Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Radovana Suchánka, Vladimíra Sládečka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavních stížností 1) Radovana Dostála, 2) Šárky Wegnerové a 3) Romany Höll, zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2022 č. j.
30 Cdo 877/2022-298, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 28 Co 309/2021-189 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. července 2021 č. j. 45 C 39/2019-144, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, o spojení ústavních stížností vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1894/22 , sp. zn. II.
ÚS 1920/22 a sp. zn. III. ÚS 1932/22 , takto:
Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami IV. ÚS 1894/22, II. ÚS 1920/22 a
III. ÚS 1932/22 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 1894/22.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva zaručená čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že v řízeních, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, se stěžovatelé domáhají zadostiučinění za nepřiměřenou délku totožného řízení. Po zjištění obsahové souvislosti ústavních stížností je Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity spojil ke společnému řízení, které bude vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 1894/22
.
4. Podle § 5 odst. 7 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 č. Org. 1/22 je soudcem zpravodajem u spojených věcí Milada Tomková, které byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. září 2022
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
(Šárka Wegnerová) a
(Romana Höll). Původně chybná označení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v ústavních stížnostech sp. zn. IV. ÚS 1894/22 a
II. ÚS 1920/22 byla stěžovateli v doplněních ústavních stížností opravena.
9. Ústavní soud vzhledem k tomu, že všechny ústavní stížnosti brojí proti týmž rozhodnutím s prakticky totožnou argumentací, spojil podané ústavní stížnosti usnesením sp. zn. IV. ÚS 1894/22 ze dne 13. 9. 2022 ke společnému řízení, přičemž stížnosti jsou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 1894/22.
II. Argumentace stěžovatelů
10. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jejich právo na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny).
11. Stěžovatelé namítají, že odškodnění za nesprávný úřední postup, kterého se jim dostalo shora označenými rozsudky obvodního, resp. městského soudu, je výrazně nižší, než se dostalo jiné účastnici shodného řízení, v němž byly shledány průtahy (řízení sp. zn. 15 C 143/2014, resp. původně sp. zn. 5 C 354/2009), ačkoli uplatnili totožné nároky na náhradu škody za nepřiměřenou délku stejného řízení.
12. Stěžovatelé dovozují porušení svých práv z toho, že o jejich nároku bylo rozhodnuto jinak, než o nároku manželky stěžovatele 1), jíž bylo za základě podané stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a následného smírného urovnání věci vyplaceno dalších 3 000 Euro. Podle stěžovatelů došlo k porušení principů právní jistoty, neboť dovolací soud nerespektoval závěry ESLP, který "se zcela pregnantně vyjádřil ohledně přiměřenosti odškodnění za totožné porušení práv jiného účastníka řízení" [manželky stěžovatele 1)].
13. Stěžovatelé dokládají stížnost k ESLP podanou manželkou stěžovatele 1) M. Dostálovou týkající se tvrzeného nedostatečného odškodnění za průtahy vzniklé v řízení sp. zn. 15 C 143/2014 (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 546/21 ze dne 15. 6. 2021), dále dokládají přípis ESLP o projednání přijatelnosti stížnosti, resp. o vyrozumění vlády České republiky a o možnosti smírného urovnání věci. Stěžovatelé dále k ústavní stížnosti přikládají komunikaci mezi právním zástupcem stěžovatelů (který byl zároveň právním zástupcem M. Dostálové) a vládním zmocněncem pro zastupování České republiky před ESLP, z něhož plyne smírné urovnání věci a přiznání dalšího odškodnění M. Dostálové ve výši 3 000 Euro.
14. Stěžovatelé uvádějí, že tuto okolnost měl vzít při svém rozhodování Nejvyšší soud v potaz, citují z podaného dovolání a tvrdí, že "postup dovolacího soudu při posuzování přípustnosti dovolání je projevem denegatio iustitae a naprosté ignorance nálezové judikatury Ústavního soudu".
15. Stěžovatel 1 i stěžovatelka 2 uvádějí, že byli odškodněni za nepřiměřenou délku předmětného řízení částkou 69 612 Kč s příslušenstvím (stěžovatelka 3 pak částkou 78 487,50 Kč s příslušenstvím), přičemž tyto částky jsou na úrovni cca poloviny toho, co bylo celkově poskytnuto manželce stěžovatele 1), která obdržela v rámci vnitrostátních soudů částku 45 500 Kč a na základě výzvy ESLP k uzavření smírného vyřešení věci před ESLP částku dalších 3 000 Euro.
16. Stěžovatelé uvádějí, že "s ohledem na své dovolání a s ohledem na tuto ústavní stížnost" legitimně očekávají odškodnění ve stejné výši, jako obdržela manželka stěžovatele 1. Podle stěžovatelů "sama Česká republika se v případě Marcely Dostálové řídila při uzavírání dohody s její osobou a vyplacení dohodnuté částky názorem ESLP a protože k dohodě došlo, pak sama uznala, že je na místě odškodnit paní Marcelu Dostálovou vyšší částkou". Tato skutečnost by měla být soudy respektována.
17. Stěžovatelé zdůrazňují, že Nejvyšší soud měl chránit jejich základní práva, která byla v dovolání vymezena (čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy), dále že se soudy nezabývaly proporcionalitou přiznané výše odškodnění, resp. nedostatečně zdůvodnily aplikaci jednotlivých dílčích kritérií rozhodných pro výši odškodnění (resp. procesního zvýšení či snížení částky) a vytýkají dovolacímu soudu, že uvedené výhrady vznesené v dovolání neakceptoval.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
26. Ústavní soud se při posouzení ústavní stížnosti zaměřil na dvě klíčové otázky: 1) zda odmítnutí dovolání mohlo porušit právo stěžovatelů na přístup k dovolacímu soudu a 2) zda samotná výše přiznaného zadostiučinění byla způsobilá porušit právo stěžovatelů na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
27. Nejvyšší soud se odmítl zabývat částí argumentace stěžovatelů v totožně formulovaných dovoláních (konkrétně právní otázkou dopadu smírného řešení sporu před ESLP jiného účastníka shodného průtažného řízení na věc stěžovatelů), neboť ve vztahu k této otázce dovolání neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
28. S argumentací stěžovatelů, že přístup dovolacího soudu je přepjatě formalistický, resp. že samotný argument porušením základních práv uvedený v dovolání postačuje bez potřeby vymezovat předpoklad přípustnosti dovolání (tak, jak jej vyžaduje občanský soudní řád), nelze souhlasit. Touto otázkou se Ústavní soud podrobně zabýval ve sjednocujícím stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) právě v reakci na odlišný přístup senátů Ústavního soudu a zaujal výklad, podle něhož "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
29. Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu, žádné z dovolání stěžovatelů ve vztahu k předestřené otázce vlivu smírného řešení sporu před ESLP na věc stěžovatelů předpoklady přípustnosti nevymezuje, resp. se o to ani nepokouší. Stěžovatelé v ústavní stížnosti i v replice sice pro podporu své argumentace opakovaně citují příslušnou pasáž dovolání, z té je však naopak zřejmé, že vymezení předpokladu přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání neobsahuje. Stěžovatelé na vyjádření Nejvyššího soudu upozorňující na zmíněné výkladové stanovisko Pl.
ÚS-st. 45/16 v replice nijak nereagují. Naopak trvají na tom, že vymezení předpokladů přípustnosti dovolání není nutné, což je však v přímém rozporu právě se shora citovaným stanoviskem. Ústavní soud dovodil, že požadavky § 241a odst. 2 občanského soudního řádu sledují legitimní účel a jsou přiměřené, nikoli přepjatě formalistické. Ústavní soud v této souvislosti výslovně připomněl, že "v případě vznášení právních otázek se ... nemůže stát, že by se dovolatel ocitl v situaci, kdy by nemohl požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu splnit.
Stejně tak je podstatné, že vadou je pouze to, pokud dovolatel vůbec svůj názor neuvede, nikoli však to, pokud má Nejvyšší soud na splnění předpokladů přípustnosti jiný názor" (bod 36). Každá námitka týkající se tvrzeného rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se základními právy se dá Nejvyššímu soudu předložit za současného splnění podmínek občanského soudního řádu (srov. bod 57 stanoviska Pl. ÚS-st. 45/16), a proto je přiměřené po dovolatelích požadovat vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Jak dále uvedl Ústavní soud, "požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. [...] z pouhého vylíčení dovolacího důvodu [nelze] usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu" (bod 39 stanoviska Pl.
ÚS-st. 45/16). Pro argumentaci stěžovatelů v nyní posuzované věci je pak klíčový závěr Ústavního soudu, podle něhož "neobstojí ani názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele" (bod 39 stanoviska Pl. ÚS-st. 45/16).
30. Argumentům stěžovatelů napadajícím částečné odmítnutí dovolání pro vady s argumentem, že požadavek vymezení předpokladů přípustnosti dovolání představuje přepjatý formalismus, tak nelze přisvědčit, a Ústavní soud důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z daného důvodu neshledal.
31. Pokud jde o částečné odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, pak ve zdůvodnění Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud jakékoli pochybení, vyšel-li Nejvyšší soud z toho, že městský soud se při hodnocení všech kritérií významných pro zvýšení či snížení výše zadostiučinění nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
32. Ve vztahu k samotné výši přiznaného zadostiučinění musí Ústavní soud předeslat, že stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti chybné údaje. Na vyjádření vedlejšího účastníka řízení upozorňující na to, že přiznané částky stěžovatelům byly ve skutečnosti vyšší, než tvrdí v ústavních stížnostech, stěžovatelé v replice nijak nereagují.
33. Napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumatelným způsobem vymezuje, jakým způsobem byly částky za namítané průtahy stanoveny, a proč došlo k jejich zvýšení či snížení na základě zákonných kritérií. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že mu přísluší toliko posoudit, zda obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily.
Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za extrémní, tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. Jak Ústavní soud k otázce určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb. opakovaně uvádí, "ústavní ani zákonné předpisy nedávají žádnou exaktní metodu pro její určení. Její stanovení je ze zákona věcí volné úvahy soudu, která musí být odůvodněna a musí mít svůj základ ve zjištěném skutkovém stavu ohledně obou zákonem předvídaných kritérií, tj. závažnosti vzniklé újmy i okolností, za nichž k ní došlo" [srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491)] či nález sp. zn. I. ÚS 42/16 ze dne 29. 3. 2016 (N 53/80 SbNU 643), bod 17). Na úvahách městského soudu Ústavní soud neshledal jakékoli ústavně relevantní pochybení.
34. Argumentaci smírným urovnáním věci před ESLP ve věci stížnosti M. Dostálové neakceptoval Ústavní soud jako důvod pro zrušení jiných rozhodnutí (majících původ ve stejném průtažném řízení) již v usneseních sp. zn. IV. ÚS 3062/21 ze dne 26. 4. 2022 a sp. zn. IV. ÚS 1744/22 ze dne 6. 12. 2022.
35. K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatelé obdrželi za průtahy v řízení částky 76 800 Kč (stěžovatelé 1 a 2), resp. 88 800 Kč (stěžovatelka 3), ačkoli v ústavní stížnosti tvrdí částky nižší. Manželka stěžovatele 1) M. Dostálová, jejímž smírným urovnáním věci před ESLP stěžovatelé argumentují, obdržela vnitrostátní kompenzaci ve výši 45 500 Kč. Její výchozí pozice v řízení před ESLP (resp. potencionální pozice oběti porušení čl. 6 Úmluvy) byla tedy odlišná než pozice stěžovatelů. Sami stěžovatelé ostatně k ústavní stížnosti přikládají též stížnost M. Dostálové k ESLP, v níž se jako argument pro porušení čl. 6 Úmluvy mj. uvádí, že "částka 45 500 Kč je částkou na úrovni 58 % toho, co obvykle bylo přiznáno ostatním poškozeným. O 42% nižší plnění je plnění podstatným/významným způsobem se lišícím od obvyklého odškodnění za to samé u jiných, stejně poškozených osob".
36. Obecně navíc platí, že důsledky průtahů (byť vzniklých v témže řízení) je nutno vždy posuzovat individuálně též s ohledem na osoby účastníků řízení - poškozených (srov. kritéria obsažená v § 31a odst. 3 jako jsou mj. jednání poškozeného či význam předmětu řízení pro poškozeného). Nelze proto jako kasační důvod v řízení o ústavní stížnosti spatřovat pouze samotnou okolnost, že obecné soudy přiznaly odškodnění ve výši, které se až ex post ukáže jako nižší ve srovnání s výší kompenzace, kterou též v důsledku smírného urovnání věci před ESLP obdržel v součtu jiný účastník stejného průtažného řízení. A to v situaci, kdy výchozí pozice stěžovatelů (poškozených) je z pohledu vnitrostátně přiznané výše kompenzace odlišná (výhodnější) než výchozí pozice osoby, která posléze v rámci smírného urovnání věci obdržela další kompenzaci ze strany České republiky v řízení před ESLP.
37. Ústavní soud uzavírá, že v napadených rozhodnutích neshledal pochybení, které by mu umožnilo ingerovat do napadených rozhodnutí obecných soudů, a tedy jejich rozhodnutí jako protiústavní zrušit.
38. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. března 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu