Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BEDRIFT, a. s., sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Vladimírem Hrbkem, advokátem, sídlem Grafická 3365/3a, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 23 Cdo 775/2024-103, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2023 č. j. 4 Cmo 85/2023-86 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2023 č. j. 41 Cm 24/2022-57, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CASHDIRECT INC., sídlem Trust Company Complex, Ajeltake Road, Ajeltake Island, Majuro, Republika Marshallovy ostrovy, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručeného čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se s odkazem na § 31 písm. b), c), e) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), domáhala u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zrušení rozhodčího nálezu ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. RSP 252/2020, vydaným Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, jímž bylo určeno, že dvě konkretizované smlouvy jsou platné. Po provedeném dokazování dospěl městský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že neshledal ani jeden z důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle uvedených ustanovení zákona o rozhodčím řízení.
3. Na základě stěžovatelčina odvolání přezkoumal Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, přičemž dospěl k závěru, že skutková zjištění jsou správná, pouze je mírně doplnil o skutečnosti, které zjistil opakováním některých důkazů, a protože uvedený rozsudek shledal věcně správným, napadeným rozsudkem ho potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda je soud oprávněn zrušit rozhodčí nález v případě, že nález byl vydán ve věci, o jejímž předmětu nebylo možno uzavřít mezi účastníky smír a na jejímž projednání nebyl dán naléhavý právní zájem. Tvrdila, že nastalé skutečnosti způsobily neplatnost rozhodčí doložky pro nemožnost uzavřít smír ohledně již neexistujícího podílu ve vlastnictví třetí osoby, která doložku neuzavřela, a tvrdila, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť soudy svým postupem legalizovaly a legitimizovaly rozhodčí nález, který lze označit jako nesmyslný a nevykonatelný.
Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť zjistil, že dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda je soud oprávněn zrušit rozhodčí nález v případě, že byl vydán ve věci, o jejímž předmětu nebylo možno uzavřít mezi účastníky smír, neboť takovou otázku odvolací vrchní soud neřešil, protože s touto námitkou přišla stěžovatelka poprvé až v dovolání. V průběhu řízení před soudy nižších stupňů tvrdila pouze skutečnosti a namítala důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b), c), e) a f) zákona o rozhodčím řízení.
Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na posouzení otázky, zda je soud oprávněn zrušit rozhodčí nález v případě, že byl vydán ve věci, na jejímž projednání nebyl dán naléhavý právní zájem. Vrchní soud však své rozhodnutí nezaložil na závěru, že by na určení požadovaném v rozhodčím řízení nebyl dán naléhavý právní zájem, ale na závěru, že otázku, zda ve věci vedené v rozhodčím řízení (ne)byl dán naléhavý právní zájem, není v řízení o zrušení rozhodčího nálezu oprávněn přezkoumávat. Dodal také, že rozhodčím nálezem bylo rozhodováno o žalobě na určení platnosti smluv o převodu podílu, a nikoliv o žalobě na určení existence vlastnického práva.
Připomněl, že účelem institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem je umožnit ještě v jiném řízení než v řízení o výkonu rozhodnutí soudní přezkum toho, zda byly splněny základní podmínky pro projednání a rozhodnutí věci rozhodci, tedy základní podmínky pro to, aby bylo suspendováno ústavní právo domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu. Nejvyšší soud nesdílel ani názor stěžovatelky, že výrok rozhodčího nálezu je "nesmyslný" z důvodu následného zvýšení základního kapitálu v dotčené obchodní společnosti.
5. Stěžovatelka namítá, že rozsudek vrchního soudu je zatížen vadou nepřezkoumatelnosti, jelikož vztah mezi zjištěním vrchního soudu o tom, že plná moc udělená Františku Savovi je technický padělek, a opačnými závěry, jež plynou ze znaleckého posudku (stěžovatelkou navržený důkaz), vrchní soud v řízení nijak neodůvodnil. Z rozsudku vrchního soudu nevyplývá, proč ke znaleckému posudku nepřihlédl a proč opřel své závěry o důkazy jiné. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že rozhodce i obecné soudy pochybili, pokud se spokojili s prohlášením statutárního orgánu vedlejší účastnice o tom, že plnou moc pro Františka Savova nepodepsal, resp. neprovedli ex officio jeho výslech a stěžovatelce bylo odepřeno právo klást mu otázky. Tím došlo dle stěžovatelky k porušení limitů zásady volného hodnocení důkazů.
6. František Savov byl stěžovatelkou zmocněn k zastupování v rozsahu všech hmotněprávních i procesněprávních jednání definovaných v plné moci, tedy i k obstarání záležitostí týkajících se hájení práv stěžovatelky v souvislosti s rozhodčím řízením. Učiní-li Ústavní soud závěr o pravosti jeho plné moci, je třeba rovněž učinit i závěr, že František Savov byl oprávněn zmocnit advokáta ke zpětvzetí žaloby a k zastupování vedlejší účastnice v rozhodčím řízení.
7. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla v minulosti u městského soudu vedena dvě řízení s naprosto identickou situací, do nich vstoupil advokát (zmocněn Františkem Savovem) jako zástupce vedlejší účastnice a podal zpětvzetí žaloby, načež byla obě řízení zastavena. Stěžovatelka je přesvědčena, že je neakceptovatelné a odporující právu na spravedlivý proces, aby ve třech naprosto shodných věcech za účasti těch samých účastníků dospěly soudy ke zcela protichůdným závěrům.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.
10. Ústavní soud ustáleně judikuje, že volba rozhodčího řízení neznamená vzdání se právní ochrany [nález ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1794/10
(N 118/70 SbNU 55)]. To však nelze vykládat tak, že by procesní garance musely být na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření výhod, resp. praktické využitelnosti rozhodčího řízení. Přezkum rozhodčího nálezu obecnými soudy podle § 31 zákona o rozhodčím řízení se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce, dodržení významných procesních práv účastníků rozhodčího řízení, vady spočívající v tzv. opomenutých důkazech [srov. např. nález ze dne 16. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 1851/19
(N 149/95 SbNU 298)] či libovůle [usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3636/13
(U 14/83 SbNU 911)]. Co však je vyloučeno z přezkumu obecnými soudy, je věcná správnost po stránce hmotněprávní [např. nález ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07
(N 37/60 SbNU 441)]. Důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu nemohou být ani vady odůvodnění, stejně jako neposkytnutí poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, že obě strany měly možnost se k věci dostatečně vyjádřit, vzájemně byly seznámeny se svými stanovisky a mohly na ně adekvátně reagovat [srov. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3718/16
(U 4/84 SbNU 653)].
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila stejné námitky jako v řízení před obecnými soudy. Z její argumentace je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a vyvození skutkových závěrů obecnými soudy. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces (na soudní ochranu), nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší.
Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ke konkrétním stěžovatelčiným námitkám ohledně zastupování na základě plné moci lze příkladmo odkázat na bod 9. odůvodnění rozsudku městského soudu a bod 24.
a 25. odůvodnění rozsudku vrchního soudu, k námitce podjatosti viz bod 14. odůvodnění rozsudku městského soudu a vyhodnocení v bodě 26. odůvodnění rozsudku vrchního soudu.
12. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy svá rozhodnutí podrobně odůvodnily také ohledně dalších námitek, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Obecné soudy přitom podstatu stěžovatelčiných argumentů nijak nepominuly. Napadená rozhodnutí naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí plynoucí z ústavního pořádku, přičemž Ústavní soud neshledává, že by napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s pravidly řádného procesu.
13. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudky vrchního soudu a městského soudu, považuje za ústavně konformní výraz jejich nezávislého rozhodování, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky obecnými soudy, zjištěno nebylo.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu