Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele M. P., t. č. ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Pavlem Svobodou, advokátem se sídlem Jungmannova 855/7, Jablonec nad Nisou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 268/2011 a spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 3 T 10/2011, které si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že Okresní soud v Blansku rozsudkem č. j. 3 T 10/2011-185 ze dne 9. 8. 2011 shledal stěžovatele vinným přečinem krádeže dle § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu (body 1 až 5 výroku), přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku (body 2 až 4 výroku) a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (body 1, 2 a 4 výroku), za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců.
Okresní soud dále stěžovatele zavázal uhradit poškozeným Blance Jenišové a Jednotě, spotřební družstvo Boskovice, škodu ve výši 2.500,- Kč, resp. 59.561,90 Kč; poškozenou Blanku Jenišovou pak soud odkázal se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Blansku bylo usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011 zamítnuto. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j.
4 Tdo 1551/2011-274 ze dne 20. 12. 2011 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Okresní soud v Prostějově rozsudkem č. j. 2 T 268/2011-197 ze dne 3. 4. 2012 dle § 45 odst. 1 trestního zákoníku zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 3 T 10/2011-185 ze dne 9. 8. 2011, ve spojení s usnesením krajského soudu č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí, která měla ve výroku o vině svůj podklad, a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným pokračujícím přečinem krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku (body 1 až 7 výroku), pokračujícím přečinem poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku (body 1, 2, 4, 6 a 7 výroku) a pokračujícím přečinem porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku (body 2 a 4 výroku), za což se odsuzuje ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců.
Ve vztahu ke dvěma dílčím útokům přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovatel obžaloby zproštěn dle § 226 písm. c) trestního řádu. Stěžovateli byla uložena povinnost uhradit poškozeným Blance Jenišové a Jednotě, spotřební družstvo Boskovice, škodu ve výši v rozsudku specifikované; se zbytkem jejich nároku je okresní soud, společně s poškozenou společností Kooperativa pojišťovna a. s., odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel podal proti výroku o vině a trestu odvolání, které krajský soud usnesením č. j. 4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012 jako nedůvodné zamítl. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9.
2011 a usnesení krajského soudu č. j. 4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012 ústavní stížností, v níž namítal, že se nedopustil dílčího útoku uvedeného ve výroku rozsudku Okresního soudu v Blansku pod bodem 1, ani nezpůsobil poškozené Jednotě, spotřební družstvo Boskovice, škodu uvedenou v bodě 5 výroku rozsudku. Krajský soud dle jeho názoru přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Blansku toliko formálně, aniž by se vypořádal s konkrétními námitkami, které stěžovatel v odvolání vznesl. Stejným deficitem pak dle stěžovatele trpělo i usnesení krajského soudu č. j.
4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012. Stěžovatel měl za to, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyly provedeny jím navrhované důkazy, svědčící o jeho nevině, a výše škody byla určena bez provedení řádného dokazování. Krajský soud v obou případech nenapravil procesní vady předchozího řízení a svým postupem odňal stěžovateli možnost obhajoby, čímž porušil zásadu kontradiktornosti řízení a zásadu rovnosti jeho účastníků.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby napadená rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl jak usnesení krajského soudu č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 3 T 10/2011-185 ze dne 9. 8. 2011, tak usnesení krajského soudu č. j. 4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 2 T 268/2011-197 ze dne 3. 4. 2012.
Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, bylo třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Blansku, resp. na něj navazujícímu usnesení krajského soudu č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011, bylo posledním procesním prostředkem k ochraně práva dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1551/2011-274 ze dne 20. 12. 2011. Usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 3. 2. 2012, z čehož vyplývá, že předal-li stěžovatel svou ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 21. 5. 2012, učinil tak zjevně po uplynutí zákonné lhůty. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části, směřující vůči usnesení krajského soudu č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011, odmítl jako opožděnou dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Námitkami stěžovatele, které se vztahovaly k dílčím útokům pokračujících trestných činů, za něž byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Blansku č. j. 3 T 10/2011-185 ze dne 9. 8. 2011, se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť citovaný rozsudek, resp. na něj navazující usnesení krajského soudu č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011, nebyly ústavní stížností napadeny, resp. nebyly napadeny včas. Okresní soud v Prostějově sice rozsudek Okresního soudu v Blansku postupem dle § 45 odst. 1 trestního zákona zrušil a nově rozhodl o vině a trestu za všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu, nicméně byl přitom (u dílčích útoků uvedených pod body 1 až 5 rozsudku) vázán skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Blansku (srov. Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 627). Ústavní soud mohl podrobit svému přezkumu toliko ty závěry Okresního soudu v Prostějově, které neměly svůj původ v předchozím řízení před Okresním soudem v Blansku, v rámci kterého, jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel řádnou ústavní stížnost nepodal.
Ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 2 T 268/2011-197 ze dne 3. 4. 2012, resp. usnesení krajského soudu č. j. 4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012, stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou konkrétní námitku nevymezil, nicméně Ústavní soud není odůvodněním ústavní stížnosti vázán, proto zmíněná rozhodnutí přesto podrobil ústavnímu přezkumu a dospěl k následujícím závěrům:
Ústavnímu soudu dle ustálené judikatury nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z rozhodnutí obecných soudů bylo dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily; odůvodnění těchto rozhodnutí byla logická a konzistentní a obecné soudy se v jejich rámci přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami obhajoby.
Extrémní rozpor mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními Ústavním soudem shledán nebyl a stejně tak nebyla zjištěna ani existenci rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel se ostatně k trestné činnosti, pokud šlo o dílčí útoky uvedené pod body 6 a 7 rozsudku Okresního soudu v Prostějově, doznal a jeho námitky směřovaly toliko do výše trestu, což je otázka, do níž Ústavnímu soudu, až na zcela výjimečné případy, nepřísluší ingerovat (srov. např. body 49 a 50 nálezu Ústavního soudu sp zn.
ze dne 28. 11. 2011, bod 13 usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. 7. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 2059/11 ze dne 20. 10. 2011 a řadu dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost, v části směřující vůči usnesení krajského soudu č. j. 4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu