Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Markem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1400/29, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2025 č. j. 30 Cdo 420/2025-434, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2024 č. j. 30 Co 335/2024-402 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. června 2024 č. j. 65 C 58/2019-371, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny, zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a zásada, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá podle čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal náhrady újmy na zdraví v podobě ztížení společenského uplatnění původně ve výši 1 250 414 Kč s příslušenstvím způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu státní správy. K poškození zdraví (rozvinutí duševní poruchy) u stěžovatele mělo dojít v souvislosti s tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o odstranění pevných překážek na příjezdové komunikaci k domu v jeho vlastnictví. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obecního úřadu X, že se odstranění překážek na cestě nenařizuje, od něhož stěžovatel odvozoval poškození svého zdraví, bylo následně zrušeno pro nezákonnost Krajským soudem v Brně. Poté co bylo soudní řízení o náhradu újmy co do částky 885 434 Kč s příslušenstvím zastaveno, zůstal předmětem dalšího řízení nárok ve výši 364 980 Kč s příslušenstvím.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem (v pořadí třetím) žalobu na zaplacení částky 364 980 Kč s příslušenstvím opětovně zamítl (výrok I), stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 4 200 Kč (výrok II) a státu náklady řízení ve výši 20 049,58 Kč (výrok III).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II). S obvodním soudem se shodl v tom, že ačkoliv rozhodnutí správního orgánu bylo možné označit jako nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nebyl naplněn předpoklad odpovědnosti spočívající v existenci příčinné souvislosti mezi tímto nezákonným rozhodnutím a újmou na zdraví. Obvodní soud správně vyšel zejména ze znaleckého posudku MUDr. Jana Tučka, podle něhož nezákonné rozhodnutí nebylo jediným vyvolávajícím faktorem duševního onemocnění stěžovatele. Znalecký posudek MUDr. Vlastimila Tichého předložený stěžovatelem byl méně přesvědčivý, neboť vycházel ze subjektivních údajů předestřených v průběhu vyšetření samotným stěžovatelem, které však nebyly ověřovány např. zdravotnickou dokumentací a nezajímal se podrobněji ani o stěžovatelovu psychiatrickou anamnézu. Městský soud dospěl k závěru, že nezákonné rozhodnutí nebylo jediným a podstatným vyvolávajícím faktorem (stresorem) duševního onemocnění stěžovatele, když spor o příjezdovou komunikaci představoval dlouhodobější problém, který postupně gradoval.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu zastavil (výrok I), dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu odmítl jako nepřípustné (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Nejvyšší soud uvedl, že soudy nižších stupňů dospěly na základě znaleckých posudků a výslechů znalců a ve světle hodnocení dalších důkazů k závěru, že vydání rozhodnutí krajského úřadu sice bylo jednou z mnoha příčin, které společně iniciovaly vznik tvrzené zdravotní poruchy stěžovatele, nešlo však o příčinu hlavní či alespoň podstatnou, bez které by ke vzniku poruchy nedošlo. Podotkl, že stěžovatel měl predispozice ke vzniku této poruchy, a ač k jejímu rozvinutí měl významně přispět dlouhodobý stres spojený s vleklým řešením patové situace, šlo o komplexní spletitou a dlouhodobou situaci, ze které není možné extrahovat jeden určitý moment či rozhodnutí a označit je za hlavní či podstatný vyvolávající faktor. Stěžovatelem sdělované psychické potíže měly vzniknout postupným gradováním. Soudy nižších stupňů neučinily žádná extrémní skutková zjištění, která by vůbec nekonvenovala provedeným důkazům.
6. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že pochybily při výslechu znalce MUDr. Tichého. Soudy měly nejprve požádat znalce o vysvětlení a teprve v případě, že by nevedlo k výsledku, měl být jeho posudek přezkoumán jiným znalcem. K jeho výslechu došlo až po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu a až po 6 letech od jeho zpracování. Nesouhlasí s interpretací provedenou obecnými soudy, že nezákonné rozhodnutí nebylo podstatnou příčinou vzniku postižení stěžovatele. Skutková zjištění jsou tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť soudy nahradily znalecké závěry svými úvahami. Dále rozebírá jednotlivá tvrzení obecných soudů, na nichž byla vystavěna napadená rozhodnutí, podrobuje je kritice, předkládá vlastní interpretaci provedených důkazů (zejména znaleckých posudků) a na jejím základě dospívá k závěru o rozporu skutkových zjištění obecných soudů s provedenými důkazy, jakož i k závěru o existenci vysoké míry pravděpodobnosti příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a jeho zdravotním postižením. Obecným soudům vytýká, že samy posoudily skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí.
7. V další části ústavní stížnosti polemizuje se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu. Věnuje se příčinné souvislosti a dovozuje, že tato otázka nebyla po skutkové i právní stránce správně posouzena, neboť nebyla zjištěna příčina vzniku patové situace, s jejíž existencí znalci spojovali poškození zdraví stěžovatele. Vyslovuje přesvědčení, že ke vzniku této situace došlo vydáním nezákonného rozhodnutí a toto rozhodnutí generovalo další okolnosti vedoucí ke vzniku postižení. Podle stěžovatele je zřejmé, že bez vydání nezákonného rozhodnutí by se nepříznivý následek neprojevil. Konečně nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení týkajících se stanovení znalečného. Namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s § 127 a § 127a občanského soudního řádu a nedostatečně specifikovaly, za jaké úkony znalečné přísluší.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud si podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal od obvodního soudu příslušný spis (sp. zn. 65 C 58/2019).
11. Přestože se stěžovatel snaží posunout věc do ústavněprávní roviny poukazem na porušení základních práv (zejména práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody vůči státu), Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Část stěžovatelovy argumentace tvoří námitky, jimiž brojí proti způsobu, jakým se soudy vypořádaly s provedenými znaleckými posudky, jak přistoupily k jejich hodnocení a sám provedené důkazy interpretuje (ve svůj prospěch) a předestírá, jak mělo být ve věci rozhodnuto.
Ústavní stížnost tak představuje pouze polemiku se skutkovými zjištění, právním posouzením věci a výkladem podústavního práva obecnými soudy, a staví Ústavní soud do role další instance, která mu však nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle jeho ustálené judikatury patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace mezi záležitosti obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl.
36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud neshledal, že by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními vznikl v posuzované věci extrémní rozpor, který by mohl vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy považovaly nezákonné rozhodnutí sice za jednu z možných dílčích příčin rozvinutí duševní poruchy u stěžovatele, nebylo však jediným, hlavním či podstatným vyvolávajícím faktorem. Na poruše stěžovatele se podepsaly příčiny společně působící v delším časovém období, včetně jednání představitelů orgánů veřejné správy (např. veřejně prezentovaná stanoviska starosty obce), jejich nečinnost po vydání nezákonného rozhodnutí i to, že šlo o dlouhodobý problém, kdy se průjezdnost cesty postupně zhoršovala.
Další faktor, který vyplynul ze znaleckého posudku MUDr. Tučka, který obecné soudy zvažovaly při posuzování příčinné souvislosti, byla predispozice stěžovatele ke vzniku poruchy a psychická zátěž stěžovatele z minulosti (stěžovatel se v minulosti léčil s reaktivním depresivním stavem při stresových situacích ve spojení s neurovegetativní labilitou). Původní znalec MUDr. Tichý se se závěry MUDr. Tučka v zásadě nerozcházel, při výslechu připustil, že rozvinutí duševní poruchy mělo vícero příčin společně působících v delším časovém období.
Závěr obecných soudů o neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody stěžovateli vychází ze znaleckých posudků. Ústavní soud považuje hodnocení posudků a závěry z nich učiněné za řádně a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů odůvodněné. Jejich hodnocení a závěrům nemá Ústavní soud z ústavního hlediska co vytknout.
13. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy nepostupovaly procesně správně, když znalce MUDr. Tichého nepožádaly o vysvětlení k nesrovnalostem v jím vypracovaném znaleckém posudku a vyslechly jej až poté, co byl vypracován posudek MUDr. Tučka. Soudům nižších stupňů tento nesprávný postup vytknul již Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku (viz body 25 a 26) s tím, že k odstranění nedostatků znaleckého posudku MUDr. Tichého byl nutný jeho výslech. O tento výslech bylo dokazování doplněno v následné fázi řízení po vydání zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tato procesní "nedůslednost" však nemůže vyvolat zásah Ústavního soudu. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09
(N 43/52 SbNU 431)]. I v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva, Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel řádného procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06
(N 14/44 SbNU 183)]. I když je zřejmé, že stěžovatel se svojí námitkou (vadného procesního postupu) snaží zpochybnit použitelnost znaleckého posudku MUDr. Tučka, který pro něj vyzníval méně příznivě, Ústavní soud konstatuje, že zrušení napadených rozhodnutí by v nyní posuzované věci bylo přílišným formalismem a nikterak by nevedlo ke zlepšení postavení stěžovatele. Výslech znalce MUDr. Tichého byl obvodním soudem proveden dodatečně (byť s poměrně velkým časovým odstupem) a tato procesní vada byla napravena.
14. Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku, že obecné soudy (obvodní soud) nedostatečně specifikovaly, za jaké úkony přísluší znalcům znalečné. Obvodní soud v bodě 30 rozsudku zřetelně objasnil, z čeho (z jakých svých předchozích usnesení o přiznání znalečného) vycházel. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že v těchto usneseních jsou přesně popsány jednotlivé úkony, výše odměny i výše náhrady hotových a paušálních nákladů obou znalců.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu