Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2021 č. j. 8 Tvo 10/2021-1010, Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2021 sp. zn. 1 Ntm 5/2021, Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2021 sp. zn. 13 Tmo 13/2021-52 a Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. dubna 2021 č. j. 0 Ntm 2401/2021-42, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1853/21
.
1. Dne 2. 6. 2021 přijal v této věci Nejvyšší soud usnesení č. j. 8 8 Tvo 10/2021-1010 v řízení, v němž jako předsedkyně senátu 8 Tvo zasedala a rozhodovala manželka soudce prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., soudkyně Nejvyššího soudu JUDr. Milada Šámalová.
2. Vzhledem k tomu, že by - jak soudce Pavel Šámal uvádí ve svém přípisu ze dne 10. 8. 2021 - s ohledem na tuto skutečnost mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předložil spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina").
4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala ke shora uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí napadeného rozhodnutí tohoto účastníka řízení o předmětné ústavní stížnosti, proto III. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2021 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 1853/21
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu
6. Stěžovatel namítá, že původní rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby vydal místně nepříslušný soud, což činí nezákonnými i všechna následná vazební rozhodnutí. Za nesprávný považuje stěžovatel závěr soudů, že místní příslušnost byla dána místem spáchání trestné činnosti. Dále stěžovatel namítá, že soudy nesprávně aplikovaly § 47 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, z nějž dovodily, že o vazbě stěžovatele není nutné rozhodovat každé tři měsíce. Kromě toho, že takový výklad odporuje systematice trestních předpisů, snižuje oproti dospělým obviněným standard ochrany práv mladistvých obviněných, což odporuje smyslu zvláštní právní úpravy ve věcech mladistvých. Krajský soud (jako soud stížnostní) se vůbec s uvedenými námitkami nevypořádal. Vzhledem k tomu, že uplynula lhůta pro možné držení stěžovatele ve vazbě, je irelevantní závěr Nejvyššího soudu o zákonnosti následného rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě v hlavním líčení. Vrchní soud měl sám nařídit veřejné zasedání, aby prověřil stěžovatelova důvodná tvrzení o porušení jeho ústavních práv.
7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že s ohledem na závěry nálezu ze dne 22. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 677/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým bylo vyhověno stěžovatelově ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů o jeho vzetí do vazby, je i další držení stěžovatele ve vazbě neústavní. Tím pádem soudy napadenými rozhodnutími porušily stěžovatelova ústavní práva. To vyplývá i z nálezu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 458/2000 (N 180/20 SbNU 263).
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu nesplňuje podmínku subsidiarity v materiálním smyslu (viz např. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 3215/15
nebo nález ze dne 8. 4. 2021
sp. zn. IV. ÚS 3418/18
). Stěžovatel totiž proti usnesení okresního soudu podal toliko tzv. blanketní stížnost, kterou však v přiměřené lhůtě nedoplnil, jak vyplývá ze spisu okresního soudu sp. zn. 0 Ntm 2401/2021. Usnesení okresního soudu bylo vyhlášeno dne 15. 4. 2021. Jeho písemné znění bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 22. 4. 2021 a stěžovateli dne 28. 4. 2021. Krajský soud rozhodl o podané stížnosti v neveřejném zasedání dne 11. 5. 2021. Podle Ústavního soudu je tak zřejmé, že stěžovatel měl dostatek času na uplatnění (resp. zopakování) námitek, kterými se proti trvání vazby ohrazoval již v předchozích fázích řízení.
Skutečnost, že podal neodůvodněnou stížnost, není důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost lze v trestním řízení podat i bez uvedení důvodů a stížnostní orgán přezkoumá správnost napadeného rozhodnutí i v takovém případě, jak ostatně provedl krajský soud. V takové situaci však je zpravidla namístě odmítnout ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, neboť Ústavní soud nemůže zásadně obecným soudům vytknout, že se dostatečně nezabývaly námitkami, které v řízení před nimi nebyly kvalifikovaně uplatněny.
Právě taková situace nastala v řízení před krajským soudem. Jeho rozhodnutí tak Ústavní soud nemůže nic vytknout.
11. Toliko pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že se neztotožňuje se stěžovatelovou základní námitkou o porušení práva na zákonného soudce, opírající se mimo jiné o závěry shora uvedeného nálezu sp. zn. III. ÚS 458/2000
. Z tohoto rozhodnutí nevyplývá, že by jakékoliv pochybení orgánů činných v trestním řízení při vzetí obviněného do vazby nebylo možné později napravit. Uvedeným nálezem Ústavní soud řešil situaci, v níž bylo zrušení rozhodnutí o vzetí do vazby opřeno o nedostatečné a nekonkrétní odůvodnění soudního rozhodnutí. Následné rozhodnutí pak na tytéž důvody odkázalo. V takové situaci neviděl Ústavní soud jinou možnost než zrušit i následné rozhodnutí o trvání vazby. Ve stěžovatelově případě je však situace jiná. Rozhodnutí o jeho vzetí do vazby bylo zrušeno z důvodu porušení práva na zákonného soudce, neboť o vazbě rozhodoval obvodní soud namísto okresního soudu (důvody vazby se nález sp. zn. IV. ÚS 677/21
s ohledem na zásadu minimalizace zásahu do rozhodování obecných soudů nezabýval). Nové rozhodnutí o trvání vazby bylo však vydáno okresním soudem, a tedy zjevně netrpí stejným nedostatkem porušujícím čl. 38 odst. 1 Listiny.
12. Jde-li o napadená rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu, jimiž byla podle § 47 odst. 1 a 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže prodloužena stěžovatelova vazba o dalších šest měsíců, ani v nich Ústavní soud neshledal žádný ústavněprávní deficit. V první řadě je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že neinformování stěžovatele vrchním soudem o vedení řízení o prodloužení vazby je toliko procesním pochybením, neboť stěžovatel neměl v dané situaci právo být znovu vyslechnut soudcem (byl vyslechnut dne 15. 4. 2021) a vrchní soud nepovažoval jeho slyšení za nutné. V procesním postupu vrchního soudu tak nelze již jen z tohoto důvodu spatřovat porušení ústavních práv stěžovatele.
13. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je však podstatnější skutečností to, že rozhodnutí vrchního soudu nelze považovat za rozhodnutí o vazbě v materiálním smyslu, neboť v jeho důsledku nebyla omezena stěžovatelova osobní svoboda. Stěžovatel byl zadržen dne 20. 11. 2020, pročež omezení jeho osobní svobody vazbou mohlo podle § 47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže trvat toliko 6 měsíců, nedošlo-li by v mezidobí k rozhodnutí o prodloužení vazby. Takové rozhodnutí sice vrchní soud vydal, avšak stěžovatelova vazba skončila dne 20.
5. 2021 (tedy přesně 6 měsíců od stěžovatelova zadržení), neboť dne 21. 5. 2021 v 00:00 hod. nastoupil podle rozhodnutí Nejvyššího soudu k výkonu trestního opatření (na základě schválení dohody o vině a trestu). Prodloužení vazby napadeným rozhodnutím vrchního soudu se tak ve stěžovatelově právní sféře nikterak neprojevilo, a nepředstavuje tedy rozhodnutí, jímž by mohlo dojít k porušení stěžovatelových základních práv a svobod podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jde přitom (z hlediska zásahu do základních práv a svobod) kvalitativně o jinou situaci než je přezkum rozhodnutí o vazbě, z níž byl již obviněný propuštěn [viz stanovisko pléna ze dne 6.
5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673)], neboť v takovém případě k zásahu do základních práv a svobod rozhodnutím soudu reálně došlo, a i když takový zásah již netrvá, je třeba přezkoumat jeho ústavní konformitu (např. pro účely odškodnění za nezákonnou vazbu podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Rozhodnutím vrchního soudu a Nejvyššího soudu však k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele nedošlo.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na ustanovení 62 odst. 3 téhož zákona, jež vyjadřuje zásadu, dle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se ustanovení odstavce čtvrtého interpretuje restriktivně.
Ústavní soud tak přiznává náhradu nákladů řízení tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ, kupř. kdy náhrada nákladů řízení plní funkci sankce vůči účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, jeví-li se podle okolností případu spravedlivým, aby nesl náklady, které jinému účastníku vznikly. Ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, což představuje procesní neúspěch stěžovatele; výsledek řízení tudíž brání užití § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
16. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 4 ve spojení s § 10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021 č. j. IV. ÚS 1853/21-25
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu