Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Institut pro správu a vymáhání pohledávek s.r.o., sídlem Štěpánská 1742/27, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Petrem Buluškem, advokátem, sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2025 č. j. KSBR 30 INS 25648/2014, 2 VSOL 203/2025-A-1216 a s ní spojeným návrhem na uložení povinnosti Krajskému soudu v Brně k odstranění doložky právní moci vyznačené u rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2024 č. j. KSBR 30 INS 25648/2014-A-1199 a návrhem na vyslovení rozporu § 107 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), s ústavním pořádkem, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v insolvenční věci dlužníka Miroslava Dokoupila a výrokem I usnesení ze dne 11. 6. 2024 č. j. KSBR 30 INS 25648/2014-A-1199 zastavil podle § 130 odst. 1 ve spojení s § 142 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, insolvenční řízení, neboť insolvenční navrhovatelé své insolvenční návrhy vzali zpět. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Po vydání usnesení krajského soudu stěžovatelka podáním ze dne 25. 6. 2024 navrhla zahájení insolvenčního řízení (§ 97 insolvenčního zákona), oznámila přistoupení k insolvenčnímu návrhu (§ 107 insolvenčního zákona) a podala odvolání proti usnesení krajského soudu.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") následně napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu "ze dne 9. října 2023 č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-1199" (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit dlužníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Vrchní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018 sen. zn. 29 NSČR 90/2016, podle něhož přistoupí-li nový insolvenční navrhovatel do insolvenčního řízení podle § 107 insolvenčního zákona v době, kdy insolvenční soud nepravomocně rozhodl o zastavení insolvenčního řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu dosavadním insolvenčním navrhovatelem, má od okamžiku, kdy takto přistoupil do řízení, postavení insolvenčního navrhovatele, jehož insolvenční návrh nelze věcně projednat, jelikož řízení o něm zastavil insolvenční soud. Ve smyslu § 107 odst. 2 insolvenčního zákona totiž pro něj "platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení", bez zřetele k tomu, zda s takovým stavem insolvenčního řízení souhlasí. S odvoláním proti (nepravomocnému) usnesení, jímž insolvenční soud pro zpětvzetí insolvenčního návrhu zastavil insolvenční řízení, může takový další insolvenční navrhovatel uspět jen tehdy, prokáže-li, že pro zastavení insolvenčního řízení nebyly splněny podmínky (např. proto, že ke zpětvzetí insolvenčního návrhu ve skutečnosti nedošlo). Postup podle § 130 odst. 2 insolvenčního zákona je možný pouze za předpokladu, že k přistoupení do řízení podle § 107 insolvenčního zákona dojde do vydání rozhodnutí o zastavení řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (jiným insolvenčním navrhovatelem).
5. Stěžovatelka nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení a rozhodné skutečnosti. Uvádí, že se stala věřitelkou dlužníka na základě postoupení pohledávky, která byla přihlášena do insolvenčního řízení a jejím bezprostředním právním předchůdcem byla vzata zpět. Nesouhlasí se závěrem vrchního soudu o neprojednatelnosti jejího návrhu. Naopak zastává názor, že v situaci přistoupení nového insolvenčního navrhovatele po vydání rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení, ale před nabytím jeho právní moci, má být předchozí prvostupňové rozhodnutí změněno, protože důvod pro jeho vydání v důsledku přistoupení dalšího navrhovatele odpadl. Poukazuje rovněž na nesprávné vyznačení právní moci na usnesení krajského soudu (24. 10. 2024), které ignoruje suspenzivní účinek jí podaného odvolání. Vyslovuje pochybnost, zda insolvenční řízení stále probíhá či nikoliv a zda by její insolvenční návrh byl pouhým přistoupením do stále běžícího insolvenčního řízení nebo ne. Výsledkem postupu vrchního soudu je, že stěžovatelka nemohla a nemůže svoji pohledávku za dlužníkem účinně uplatnit nejen v insolvenčním řízení, ale vůbec. Podání žaloby totiž zapovídá § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, uplatnění pohledávky přihláškou je zbytečným úkonem a podáním nového insolvenčního návrhu nelze s ohledem na § 107 odst. 1 insolvenčního zákona další insolvenční řízení zahájit. Nadále však běží promlčecí lhůta, takže se příslušná pohledávka může stát nedobytnou naturální obligací. Důsledkem výkladové konstrukce zastávané vrchní soudem (a obecně i Nejvyšším soudem) je, že věřitelům dlužníka je zamezeno po nezanedbatelnou dobu domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka závěrem navrhla, aby Ústavní soud vyslovil rozpor § 107 odst. 2 insolvenčního zákona s ústavním pořádkem, popř. aby provedl takový závazný výklad tohoto ustanovení (zejména ve spojení s § 146 odst. 2 insolvenčního zákona), který rozporu s ústavním pořádkem zamezí.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (s výjimkou viz níže). Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Požadovala-li stěžovatelka, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu povinnost odstranit doložku právní moci vyznačené u jeho rozhodnutí ze dne 11. 6. 2024 č. j. KSBR 30 INS 25648/2014-A-1199, není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Pokud ovšem stěžovatelka v petitu svého návrhu, jímž je Ústavní soud vázán, požaduje, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu, aby odstranil doložku právní moci, pak musí Ústavní soud konstatovat, že k takovému rozhodnutí není Ústavní soud podle Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a zákona o Ústavním soudu oprávněn.
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení právních závěrů vrchního soudu, které vycházejí z předchozí judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení sen. zn. 29 NSČR 90/2016), jíž byl vyložen § 107 ve spojení s § 130 insolvenčního zákona. K tomu Ústavní soud podotýká, že stěžovatelčina argumentace se pohybuje toliko v rovině podústavního práva. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat nejen skutkové, ale ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
10. Proti závěru vrchního soudu, že další insolvenční navrhovatel (stěžovatelka) musí akceptovat stav řízení v době jeho přistoupení k řízení (v nyní posuzované věci tedy stav, kdy bylo insolvenční řízení pro zpětvzetí návrhu původních insolvenčních navrhovatelů zastaveno), a to bez ohledu na to, zda s takovým stavem insolvenčního řízení souhlasí, nemá Ústavní soud výhrady. Takový závěr je logický. Stěžovatelka nemůže disponovat s řízením, resp. "vlamovat" se do řízení, o jehož zastavení bylo z vůle původních navrhovatelů rozhodnuto (byť nepravomocně) a v němž dosud jako účastník nevystupovala. Mohla by tak učinit jedině v situaci, jak přiléhavě připomněl vrchní soud, kdyby chtěla zpochybnit splnění podmínek pro zastavení řízení (např. účinky zpětvzetí návrhu).
11. Námitku stěžovatelky, že postupem vrchního soudu by mohla být poškozena tím, že pohledávka, u níž nelze v době probíhajícího insolvenčního řízení uvažovat o podání žaloby a nemá smysl ji přihlašovat, by se v důsledku jejího promlčení mohla stát naturální obligací, považuje Ústavní soud za lichou. Podle § 109 odst. 3 insolvenčního zákona lhůty k uplatnění práv, která lze uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží. U pohledávky, kterou stěžovatelka nabyla postoupením, to platilo až do 12.
10. 2023, kdy byla přihláška pohledávky do insolvenčního řízení vzata zpět právním předchůdcem stěžovatelky. Hypoteticky tedy může dojít k promlčení pohledávky, ale současně nelze přehlédnout, že k datu postoupení pohledávky na stěžovatelku (4. 6. 2024) bylo v insolvenčním rejstříku (veřejně dostupném na https://isir.justice.cz/) zaznamenáno, že došlo ke zpětvzetí přihlášky pohledávky a stěžovatelka si mohla (měla) být vědoma hrozícího rizika spočívajícího v jejím možném promlčení.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o ústavním soudu příslušný, a protože neshledal žádné porušení stěžovatelčiných základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
13. Jde-li o návrh na vyslovení rozporu § 107 odst. 2 insolvenčního zákona s ústavním pořádkem, Ústavní soud jej přes jeho nepřesnost posoudil jako návrh na zrušení uvedeného ustanovení a konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, a tedy ji nelze věcně projednat, nelze ani projednat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, neboť akcesorický návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud tento návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu