Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Janem Hartmanem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 74, Kolín, proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. března 2024 č. j. 36 Co 348/2023-503 a výrokům I., VI. a VII. rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. září 2023 č. j. 10 Nc 50023/2021-466, 10 P a Nc 105/2021, 10 P a Nc 147/2021, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, L. S., a nezletilých E. V. a M. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků napadených rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud"). Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl ve výroku I. tak, že nezletilí se svěřují do výlučné péče matky, ve výroku VI. soud určil rozsah běžného styku stěžovatele s nezletilými tak, že bude probíhat v lichém týdnu od pátku 16:00 hodin do neděle 18:00 hodin a dále upravil zvláštní styk o prázdninách; ve výroku VII. uvedl, že pro období školních prázdnin a svátků platí speciální úprava. Soud v posuzované věci neshledal naplnění podmínek pro nařízení střídavé péče rodičů, přičemž přihlédl jak k přání zejména nezl. dcery (ve věku devíti let) tak k dosavadnímu rozsahu styku nezletilých se stěžovatelem, vzdálenosti bydlišť rodičů, jejich vztahům či vzájemné komunikaci. Při určení rozsahu styku soud zohlednil zejména to, že nezl. dcera navštěvuje základní školu, nezl. syn je předškolák a pravidelná docházka do základní či mateřské školy je pro ně vhodná a přínosná (srov. blíže bod 54. napadeného rozsudku).
3. Krajský soud napadeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil výroky I. a VII. napadeného rozsudku okresního soudu, ve výroku III. změnil výrok VI. napadeného rozsudku okresního soudu tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými v třítýdenních cyklech vždy první a třetí týden tohoto cyklu od pátku 16:00 hodin do neděle 17:00 hodin s tím, že počátek prvního cyklu se stanovuje na 1. 4. 2024; současně určil rozsah styku o prázdninách. Při rozhodování vycházel z již provedeného dokazování před okresním soudem, dále znovu provedl pohovor s nezl. dcerou a řízení doplnil o aktuální zprávu kolizního opatrovníka o pohovoru s nezletilými (srov. body 15. až 19. napadeného rozsudku). Krajský soud nedospěl k závěru, že je v nejlepším zájmu nezletilých jejich svěření do střídavé péče rodičů. Při zvažování možnosti asymetrické střídavé péče či výlučné péče soud přihlédl ke kontinuitě výchovného prostředí, zohlednil dosavadní průběh péče o děti (doposud jsou v péči matky, s otcem tráví jednou za tři týdny 3 až 4 dny a dále čas o prázdninách) a názor zejména nezl. dcery, která by chtěla trávit více času se stěžovatelem "ve volných dnech, ale ne v době, kdy má být ve škole" (k důvodům srov. blíže body 23. až 34. napadeného rozsudku). Své závěry opřel též o judikaturu Ústavního soudu, zejména nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že usiloval o nařízení střídavé péče, a to i mj. proto, že se "domnívá, že má lepší výchovné předpoklady a jsou u něj dány i lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje nezletilých dětí". Tvrdí, že obecné soudy neumožnily realizaci střídavé péče jen proto, že by nezletilí polovinu měsíční docházky nedocházeli osobně do školy a učili by se s ním (nebo s matkou) z domova, formou tzv. domácího vzdělávání, individuálních studijních plánů apod. Soudům vytýká, že se v tomto blíže nezabývaly možnostmi školského zařízení, ačkoliv to bylo jejich povinností (k tomu odkazuje na nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 2391/21 ). Naopak, soudy upřednostnily sociální vazby nezletilých k jejich vrstevníkům před vazbami k jednomu z rodičů. Podle stěžovatele zejména krajský soud vycházel při posuzování možnosti narušení vazeb v sociálním prostředí z čistě subjektivního názoru, který nemá oporu v dokazování. Nadto rozhodl v zásadě podle přání nezl. dcery, avšak tento přístup není podle stěžovatele výchovný. Upozadil přitom názor nezl. syna (poukázal na jeho věk či na to, že nemá představu o čase), který by rád trávil se stěžovatelem více času.
5. Další argumentace stěžovatele směřuje proti konkrétní úpravě rozsahu styku s nezletilými. Oba rodiče podle něj doposud aplikovaly úpravu styku od čtvrtka (občas středy) do neděle, a to mj. z praktických důvodů - cestování, delší společný strávený čas apod. Obecné soudy sice přidaly na četnosti styku, ale interval každého zkrátily o den.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma výroku VI. napadaného rozsudku okresního soudu, který byl změněn výrokem III. napadeného rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování v citlivých rodinněprávních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení.
Pokud učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán tehdy, jsou-li jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich nemají podklad, nebylo-li řízení jako celek spravedlivé, byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele anebo je-li soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné, resp. postrádá řádné, srozumitelné a logické odůvodnění (srov. nálezy ze dne 18.
12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14
(N 235/75 SbNU 617), ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13
(N 24/72 SbNU 275) či ze dne 8. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2206/23
, body 31. a 32.).
8. V judikatuře Ústavního soudu je soustavně zdůrazňováno, že při jakémkoliv soudním rozhodování týkajícím se dětí musí být nejlepší zájem dítěte zkoumán a posuzován jako určující kritérium pro konečné rozhodnutí. Nejlepší zájem dítěte je jako koncept flexibilní a vždy musí být posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází, přičemž pozornost je třeba věnovat jeho osobním poměrům, situaci a potřebám [srov. nález ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3226/16
(N 116/85 SbNU 879), bod 30.]. Při přijímání individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14
či nález ze dne 28. 7. 2020
sp. zn. IV. ÚS 1328/20
(N 157/101 SbNU 98)].
9. Stanovisko dítěte je nutné považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, a to za předpokladu, že dítě je dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé [nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683)]. V řízeních, jež se bezprostředně dotýkají práv nezletilých dětí, nelze na dítě nahlížet jako na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní, ani ho nelze stavět do role pasivního pozorovatele událostí. Naopak je potřeba je vnímat jako důležitý subjekt práva a účastníka řízení a takto k němu přistupovat (k tomu blíže srov. například nález ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 1192/22
, zejména body 34. až 44.).
10. Pokud jde o situaci v nyní posuzované věci, rodiče ukončili společné soužití v prosinci roku 2020. Dne 26. 4. 2021 podala matka návrh na úpravu péče, výživy a styku, přičemž v mezidobí docházelo ke styku nezletilých se stěžovatelem průměrně jednou za tři týdny od čtvrtka (po vyučování) do neděle (stěžovatel proto nezletilou z páteční výuky omlouval); ve zbývajícím čase byli nezletilí v péči matky v L., kde docházejí do základní, resp. mateřské školy.
11. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí ověřil, že obecné soudy se řádně zabývaly jak situací nezletilých, tak i obou rodičů. Jakkoliv jsou oba rodiče způsobilí k výchově nezletilých, obecné soudy neshledaly naplnění důvodů pro nařízení střídavé péče. Své závěry soudy opřely o stanovisko kolizního opatrovníka, obsah pohovorů s nezletilými (zejména nezl. dcerou), výpověď obou rodičů či zprávy ze základní školy. Poukázat lze přitom zejména na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, z něhož plyne, že zvažoval pečlivě všechny v úvahu přicházející formy péče (s výjimkou péče společné).
Předně zdůraznil, že ani nezletilí ani rodiče si nepřejí, aby nezl. dcera navštěvovala (a zanedlouho též nezl. syn) souběžně dvě školy; reálně není možné ani každodenní dojíždění nezletilých do školy, vzhledem ke vzdálenosti bydlišť obou rodičů. Dále se krajský soud vypořádal s návrhem stěžovatele, podle něhož by nezletilí fakticky do školy docházeli jen polovinu týdnů v měsíci, a ve zbývající polovině týdnů by se vzdělávali s jedním z rodičů doma. Krajský soud uvedl, že takový model péče by nebyl v zájmu nezletilých, u kterých by došlo k zásadnímu narušení školní docházky a jejich vazeb v sociálním prostředí.
Obecné soudy též náležitě zohlednily názor nezl. dcery, která si přála s otcem trávit více času zejména v době, kdy se u něj nemusí učit. Pokud stěžovatel uvádí, že tento přístup soudu není výchovný, opomíjí, že závěry obecných soudů nejsou založeny pouze na tomto jediném pohovoru. Podle Ústavního soudu argumentace zejména krajského soudu nepostrádá logiku a opírá se zejména o konkrétní zjištění a o poznatky již zavedeného modelu styku nezletilých s oběma rodiči. Konečné rozhodnutí je sice činěno v souladu s postojem a přáním nezl.
dcery (pozn.: k pohovoru s nezl. synem srov. blíže bod 18. napadeného rozsudku krajského soudu), avšak důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele byly konkrétní důvody, které ve svém komplexu vedly soud (resp. oba obecné soudy) k přesvědčení o nevhodnosti střídavé péče (pozn.: sám stěžovatel ještě v červnu 2021 sdělil opatrovníkovi nezletilých, že bude souhlasit s výlučnou péčí matky, doposud o větší podíl péče o děti nijak neusiloval). Ústavní soud v takto postavených závěrech obecných soudů neshledal porušení základních práv stěžovatele.
12. Z pohledu Ústavního soudu je v posuzované věci dále podstatné, že úvahy obecných soudů jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. Jde mj. o situace, kdy rodiče žijí ve velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 928/22
, bod 17. či usnesení ze dne 26. 6. 2024 sp. zn. I. ÚS 1650/24
, bod 12.].
13. Ústavní soud proto uzavírá, že výklad obecných soudů považuje za ústavně konformní; jejich úvahy nijak nevybočují z limitů ústavnosti. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Nelze rovněž pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Ústavní soud proto na závěr považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil například v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13
. Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl částečně jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v části, směřující proti výroku VI. napadaného rozsudku okresního soudu, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání nebyl Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu