USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce M. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Markem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 1400/29, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, identifikační číslo osoby 66003008, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 58/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2024, č. j. 65 C 58/2019-371, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2024, č. j. 30 Co 335/2024-402, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2024, č. j. 65 C 58/2019-371, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2024, č. j. 30 Co 335/2024-402, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 65 C 58/2019-371, zamítl žalobu s požadavkem na zaplacení částky 364 980 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 200 Kč (výrok II) a rovněž mu uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 20 049,58 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly (poté co jejich předchozí rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, č. j. 30 Cdo 3559/2023-309), v řízení o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal částky 1 250 414 Kč na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu (výše označeným zákonem terminologicky nadále označovaná jako „škoda“), která mu měla vzniknout následkem nezákonného rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina z 23. 9. 2015, č. j. KUJI 63525/2015, ODSH 983/2015 Ko/Odv (dále jen „rozhodnutí krajského úřadu“) a která měl spočívat ve ztížení společenského uplatnění konstatovaném a určeném v jím předloženém znaleckém posudku.
Proti “výrokům celého rozsudku“ odvolacího soudu, stejně jako proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce [dále též „dovolatel“] „v plném rozsahu“
dovolání, v němž s podrobnou argumentací namítal „nesprávné právní posouzení existence konstatované příčiny újmy a příčinné souvislosti“, rovněž poukazoval na vady řízení (v podobě „klamavé premisy“ a „chybného posouzení výslechu znalce“). Současně vznesl výhrady k nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu a závěrem se dožadoval změny rozsudku odvolacího soudu s tím, že Nejvyšší soud jeho žalobě bezezbytku vyhoví, případně žádal, aby rozhodnutí soudů obou stupňů dovolací soud zrušil a věc vrátil (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Dovolání Nejvyšší soud coby soud dovolací projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ V posuzované věci žalobce dovoláním napadá nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně také rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle právě citovaného ustanovení lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle ustanovení § 201 o. s. ř. je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4.
6. 2024, č. j. 65 C 58/2019-371, podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze, tudíž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. skutkový stav věci ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř. Námitky takové povahy (bez ohledu na to, že případně míří i na hodnocení důkazu znaleckým posudkem nebo výslechu znalce) nemohou tedy samy o sobě přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30.
6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015). Z uvedeného rezultuje, že Nejvyšší soud nemohl vyslyšet požadavek dovolatele, aby (oproti kategorickým závěrům soudů nižších stupňů) hodnotil jako věrohodný a přesvědčivý znalecký posudek jím osloveného znalce MUDr. Tichého.
V kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil na to, že z tehdejších závěrů prozatím nevyplynulo, zda zjištěné protiprávní jednání státu mohlo být v příčinné souvislosti s tvrzenou újmou. V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.) tak byl soud prvního stupně povinen provést výslech znalce MUDr. Tichého, případně i jiné důkazy a opětovně se věcí zabývat též z hlediska zákonem vyžadované nezbytné kauzality. Pokud tak žalobce uplatněnými námitkami napadá závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že existence nezákonného rozhodnutí byla podstatnou, klíčovou a hlavní příčinou vzniku jeho zdravotního postižení zpochybňuje tím ve skutečnosti správnost skutkových zjištění, čímž však přípustnost dovolání založit nelze (ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř.). Účelem mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání je podle zákona toliko přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Podle ustálené soudní praxe má posouzení vztahu příčinné souvislosti ve sporu (nejen) o náhradu újmy /škody/ na zdraví, popřípadě ztížení společenského uplatnění charakter právní otázky jen tam, kde soud řeší, mezi jakými okolnostmi má být tento vztah dovozován, zatímco posouzení, zda mezi nimi onen kauzální vztah skutečně existuje, je věcí skutkovou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).
Ani v tomto směru odvolací soud nepochybil, neboť správně vymezil okolnosti, mezi nimiž má být vztah kauzality prokazován, a opatřil si k tomu dostatečná a odborně podložená skutková zjištění. Respektoval i ustálenou judikaturu, která vyžaduje po poškozeném (zde dovolateli) bezpečné prokázání vztahu příčinné souvislost mezi škodní událostí a vznikem újmy (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, publikovaný pod č. 21/1992 Sb. rozh.
obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1200/2017 a další). Nad to však Nejvyšší soud dodává, že přijaté skutkové závěry musí být spolehlivě a nepochybně opřeny o provedené důkazy. Výsledek dokazování musí být věcně udržitelný a spravedlivý. V tomto konkrétním případě soudy nižších stupňů provedly adekvátní dokazování, na jehož základě následně dospěly k přesvědčivým závěrům. Skutkový stav lze přitom vždy zjistit pouze v určité míře pravděpodobnosti, není možné dosáhnout stavu absolutní jistoty.
Na základě znaleckých posudků a výslechů znalců a ve světle hodnocení i dalších důkazů došly soudy s podrobnou argumentací k závěru, že vydání rozhodnutí krajského úřadu sice bylo jednou z mnoha příčin, které společně iniciovaly vznik tvrzené zdravotní poruchy žalobce, nejednalo se však o příčinu hlavní či alespoň podstatnou, bez které by ke vzniku poruchy nedošlo. Z judikatury Nejvyššího soudu reprezentované zejména rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo rozsudkem ze dne 17.
2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, plyne, že při řešení otázky vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou je z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.
To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Promítnuto do poměrů posuzované věci to znamená, že za primární příčinu rozvinutí žalobcem zmiňované anxiosně depresivní poruchy není možné – s ohledem na učiněná skutková zjištění –označit výlučně či alespoň převážně rozhodnutí krajského úřadu.
Žalobce je jedinec predisponovaný ke vzniku této poruchy a, ač k rozvinutí této poruchy měl významně přispět dlouhodobý stres spojený s vleklým řešením patové situace, jednalo se o komplexní spletitou a dlouhodobou situaci, ze které není možné extrahovat jeden určitý moment či rozhodnutí a označit je za hlavní či podstatný vyvolávající faktor. Uvedené žalobcem sdělované psychické potíže měly vzniknout postupným gradováním. Odvolací soud (soud prvého stupně) neučinil žádná extrémní skutková zjištění, jež by vůbec nekonvenovala provedeným důkazům.
Nelze přehlédnout, že žalobce buď neinformoval jím zvoleného znalce MUDr. Tichého o svém dřívějším léčení na psychiatrii, a pokud se tak stalo, tak vědomě předložil soudu znalcem zpracovaný posudek, který se o této významné skutečnosti z jeho anamnézy účelově vůbec nezmínil. Podstatné je též to, že spor o odstranění „pevných překážek“ na přístupové cestě k nemovitosti žalobce byl sporem v té době dlouhodobě trvajícím (překážky byly představovány kameny, a dokonce i vzrostlým porostem), nevznikl tedy tzv. „ze dne na den“; nebylo tvrzeno, že by kdokoliv žalobci bránil ve vstupu k jeho nemovitosti za (faktických) podmínek jemu do té doby několik let známých.
Žalobce byl v rozhodné době podle obsahu předložených znaleckých posudků příslušníkem ozbrojeného sboru – policistou zařazeným na krajském ředitelství policie, u nějž lze očekávat spíše vyšší míru psychické odolnosti. Další významnou okolností je zjištění soudů nižších stupňů, že nezákonnost rozhodnutí krajského úřadu byla dána procesním pochybením (v prvním stupni rozhodl věcně nepříslušný správní orgán), což sice nic nemění na závěru o jeho nezákonnosti, avšak nelze pominout, že podle právního názoru Krajského soudu v Brně ze dne 19.
