USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně LS ROYAL Mariánské Lázně a. s., IČO 49790731, se sídlem v Mariánských Lázních, Lesní 345/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 111 875 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 195/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 35 Co 243/2021-59, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se před soudy obou stupňů po žalované domáhala náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“) způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení vedených u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 6/2015 a pod sp. zn. 19 Ec 22/2012. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j.
26 C 195/2020-46, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok II). Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 14. 9. 2021, č. j. 35 Co 243/2021-59, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka, zda se na promlčecí dobu nároku na náhradu újmy za průtahy v řízení vztahuje obecná tříletá promlčecí doba podle § 629 zákona č. 82/1992 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), kterou považuje dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, nemůže založit podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání, neboť její řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29.
7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014 či ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1115/2018). Ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk je ve vztahu k § 629 o. z. úpravou speciální, a to podle § 26 OdpŠk (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15), a zároveň úpravou komplexní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017). V takovém případě pak platí obecné výkladové pravidlo, podle něhož obecná norma pozdější neruší dřívější speciální ustanovení (lex posterior generalis non derogat legi priori speciali); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3753/2020, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 2145/21, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2732/08, nebo nález Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 1931, publikovaný pod č. 9431/1931 Bohuslavovy sbírky nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Co se týče dovolatelkou namítaného rozporu délky promlčecí lhůty podle uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem, pak je třeba uvést, že ústavní konformitou § 32 odst. 3 OdpŠk se opakovaně zabýval jak Nejvyšší soud, tak především Ústavní soud, jenž shledal, že „sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14.
9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2781/12, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2796/12, ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 856/16, ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 903/12, ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2380/11, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10).
Taktéž ke vztahu mezi dotčeným ustanovením a ústavně zakotveným principem rovnosti bylo již v judikatuře konstatováno, že toto ustanovení nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 343/2013, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 7.
10. 2014, sp. zn. I. ÚS 632/14). Konečně lze poukázat na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3265/2021, v němž se dovolací soud zabýval téměř totožnými dovolacími námitkami, přičemž uzavřel, že se „žalobce … rovněž mýlí v přesvědčení, že povinnost státu nahradit újmu způsobenou výkonem veřejné moci je povinností soukromoprávní…. Již proto nemůže dojít k tomu, že by si stát, slovy žalobce, dopřával řízky a jiným poskytoval jen suchý chleba, neboť zde žalobce směšuje dvě situace, které se od sebe zřetelně odlišují (stát jako škůdce výkonem veřejné moci a stát jako osoba soukromého práva).“ Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.