Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského, JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. D., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 2347/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 12 Co 291/97, a rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. února 1997, sp. zn. 5 C 1065/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel (nepřesně označen jako "D.") se ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), dne 25. března 2003 domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 2347/2002, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 12 Co 291/97, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. února 1997, sp. zn. 5 C 1065/96, ve věci sporu o náhradu škody.
V návrhu na zahájení řízení stěžovatel namítá, že předmětným usnesením Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K důvodům ústavní stížnosti uvádí, že předmětem sporu před obecnými soudy je rozdíl mezi škodou utrpěnou stěžovatelem při dopravní nehodě, zaviněnou vedlejším účastníkem, a částkou, vyplacenou stěžovateli pojistitelem z titulu zákonného pojištění vedlejšího účastníka, a to ve výši 44.873,70 Kč. Částka je tvořena rozdílem mezi náklady, jež musel stěžovatel v důsledku havárie uhradit z důvodu odtažení a opravy svého osobního automobilu, a částkou, vyplacenou pojistitelem, spolu s částkou zaplacenou vedlejším účastníkem jako náhradu okamžitých výdajů stěžovatele za odtažení.
Pojistitel neuhradil veškeré náklady stěžovatele, protože dospěl k závěru, že úhradou veškerých nákladů by došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť součásti vozidla, jež byly při havárii poškozeny a jež bylo nutno v rámci oprav zcela vyměnit, byly už použité, a v rámci opravy byly vyměněny za nové náhradní díly. Svoje námitky proti napadeným rozhodnutím koncentruje stěžovatel do několika okruhů:
Obecné soudy neposkytly patřičnou ochranu jeho vlastnickému právu, což bylo završeno napadeným usnesením Nejvyššího soudu, odmítajícím účelově dovolání z procesních důvodů, s odkazem na to, že stěžovatel neučinil návrh na připuštění dovolání při odvolacím řízení. K tomu stěžovatel dodává, že jde o případ denegatio justitiae, neboť napadeným usnesením byla odmítnuta spravedlnost pouze na základě soudy tvrzené absence procesního úkonu, jehož učinění či neučinění nemohlo být dokázáno, protože soudní spis se ztratil a musel být následně rekonstruován. Odmítnutím dovolání Nejvyšší soud ČR podle stěžovatele porušil zásadu přiklonit se v pochybnostech ve prospěch toho, kdo stav pochybnostmi zatížený nezpůsobil. Svůj názor stěžovatel dokládá textem nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 329/2000
. Porušení ochrany vlastnického práva spatřuje stěžovatel ve dvou směrech, v nichž obecné soudy vycházely z mylných předpokladů. Prvním byla domněnka, že přidáním nových dílů namísto dílů starých, získává stěžovatel majetkový prospěch, neboť hodnota nového dílu je vzhledem k používanosti automobilu zjevně větší než dohoda dílu, jenž byl vyměněn.
Stěžovatel poukazuje na paradox, že i zvýšením hodnoty jednotlivých dílů, hodnota celku se může snížit, neboť výměnami dílů je narušena koherence jednotlivých částí, což ovlivňuje i spolehlivost a tudíž i hodnotu automobilu. Svoje tvrzení podporuje znaleckým posudkem soudního znalce ze dne 18. května 1999 a odkazem na nález ve věci, sp. zn. IV. ÚS 548/99 , shledávajícím porušení práva na spravedlivý proces v rozhodnutí, jež je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V této souvislosti údajně odvolací soud neuznal za hodný reakce termín "tržní hodnota", a to v návaznosti na stěžovatelovu argumentaci logickým snížením tržní hodnoty vozidla.
Při případném zvýšení ceny vozidla by byl poškozený, podle stěžovatele, postaven před povinnost nechat si vlastní vozidlo zhodnotit o hodnotu nových součástí a nedobrovolně tyto náklady zaplatit ze svého majetku. Proto stěžovatel odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu Rc 55/71, příp. též Rc 25/90 a opětovně na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 548/99
. Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnost stručně uvedl, že v bližších podrobnostech odkazuje na argumentaci použitou v napadeném usnesení a že i nadále ji považuje za správnou. Podle jeho názoru by měla být ústavní stížnost odmítnuta. Krajský soud v Brně nepovažuje stěžovatelovy výhrady za důvodné a plně setrvává na závěrech, k nimž dospěl v souvislosti s rozhodováním věci. Odkázal na odůvodnění dotčeného rozsudku a navrhl odmítnutí stížnosti. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání.
Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním předložených listinných důkazů, včetně spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 5 C 1065/96, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatu tvoří nejprve námitky vůči procesnímu postupu Nejvyššího soudu ČR při projednání jeho dovolání, posléze námitky vůči aplikaci § 442 občanského zákoníku. Námitky stěžovatele vůči postupu Nejvyššího soudu ČR nejsou důvodné. Je sice pravdou, že tento soud rozhodoval v dovolacím řízení na základě rekonstruovaného spisu, přičemž se logicky zabýval nejprve přípustností dovolání. Ohledně tvrzeného dovolacího důvodu však konstatoval, že stěžovatel v písemném odvolání přípustnost dovolání nenavrhl a návrh na připuštění dovolání nebyl učiněn ani při jednání u odvolacího soudu dne 16.
prosince 1998. Přitom součástí rekonstruovaného spisu je kopie odvolání (č.l. 17-18) a tzv. protokol o rekonstrukci jednání před odvolacím soudem ze dne 16. prosince 1999, a to ve smyslu § 26 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. (č.l. 37 - 41).
Z těchto dokladů neplyne, že by stěžovatel učinil návrh na připuštění dovolání, přičemž lze předpokládat, že pokud by tak učinil, byl by si vědom jeho významu a minimálně v protokolu o rekonstrukci by tuto skutečnost uvedl (pozn. ani dovolání neobsahuje zmínku o jeho přípustnosti - č.l. 24 až 25). Za této situace je odkaz na nález ve věci sp. zn. III. ÚS 329/2000 nevhodný, neboť se týkal situace, kdy se v evidenci nenacházelo faxové podání, jež bylo účastníkem řízení odesláno. V části ústavní stížnosti věnované námitkám vůči posouzení nároku na náhradu škody obecnými soudy používá stěžovatel několik nepravdivých tvrzení, i přesto, že některé jeho zobecňující závěry mohou být důvodné.
Je především třeba souhlasit s tím, že škůdce je povinen nahradit poškozenému škodu v celém rozsahu. Skutečnou škodou se opravdu rozumí újma, spočívající ve zmenšení majetkového stavu, avšak od 1. ledna 1992 (s ohledem na změnu způsobu náhrady škody zakotvené v § 442 občanského zákoníku po jeho novelizaci provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) již škoda nereprezentuje jen majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ale vyjadřuje v penězích míru snížení hodnoty majetku poškozeného.
Oba užité judikáty byly formulovány za jiného stavu právní úpravy, a proto je v současné době nelze a priori aplikovat. Je proto naprosto nezbytné v řízení o náhradu škody kvantifikovat výši škody, která znamená uvažovaný rozdíl majetkové hodnoty před a po vzniku škody. Jestliže se majetek poškozené v důsledku opravy věci zhodnotil, zcela evidentně tak došlo k jeho obohacení, které postrádá adekvátní právní důvod a náklady vynaložené na toto obohacení nemohou být považovány za újmu. Bylo proto na stěžovateli, aby se v průběhu řízení soustředil na důkazní břemeno ohledně rozsahu škody, což činil naprosto nedůsledně.
Stěžovatel si neuvědomoval charakter sporného řízení, ovládaného zásadou projednací (nikoliv vyšetřovací). Bylo tedy na něm, aby již v řízení na I., příp. na II. stupni dokázal, že hodnota jeho vozidla se nezvýšila, resp. v jaké výši se vozidlo zhodnotilo, což by znamenalo, že ostatní náklady byly skutečnou škodou. Stěžovatel předložil pouze důkazní prostředky k návrhu na vydání platebního rozkazu, další návrh na dokazování neměl, v odvolání uvedl, že nenavrhuje opakování či doplnění dokazování, že soudu první instance vytýká jen vadné právní posouzení věci.
Pokud stěžovatel odkazuje na znalecký posudek a jeho ignorování obecnými soudy, je dlužno připomenout, že údajný znalecký posudek je datován až dnem 18. května 1999, tedy po nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu. Z tohoto důvodu je stěžovatelova výtka naprosto nepřípustná. Navíc, listina založená na č.l. 27 spisu Okresního soudu v Třebíči není znaleckým posudkem, je jen vyjádřením k vyplacené náhrady a pouze hypoteticky v ní znalec uvažuje o možném promítnutí zhodnocení do prodejní ceny. Za evidentně zavádějící považuje Ústavní soud stěžovatelovo srovnání náhrady škody na vozidle s výměnou zboží v rámci reklamace.
Stěžovatel na tomto místě naprosto opomíjí dva rozdílné druhy odpovědnostních vztahů - odpovědnosti za škodu a odpovědnost za vady - a z toho vyplývající rozdílné nároky oprávněného subjektu. Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 11. února 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu