5 Tdo 231/2014-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2014
o dovolání, které podal obviněný T. D. , proti usnesení Krajského soudu v
Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 6 To 262/2013, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T
101/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. D. o d m í t á
.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 9 T 101/2011,
byl obviněný T. D. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm.
b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §
228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a
pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a dvěma
přečiny podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon
byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněnému byla dále
podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti
Unicredit Leasing CZ a.s. částku 1.500.000,-Kč, se zbytkem nároku na náhradu
škody byla tato společnost podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve
věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli další poškození
odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Soud zároveň rozhodl o vině a trestu dalšího obviněného R. K.
Proti citovanému rozsudku podal odvolání pouze obviněný T. D. , Krajský soud v
Brně – pobočka ve Zlíně je usnesením ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 6 To 262/2013
zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. D. dovolání
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Tomaníka. Tento mimořádný opravný
prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Upozornil, že krajský soud se jeho věcí zabýval v pořadí již počtvrté, přičemž
třemi předchozími rozhodnutími vyhověl odvolání obviněného, rozhodnutí
nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil. Až nyní jeho odvolání zamítl a to
podle jeho názoru bez potřebného posunu ve skutkových zjištěních.
Připustil omezený výčet dovolacích důvodů, avšak s poukazem na ustálenou
judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vyslovil názor o přípustnosti
svého dovolání. Skutková zjištění Okresního soudu v Kroměříži, se kterými se
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně ztotožnil, jsou podle něj v extrémním
rozporu s provedenými důkazy, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 14. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 439/2008.
U skutků uvedených pod bodem 1 a) a b) výroku o vině rozsudku upozornil, že k
závěru o vině dospěly soudy pouze na základě pachové stopy sejmuté na místě
činu, dále z výpisu z telekomunikačního provozu dokumentujícím jeho kontakt s
dalšími pachateli trestné činnosti. Ze svědeckých výpovědí R. Š. a J. J.
přitom nelze dovodit jeho účast na těchto skutcích. Především vytkl nesprávný
postup při odebírání pachové stopy označené jako „P4“ na místě spáchání výše
uvedené trestné činnosti, neboť z trestního spisu není jednoznačně zřejmé, že
pachová stopa „P4“ je skutečně tou, která byla zajištěna na parapetu v garážích
na H. n. – tedy místě odcizení obou vozidel. Současně obviněný poukázal na
absenci protokolární dokumentace snímání pachové stopy. I odvolací soud
připustil, že se jedná o nedostatek přípravného řízení, avšak vypořádal se s
ním konstatováním, že nelze postupovat přepjatě formálně, když zůsob odebírání
pachové stopy lze dovodit i z jiné listiny obsažené v trestním spise. Podle
obviněného se však jedná o důkaz, který nelze v trestním řízení vůbec použít.
Dále odmítl možnost, že by ze zjištěné telefonické komunikace šlo vyvodit
závěry o jeho vině. Upozornil, že jediným nepřímým, a to ještě zpochybnitelným
důkazem je daná pachová stopa a poukázal na judikaturu Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu, podle které není možné, aby pachová stopa byla jediným
důkazem vedoucím k rozhodnutí o vině obviněného. Pokud jej soudy uznaly vinným,
rezignovaly na zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“. Nesprávným postupem
při snímání pachové stopy bylo zároveň porušeno jeho ústavně garantované právo
na spravedlivý proces, přičemž v těchto souvislostech navíc upozornil na
„obecně známou možnost přenosu pachového vzorku osoby“.
U skutku uvedeného pod bodem 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
zpochybnil výpověď svědka P. B. pro její rozpory a označil ji za nevěrohodnou
a účelovou. Jediným důkazem by tak byla pouze pachová stopa, obviněný proto v
této souvislosti opět poukázal na výše zmíněnou judikaturu. S ohledem na vše
uvedené tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu
v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 6 To 262/2013, i rozsudek
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 9 T 101/2011, a tomuto
soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného T. D. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce, a to
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství
JUDr. Martiny Havlíkové. Ta především upozornila, že obviněný použil
argumentaci uplatněnou již v rámci jeho dosavadní obhajoby, zdůraznila přitom
zákonem omezenou možnost přezkumu v dovolacím řízení. Všemi námitkami
obviněného se podle ní již zabýval soud odvolací a náležitě se s nimi vyrovnal,
přezkumné řízení tedy řádně proběhlo a Nejvyšší soud nemá povinnost důvodnost
argumentace obviněného znovu přezkoumávat. Ve svém dovolání obviněný předložil
námitky výhradně skutkové povahy, resp. napadá způsob hodnocení důkazů soudy
obou stupňů. Takto pojaté výhrady však nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů
dovolání, Nejvyšší soud by je proto měl odmítnout, neboť bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení
zjistil, že obviněný T. D. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst.
1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2
tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný T. D. opírá jeho existenci o ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávně hmotně právním
posouzení. Nejvyšší soud k výkladu tohoto dovolacího důvodu považuje za nutné
připomenout, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, jímž byl obviněný
uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly
soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné
právní posouzení skutku nastává i za situace, když rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným
činem, či o jaký trestný čin se jedná. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení
lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena
podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný T. D. však své dovolací námitky založil především na nesouhlasu se
způsobem hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů a se skutkovými
zjištěními, které z nich soudy vyvodily, snažil se přitom domoci odlišných
skutkových zjištění, než jaká se stala podkladem pro jejich rozhodnutí.
O výlučně procesní a nikoli hmotně právní povaze jeho námitek svědčí tvrzení
obviněného, že důkazy, na základě kterých došly soudy v bodech 1 a) a b) a 2
rozsudku nalézacího soudu k závěru o jeho vině, nemají žádnou vypovídající
hodnotu či jsou zpochybnitelné. Taková argumentace se však nijak netýká
právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, obviněný v této
souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být
porušeno.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s ohledem na konstrukci ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. nemůže být důvodem dovolání sama o sobě námitka vytýkající
nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších
stupňů, ani případné vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod
zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě jen některých nejzávažnějších a výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně
stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a
ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak
revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani
přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím
účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř). Dovolací
soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli
rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud
nemůže posuzovat samotnou správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti
s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího
soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak
je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem
dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy
nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění,
na která dovolatel poukazuje.
Předpokladem naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
uplatněného obviněným T. D., je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať
jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné
skutkové okolnosti.
Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř. Tvrzení obviněného, že jeho vina nebyla na základě všech provedených důkazů
dostatečně prokázána a že soudy postupovaly v rozporu se zásadou trestního
řízení „in dubio pro reo“, tak nemůže obstát, neboť obviněný vytkl soudům vady
při aplikaci procesního nikoli hmotného práva. Porušení určitých procesních
ustanovení může být také důvodem dovolání, ne však podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných
dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a
l) tr. ř.], které však také nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo
hodnocení důkazů.
Z výše uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
tedy jasně vyplývá, že argumentace, kterou obviněný v rámci tohoto dovolacího
důvodu uplatnil, není pod tento ani jiný dovolací důvod podřaditelná.
Ohledně námitky obviněného T. D. , kterou poukazuje na existenci tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, je možné
připomenout, že jde o hledisko, jež využívá především Ústavní soud v rámci
odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních
stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud svou
judikaturou definoval v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž
přítomností může nastat porušení práva na spravedlivý proces a tedy nutnost
zásahu do pravomocných rozhodnutí obecných soudů. První skupinu tvoří případy
tzv. „opomenutých důkazů“, kdy soudy bez potřebného vysvětlení a adekvátního
odůvodnění odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, či jej naopak
provedly, avšak v odůvodnění jejich rozhodnutí zhodnocen vůbec nebyl (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000). Do druhé
skupiny náleží důkazy, které nebyly získány procesně přípustným způsobem a
nemohou tak být podkladem skutkových zjištění (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99). Případy tzv. „extrémního nesouladu“
tvoří skupinu třetí, jedná se o situace, ve kterých skutkové závěry soudů
nemají oporu ve výsledcích dokazování, dochází tak k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků trestního řízení (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Nejvyšší soud však nedospěl k
závěru, že by bylo možné postup soudu při provádění a hodnocení důkazů v
posuzované trestní věci do jedné ze zmíněných skupin zařadit.
Obviněný se svými výtkami vůči ryze formálním nedostatkům procesu odebírání a
vyhodnocování pachové stopy snažil zpochybnit její důkazní hodnotu. S jeho
tvrzením, že mělo dojít k „procesní manipulaci“ se vzorkem pachové stopy
sejmuté z místa trestné činnosti popsané v bodech 1 a) a b) výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně, však souhlasit nelze. Se způsobem jejího
vyhodnocení se vyrovnal zejména soud odvolací, který se na stranách 6 a 7 svého
usnesení velmi podrobně zabýval návazností jednotlivých úkonů policejního
orgánu při snímání pachové stopy a dalších úkonech s ní souvisejících. Obviněný
spatřuje jako zásadní nedostatek absenci dokumentu označovaného „Protokol o
odběru pachové stopy“ v trestním spise, neboť podle jeho přesvědčení nelze
jinak s jistotou určit, že pachová stopa P4 byla skutečně vložena do
bezpečnostního sáčku č. ........ Jak však správně poznamenal odvolací soud,
tento postup jednoznačně vyplývá ze žádosti o odborné vyjádření z oboru metoda
pachová identifikace (č.l. 452 tr. spisu), kde je výslovně uvedeno: „Na místě
odcizení byla nalezena a zajištěna pod č. 4 pachová stopa – číslo
bezpečnostního sáčku .........“ Nejvyšší soud pouze nad rámec podotýká, že
uvedený postup při snímání a zkoumání pachové stopy je jinak zcela v souladu se
Stanoviskem č. 10/1995 v.s. Nejvyššího státního zastupitelství k využívání
metody zkoumání pachových stop v přípravném řízení.
Stejně tak nelze přiznat opodstatněnost ani námitkám obviněného ohledně
nevěrohodnosti svědecké výpovědi P. B. ke skutku uvedenému pod bodem 2
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. S těmito námitkami, které jsou
ryze skutkové povahy, se vypořádal soud prvního stupně na str. 13 svého
rozsudku, a byť stručně, i soud odvolací na str. 7 svého usnesení.
Obviněný dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle
které není přijatelné, aby odsuzující výrok o vině byl založen na metodě
pachové identifikace jako jediném a výlučném usvědčujícím důkazu, který není
podpořen žádným dalším, byť případně jen nepřímým důkazem.
Na tomto místě je nutné připomenout, že u skutků popsaných pod bodem 1 a) a b)
výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nebyla metoda pachové identifikace
jediným usvědčujícím důkazem, neboť soudy nižších stupňů vycházely i z dalšího
důkazu, konkrétně z výpisu telekomunikačního provozu, ze kterého vyplynulo, že
obviněný byl v předmětné době v telefonickém kontaktu s dalším pachatelem této
trestné činnosti R. Š. Je pravda, že při objasňování krádeže zejména těchto
vozidel označených v části 1 a) a b) výroku o vině v podstatě nebyly pro orgány
činné v trestním řízení k dispozici přímé důkazy. Tento stav dokazování
vyplynul především z postoje samotných pachatelů, jak obviněných v této trestní
věci, tak i těch, jejichž trestní stíhání bylo vedeno odděleně. V podstatě
všichni popírali svou trestnou činnost, event. využili svého procesního
oprávnění k věci nevypovídat. Podkladem rozhodnutí soudů proto mohly být pouze
důkazy nepřímé, které bylo nutné hodnotit obezřetně, nicméně ve vzájemné
souvislosti, a doplnit je vlastní logickou úvahou v úvahu připadající
souvztažnosti. Zejména krajský soud tento nedostatek úspěšně překlenul
vysvětlením mj. o zjištěné potřebě zapojit obviněného T. D. do skupiny
pachatelů, která se podílela na předmětných krádežích vozidel, přičemž plnil
„úlohu“ řidiče.
Nejvyšší soud proto neshledal žádné zásadní pochybení ve způsobu hodnocení
opatřených a provedených důkazů v dané věci ani z pohledu možností korigovat
pouze nejextrémnější excesy aplikace procesního práva. Námitky obviněného
posoudil proto tak, že neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání obviněného T. D. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu, aniž by mohl přezkoumat
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházející řízení. V
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová