Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Z. P., právně zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2016 č. j. 4 Tdo 157/2016-67, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2014 sp. zn. 2 To 46/2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. prosince 2013 č. j. 50 T 8/2013-5174, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný se měl uvedených trestných činů dopustit (stručně řečeno) tím, že 1) se společně s dalšími pěti obžalovanými podílel na trestné činnosti spočívající v přepadení krámku na Městské tržnici v Litoměřicích poškozeného Truong Son Nguyena; obviněný konkrétně vyhledal a zlákal pro plánovanou trestnou činnost obžalovaného A. a obžalovaného V., obžalovaného C. a podezřelého M. B.vozil ve svém automobilu na místa setkání, kde se účastnil projednávání podrobností o plánované trestné činnosti, dále společně s obžalovaným C.
a podezřelým B. zakoupil dvě střelné zbraně, přičemž dne 24. května 2012 podle plánu odjel do Litoměřic na parkoviště nedaleko městské tržnice, odkud měl hlídat přístupovou cestu k místu činu a následně doprovodit obžalované A. a V. při jejich útěku z místa činu. Obviněný se měl rovněž 2) podílet na trestné činnosti spočívající v přepadení domu poškozených manželů Jaroslava Papouška a Jarmily Papouškové. Kromě toho, že obviněný zlákal shora uvedené obžalované A. a V. ke spáchání této trestné činnosti, zúčastnil se nákupu dvou shora uvedených zbraní a účastnil se setkání, na nichž se plánovaná trestná činnost projednávala, měl rovněž sám poskytnout informace o domu rodiny Papouškových.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. K odvolání obviněného a dalších dvou spoluobžalovaných Vrchní soud v Praze napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestech odnětí svobody uložených těmto obžalovaným, přičemž podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému Z. P. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, a to za současného vyslovení dohledu nad obviněným. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen. O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. března 2016 č. j. 4 Tdo 157/2016-67 tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15 ; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními trestních soudů, přičemž opakuje argumentaci, s níž se soudy vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud předně připomíná, že přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání zásadně není jeho úkolem. Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, jen pokud by tyto sám provedl znovu. Výjimkou z uvedených maxim jsou případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vybočí z mezí daných rámcem ústavně garantovaných lidských práv.
Ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 , ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 ). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20.
června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 ).
Ústavní soud má za to, že trestní soudy v projednávané věci shora uvedeným ústavněprávním požadavkům dostály. Jak vyplývá z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, soud prvního stupně své skutkové závěry logicky a přesvědčivě zdůvodnil, přičemž náležitě objasnil, na základě jakých důkazů dospěl k přesvědčení o vině stěžovatele. Svá skutková zjištění stran účasti stěžovatele na stíhané trestné činnosti nalézací soud opřel nejen o výpověď obžalovaného J. C., ale také o některé další důkazy (výpověď obžalovaných A.
a V., výpověď svědků Blína a Klečky, výpisy o uskutečněných telefonických hovorech mezi stěžovatelem a některými obžalovanými). Výpověď spolupracujícího obviněného C., kterou lze skutečně považovat za důkaz stěžejní, nalézací soud posoudil jako věrohodnou, přičemž tento svůj závěr zcela logicky a přesvědčivě zdůvodnil (str. 50 rozsudku). Ústavní soud má za to, že soud nalézací založil závěr o vině stěžovatele na uceleném řetězci logicky na sebe navazujících důkazů, přičemž své úvahy stran hodnocení těchto důkazů přesvědčivě a zevrubně odůvodnil.
Odvolací soud se s hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně, ztotožnil. Ani soud dovolací neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými zjištěními. Jelikož soudy všech stupňů své závěry zcela řádně a přesvědčivě zdůvodnily, Ústavní soud neshledal prostor pro případné odlišné hodnocení skutkových zjištění ani na ně navazujících právních závěrů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu