USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce
Povodí Ohře, státní podnik, identifikační číslo osoby 70889988, se sídlem v
Chomutově, Bezručova 4219, proti žalované MVE Pod Mostem s. r. o.,
identifikační číslo osoby 01746324, se sídlem v Kladně, Slánská 681, o
zaplacení 194 277,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 22 C
69/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7.
2020, č. j. 19 Co 129/2020-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 194 277,60 Kč jako náhrady za
omezení vlastnického práva spočívajícího v umístění vodního díla - jezu, které
bylo vybudováno na pozemku par. č. 129/72 v katastrálním území Benešov nad
Ploučnicí (v korytě vodního toku) před 1. 1. 2002, a jenž je ve vlastnictví
žalované. Žalobce svůj nárok opřel o § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o
změně některých zákonů (vodní zákon – dále též jen „VZ“). Žalovaná se žalobou nesouhlasila; legální omezení vlastnického práva žalobce v
její prospěch nastalo na základě § 50 písm. c) VZ, a žalobce tak mohl svůj
nárok uplatnit ke dni účinnosti tohoto zákona, tedy k 1. 1. 2002. Proto vznesla
námitku promlčení. Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 22 C 69/2018-135, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka promlčení je důvodná. Ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona je součástí tohoto předpisu ode dne
nabytí jeho účinnosti a týká se pouze pozemků, na nichž se nacházejí koryta
vodních toků; naproti tomu § 59a vodního zákona byl přidán až s účinností od 1. 1. 2014 a týká se všech ostatních pozemků. Tento právní závěr vyplývá i z
důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., kterým byl § 59a začleněn do vodního
zákona. „Mezi těmito ustanoveními je tak vztah speciality“. Zároveň jde v obou
případech o nucené omezení vlastnického práva, za které by měla být poskytnuta
náhrada. I když jen § 59a nárok na náhradu upravuje výslovně, náhrady za
omezení podle § 50 písm. c) se může vlastník pozemku domáhat na základě čl. 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod („Listina”). Žalobce se mohl domáhat
svého nároku již od účinnosti vodního zákona, avšak nárok neuplatnil a ten je
již promlčen (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“). Ustanovení § 59a vodního zákona jednou uplynulou promlčecí lhůtu neprodlužuje. Odkaz žalobce na jiné rozsudky obecných soudů nelze není významný. Krajský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 9. 7. 2020, č. j. 19 Co 129/2020-167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. K ustanovení
§ 50 a § 59a) vodního zákona uvedl, že tato dvě ustanovení nadále vedle sebe
mohou obstát, a to proto, že § 50 dopadal na omezenou skupinu vlastníků
pozemků, tedy pouze na ty vlastníky, na jejichž pozemcích se nacházejí koryta
vodních toků. Tímto ustanovením pod písm. c) tedy došlo k legalizaci vodních
děl na pozemcích v korytě vodního toku a znamenalo to, že již ke dni 1. 1. 2002
vznikl podle tohoto předpisu také nárok žalobce jakožto vlastníka pozemku, na
němž se nachází koryto vodního toku, na poskytnutí náhrady (čl. 11 odst. 4
Listiny) za omezení jeho vlastnického práva. To ostatně akcentoval i žalovaným
a soudem prvého stupně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
5820/2016. Novela vodního zákona provedená zákonem č. 303/2013 Sb.
v § 59a pamatovala na
jiné (další) případy dosud zákonem neupravené, tedy legalizovala vodní díla
vybudovaná na všech dalších pozemcích, tedy na pozemcích, na nichž se nenachází
koryta vodních toků. Je logický argument žalovaného, že pokud již k 1. 1. 2002
byla legalizována existence vodních děl na pozemcích v korytě vodních toků, a
tedy tímto byla založena povinnost vlastníka pozemků, na nichž se nachází
koryta vodních toků, strpět umístění vodního díla zbudovaného před 1. 1. 2002,
pak žádný rozumný důvod odvolací soud neshledává v tom, aby tutéž povinnost již
jednou v zákoně zakotvenou a představující zákonné omezení vlastnického práva
jen některých vlastníků pozemků (těch, na nichž se nachází koryta vodních toků)
bylo třeba znova upravit v tomtéž rozsahu v § 59a přijatém později. Nelze
uvažovat o tom, že úpravou § 59a VZ jako speciálního je již vyloučen dopad §
50 písm. c) do poměrů účastníků. Obě ustanovení upravují odlišné případy, což
dokládá i důvodová zpráva k zákonu č. 303/2013 Sb., která odůvodňuje úpravou §
59a povinnost vlastníků rozšířit na všechna vodní díla (tedy rozuměj i na
vodní díla umístěná na jiných pozemcích, než na těch, na nichž se nacházejí
koryta vodních toků). Odvolací soud proto nemůže akceptovat námitku žalobkyně,
že teprve přijetím § 59a počala běžet žalobkyni promlčecí lhůta, resp. až po
uplynutí 24 měsíců stanovených zákonem pro dohodu vlastníků pozemků a vlastníků
staveb. Pokud jde o článek LV přechodných ustanovení zákona č. 303/2013 Sb.,
ten na poměry žalobce nedopadá a jeho přijetím se žalobci neotevřela možnost
požadovat po žalované náhradu za omezení vlastnického práva, tedy nevzniklo mu
nově právo na náhradu podle § 59a novely zákona. Odvolací soud uzavřel, že
nárok žalobce se promlčel v obecné tříleté lhůtě, tedy ke 2. 1. 2005. Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel”) dovolání. V dané věci
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva „zda došlo
k promlčení nároku žalobce uplynutím obecné tříleté promlčecí lhůty dle
ustanovení § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, či zdali počala
běžet promlčecí lhůta přijetím ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb. o
vodách, resp., až po uplynutí 24 měsíců stanovených zákonem pro dohodu
vlastníků pozemků a vlastníků staveb.” Dovolatel uvádí, že tato otázka nebyla
dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena; to zakládá přípustnost dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle dovolatele na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatel má za to, že jeho nárok promlčen není. V případě obou
ustanovení se uplatní zásada lex posterior derogat priori, protože obě
ustanovení upravují totožné právní vztahy stejným způsobem, tedy že § 59a
vodního zákona v sobě zahrnuje obsah ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona. Má za to, že § 59a zákona o vodách stanovuje novou promlčecí dobu, jejíž běh
započal 2. 1. 2016, a to s ohledem na zásadu lex posterior derogat priori. Tomuto odpovídá i znění přechodného ustanovení v čl. LV zákona č. 303/2013 Sb.,
které mezi vlastníky pozemků nerozlišuje.
Ustanovení § 59a stanovuje novou
promlčecí dobu pro všechny nároky a zároveň zohlednil dosud nejednoznačné
plynutí promlčecí lhůty podle předchozí právní úpravy. Navrhuje rozsudek
odvolacího soudu zrušit. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle žalobce založena tím, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, a to promlčení práva na náhradu za umístění vodního díla
v korytě vodního toku podle § 50 písm. c) vodního zákona. Tuto otázku však
Nejvyšší soud již vyřešil a rozhodnutí odvolacího soudu je s judikaturou
dovolacího soudu v souladu (byť jde o rozhodnutí, které ani odvolací soud, ani
dovolatel nemohli v době rozhodnutí odvolacího soudu znát).
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že obě výše citovaná
ustanovení vodního zákona [§ 59a i § 50 odst. c)] zakládají existenci zákonného
věcného břemene. V obou případech vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost
nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou
(jednorázové) kompenzace – v případě § 59a tak zákon stanoví výslovně (znovu
viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3553/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo
3631/2019), v případě § 50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického
práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).
V rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019, Nejvyšší soud uvedl:
„Zatímco dispozice právních norem obsažených v citovaných ustanoveních vodního
zákona je – jak vyplývá z výše uvedeného – shodná, hypotéza daných norem se
zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy
omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě
vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a své účinky vztahuje obecně na
všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh
situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí).
Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná
před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy
nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před
1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona
(tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami
je dán vztah speciality [§ 50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§ 59a
vodního zákona). Ostatně, správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové
zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., podle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit,
aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na
všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a vodního zákona je
tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných
břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona.“
K otázce promlčení následně Nejvyšší soud uzavřel, že „rozhodnutí odvolacího
soudu (i soudu prvního stupně) je pak v důsledku toho nesprávné i v posouzení
otázky promlčení, neboť ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického
práva, vyplývajícího z § 50 písm. c) vodního zákona ve spojení s čl. 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k
1. 1. 2002 (k tomu srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).“
Z citovaného rozhodnutí se jasně podává, že na základě pravidla „lex generalis
non derogat legi priori speciali“ (obecný zákon neruší dřívější speciální
zákon, viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS
2732/08), se § 59a vodního zákona nijak nedotkl ustanovení § 50 písm. c)
vodního zákona. Lze tak uzavřít, že tříletá promlčecí lhůta (§ 101 obč. zák.) k
uplatnění nároku vlastníka pozemku, na kterém se nachází koryto vodního toku,
ve kterém je umístěno vodní dílo, které je vlastník pozemku povinen trpět na
základě zákonného věcného břemene [§ 50 písm. c) vodního zákona], začala běžet
dnem účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002, a uplynula 1. 1. 2005.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst.
1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu