Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Hobzou, advokátem, sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti příkazu k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 5. 2023 sp. zn. 0 Nt 19017/2023 a příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 5. 2023 sp. zn. 0 Nt 19018/2023, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") vydal napadené příkazy za účelem prohlídky mj. bytové jednotky a garáže ve vlastnictví stěžovatele. Napadené příkazy se vztahovaly i na prohlídku rodinného domu jiné fyzické osoby a dále skladových a jiných prostor a dodávkového vozidla ve vlastnictví obchodní společnosti X, jejímž jednatelem je stěžovatel. Tyto osoby však proti vydaným příkazům ústavní stížnost nepodaly.
3. Obvodní soud napadené příkazy odůvodnil tím, že probíhá prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že mohlo dojít ke spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se měl dopustit i stěžovatel. Stěžovatel byl společně s dalšími osobami podezřelý z uvedeného zločinu, kterého se měli dopustit tím, že za zdaňovací období září 2017 až prosinec 2019, leden až březen a květen až prosinec 2020 a leden 2021 až září 2022 v úmyslu snížit daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty u společnosti X deklarovali dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie, přestože si byli vědomi toho, že transakce neproběhly a zboží nebylo společnostem dodáno. V daňových přiznáních v této souvislosti neoprávněně uplatnili odpočet daně z přidané hodnoty, čímž mělo dojít ke zkrácení daně v celkové výši nejméně 15 198 490 Kč.
4. Ke splnění podmínek nařízení domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, a jejich provedení obvodní soud nejprve shrnul relevantní zákonná ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), (§ 18; § 66; § 78 odst. 1 a 5; § 79 odst. 1; § 83; § 85 odst. 1, 2, 3 a 4; § 85a). Následně popsal, že z činnosti policejního orgánu bylo zjištěno propojení mezi společnostmi a fyzickými osobami zapojenými do prověřované trestné činnosti a že aktivitu směřující ke snížení daňové povinnosti zastřešuje společnost X. Bylo možné uzavřít, že se v bydlišti podezřelých nacházejí věci podstatné pro trestní řízení. Získané důkazní prostředky mohly podpořit nebo vyvrátit dosavadní podezření. Prohlídky splňovaly znaky neodkladného účinku podle § 160 odst. 4, věty první, trestního řádu, neboť zajištění věcí mohlo mít zásadní vliv pro objasnění věci a případné zahájení trestního stíhání konkrétních osob. Policejní orgán neměl jinou možnost, jak ověřit, zda se v daných prostorách skutečně nachází věci důležité pro trestní řízení. Zároveň existovala důvodná obava, že by požadované věci nemusely být pro účely konání hlavního líčení k dispozici, jelikož by mohlo dojít k jejich účelovému znehodnocení či likvidaci. Uvedené skutečnosti podle obvodního soudu ospravedlňovaly zásah do soukromí dotčených osob a navrhovaný postup nevybočuje ze zákonných mezí.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve popisuje dosavadní průběh trestního řízení, přičemž zmiňuje, že v době jejího podání nedošlo k obvinění žádné z osob dotčených napadenými příkazy. U společnosti X nadto probíhaly rozsáhlé daňové kontroly vztahující se k některým měsícům, ve kterých mělo k daňovému podvodu dojít. Při těchto kontrolách stěžovatel jako jednatel společnosti spolupracoval a bylo provedeno podrobné dokazování. Výsledkem daňových kontrol bylo uznání nároků na odpočet daně.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že skutek tak, jak je popsán v napadených příkazech, nemohl vůbec vést ke zkrácení daňové povinnosti a spáchání trestného činu. Tento svůj názor dovozuje ze znění § 6, § 72, § 73 a § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, potažmo čl. 139 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty. V této souvislosti vysvětluje princip neutrality daně z přidané hodnoty v případě dodání zboží do jiného členského státu a postup při uplatňování nároku na odpočet daně, a to i na názorných příkladech. Stěžovatel uzavřel, že systém DPH neumožňuje v případech vykazováním fiktivních dodání zboží do jiného členského státu sám o sobě zkrátit daňové povinnosti. Do daňových povinností vstupuje pouze uplatněný nárok na odpočet daně z přijatých tuzemských plnění, případně nárok na odpočet daně z pořízení zboží z jiného členského státu.
7. Výklad a popis skutku předestřený obvodním soudem je podle stěžovatele nesprávný, v rozporu se systémem daně z přidané hodnoty a prakticky nemožný. V důsledku toho jsou napadené příkazy nezákonné, neboť skutek, který je v příkazech popsán, fakticky nemohl nastat a zapříčinit naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 240 trestního zákoníku. Jiný závěr by umožňoval, aby orgány činné v trestním řízení prováděly domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků i v případech, kdy je objektivně nemožné trestný čin spáchat.
8. Obvodnímu soudu dále vytýká nedostatek odůvodnění napadených příkazů. O tom, že k žádnému trestnému činu nedošlo, svědčí i závěry Odvolacího finančního ředitelství, které však orgány činné v trestním řízení nereflektovaly.
9. Stěžovatel dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu a v ní obsažené podmínky, za kterých je možné domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor a pozemků provést, tj. náležité odůvodnění, neodkladnost a neopakovatelnost a konkretizace hledaných důkazů [nález ze dne 22. 05. 1997
sp. zn. III. ÚS 287/96
(N 62/8 SbNU 119), nález ze dne 14. 11. 2012
sp. zn. IV. ÚS 2227/12
(N 189/67 SbNU 271), nález ze dne 7. 5. 2014
sp. zn. Pl. ÚS 47/13
(N 76/73 SbNU 351)]. Podle stěžovatele minimálně dvě podmínky splněny nebyly, neboť jsou napadené příkazy odůvodněny popisem skutku, který nemohl vést ke spáchání trestného činu. Nešlo ani o neodkladné a neopakovatelné úkony, neboť z daňových kontrol je patrné, že stěžovatel i společnost X spolupracovali při provádění dokazování, a dokonce uhradili původně dodatečně stanovenou daň z přidané hodnoty.
10. Stěžovatel nebyl trestně stíhán ani odsouzen a u společnosti X nejsou evidovány žádné nedoplatky. Odůvodnění napadených příkazů je založeno na pouhých spekulacích. Zásah do práva na nedotknutelnost obydlí proto bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení nepřiměřené.
11. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady k řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
12. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, podle kterých je jakýkoli jeho zásah do přípravného řízení, tj. probíhajícího pravomocně neskončeného trestního řízení, možný pouze ve zcela výjimečných případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež může založit vady dosahující ústavněprávní intenzity, které nelze ani v následujících fázích trestního řízení odstranit či zhojit (srov. např. usnesení ze dne 6. 6. 2023
sp. zn. III. ÚS 1135/23
, usnesení ze dne 5. 9. 2023
sp. zn. IV. ÚS 2133/23
, usnesení ze dne 28. 8. 2012
sp. zn. I. ÚS 2532/12
nebo ze dne 16. 3. 2006
sp. zn. III. ÚS 674/05
).
13. Problematikou domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud opakovaně zabýval. Provedení prohlídky musí projít přes tzv. třístupňovou kontrolu policejního orgánu, státního zástupce a soudu [viz nález ze dne 7. 5. 2014
sp. zn. Pl. ÚS 47/13
(N 76/73 SbNU 351)], jejímž výsledkem je případné vydání příkazu. Soudy jsou povinny přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých skutkových a právních okolností lze dovodit důvodnost podezření ze spáchání trestného činu, přiměřenost provedení prohlídky a její nezbytnost [srov. nález ze dne 28. 11. 2013
sp. zn. I. ÚS 2787/13
(N 205/71 SbNU 417)]. Ústavní požadavek na odůvodnění písemného příkazu k prohlídce přitom není splněn pouhým uvedením odkazu na použitelná zákonná ustanovení či jejich citací [srov. nález ze dne 28. 4. 2009
sp. zn. I. ÚS 536/06
(N 100/53 SbNU 263)].
14. Nelze však odhlédnout od toho, že soud je při vydávání příkazu k prohlídce obvykle omezen časovým hlediskem běžícího trestního řízení [srov. nález ze dne 16. 5. 2012
sp. zn. I. ÚS 515/12
(N 106/65 SbNU 451)] a stručností či neúplností informací, jejichž ověřitelnost je v dané fázi omezená [srov. nález ze dne 14. 11. 2012
sp. zn. IV. ÚS 2227/12
(N 189/67 SbNU 271)]. Nadměrná formalizace počáteční etapy vyšetřování může neúměrně komplikovat postup a dosažení cíle trestního řízení, a proto absence podrobného odůvodnění bez dalšího neznamená, že by takové rozhodnutí bylo vadné, lze-li při jeho následné kontrole a po zvážení všech souvislostí ověřit naplnění zákonných důvodů pro nařízení daného úkonu [srov. nález ze dne 24. 7. 2013
sp. zn. I. ÚS 4183/12
(N 131/70 SbNU 211)]. Na vydávané příkazy k prohlídkám tedy nejsou kladeny takové nároky jako na jiná soudní rozhodnutí, neboť tím by byl často popřen smysl daného úkonu (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2020
sp. zn. IV. ÚS 1263/19
).
15. Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal, že napadené příkazy ve světle výše uvedených východisek obstojí. Předně je v nich dostatečně konkrétně vymezeno, v jakých prostorách mají prohlídky proběhnout. Zároveň je patrné, že tyto prostory byly identifikovány proto, že se v nich mohou nacházet věci podstatné pro trestní řízení (listiny, datové nosiče, výpočetní technika, mobilní telefony a další), neboť existuje propojení mezi prověřovanými společnostmi a fyzickými osobami včetně stěžovatele.
16. Popis skutku je sice poměrně obecný, v době nařízení prohlídek se nicméně trestní řízení nacházelo v počáteční fázi prověřování, ve které orgány činné v trestním řízení teprve získávají bližší poznatky o trestné činnosti. Na popis skutku proto nelze klást stejné nároky jako v případě obžaloby, či dokonce odsuzujícího rozsudku. Podstatné je, že je z příkazů patrné, jakým mechanismem, v jakém období a k jaké trestné činnosti mělo docházet. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho úkolem v průběhu trestního řízení není přezkoumávat, zda popsaným jednáním mohlo k trestnému činu dojít, a to právě proto, že toto vymezení se může měnit a upřesňovat. Z vyžádaného spisu obvodního soudu Ústavní soud nadto ověřil, že návrh na vydání napadených příkazů obsahuje podstatně podrobnější specifikaci prověřovaného jednání. Jestliže stěžovatel uvádí, že u něj byly provedeny daňové kontroly s pozitivním výsledkem, je třeba poukázat zejména na to, že se tyto kontroly týkaly pouze některých zdaňovacích období, která jsou v rámci trestního řízení prověřována. Veškeré námitky související s vymezením skutku nadto může stěžovatel uplatňovat v průběhu trestního řízení.
17. Přisvědčit dále nelze ani námitce stěžovatele, podle které v případě prohlídek nešlo o neodkladný a neopakovatelný úkon. Nesplnění této podmínky je nezávislé na míře spolupráce stěžovatele během daňových kontrol, a to i z toho důvodu, že daňová a trestní řízení jsou svým významem a intenzitou nesrovnatelná. Lze rovněž zopakovat, že daňové kontroly, na jejichž výsledky stěžovatel odkazuje, se týkaly pouze některých v trestním řízení prověřovaných zdaňovacích obdobích. Obvodní soud dostatečně srozumitelně vysvětlil, že policejní orgán nemá jak jinak ověřit, zda se v prostorách nachází věci důležité pro objasnění věci, a že by tyto věci mohly být znehodnoceny či zlikvidovány (viz bod 4 tohoto usnesení).
18. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz bod 1), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu