Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelek: 1) Blaženy Struharňanské a 2) Libuše Kováčové, zastoupených JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou se sídlem Masarykova 12, Chropyně, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 3. 2016, č.j. 8 C 182/2013-125, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V průběhu řízení soud zjistil, že žalovaný dne 1. 8. 2013 zemřel a ve věci probíhá pod sp. zn. 27 D 1089/2013 dědické řízení, které bylo pravomocně ukončeno usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 6. 2014, kdy byla určena obvyklá cena majetku zůstavitele, výše dluhů a byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví, přičemž dědičkami byly sestry zůstavitele Blažena Struharňanská a Libuše Kováčová, které jsou nyní v pozici stěžovatelek. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 3. 2015, č.j. 8 C 182/2013-55, soud rozhodl o pokračování v řízení se stěžovatelkami na straně žalované a toto rozhodnutí následně také potvrdil Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 3. 2016, č.j. 8 C 182/2013-125, byla stěžovatelkám uložena povinnost zaplatit žalobkyni, České kanceláři pojistitelů, částku ve výši 5.300,-Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, částku ve výši 1.261,-Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, částku ve výši 1.056,-Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a částku ve výši 1.261,-Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Stěžovatelkám bylo dále uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22.803,80 Kč (výrok II.).
Okresní soud se podle mínění stěžovatelek dopustil svévole, neboť interpretoval právní předpis bezdůvodně zcela v rozporu s ustálenou judikaturou, čímž vybočil z obecných principů spravedlnosti a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Stěžovatelky mají za to, že závěr soudu je v rozporu s konstantní judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu, na kterou odkazují. V této souvislosti upozorňují na to, že dovozovat fikci provozování vozidla pouze a výlučně na základě jeho evidence v Centrálním registru vozidel, i za situace, kdy byl stěžovatelem prokázán opak, nelze.
Stěžovatelky dále namítají, že soud vyslovil závěr, že žaloba je důvodná a konstatoval, že se jim nepodařilo prokázat, že vozidla nebyla pojízdná, aniž by hodnotil jednotlivé důkazy, ze kterých podle nich přitom vyplývá opak. Předmětná vozidla nebyla provozována ani ponechána na veřejně přístupné komunikaci, když byla odstavena na soukromém dvoře, přičemž při jednání soudu toto stěžovatelky dle svého mínění svědecky i listinnými důkazy jednoznačně prokázaly.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkami předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelky v obecné rovině namítají, že za situace, kdy byl stěžovatelem prokázán opak, nelze dovozovat fikci provozování vozidla pouze a výlučně na základě jeho evidence v Centrálním registru vozidel a v této souvislosti odkazují na judikaturu Ústavního soudu. S touto jejich argumentací se lze přitom ztotožnit pouze částečně. Stěžovatelkám lze přisvědčit, že takováto teze z judikatury Ústavního soudu skutečně vyplývá, nicméně na jejich případ nedopadá. Stěžovatelkami citovaný nález Ústavního soudu ze dne 31.
3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2221/2013 , byl založen na okolnostech odlišných od nyní posuzované věci, když přestože tehdejší stěžovatel relevantními důkazy prokazoval, že vozidlo nemohlo být provozováno, soud dospěl k závěru, že provozováno bylo, a to pouze na základě toho, že vozidlo bylo v rozhodném období vedeno v registru silničních vozidel. Ústavní soud k tomu uvedl, že již ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, je samozřejmě možno dovozovat, že vozidlo je provozováno a zpravidla tomu tak také bude, to nicméně pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem, resp. provozovatelem, dostatečně prokázán opak.
Obecné soudy se tak dopustí ústavně nekonformní interpretace ustanovení § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla tehdy, pokud pro úsudek, zda je či není vozidlo provozováno, pokládají za určující toliko okolnost, že v daném období bylo vedeno v příslušném registru vozidel, když ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, dovozovat, že je provozováno, sice lze, a zpravidla tomu tak bude, platí to však jen potud, pokud nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak.
Zbavení se povinnosti platit pojištění odpovědnosti přitom musí vycházet z objektivně daných skutečností a nemůže být vedeno snahou o zneužití závěrů vyslovených v judikatuře Ústavního soudu. Je proto na obecných soudech, aby na základě provedeného dokazování vyhodnotily, zda vlastník vozidla relevantně prokázal nebo neprokázal, že vozidlo neprovozoval a zda tedy je či není povinen příspěvek nepojištěných České kanceláři pojistitelů hradit. Obdobná argumentace je zároveň obsahem také dalších nálezů Ústavního soudu, na které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje (viz nález sp. zn. IV.
ÚS 31804/14 , nález sp. zn. I. ÚS 1207/15 , nález sp. zn. III. ÚS 552/15 ), stejně jako např. nálezu sp. zn. III. ÚS 2503/14 nebo nálezu sp. zn. II. ÚS 2127/14
. Jestliže se tedy chce vlastník vozidla zprostit své povinnosti hradit příspěvek České kanceláři pojistitelů, musí prokázat, že dané vozidlo v rozhodném období skutečně neprovozoval, přičemž se jedná o otázku dokazování, jejíž posouzení náleží v zásadě obecným soudům (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 520/15 ze dne 27. 4. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 26/15 ze dne 14. 5. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2435/15 ze dne 24. 11. 2015 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 967/16 ze dne 7. 6. 2016).
Na rozdíl od stěžovatelkami odkazovaných nálezů, ve kterých byla pro závěr o povinnosti stěžovatelů hradit příspěvek České kanceláři pojistitelů určující v zásadě toliko informace o evidenci vozidla v příslušném registru, aniž by se soudy blíže zabývaly tvrzením stěžovatelů o jeho neprovozování a aniž by k závěru o provozování či neprovozování vozidla dospěly na základě hodnocení stěžovateli předložených důkazů, v nyní projednávaném případě byla otázka provozování vozidel předmětem dokazování. V této souvislosti byly stěžovatelky soudem poučeny, že jsou povinny navrhnout potřebné důkazy týkající se prokázání skutečností ohledně objektivní nemožnosti provozování předmětných vozidel s tím, že pokud neprokáží tato svá tvrzení, nemohou být ve sporu úspěšné.
Byla jim tedy dána možnost v řízení prokázat, že vozidla v předmětné době provozována být nemohla, soud se tímto tvrzením stěžovatelek blíže zabýval a ve věci provedené důkazy také hodnotil. Pokud však na základě takto provedeného dokazování dospěl Okresní soud v Kroměříži k závěru, že stěžovatelkám se jejich tvrzení ohledně neprovozování vozidel prokázat nepodařilo, což také přiměřeně zdůvodnil, Ústavnímu soudu nepřísluší takto učiněný závěr obecného soudu jakkoliv přehodnocovat. Kromě již naznačených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti souběžně dána též bagatelností částky 8.878,-Kč, která byla předmětem civilního řízení.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska není obecně schopen založit porušení základních práv a svobod. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato tvrzená pochybení mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, když tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 2424/15 ze dne 22. 3. 2016, které se týká obdobné věci). Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. pro odvolání či § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. pro dovolání]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví.
Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
Kvalifikované pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkami namítaných práv Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2016
Jan Musil v. r. předseda IV. senátu Ústavního soudu