodem 1) uvedla, že se jej
nedopustila a že její vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností, když
soudy vycházely zejména z nepřímých důkazů, a to pachových stop a
fotorekognice. Soudu druhého stupně poté vytkla procesní nepřípustnost důkazu
fotorekognicí, neboť, jak podrobně rozvedla, je přítomna důvodná pochybnost, že
J. S. znal totožnost i vizáž obviněné ještě před provedením fotorekognice.
Nadto podotkla, že provedení fotorekognice namísto rekognice in natura bylo v
rozporu s ustanovením § 104b odst. 4 tr. ř. Nesprávné právní posouzení
přípustnosti důkazu provedeného fotorekognicí soudem druhého stupně přitom mělo
zásadní dopad v neprospěch obviněné, neboť ostatní důkazy samy o sobě její vinu
neprokazují. Ke skutku pod bodem 3) rovněž uvedla, že se jej nedopustila. Krom
toho, že nebyla prokázána její vina na odcizení předmětných věcí, namítla také
nesprávně určenou výši způsobené škody, stejně jako samotný způsob jejího
určení. V případě vozidla Peugeot 307 totiž škoda nebyla vyčíslena na základě
znaleckého posudku, nýbrž toliko odborného vyjádření, přičemž výslednou částku
obviněná považuje za nadhodnocenou. Vypočtená částka má přitom podstatný vliv
stran kvalifikované skutkové podstaty. Ke skutku pod bodem 4) poukázala na
kupní smlouvu uzavřenou mezi ní a P. N., přičemž se tedy domnívala, že je
vlastníkem nejen vozidla Chrysler, ale i autokamery, která byla příslušenstvím
vozidla. V tomto poukazuje na absenci subjektivní stránky skutkové podstaty,
jelikož jednala s úmyslem odnést si věc, která byla dle jejího přesvědčení v
jejím vlastnictví, tudíž se nemohla dopustit přečinu krádeže. Dále uvedla, že s
ohledem na způsobenou škodu ve výši 1.300 Kč došlo k chybné aplikaci právních
norem, neboť ustanovení § 205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku mj. předpokládá
způsobení větší škody. V rámci předmětného skutku se rovněž nejedná o
pokračující trestný čin, nýbrž její jednání mělo být posuzováno samostatně.
Pokud by se však Nejvyšší soud s těmito námitkami neztotožnil, pak by dle
obviněné bylo namístě přihlédnout k základním zásadám trestního práva, zejména
pak k zásadě subsidiarity trestní represe. Nadto namítla porušení zásady zákazu
reformatio in peius, když navzdory odvolání podanému pouze ve prospěch obviněné
soud druhého stupně změnil právní kvalifikaci u skutků pod body 3) a 4) ze
samostatných trestných činů na pokračující trestný čin. Ke skutku pod bodem 5)
obviněná nesouhlasí se závěry soudů, neboť předmětné vozidlo nebylo uzamčeno a
nemohla se tak dopustit jednání, kdy měla destruktivním způsobem překonat
uzamčení zámku dveří. Dveře byly odemčené, tudíž nemusela překonat žádnou
překážku, aby se do vozidla dostala. Aplikaci ustanovení § 205 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku (s přihlédnutím k § 121 tr. zákoníku) tedy obviněná považuje za
chybnou, když takový závěr ani nemá oporu v provedeném dokazování. Závěrem
obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně
věc k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve
zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky
obviněné. K těmto námitkám podotkla, že se jimi zabýval již soud druhého
stupně, přičemž se s nimi přesvědčivým způsobem vypořádal. Krom toho podstatná
část námitek nespadá pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., neboť obviněná předně namítá nedostatečný či chybně
vyhodnocený proces dokazování. O závěrech odborného vyjádření [skutek pod bodem
3)] dle státní zástupkyně nevznikají jakékoli pochybnosti, přičemž v tomto bylo
postupováno v intencích ustanovení § 105 odst. 1 tr. ř. Rovněž stran
vlastnictví vozidla [skutek pod bodem 4)] byla obhajoba obviněné spolehlivě
vyvrácena, minimálně pak výpovědí svědka P. N. Námitky stran právní kvalifikace
jako pokračujícího trestného činu nemohou obstát, když soud druhého stupně
toliko soudu nalézacímu vytkl, že v rámci výroku o vině jednání obviněné nebylo
správně označeno. Právní kvalifikace k tíži obviněné změněna nebyla, tudíž k
překročení zásady zákazu reformace in peius nedošlo. Aplikace zásady
subsidiarity trestní represe poté není namístě, když jednání obviněné charakter
přestupku rozhodně nemá. U skutku pod bodem 5) obviněná opětovně toliko napadá
skutková zjištění, nikoli nesprávné právní posouzení věci. Státní zástupkyně
shrnula, že obviněná ve svém dovolání neuplatnila žádnou právně relevantní
námitku, která by spadala pod zvolený dovolací důvod. Závěrem navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněné.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení
§ 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí
instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom takřka výhradně
směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýká nesprávné
hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí, výpočet výše škody, poškození zámku u
dveří vozidla, existenci kupní smlouvy stran vozidla Chrysler apod.) a přitom
současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od
skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly
jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z
nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při
rozhodování o vině obviněné vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud
konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá
rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí
volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu
dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby
stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných
důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé
důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je
pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces
je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§ 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek
shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za
naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a
přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou
automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio
pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V
projednávané trestní věci Nejvyšší soud rovněž neshledal přítomnost extrémního
rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými
důkazy. Stran námitek obviněné, že provedené důkazy jsou pouze nepřímého
charakteru, je nezbytné připomenout, že v žádném případě není vyloučeno, aby
závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Ty však musí tvořit
logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících
důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného
skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1190/2014; případně též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014). Jak
dále uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn.
5
Tdo 231/2014, „není pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých, postaví
závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které hodnotí obezřetně, nicméně
ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou v úvahu
připadající souvztažnosti.“
Jako neopodstatněné Nejvyšší soud shledal rovněž námitky stran provedené
fotorekognice [u skutku pod bodem 1)]. K tomuto lze připomenout, že zákon
(ustanovení § 104b odst. 4 tr. ř.) umožňuje rekognici osoby podle fotografie,
přičemž je však nezbytné při takovémto způsobu rekognice ukázat fotografii
znovupoznávané osoby mezi obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Mezi
námitky vybočující z uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. poté patří námitka provedení fotorekognice namísto rekognice in
natura. Byť Nejvyšší soud (ve světle aktuální judikatury) připouští, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik
striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru,
tak zároveň považuje za nezbytné zdůraznit, že by se muselo jednat o procesní
námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo
na jiné hmotněprávní posouzení. O takový případ se však dle Nejvyššího soudu v
projednávané věci rozhodně nejedná.
Pokud obviněná dále namítá nesprávně určenou výši škody v případě ocenění
vozidla Puegeot 307 [u skutku pod bodem 3)], kdy škoda nebyla vyčíslena na
základě znaleckého posudku, nýbrž toliko odborného vyjádření, tak v obecné
rovině lze sice vyslovit, že znalecké zkoumání složitých odborných otázek skýtá
lepší předpoklady pro poskytnutí kvalitního a věrohodného důkazu, než pouhé
odborné vyjádření. To je garantováno preciznější a podrobnější procesní úpravou
znaleckého dokazování v trestním řádu (včetně práv poskytnutých obviněnému v
ustanovení § 105 odst. 3 tr. ř.), vyššími nároky na ověřování odborné
kvalifikace znalce, možností znalce požadovat přístup k relevantním informacím
ze spisu a podílet se na provádění procesních úkonů (srov. § 107 tr. ř.). Není
však povinností soudu ani jiného orgánu činného v trestním řízení opatřit
znalecký posudek, pokud k vyřešení otázky postačí jen odborné vyjádření a
potřeba vypracování znaleckého posudku nevyplývá z okolností věci (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tz 58/2014). Dokazování
v předmětné věci přitom poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí
o vině a trestu obviněné. Pro úplnost lze připomenout, že totožnými námitkami
se zabýval soud druhého stupně (viz str. 16 napadeného rozhodnutí), přičemž
tento své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil.
Stran námitek, že došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius, kdy soud
druhého stupně měl (byť bylo odvolání podáno pouze obviněnou) změnit právní
kvalifikaci u skutků pod body 3) a 4) ze samostatných trestných činů na
pokračující trestný čin, je namístě podotknout, že již z odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně (viz např. str. 14 a 15 rozhodnutí) je patrné, že útoky
byly hodnoceny jako pokračující trestná činnost. Že se ve výroku rozhodnutí
jedná o pouhou formulační nepřesnost, poté zdůraznil soud druhého stupně v
odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 18 napadeného rozhodnutí). Tento tedy
pouze náležitě upravil výrok po formulační stránce, aniž by v tomto ohledu
měnil právní kvalifikaci k tíži obviněné.
K namítané právní kvalifikaci jednání pod bodem 4) výroku o vině napadeného
rozhodnutí Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí. Soud
druhého stupně náležitě vyložil, jakými úvahami, podepřenými zákonnými normami,
se řídil. V daném případě totiž nelze přihlížet pouze k hodnotě samotné
(odcizené) autokamery, neboť jednání pod body 3) a 4) je nutné považovat za dva
dílčí útoky pokračující trestné činnosti. Škoda se tedy sčítá a ve smyslu
ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku přesahuje hranici pro „větší škodu“.
Aplikace § 205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku tedy byla (s ohledem na další
okolnosti), zcela přiléhavá.
Stran námitky potenciální aplikace zásady subsidiarity trestní represe lze
připomenout, že odpovědností podle jiných právních předpisů se Nejvyšší soud
zabýval např. ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012,
přičemž dospěl k závěru, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková
podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na
svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem
na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví
(např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené
osoby. Princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo
k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či
majetku. Námitkám obviněné v tomto ohledu nebylo možné přisvědčit, neboť žádná
ze skutečností nenasvědčuje tomu, že by se její jednání nějak vymykalo běžným
formám trestné činnosti, resp. že by v jejím jednání byly přítomny takové
okolnosti, které by aplikaci zásady subsidiarity trestní represe odůvodněně
zavdaly. V tomto ohledu lze tedy uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do
svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům
právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru zcela přiléhavé.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda
senátu