Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Ing. J. H., právně zastoupeného JUDr. Martinem Hádkem, advokátem, advokátní kancelář Trnková 1864/22, Praha 4 - Krč, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 157/2009 z 24. 3. 2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 86/2008 z 5. 3. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Naopak; oba správní soudy podle mínění Ústavního soudu aplikovaly a interpretovaly ve věci relevantní právní předpisy zcela ústavněkonformním způsobem.
V souladu s argumentací správních soudů pak Ústavní soud v souvislosti s tvrzeními stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že stěžovatel se rozhodl podruhé ukončit služební poměr za účinnosti citovaného zákona; citovaný zákon stanoví podmínky pro přiznání výsluhových nároků. Protiústavnost výkladu citovaného zákona pak nelze dovozovat jen z toho, že předešlá právní úprava byla odlišná - tedy kdyby stěžovatel opustil služební poměr například před deseti lety, byla by pro něj situace, alespoň co se výsluhových nároků týká, v jistých aspektech příznivější; ostatně, stejně tak stěžovatel jistě legitimně například neočekával, že právní úprava služebního poměru zůstane po celou dobu jeho aktivní kariéry neměnná. Vyvozovat tak v této souvislosti aplikační důsledky stran retroaktivity v tomto stěžovatelově případě je poněkud nepřiléhavé; lze snad ještě poznamenat, že právě stěžovatelova snaha nalézt v jeho věci prvky retroaktivity, ho parně dovedla k ne příliš korektní práci s literárními prameny, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje - stěžovatel totiž argumentačně upozorňuje na negativní aspekty retroaktivity, aniž by ovšem zmínil dynamiku vývoje společnosti způsobující, že retroaktivitu - byť nepůsobící výlučně ve prospěch jednotlivce - právní řád akceptuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu