Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti LS ROYAL Mariánské Lázně a. s., sídlem Lesní 345/5, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou, sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022 č. j. 30 Cdo 3500/2021-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2021 č. j. 35 Co 243/2021-59 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. května 2021 č. j. 26 C 195/2020-46, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit jí částky 38 125 Kč s příslušenstvím a 73 750 Kč s příslušenstvím, jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedených u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 6/2015 a pod sp. zn. 19 Ec 22/2012. Obvodní soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Zjistil, že stěžovatelka nárok u vedlejší účastnice uplatnila dne 27. 4. 2020, přičemž zmíněná řízení byla pravomocně skončena dne 16. 7. 2018 a dne 28. 7. 2018. Obvodní soud dospěl na základě námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí k závěru, že stěžovatelčino nárok je podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), promlčen. Obvodní soud poukázal na to, že zákon č. 82/1998 Sb. je speciálním zákonem ve vztahu k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen "o. z."), a s ohledem na specifičnost skutkových podstat odpovědnosti státu obsahuje zvláštní úpravu promlčecích lhůt, která v tomto případě činí 6 měsíců. Odmítl argument, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, zejména proto, že výkon práva namítat promlčení může být shledán v rozporu s dobrými mravy, byl-li prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu, s nímž se zcela ztotožnil.
4. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Stěžovatelkou předestřená otázka, zda se na promlčecí dobu práva na náhradu újmy za průtahy v řízení vztahuje obecná tříletá promlčecí lhůta podle § 629 o. z., kterou stěžovatelka považuje za dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť její řešení plyne přímo ze zákona. Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. obsahuje ve vztahu k § 629 o. z. úpravu zvláštní, přičemž se uplatní obecné výkladové pravidlo, podle něhož obecná norma pozdější neruší dřívější speciální.
V posledku Nejvyšší soud uvedl, že k poměru mezi dotčeným ustanovením a ústavním principem rovnosti bylo již v judikatuře konstatováno, že toto ustanovení nezakládá nerovnost mezi poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu promlčení dovoluje zvláštní povaha uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí doba poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
5. Stěžovatelka zejména namítá, že délka promlčecí doby je spornou právní otázkou, kterou je třeba vyřešit a která přesahuje zájem stěžovatelky, zejména v kontextu ústavněprávních zásad uplatněných v "novém" občanském zákoníku. Podstatou sporu je disproporce promlčecí doby, která je stanovena ve prospěch státu. Při odpovědnosti státu za náhradu újmy za průtahy v řízení je pro účastníky doba pouze 6 měsíců, zatímco obecná promlčecí lhůta trvá tři roky. Stát, přestože má mít v soukromoprávních vztazích rovné postavení s kterýmkoli z účastníků právního vztahu, však svou odpovědnost za nemajetkovou újmu omezuje promlčecí dobou. Taková právní úprava a její použití je podle stěžovatelky v rozporu s Listinou. Občanský zákoník byl schválen a nabyl účinnosti až po účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., jde tak o nepřímou novelizaci tohoto předpisu. V občanském zákoníku je problematika promlčecí lhůty řešena komplexně pro všechny soukromoprávní vztahy. Kdyby zákonodárce chtěl potvrdit, že by měla být promlčecí doba vůči státu pouze půlroční, pak to mohl udělat výslovně. Na promlčecí době podle zákona č. 82/1998 Sb. nic zvláštního není, pročež se mělo uplatnit pravidlo lex posterior derogat legi priori.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka polemizuje s názorem obecných soudů o vztahu speciality (tj. s uplatněním maximy lex generali non derogat legi speciali) mezi zákonem č. 82/1998 Sb. a občanským zákoníkem. Především Nejvyšší soud však tento vztah srozumitelně vysvětlil. Stěžovatelčina námitka, že se uplatní pravidlo, podle něhož pozdější zákon ruší zákon dřívější, ostatně není v ústavní stížnosti ničím odůvodněna; jde toliko o stěžovatelčin názor. Nejen z odůvodnění napadených rozhodnutí, ale i z předmětů právních úprav obou zákonů, logiky věci a obecně přijímaných výkladových pravidel, přitom jednoznačně plyne ústavní souladnost soudy zastávaného názoru. Skutečnost, že jde o lhůtu kratší, než je obecná tříletá promlčecí lhůta (což stěžovatelce v tomto případě pochopitelně nesvědčí), a že v jiné věci za odlišných skutkových okolností shledal Ústavní soud tuto lhůtu "na hraně ústavnosti", na tom ničeho nemění. Ústavní soud proto ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip, v. r. předseda senátu