12. 2017, sp. zn. 29 A 172/2015, jímž bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno (a na nějž se žalobce obrátil se správní žalobou proti rozhodnutí správního orgánu evidentně v očekávání, že své tvrzeně porušené právo bude moci nakonec úspěšně prosadit), u účelových komunikací se bylo možno s úspěchem domáhat odstranění pevných překážek jen tehdy, pokud je na účelovou komunikaci úmyslně umístil její vlastník; vlastník navíc není aktivně povinen pečovat o účelovou komunikaci [zde bylo odkazováno na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.
3. 2010, sp. zn. 5 As 3/2009] a krajský soud rovněž připomenul, že „pravidelně užívaná cesta jen tak lehce nezaroste stromy“. Rovněž doplnil, že veřejně přístupná účelová komunikace vzniká ex lege již naplněním zákonných znaků, a nikoliv až rozhodnutím správního orgánu. Z uvedeného muselo být žalobci (v době, kdy se z rozsudku krajského soudu o nezákonnosti rozhodnutí odvolacího správního orgánu dozvěděl) současně zřejmé, že jeho žádost původně adresovaná obci Ježená se i správnímu soudu jevila jako návrh přinejmenším problematický a nemohl – z hlediska svého zdravotního stavu i dodatečně zjištěné predispozice z tzv. předchorobí – s vyšší mírou jistoty spoléhat na svůj budoucí úspěch v jím zahájeném správním řízení.
Z obsahu znaleckých posudků rovněž plyne, že spory s představiteli obce XY a některými spoluobčany měl žalobce i před vydáním nezákonného rozhodnutí, od nějž výlučně v této věci odvozuje svůj nárok. Z těchto posudků rovněž neplyne, že by žalobce po vydání nezákonného rozhodnutí (zejména do doby rozsudku správního soudu) se s jím nyní tvrzenými psychickými obtížemi léčil. Vzpomenout třeba, že žalobce tvrdí vznik anxiosně depresivní poruchy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím správního orgánu ze září 2015, jehož nezákonnost byla konstatována rozsudkem Krajského soudu v Brně v prosinci 2015, poprvé žalobce podle obsahu zdravotnické dokumentace na svou psychickou indispozici upozornil svou ošetřující lékařku nejdříve v listopadu 2021 (vide zejména č.l.
121 p. v. a znovu na č.l. 183 p. v. procesního spisu), tedy s odstupem více, než šesti let. Okolnost, že podle žalobce správní orgány posléze na dokončení řízení o podané žádosti měly rezignovat, pak není předmětem tohoto řízení, jak jej v žalobě žalobce sám vymezil.
Závěr odvolacího soudu, odvozený od výsledků dokazování, že nezákonnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu v této věci sama o sobě nepůsobila jako podstatná či dokonce výlučná okolnost vedoucí k tvrzenému ztížení společenského uplatnění žalobce, tedy není nikterak excesivní a není v rozporu ani s obecnou životní zkušeností, že nezákonná rozhodnutí správních orgánů či soudů, jakkoliv jsou v právu jevem nežádoucím, ve vztahu ke svým adresátům zpravidla nevedou k tak závažným zdravotním indispozicím, a to ani u osob k jejich vzniku jinak predisponovaným (byť pouhá predispozice vznik odpovědnosti za škodu samozřejmě sama o sobě nevylučuje).
Nelze-li na základě shora řečeného považovat závěry odvolacího soudu (a spolu s ním i soudu prvního stupně) ohledně vztahu nezákonného rozhodnutí odvolacího správního orgánu ke vzniku uplatněné škody za zcela zjevně zcela nepřípadný a Nejvyššímu soudu nad uvedený rámec z důvodů již výše vyložených nepřísluší přezkoumávat způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nebylo možno rozumně dovodit, že by byl v poměrech projednávané věci naplněn některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., zejména že by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Vady řízení namítané žalobcem (zejména tvrzeně nesprávně kladené otázky znalci ze strany soudu a „chybné posouzení výslechu znalce“) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.