Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky České televize, sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4 - Podolí, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 7. května 2025 č. j. 7 Afs 133/2024-67, ze dne 19. května 2025 č. j. 7 Afs 132/2024-46 a ze dne 12. června 2025 č. j. 6 Afs 184/2024-50, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2024 č. j. 15 Af 20/2023-72, ze dne 22. května 2024 č. j. 9 Af 14/2022-126 a ze dne 22. května 2024 č. j. 9 Af 47/2018-219, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generálního finančního ředitelství a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy porušily mnoho jejích ústavně zaručených práv zakotvených v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Nynější věc, je dalším z mnoha případů, které správní soudy a Ústavní soud opakovaně řešily. Těžiště stěžovatelčiny činnosti leží ve veřejné službě v oblasti televizního vysílání, tj. činnosti neekonomické povahy. Ekonomická činnost má jen vedlejší, doplňující charakter. Jádro sporu leží ve výši odpočtu daně z přidané hodnoty (DPH), který si daňový subjekt, jenž vykonává jak neekonomickou činnost (veřejnoprávní vysílání), tak činnost ekonomickou (např. prodej DVD) může nárokovat. Jen u té s ekonomickým účelem lze uplatnit daňový odpočet. Sporné tedy bylo, zda vše, co stěžovatelka jako veřejnoprávní médium činí, má nutně a vždy hospodářskou spojitost. Pokud ne, jakým způsobem lze určit poměr mezi plněními s ekonomickým a neekonomickým účelem, obzvlášť v situaci, kdy činnost daňového subjektu sleduje oba účely najednou. Právě odpověď na tuto otázku předurčuje, jak vysoký daňový odpočet si stěžovatelka mohla nárokovat.
3. Nynější věc se týká tří zdaňovacích období: září až prosinec 2014 (před NSS řešeno pod sp. zn. 7 Afs 133/2024); leden až srpen (před NSS řešeno pod sp. zn. 7 Afs 132/2024); červenec až prosinec 2011 (před NSS řešeno pod sp. zn. 6 Afs 184/2024). Všechny senáty NSS shodně uzavřely, že zásada legality nevyžaduje, aby zákon upravoval každou (technickou) podrobnost při výpočtu daňové povinnosti. Není tedy nutné, aby metoda výpočtu podílu výdajů (výnosů), které připadají na ekonomickou činnost, byla upravena přímo v textu zákona.
Nejde totiž o hlavní konstrukční prvek daně. Ač tedy zákon nic neříká o výpočtu výše daňového odpočtu u tzv. plnění se smíšeným účelem, daňový subjekt nemůže bez dalšího uplatnit odpočet v plném rozsahu. Výnosová metoda je přijatelnou metodou pro účely výpočtu poměrného koeficientu. Stěžovatelkou navržená metoda, která vychází ne z výnosů, nýbrž z nákladů na výrobu programového obsahu (zdůrazňující účel použití přijatých plnění), se příčí základní logice systému DPH. Stěžovatelka pracuje s hodnotami, které vůbec nepodléhají dani; mají ryze neekonomickou povahu.
Není třeba se obracet na Soudní dvůr Evropské unie (SDEU). Také daňové penále není problematické. Městský soud nyní nemohl řešit, zda daňové orgány měly prominout daňové penále. Seriál První republika je dlouhodobým nehmotným majetkem; podléhá zdanění.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí porušení zásady legality. Daňové orgány nemohly samy stanovit způsob (metodu) pro stanovení poměrného koeficientu. Jediné, co mohly udělat, bylo buď přijmout stěžovatelčinu navrženou metodu výpočtu, nebo sjednat daň se stěžovatelkou. Dále kritizuje výnosovou metodu, neboť je z různých důvodů neústavní. Příčí se příslušné právní úpravě a judikatuře, je vnitřně rozporná (pokud výroba seriálu je činností neekonomické povahy, nemůže mít najednou povahu ekonomickou,) a směšuje výnosy a čerpání fondu poplatků.
Stěžovatelka se domáhá přijetí té metody výpočtu, kterou naposledy navrhla sama. Její metoda není v rozporu s unijním právem a žádná fikce ekonomické činnosti tu neplatí. Správní soudy uspokojivě nevysvětlily, proč je třeba použít jinou metodu. Daňové penále je trestem za něco, co stěžovatelka nezavinila. Správní soudy nezkoumaly, zda stěžovatelka jednala neomluvitelným způsobem, pokud zamlčela část své daňové povinnosti. Konečně stěžovatelka namítá porušení práva na zákonného soudce: senáty Nejvyššího správního soudu buď musely SDEU položit předběžnou otázku, nebo projednávané případy postoupit rozšířenému senátu.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
6. Ústavní soud podobné věci rozhodoval již mnohokráte a nemá důvod se od svých závěrů odchylovat (srov. např. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1612/22 , ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3431/24 a nejnověji ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 822/25 ).
7. Vnitrostátní zákonodárce nemusí přímo do textu zákona vtělit způsob, jakým se stanoví poměr mezi ekonomickými a neekonomickými činnostmi, a to za účelem určení konkrétní (poměrné) výše daňového odpočtu. Pokud daňový subjekt nic nenavrhne, metodu poměrného výpočtu stanoví sám daňový orgán. Pokud daňový subjekt něco navrhne, jím navrženou metodu daňový orgán smí upravit, pokud ji vyhodnotí jako nevhodnou (usnesení III. ÚS 822/25, bod 10). Výnosová metoda, která poměřuje výnos z ekonomické činnosti a celkové výnosy, ústavně obstojí (bod 12 tamtéž).
Není pravda, že daňové orgány plošně odmítly stěžovatelčiny navržené metody poměrného výpočtu. Důvodů, proč stěžovatelka v tomto směru neuspěla, bylo vícero. Stěžovatelka nic konkrétního nenavrhla, a tedy neunesla břemeno tvrzení a důkazní. Pokud ano, šlo o metodu (zákonodárcem zakotvenou v zákoně s účinností od července 2017), která se na tuto věc nemohla uplatnit z důvodu zákazu retroaktivity (usnesení I. ÚS 3431/24, bod 7). Správní soudy přesvědčivě vysvětlily, proč daňové penále ústavně obstojí.
Nejvyšší správní soud se nemusel obracet ani na SDEU, ani na svůj rozšířený senát (bod 8 tamtéž).
8. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu