Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JAR REAL TRAFFIC, s. r. o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Ladislavem Soukupem, advokátem, sídlem Budovatelská 2030, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2025 č. j. 29 ICdo 61/2025-261, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 12 VSOL 285/2024-230 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.
září 2024 č. j. 11 ICm 3459/2022-202, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Mgr. Petra Brože, sídlem Nad Malým mýtem 615/4, Praha 4 - Braník, insolvenčního správce obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., v konkursu, sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, obchodní společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9 - Vysočany, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") na majetek obchodní společnosti UNIMEX INVEST, s. r. o. (dále jen "dlužnice"), byl na základě žaloby prvního vedlejšího účastníka (insolvenčního správce dlužnice) ze dne 21. 12. 2022 zahájen incidenční spor o určení neúčinnosti právního jednání v podobě uzavření kupních smluv mezi dlužnicí a stěžovatelkou. Těmito smlouvami došlo k převodu nemovitostí na stěžovatelku, přičemž první vedlejší účastník považuje kupní smlouvy za zkracující právní jednání. Podáním ze dne 12. 3. 2024 oznámila obchodní společnost CREDITEX HOLDING, a. s., která je jednou z věřitelek dlužnice (dále jen "věřitelka), vstup do incidenčního řízení v postavení vedlejší účastnice na straně insolvenčního správce podle § 93 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka se vstupem věřitelky do incidenčního řízení nesouhlasila a namítla nepřípustnost jejího vedlejšího účastenství pro neexistenci právního zájmu na výsledku řízení. Pouhý majetkový zájem nelze podle stěžovatelky považovat za právní zájem pro vstup do řízení. Účelem vstupu do incidenčního řízení není ani podpora prvního vedlejšího účastníka (žalobce), když jejich dosavadní vzájemné vztahy naznačují, že zde již "podpora fakticky existuje" i bez nutnosti vedlejšího účastenství. Krajský soud napadeným usnesením připustil, aby věřitelka vystupovala v řízení jako vedlejší účastnice na straně žalobce. V odůvodnění uvedl, že byť je zájem na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty především zájmem majetkovým, výsledek takového sporu však zároveň vymezuje rozsah uspokojení přihlášené pohledávky věřitele (a také rozsah zániku pohledávky jinak než splněním), čímž se bezprostředně dotýká práv a povinností přihlášeného věřitele plynoucích z hmotného práva. Současně insolvenční věřitel není oprávněn sám podat odpůrčí žalobu, pročež jinak, než jako vedlejší účastník na straně insolvenčního správce si zásadně nemůže "pomoci" tomu, aby se majetek ušlý na základě neúčinných právních úkonů "vrátil" do majetkové podstaty. Krajský soud odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího soudu k přípustnosti vedlejšího účastenství věřitelů v incidenčních řízeních a uzavřel, že věřitelka má právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě, proto je nutné připustit, aby v řízení vystupovala jako vedlejší účastnice.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") na základě odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení krajského soudu jako věcně správné. Vyšel z téže judikatury Nejvyššího soudu jako krajský soud a dále zdůraznil, že právní zájem na výsledku sporu není třeba tvrdit, ani prokazovat, dokud není vznesena námitka nepřípustnosti vedlejšího účastenství. S námitkou stěžovatelky se přitom krajský soud náležitě vypořádal a věřitelka prokázala právní zájem na výsledku jí podporované strany, neboť výsledek sporu, jímž bude ovlivněna výše jejího uspokojení v insolvenčním řízení jako přihlášené věřitelky dlužnice, se dotkne jejích práv a povinností plynoucích z hmotného práva.
4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Uvedl, že vrchní soud se neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe, a že dospěl ke správnému závěru o existenci právního zájmu věřitelky na řízení. Pro posouzení přípustnosti vedlejšího účastenství je nerozhodné, že stěžovatelka zpochybňuje motivaci věřitelky pro vstup do incidenčního řízení a způsob, jakým tato věřitelka a insolvenční správce postupují v insolvenčním řízení. Nejvyšší soud nadto zdůraznil, že podání, jímž určitá osoba vstupuje z vlastní iniciativy do sporného řízení jako vedlejší účastník podporující některou ze stran sporu, je procesním úkonem, který nelze poměřovat korektivy, jež se pro účely posouzení jejich platnosti prosazují pro hmotněprávní jednání. Nejvyšší soud neshledal skutkové poměry projednávané věci natolik specifickými, aby výjimečně odůvodňovaly přijetí závěru o neexistenci právního zájmu věřitelky na výsledku sporu.
5. Stěžovatelka popisuje průběh insolvenčního řízení před podáním incidenční žaloby, shrnuje obsah napadených rozhodnutí a namítá porušení výše uvedených základních práv. Tvrdí, že věřitelka se vstupem do incidenčního řízení dopustila zneužití práva, přičemž nikdy neměla právní zájem na výsledku řízení. Stěžovatelka poukazuje na to, že věřitelka jedná ve shodě s insolvenčním správcem, nad nímž fakticky "získala kontrolu", když jako jediná z přihlášených věřitelů v minulosti hlasovala pro změnu osoby insolvenčního správce právě za osobu prvního vedlejšího účastníka. Věřitelka vstupuje do desítek incidenčních řízení, a to jako jediný z přihlášených věřitelů, přičemž spolu s insolvenčním správcem "zjevně prosazují společné a stejné zájmy". Stěžovatelka namítá, že první vedlejší účastník jedná jako insolvenční správce nehospodárně, a to za přihlížení zástupce věřitelů, tj. věřitelky. Soudy se nezabývaly propojením insolvenčního správce s touto věřitelkou a nezohlednily, že připuštěním vedlejšího účastenství získal jeden věřitel "nezákonné zvýhodnění" na úrok ostatních věřitelů. Z toho stěžovatelka dovozuje porušení principu rovnosti zbraní a čl. 37 odst. 3 Listiny.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky.
8. Stěžovatelka napadá usnesení, kterým bylo rozhodnuto o připuštění vedlejšího účastenství jedné z věřitelek dlužnice v incidenčním řízení. Přestože Ústavní soud dospěl opakovaně k závěru o přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesením o (ne)připuštění vedlejšího účastenství [viz např. nálezy ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03
(N 187/35 SbNU 455) a ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 2036/08
(N 179/54 SbNU 239), usnesení ze dne 7. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 363/13 , ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3029/18
(bod 19. odůvodnění), ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1683/23 nebo ze dne 14. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 3480/24 ; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], a to navzdory jeho procesní povaze, současně v uvedených rozhodnutích vytyčil meze přezkumu ústavnosti rozhodnutí podle § 93 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Ústavní soud se při přezkumu těchto rozhodnutí zpravidla omezuje na posouzení, zda je usnesení prosto soudní libovůle, zejména ve výkladu a použití pojmu "právní zájem na výsledku řízení", který není občanským soudním řádem blíže specifikován.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že "hlavním účelem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení, a jeho smyslem je tedy posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu" (viz nález sp. zn. I. ÚS 2036/08 ). Proto je nepřípadnou námitka stěžovatelky, že věřitelka vstupující do postavení vedlejší účastnice, a insolvenční správce jako žalobce v incidenčním sporu, zjevně prosazují "stejný zájem", kterým je v tomto případě maximální uspokojení věřitelů dlužnice [k této povinnosti insolvenčního správce viz § 36 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů], a to mimo jiné prostřednictvím dovolání se neúčinnosti zkracujících právních jednání mezi dlužnicí a stěžovatelkou.
10. Z § 93 odst. 2 o. s. ř., který se na základě § 7 ve spojení s § 16 odst. 2 insolvenčního zákona použije i v incidenčním řízení, vyplývá, že třetí osoba se stává vedlejším účastníkem řízení již v okamžiku, kdy soudu dojde její sdělení o vstupu do řízení. Soud přitom z moci úřední nezkoumá, zda je vedlejší účastenství přípustné; činí tak pouze na základě námitky některého z účastníků a o (ne)přípustnosti vedlejšího účastenství posléze rozhodne usnesením. Této povinnosti krajský soud dostál, přičemž náležitě odůvodnil, v čemž spočívá právní zájem věřitelky na výsledku řízení.
Závěr krajského soudu nelze v žádném z ohledů považovat za projev soudní libovůle, resp. na zjevný exces v rozhodovací činnosti, neboť plně respektuje konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz náležité odkazy na ni v bodech 9. a 10. odůvodnění usnesení krajského soudu). Ústavní soud nadto připomíná, že "zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní, a nezatěžovat tak zbytečně občanské soudní řízení sporné" (nález sp. zn. I.
ÚS 553/03 ). Stěžovatelka nepředkládá žádná tvrzení relevantní pro závěr o "evidentní" neexistenci právního zájmu dotyčné věřitelky na výsledku řízení.
11. Ústavností usnesení o připuštění vedlejšího účastenství věřitele na straně žalobce (insolvenčního správce) přímo v incidenčním řízení se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. II. ÚS 363/13 , v němž závěr o přípustnosti vedlejšího účastenství věřitele označil za "rozumný, srozumitelný, legální i legitimní a jako takový i ústavně souladný", pročež ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud neshledal žádný důvod se od své dřívější rozhodovací praxe (viz též bod 9. výše) odchýlit. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že v postupu soudů neshledává ani porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť i ostatní přihlášení věřitelé dlužnice měli možnost sdělením podle § 93 odst. 2 o. s. ř. vstoupit do incidenčního řízení jako vedlejší účastníci.
12. Napadená soudní rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna, je z nich patrné, z jakých skutečností soudy vycházely, jaká ustanovení právních předpisů použily, a jaké právní závěry z nich dovodily. Úvahy, kterými se soudy řídily při svém rozhodování, neshledává Ústavní soud nikterak vybočujícími, resp. neústavními. Z usnesení Nejvyššího soudu pak vyplývá jasný zákonný důvod, proč došlo k odmítnutí dovolání (viz bod 5. výše).
13. Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu