Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Sobčíkem, advokátem, sídlem Nádražní 545/166, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. května 2025 č. j. 1 Ads 33/2025-42 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2025 č. j. 17 Ad 10/2023-253, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a 2 a čl. 96 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice zamítla žádost stěžovatele o invalidní důchod, neboť podle zdravotního posudku poklesla jeho pracovní schopnost v důsledku narkolepsie o 35%, avšak stěžovatel nezískal dostatečně dlouhou dobu pojištění potřebnou pro přiznání invalidního důchodu.
3. Rozhodnutí vedlejší účastnice stěžovatel napadl žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), v níž vznesl řadu námitek, nesouhlasil se závěry zpracovaných posudků o poklesu jeho pracovní schopnosti, které podle něj nesplňují podmínku úplnosti, přesvědčivosti a vzbuzuji pochyby. Nesouhlasil ani s datem vzniku invalidity. Má za to, že onemocnění ho omezuje ve všech aspektech pracovního i soukromého života a invalidizuje ho ve třetím stupni. Podle něj jde o onemocnění trvalé, léčbou neovlivnitelné a ve svých projevech neměnící se v čase. Navrhl přezkum svého zdravotního stavu. Zopakoval námitku systémové podjatosti všech lékařů posudkové služby. Krajský soud doplnil dokazování - nechal zpracovat posudek u posudkové komise MPSV Ostrava a následně srovnávací posudek u posudkové komise MPSV Brno. Dále ve věci ustanovil znalce z oboru posudkového lékařství MUDr. Jaroslava Krutského, MBA, který dospěl k závěru, že pokles pracovní schopnosti u stěžovatele činí 35 % a datum vzniku invalidity stanovil na 4. 3. 2019. Napadeným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl. Obsah zpracovaných posudků považoval soud za přesvědčivý, srozumitelný a prostý vnitřních rozporů, datum vzniku invalidity bylo řádné podloženo. K námitce o systémové podjatosti posudkových lékařů odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu s tím, že stěžovatel zpochybňuje vhodnost právní úpravy, kterou však soudu nepřísluší hodnotit.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž nesouhlasil se stanoveným datem vzniku invalidity. Krajský soud podle něj dostatečně nereflektoval jeho námitky, a to zejména o přetrvávajících rozporech ve zdravotních posudcích. Ohradil se rovněž proti tomu, že se soud pro nadbytečnost nevypořádal s námitkami týkajícími se stanoveného stupně invalidity. Stěžovatel předložil podrobnou polemiku s obsahem jednotlivých zdravotních posudků, přičemž posudky posudkových komisí a znalecký posudek MUDr.
Jaroslava Krutského, MBA, nesplňují požadavky, které jsou na ně kladeny soudní judikaturou. Adekvátně krajský soud nezareagoval ani na vznesenou námitku systémové podjatosti; zaměstnancem vedlejší účastnice je i ustanovený znalec. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost. V odůvodnění nejprve konstatoval, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu splňuje veškeré požadavky kladené judikaturou na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí.
Z jeho odůvodnění je plně seznatelné, jaké důvody krajský soud vedly k výroku o zamítnutí žaloby, přičemž všechny nosné námitky stěžovatele soud vypořádal, vždy alespoň implicitně. Krajský soud se nijak neodchýlil od judikatury kasačního soudu, ani se nedopustil zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Zároveň v řízení nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena.
5. Podle stěžovatele je rozsudek krajského soudu postaven na nesprávném, neúplném, nepřesvědčivém a nepřezkoumatelném posudku, některé skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování, či jsou s nimi v rozporu. Z rozsudku není zřejmé, proč krajský soud za stavu, není-li specializovaný soudní znalec v oboru narkolepsie, a za situace, kdy stěžovatel soudu doložil, že MUDr. Jaroslav Krutský, MBA, je zaměstnancem vedlejší účastnice, a s ohledem na neobvyklost onemocnění stěžovatele neustanovil znalce jednorázově v souladu s § 26 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů. V ústavní stížnosti stěžovatel rozsáhle namítá nestrannost a nezávislost posudkových lékařů, tzv. systémovou podjatost vyplývající z jejich ekonomické závislosti.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), není proto povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. V kontextu své dosavadní judikatury je Ústavní soud oprávněn, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat výklad tzv. podústavního práva pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů, nepřísluší mu, aby fungoval jako další "superrevizní" instance. Jeho pravomoc je i v těchto věcech založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění správních soudů mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takové pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud dále dodává, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje ty samé námitky, které již uplatňoval ve správní žalobě a kasační stížnosti a které byly správními soudy dostatečně vypořádány.
11. Ústavní soud připomíná, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou odbornou, medicínskou, a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní soud si proto nemůže učinit úsudek o této otázce sám. Z hlediska případu stěžovatele je relevantní zákonnou úpravou mimo jiné § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, podle kterého je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.
K posouzení, zda byly tyto podmínky naplněny, jsou určeny primárně správní orgány a správní soudy. Zároveň platí, že posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž nemá správní soud potřebné odborné znalosti, a proto si pořizuje lékařské posudky a zprávy. Pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických osob posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, jejichž posudek představuje v soudním řízení stěžejní důkaz, na nějž je správní soud při nedostatku odborné erudice odkázán [srov. nález ze dne 6.
3. 2018 sp. zn. III. ÚS 4160/16
(N 40/88 SbNU 553)].
12. Byť posudky posudkových komisí představují nutný základ pro soudní přezkum ve věcech důchodového pojištění, neznamená to, že je správní soudy musí automaticky a nekriticky akceptovat [obdobně viz usnesení ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2854/23
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)] - je nutné je podle zásady volného hodnocení důkazů hodnotit stejně pečlivě jako důkazy jiné (§ 77 odst. 2 s. ř. s.). V tomto smyslu je třeba klást důraz na jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost závěrů posudků posudkových komisí (viz nález sp. zn. III. ÚS 4160/16 ). Stejně jako v jiných oblastech platí, že soudní rozhodnutí musí být rozhodnutím nezávislého soudu, který nemůže přenášet svoji odpovědnost na posudkové komise (srov. nález ze dne 30. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3522/22 ).
13. V posuzované věci krajský soud obecným požadavkům na soudní přezkum rozhodnutí dostál. Krajský soud nechal vypracovat dva posudky posudkových komisí ministerstva. S ohledem na počáteční rozptyl ve stanovení vzniku invalidity a též i rozptyl v určení poklesu pracovní schopnosti, nechal soud na návrh stěžovatele vypracovat třetí znalecký posudek, a to soudním znalcem v oboru posudkového lékařství. Stěžovatel se nicméně domáhal revizního posudku, který by vypracoval lékař z medicínského oboru, pod který spadá jeho nemoc (narkolepsie). Argumentoval systémovou podjatostí posudkových komisí. Stěžovatel tak fakticky zpochybňuje celý systém fungování posudkového lékařství. Ústavní soud však v minulosti neshledal na tomto systému nic ústavně vadného [nález ze dne 1. 11. 1995 sp. zn. II. ÚS 92/95
(N 72/4 SbNU 191)].
14. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud reagoval na posouzení míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatele, stanovení počátku invalidity a vypořádal se rovněž se stěžejními námitkami stěžovatele. Krajský soud vyšel z řádně zjištěného skutkového stavu, všechny v řízení zadané posudky shodně konstatovaly, že stěžovatel byl invalidní až ode dne 4. 3. 2019 a na základě toho dospěl k závěru, že stěžovatel nezískal potřebnou dobu pojištění pro vznik nároku na důchod. Závěr krajského soudu tak nelze označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní či přehnaně formalistický, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn. To je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
15. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s. Podle něj platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatele), svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. S ohledem na funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní, tj. snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud, lze z ústavního hlediska považovat za dostačující i odůvodnění, jehož podstatou je zejména krátké shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž tyto otázky byly v minulosti řešeny (viz usnesení ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2923/21 ).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu