Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Šiguta, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Pletichou, advokátem, sídlem Průmyslová 1631/4, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2024 č. j. 9 Ads 12/2023-38 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2022 č. j. 5 Ad 13/2020-80, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a státního tajemníka Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 21 odst. 4, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a 2, a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně namítá, že soudy porušily čl. 2 odst. 3, čl. 79 odst. 2, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 3. 7. 2020 č. j. 35/2020-010-PAM/3 zamítajícího jeho odvolání a potvrzující rozhodnutí generálního inspektora Drážní inspekce (dále jen "generální inspektor") ze dne 27. 9. 2019 č. j. 1/2019/DI-8/15, kterým bylo podle § 149 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve spojení s § 6 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 134/2015 Sb., o podrobnostech služebního hodnocení státních zaměstnanců a vazbě výsledků služebního hodnocení na osobní příplatek státního zaměstnance (dále jen "nařízení vlády"), bylo rozhodnuto o určení osobního příplatku žalobce ve výši 11 937 Kč s účinností od 1. 10. 2019 a v návaznosti na tento výrok byl stěžovateli s účinností ode dne 1. 10. 2019 určen měsíční plat v celkové výši 60 778 Kč, který tvoří platový tarif ve výši 35 580 Kč, osobní příplatek ve výši 11 937 Kč a příplatek za vedení ve výši 13 261 Kč.
3. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). Podle jeho zjištění byl stěžovatel rozhodnutím vedlejšího účastníka převeden na služební místo ředitele Ústředního inspektorátu s výkonem služby v Drážní inspekci a s účinností ode dne 1. 9. 2017 byl zařazen do 13. platové třídy a byl mu určen osobní příplatek ve výši 31 000 Kč. Při stanovení výše osobního příplatku bylo vycházeno ze služebního hodnocení stěžovatele ze dne 27. 2. 2017, z jehož závěru vyplynulo, že stěžovatel dosahoval ve službě vynikajících výsledků a je vynikajícím všeobecně uznávaným odborníkem, a proto mu byl podle § 6 odst. 2 nařízení vlády přiznán osobní příplatek, který odpovídá částce 90,01% platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které bylo zařazeno služební místo, na kterém bude stěžovatel po převedení vykonávat státní službu.
Dne 7. 8. 2019 proběhlo nové služební hodnocení stěžovatele za rok 2018. V něm došlo oproti služebnímu hodnocení za rok 2017 ke snížení bodového hodnocení v některých kategoriích a bylo doporučeno snížit mu osobní příplatek na částku 11 937 Kč. Stěžovatel podal proti služebnímu hodnocení za rok 2018 stížnost, která byla shledána nedůvodnou. V návaznosti na provedené služební hodnocení za rok 2018 vydal generální inspektor rozhodnutí, ve kterém rozhodl o osobním příplatku stěžovatele ve výši 11 937 Kč, a to s účinností od 1.
10. 2019. Odvolání stěžovatele vedlejší účastník zamítl a rozhodnutí generálního inspektora potvrdil. Městský soud předně neshledal tvrzené porušení § 36 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ani Listiny, nepřisvědčil ani námitkám o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou stěžovatel spatřoval v údajném opomenutí vedlejšího účastníka zabývat se řadou skutkových a právních tvrzení tvořících odvolací námitky (týkajících se posouzení průběhu výběrového řízení a protiprávnosti odvolání stěžovatele z předchozího služebního místa, procesního postupu a příslušnosti prvostupňového správního orgánu, protiprávnosti rozhodnutí o platu a stanovení platové třídy a osobního příplatku aj.).
Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí neshledal ani u dalších stěžovatelem uplatněných výtek, konkrétně že vedlejší účastník vycházel výlučně ze služebního hodnocení za rok 2018, které nebylo řádně podloženo a odůvodněno, bylo v rozporu s vnitřním předpisem Drážní inspekce č. 16, bylo vnitřně rozporné a v dané otázce nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Městský soud neshledal důvodné ani námitky směřující proti závěrům vyjádřeným ve služebním hodnocení za rok 2018.
4. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Stěžovatel uplatnil celou řadu kasačních námitek (nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu a také rozhodnutí vedlejšího účastníka, nicotnost rozhodnutí generálního inspektora a nezákonnost jmenování oprávněné úřední osoby, neseznámení s podklady podle § 36 správního řádu, neprovedení důkazů před soudem, porušení práva být zastoupen a zmatečné vedení řízení, námitky v řízení o stížnosti a vadám jejího vyřízení, nezákonnost služebního hodnocení a na základě něho přijatého rozhodnutí o platu, porušení práva na plat a jistotu). Nejvyšší správní soud podrobil rozhodnutí městského soudu přezkumu a žádnou ze stěžovatelových námitek neshledal důvodnou.
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti setrvává na svém stanovisku, že pokud před orgány veřejné moci (městským soudem, Nejvyšším správním soudem, jakož před tím i generálním inspektorem a vedlejším účastníkem) sdělil své argumenty, provedl právní rozbor řešené věci, uvedl, v čem se orgány veřejné moci mýlí, a proč, svá tvrzení doprovodil i důkazy, tak bylo povinností orgánů veřejné moci se vším se řádně a bezezbytku vypořádat, včetně provedení stěžovatelem navržených důkazů, řádně odůvodnit, z jakých důvodů stěžovatel nemá pravdu, v čem a proč se mýlí, proč v daném případě neplatí obecné právní zásady apod. Jedině tak může být zjištěn objektivně, úplně a komplexně skutečný skutkový stav projednávaného případu.
6. Obsáhle a podrobně stěžovatel popisuje, že původně zastával pozici generálního inspektora, ze které byl v roce 2016 (poté, co ve výběrovém řízení uspěl jiný kandidát) převeden na místo náměstka generálního inspektora a po systemizaci v roce 2017 dále na místo ředitele Ústředního inspektorátu. Stěžovatel formuluje celou řadu námitek vůči postupu správních soudů, ale i správních orgánů, které se týkají správních rozhodnutí a příslušnosti služebního orgánu (správního orgánu I. stupně), podjatosti Mgr. Jana Kučery (v pozici generálního inspektora), přezkoumatelnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka, zjišťování skutečného stavu věci na základě úplných podkladů pro vydání rozhodnutí, procesního práva stěžovatele na seznámení se s podklady pro rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu a navrhovat důkazy podle § 36 odst. 1 správního řádu.
7. Stěžovatel dále vyčítá správním soudům, že se nedostatečně vypořádaly s jeho žalobními námitkami, neprovedly jím navržené důkazy, nezabývaly se závaznými podklady pro správní rozhodnutí, nesprávně posoudily otázku práva na plat a jistotu platu a v neposlední řadě, že kriticky přistupovaly k jeho žalobě, zatímco k nedostatkům správních orgánů byly shovívavé.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných (správních) soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu ani městského soudu Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Postup ve správním řízení a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 9. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06
(N 132/46 SbNU 237)]. Z těchto důvodů se při posuzování stěžovatelovy ústavní stížnosti zaměřil Ústavní soud na otázku, zda výklad práva podaný správními soudy je ústavně souladný.
11. Ze shora předestřeného průběhu řízení před správními soudy vyplývá, že stěžejní námitky, jež jsou stěžovatelem předkládány i v ústavní stížnosti, byly těmito soudy řádně a dostatečně pečlivě vypořádány. Stěžovatel před soudy tvrdil, že nebyla dodržena některá jeho procesní práva ve správním řízení, správní soudy ale taková porušení neshledaly nebo je nepovažovaly za tak významná, že by měla vliv na zákonnost rozhodnutí o stanovení platu stěžovatele v návaznosti na provedené služební hodnocení za rok 2018.
Ústavní soud tento jejich závěr považuje za ústavně souladný. Jak městský soud, tak i Nejvyšší správní soud, přitom dospěly k závěru, že služební hodnocení stěžovatele za rok 2018 vykazuje zákonem stanovené náležitosti, je v souladu se služebním předpisem a určení osobního příplatku v návaznosti na toto služební hodnocení, a tudíž i výše platu, proběhlo v souladu s platnou právní úpravou. Na těchto závěrech a postupu obecných soudů Ústavní soud neshledává cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
12. Ústavní soud závěrem dodává, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele dosáhnout v řízení před Ústavním soudem potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení jak obecných soudů, tak i správních orgánů. Napadená rozhodnutí jsou přitom pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu