Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti pana J. B., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Hanou Skotnicovou, Na Hradbách 3, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 13. 10. 2008 sp. zn. 4 T 73/2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. 7 To 335/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. 4 Tdo 522/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel má ve svém návrhu za to, že při projednávání jeho případu byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by zranění poškozenému způsobil právě on. Soudy zjištěný skutkový stav a jeho kvalifikace provedená okresním soudem a následně potvrzená odvolacím soudem nemá oporu v provedeném dokazování. Neexistuje jediný přímý důkaz, kromě výpovědi samotného poškozeného, tedy osoby, jež má zájem na výsledku věci. Stěžovatel má navíc díky své fyzické indispozici problémy se stabilitou, natož aby na někoho útočil. Dále nebyl nikdy nalezen kbelík, kterým měl být poškozený uhozen. Soudy přičetly stěžovateli k tíži i tu skutečnost, že s policisty spolupracoval a ukázal jim jak kyblíky, které měl doma, tak i své boty, přičemž tyto důkazy nebyly ze strany Policie zajištěny. Soud druhého stupně vyhodnotil v neprospěch stěžovatele také tu skutečnost, že u něj nebyla provedena řádná domovní prohlídka.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III.
ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Dle náhledu Ústavního soudu se soudy obecné předmětným případem náležitě zabývaly a své závěry odůvodnily takovým způsobem, že nevzniká pochybnost o zachování spravedlivého soudního procesu. Proto také neshledává Ústavní soud důvodu pro uplatnění své kasační pravomoci.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu