Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Širokého, zastoupeného JUDr. Janem Bajerem, advokátem, sídlem Špindlerova třída 672, Roudnice nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2025 č. j. 33 Cdo 1612/2024-299, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SAZKA, a. s., sídlem Evropská 866/69, Praha 6 - Vokovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 5 757 945,21 Kč s příslušenstvím jako výhry z jeho sázky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2023 č. j. 27 C 358/2022-49 žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je vztahem mezi spotřebitelem a podnikatelem, přičemž důvody, pro které vedlejší účastnice může zrušit sázku podle § 18 herního plánu, byly definovány nekonkrétně. Míra neurčitosti tohoto ustanovení byla natolik vysoká, že jej obvodní soud hodnotil jako zakázané ujednání ve smyslu § 1814 písm. b) a g) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
3. Na základě odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 2. 2024 č. j. 14 Co 393/2023-131 změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od obvodního soudu uzavřel, že stěžovateli právo na výplatu výhry nevzniklo. Dovodil, že účastníci uzavřeli tzv. odvážnou smlouvu podle § 2756 občanského zákoníku, v níž stěžovatel vystupoval jako spotřebitel a vedlejší účastnice jako podnikatel. Stěžovatelem uzavřené sázky na sportovní události vedlejší účastnice zrušila v souladu s herním plánem, jehož ustanovení o možnosti zrušení sázek městský soud neshledal v rozporu s úpravou obsaženou v § 1813 a 1814 občanského zákoníku. Podle městského soudu nešlo o ujednání zakládající významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch sázejících. Důvody, pro které je provozovatel hry oprávněn zrušit uzavřené sázky a vrátit finanční prostředky sázejícím, jsou uvedeny transparentně, příslušná ujednání jsou dostatečně určitá a srozumitelná. Nadto nelze přehlédnout, že příslušný herní plán byl schválen Ministerstvem financí České republiky a uzavřením sázky stěžovatel uznal ustanovení herního plánu za závazná. V řízení podle městského soudu vyplynulo, že podmínky sázek, v nichž se stěžovatel domáhal své výhry, byly částečně chybně stanoveny tak, že nikdy nemohly nastat a naopak v některých případech - čehož využil i stěžovatel - umožňovaly sázejícím jistou výhru; obě tyto situace jsou v rozporu s herním plánem. Zrušila-li tedy vedlejší účastnice za takové situace sázky, a to dokonce ještě před tím, než byly fotbalové zápasy odehrány a než stěžovateli vzniklo právo na výhru, učinila tak v souladu s herním plánem, který byl stěžovateli dopředu znám.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok), neboť stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Dovolání nebylo přípustné ani pro otázku týkající se určitosti a srozumitelnosti dotčeného ustanovení herního plánu, neboť touto otázkou se městský soud ve svém rozhodnutí sice zabýval, ale nikoli ve smyslu stěžovatelem v dovolaní předkládané judikatury - na otázce v nich řešené není dovoláním napadené rozhodnutí založeno.
Stěžovatel podle Nejvyššího soudu v průběhu řízení netvrdil, že uzavřená smlouva obsahuje doložku, která je pro něj zvláště nevýhodná, aniž by pro to byl rozumný důvod. Netvrdil také, že by se smlouva závažně odchylovala - bez zvláštního důvodu - od obvyklých podmínek ujednaných v obdobných případech. Přípustnost dovolání konečně nemohla založit ani stěžovatelova námitka vnitřní rozpornosti, nepřezkoumatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí, neboť v takovém případě by šlo o vady, které lze uplatnit pouze v případě, že by dovolání bylo přípustné.
5. Podle stěžovatele je ustanovení § 18 herního plánu, které vedlejší účastnici umožňuje zrušit smlouvu uzavřenou mezi ní a sázejícím jen proto, že příslušné parametry sázky byly vedlejší účastnicí stanoveny chybně, zcela nepřiměřené a v rozporu s ochranou spotřebitele. Uvedené ustanovení herního plánu umožňuje zrušit sázku jen proto, že podmínky sázky vedlejší účastnice stanovila chybně, ač by se uvedená chyba konkrétního sázejícího vůbec nemusela dotýkat. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 20. 9. 2017 ve věci C-186/16; dovozuje z něho, že uvedené ustanovení herního plánu umožňující vedlejší účastnici zrušit sázku z důvodu její chyby musí být nepřiměřené, pokud SDEU za nepřiměřenou považoval i ochranu banky před budoucí změnou měnového kurzu zvláště, když spotřebitel na takovou změnu kurzu ani nemá vliv. Ustanovení § 18 herního plánu je podle stěžovatele v rozporu s testem přiměřenosti. Spotřebitel (sázející) totiž při jeho aplikaci ztrácí 100 % z výhry bez náhrady. Uvedené ustanovení tak zcela přenáší podnikatelské riziko sázkové společnosti na sázejícího jako slabší stranu. Stěžovatel přitom již v žalobě a v řízení před obvodním soudem namítal, že klauzule uvedená v § 18 herního plánu je v rozporu s ochranou spotřebitele a testem přiměřenosti, a proto také nemůže obstát argument Nejvyššího soudu, že šlo o nepřípustné novoty v dovolacím řízení. Městský soud ani Nejvyšší soud neprovedly analýzu eventuálního dopadu uvedené klauzule herního plánu na stěžovatele. Stěžovatel rovněž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž postačí, že jasně formuloval otázku zásadního významu a Nejvyšší soud se jí za takové situace musí zabývat.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že smyslem uvedené klauzule není jen zmírnění podnikatelského rizika na úkor spotřebitele, ale také posílení důvěryhodnosti a integrity sázkové hry. Nadto nelze přehlížet, že stěžovatel uzavřel - jak naznačily již obecné soudy - tzv. smlouvu odvážnou (aleatorní) - a z povahy věci nemohl při sázce zcela spoléhat na to, že vyhraje. Pokud tomu bylo vlivem chybného zadání sázky jinak, už to samo o sobě narušuje smysl a účel uzavřené smlouvy. Dovolává-li se stěžovatel hodnocení přiměřenosti toho, že přišel o možnost výhry a byla mu vrácena jen jím vsazená částka, pak uvedenou situaci nutno poměřovat právě nutností zachování důvěryhodnosti a integrity vedlejší účastnicí pořádané sázky.
9. Na stěžovatelovu věc nelze aplikovat závěry odkazovaného rozsudku SDEU
C-186/16, neboť tento rozsudek byl vydán ve sporu vzniklém z úvěrové smlouvy, v níž banka na své klienty splácející úvěr zcela přenesla v průběhu času měnící se kurzové riziko, a spotřebitelé - její klienti - těžko mohli domýšlet rozsah kurzových změn v průběhu doby, v níž budou splácet úvěr. Úvěrová smlouva, jak známo, není - na rozdíl od smlouvy o sázce - smlouvou odvážnou. Stěžovatelovo riziko spočívalo jen v tom, že nic nevyhraje a ztratí vsazené prostředky, stěžovatel si mohl předtím, než se rozhodl zúčastnit se sázky, zvážit, jaký ekonomický vliv na něj případná ztráta vsazené částky bude mít.
10. Za dané situace rovněž není podstatné, že stěžovatel již v průběhu řízení před obecnými soudy dostatečně jasně specifikoval, že podle jeho názoru § 18 herního plánu neodpovídá testu přiměřenosti a zvýhodňuje vedlejší účastnici. Městský soud se uvedenou otázkou poměrně podrobně zabýval (srov. bod 49. a násl. odůvodnění), a proto je z hlediska posouzení Ústavním soudem irelevantní, zda se Nejvyšší soud mýlí v tom, že uvedená námitka je nepřípustnou novotou (bod 12. odůvodnění napadeného usnesení). Řečeno jinak, i kdyby v tomto dílčím ohledu nebylo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu správné, na odmítnutí dovolání by se nic nezměnilo, neboť jím odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3034/2022 na jeho věc nedopadá (týká se věci, na které rozsudek městského soudu nestojí), tudíž k porušení stěžovatelových práv nedošlo.
11. Městský soud také podrobně reagoval na odkaz stěžovatele na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021 sp. zn. 27 Co 95/2021 (respektive na rozhodnutí tomuto rozsudku časově předcházející). Ústavní soud se ztotožňuje s městským soudem v tom, že stěžovatelův odkaz na tento rozsudek není případný, neboť soud v něm (srov. bod 28. odůvodnění) objasňuje, že v této věci nešlo o chybu způsobenou lidskými faktorem nebo o chybu způsobenou výpočetním systémem, ale že celá tehdejší sázka byla nastavena tak, že umožňovala využít kombinaci informací získaných před zápasem a v průběhu zápasu. Pokud tehdejší žalovaná, až poté, co zápas skončil a dokonce až poté, co získanou výhru tehdejšímu žalobci vyplatila, usoudila, že jí původně nastavená strategie pro ni není výhodná, jde o situaci zcela odlišnou od stěžovatelovy věci.
12. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele neodmítl proto, že by považoval formulované otázky za nejasné, ale proto, že městský soud se věcí stěžovatele zabýval v souladu s relevantní rozhodovací praxí a některé závěry ve stěžovatelem odkazované judikatuře nebyly pro rozhodnutí městského soudu významné.
13. Lze shrnout, že stěžovatelem rozporovaný § 18 herního plánu vedlejší účastnice plnil legitimní účel a v jeho věci skutečně došlo k tomu, že podmínky sázky byly částečně nesprávně formulované do té míry, že umožňovaly jistou výhru. Z rozhodnutí plyne, že stěžovatel je matematik a programátor a vzhledem k tomu, jakou strategii sázky zvolil, si byl patrně chyby vedlejší účastnice vědom. Je-li uvedená klauzule schopna vyloučit zjevné chyby při stanovení podmínek sázky vedlejší účastnicí, posiluje to integritou a legitimitu sázky, a proto taková klauzule obstojí i ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5.
4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve smlouvách uzavíraných se spotřebiteli. Ztráta výhry, respektive vrácení vkladu je tak přiměřené k ochraně systémového rámce sázky. Za dané situace je tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele z ústavněprávního hlediska akceptovatelné, neboť městský soud se věcí dostatečně zabýval a i jeho rozhodnutí lze považovat za spravedlivé.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu