Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdzislawa Krajewského, zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem Teplice, Dubská 390/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018 č. j. 10 As 92/2018-26 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2018 č. j. 15 A 322/2017-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a za účasti České obchodní inspekce, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 567/15, bez právního zastoupení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 30. 6. 2016 rozhodnutím č. j. ČOI 75699/16/2400 NR 1210/2015/2400/OOP/Vr Česká obchodní inspekce Ústeckého a Libereckého kraje (dále jen "správní orgán") podle § 7 odst. 2 písm. g) zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, žalobci uložila stažení výrobku, tj. dětské postýlky zn. Scarlett, model Dominik, z trhu.
Dne 24. 10. 2017 rozhodnutím č. j. ČOI 103505/16/O100/2400/16/17/BE/Št, sp. zn. ČOI 123113/15/2400, Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát se sídlem v Praze (dále jen "žalovaná") rozhodnutí správního orgánu ze dne 30. 6. 2016 změnila jen tak, že "Za slova "stažení výrobku dětská postýlka zn. Scarlett, model DOMINIK, EAN 859524408337, buk, přírodní, (dále též jen "postýlka")" se vkládá tečka a navazující text se z výroku vypouští."
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "správní soud") dne 13. 12. 2017 prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalované ze dne 24. 10. 2017.
Dne 18. 12. 2017 usnesením č. j. 15 A 322/2017-23 správní soud vyzval právního zástupce žalobce k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby, s poučením o následcích včasného nezaplacení. Výzva byla právnímu zástupci žalobce řádně doručena do datové schránky.
Dne 6. 3. 2018 usnesením č. j. 15 A 322/2017-27 správní soud řízení zastavil (výrok I). V odůvodnění konstatoval, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla právnímu zástupci žalobce řádně doručena do datové schránky dne 19. 12. 2017, jak vyplývá z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky založeného v soudním spise, a že lhůta k zaplacení soudního poplatku marně uplynula.
Dne 3. 5. 2018 rozsudkem č. j. 10 As 92/2018-26 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti usnesení správního soudu ze dne 6. 3. 2018 č. j. 15 A 322/2017-27 zamítl (výrok I). Kasační soud souhlasil s žalobcem, že jeho právní zástupce není poplatníkem ve smyslu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a že procesně perfektním postupem by bylo podle § 9 odst. 1 cit. zákona vyzvat k zaplacení soudního poplatku přímo žalobce. Podle kasačního soudu však jde pouze o procesní nepřesnost, která nemohla zasáhnout do práv žalobce. Sám žalobce v žalobě avizoval, že na výzvu soudu uhradí soudní poplatek. Povinnosti zaplatit soudní poplatek si byl tedy vědom. Povinnost zaplatit soudní poplatek není úkonem, který musí osobně vykonat účastník řízení. Jde o zastupitelné jednání, přičemž nedostatek osobní aktivity jednajícího (poplatníka) nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost takového úkonu. Kasační soud se dále v odůvodnění vypořádal s námitkami žalobce ohledně neústavnosti výkladu § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Stěžovatel opakoval své tvrzení již uplatněné v řízení o kasační stížnosti, tedy, že nikdy nebyl řádně a v souladu se zákonem vyzván k úhradě soudního poplatku za podání správní žaloby, ačkoliv jde o úkon v řízení, který měl osobně vykonat. Pokud byla výzva k zaplacení soudního poplatku doručena toliko právnímu zástupci, byl vytvořen stav, jímž mu byl znemožněn přístup k soudu. Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2003
sp. zn. III. ÚS 715/02
(N 72/30 SbNU 189) a ze dne 11. 3. 2003
sp. zn. I. ÚS 308/01
(N 35/29 SbNU 303) a za protiústavní označil názor soudů ve správním soudnictví, dle nichž není nutné výzvu k zaplacení soudního poplatku doručovat jak zástupci účastníka (v případě, že ho účastník má), tak i účastníku samotnému.
Závěrem stěžovatel uvedl, že "považuje právní úpravu zákona o soudních poplatcích za krajně hraničící s ústavně garantovanými právy jednotlivců na soudní ochranu."
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud především v tvrzení, že zastavením řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí žalované pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě byla stěžovateli odepřena možnost domáhat se základního práva na soudní ochranu u nezávislého a nestranného soudu dle článku 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny. Jinak řečeno, mělo být porušeno jeho základní právo na přístup k soudu. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti žaloby správním soudem z hlediska splnění podmínky zaplacení soudního poplatku. Fakticky však stěžovatel brojí proti aplikaci a interpretaci § 42 odst. 2 soudního řádu správního, o doručování účastníkům řízení a jejich zástupcům.
Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl., publikovaný též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudů ve správním soudnictví, dle nichž zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu není úkonem, který by musel žalobce osobně vykonat.
Ústavní soud konstatuje, že touto otázkou se zabýval již ve svém usnesení ze dne 28. 1. 2004
sp. zn. II. ÚS 671/02
(U 2/32 SbNU 455), v němž mimo jiné uvedl, že nosným důvodem dřívějších vyhovujících nálezů (na něž poukázal i stěžovatel v ústavní stížnosti) nebyl názor Ústavního soudu, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by tento úkon mohl účastník vykonat jen osobně, ale skutečnost, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které je důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek. Naopak v jiných případech Ústavní soud judikuje konstantně, že postup, dle něhož výzva k zaplacení soudního poplatku je zasílána toliko právnímu zástupci účastníka řízení, je souladný s požadavky spravedlivého procesu.
V návaznosti na výše uvedené usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 671/02
se otázkou doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku zabýval též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, a to v rozsudku ze dne 22. 7. 2005 č. j. 2 Afs 187/2004-69, jehož závěry kasační soud ve svém napadeném rozsudku plně respektoval.
Ústavní soud je toho názoru, že napadená rozhodnutí správního soudu i kasačního soudu dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena, a že nejde o rozhodnutí svévolná. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj zásah. K protiústavnímu zásahu do stěžovatelových základních práv nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu