Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. J. F., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, sídlem Sadová 2446, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2023 č. j. 6 Tdo 177/2023-473, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 7 To 65/2022-400 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2022 sp. zn. 3 T 32/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným ze zločinu vraždy ve stádiu pokusu, kterého se dopustil stručně řečeno tím, že dne 11. 11. 2021 v ranních hodinách ve stavu toxické psychózy, kterou si způsobil dlouholetou nadměrnou konzumací alkoholu, napadl poškozeného nožem a pětkrát jej bodl do hrudníku a břicha. Tím mu způsobil zranění, která poškozeného bezprostředně ohrozila na životě, což si vyžádalo okamžité převezení do nemocnice a podstoupení urgentního operačního zákroku. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a dále psychiatrické ochranné léčení v ambulantní formě.
3. Krajský soud při svém rozhodnutí vycházel z množství důkazů, mj. ze znaleckého posudku, výslechů svědků, lékařských zpráv, protokolu o ohledání místa činu, odborných vyjádření, ale i částečného doznání stěžovatele. K závěru o příčetnosti stěžovatele krajský soud uvedl, že mj. ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vyplynulo, že se stěžovatel v době činu nacházel ve stavu toxické psychózy, protože je silně závislý na alkoholu a ačkoli nebyl přímo pod jeho vlivem, měla jeho závislost zásadní vliv na spáchání trestného činu. Schopnost stěžovatele rozpoznat protiprávnost svého jednání a ovládat jej byla z těchto důvodů snížena podstatnou měrou, ale nebyla plně vymizelá, neboť se alespoň částečně orientoval v čase a prostoru. I ve stavu toxické psychózy musel vědět, že když někoho bodne nožem, může jej zabít.
4. Ohledně subjektivní stránky trestného činu krajský soud shledal, že šlo u stěžovatele nejméně o úmysl nepřímý, neboť při útoku značné intenzity nožem dané délky do oblasti hrudníku a břicha si musel být vědom toho, že jsou zde uloženy životně důležité orgány.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který následně rozhodoval o odvolání stěžovatele i státního zástupce, částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a ochranném opatření a nově rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá přísnější trest odnětí svobody v trvání deseti let. Ochranné léčení již neuložil.
6. Ohledně průběhu skutku popsaného krajským soudem nezjistil jakékoli nedostatky. Ztotožnil se i s posouzením příčetnosti stěžovatele, které je založeno na znaleckém zkoumání. K námitkám stěžovatele, podle kterých nebyla dostatečně prokázána existence subjektivní stránky, vrchní soud poukázal zejména na to, že úmysl lze dovodit i z okolností spáchání trestného činu jako je intenzita útoku, způsob provedení, směřování a umístění ran, reálného ohrožení života poškozeného apod. Stejně jako krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel musel být s následky svého jednání minimálně srozuměn a šlo o úmysl nepřímý (tzv. nepravou lhostejnost).
7. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém opět namítal neprokázání úmyslu. Soudy se podle něj dostatečně nevypořádaly s jeho aktivním vztahem k následku jednání, zejména s tím, že s ohledem na jeho duševní stav bylo úmyslné zavinění vyloučeno. Nejvyšší soud zopakoval obecná východiska posuzování úmyslu a uzavřel, že úmysl stěžovatele lze prokazatelně dovodit z objektivních skutečností charakterizujících posuzovaný skutek, které soudy dostatečně podrobně vysvětlily. Zejména poukázaly na druh a velikost použité zbraně, lokalizaci útoku, vyšší intenzitu a počet ran. Na tomto základě došly k logickému závěru, že si stěžovatel musel být vědom toho, že může poškozeného usmrtit a byl s tím srozuměn. Ačkoli se stěžovatel nacházel ve stavu toxické psychózy, tuto si přivodil zaviněně a jeho příčetnost byla toliko zmenšená. K usmrcení poškozeného nedošlo pouze díky shodě okolností nezávislých na vůli stěžovatele.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje argumenty uvedené v dovolání. Namítá, že krajský soud a vrchní soud dospěly k nesprávnému právnímu hodnocení a z dokazování vyvodily nesprávné závěry. Nesouhlasí s posouzením volního vztahu ke spáchanému skutku, tj. že byl prokázán úmysl jako znak zločinu vraždy. Soudy nepřípustně presumovaly tzv. lhostejnost, kterou lze považovat za srozumění jako nepřímý úmysl. Namítá, že musí být prokázán aktivní vztah pachatele k následku jednání, což se v jeho případě nestalo, a proto nemohl být odsouzen za úmyslný trestný čin.
9. Dále stěžovatel shrnul závěry Nejvyššího soudu a dodal, že ze znaleckého zkoumání nebyly zjištěny pohnutky a motivy jeho jednání. Volní složka jeho jednání se odvíjela od stavu toxické psychózy. Soudy nepřihlédly k důvodu jednání stěžovatele, kterým bylo přesvědčení, že ho hlasy v hlavě upozorňovaly na to, že mu chce poškozený uříznout ucho. Stěžovatel má za to, že soudy rozhodly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [nález ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11); usnesení ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 743/08 ], protože pouze presumovaly jeho úmysl poškozeného usmrtit. Tento závěr nevyplývá z provedeného dokazování.
10. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady k řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Neprovádí přezkum běžné zákonnosti a správnosti napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Pokud jde o rozhodování o vině a trestu, je úkolem Ústavního soudu posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Ústavní soud důkazy zpravidla nepřehodnocuje a nevyvozuje z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, že by právní posouzení soudu bylo v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by namístě považovat vydané rozhodnutí za neústavní a zrušit jej (srov. např. usnesení ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 2338/23 ).
13. Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal, že napadené rozsudky jsou srozumitelné, logicky a přesvědčivě odůvodněné a nevybočují z ústavního rámce interpretace podústavních předpisů. Krajský soud, vrchní soud i Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele, které se týkají subjektivní stránky trestného činu, tj. úmyslu, a jeho příčetností, opakovaně vyčerpávajícím způsobem zabývaly. Jejich argumentaci však stěžovatel zcela ignoruje a v ústavní stížnosti své námitky pouze znovu reprodukuje, což je patrné i z jednotlivých částí, které jsou zcela přiznaně doslovně převzaty z předchozích podání, případně vytrženy z odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá pouze přehodnocení (podle něj nesprávných) závěrů soudů, aniž by konkretizoval, v čem spatřuje rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením dosahující neústavnosti. Tím Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky žádá, aby přijal jeho verzi skutkového a právního hodnocení.
14. Ústavní soud tedy považuje za dostatečné odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že soudy nepřípustně presumovaly jeho zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu, tj. srozuměním, Ústavní soud upozorňuje, že nic takového z napadených rozhodnutí nevyplývá. Soudy otázku úmyslu přesvědčivě posoudily zejména na základě objektivních okolností spáchání trestného činu včetně dovoditelných motivací a pohnutek stěžovatele (viz bod 50 rozsudku krajského soudu, body 18 až 20 rozsudku vrchního soudu a 28 až 35 usnesení Nejvyššího soudu), což je souladné i se stěžovatelem odkazovanou judikaturou Ústavního soudu. Stejně tak se podrobně vyjádřily k vlivu toxické psychózy na příčetnost stěžovatele (viz body 46 až 49 rozsudku krajského soudu, bod 16 rozsudku vrchního soudu a body 37 a 38 usnesení Nejvyššího soudu).
15. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz bod 1), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu